Generace následovaly generace. Zapomněly mnoho věcí, ale vymýšlely i mnohé nové. Jejich tradice, vztahující se k většímu světu, z něhož pocházely, se stala mytologickou a nejistou. Všechny věci, kromě zraku, zvládaly s velkou silou a schopnostmi. A jak to bývá, náhoda a dědičnost přivedly mezi ně jednoho muže s originálním myšlením, který dokázal mluvit a přesvědčit. A pak přišel další. Tito dva muži zmizeli, ale jejich vliv zde zůstal. Malá komunita rostla nejen početně, ale i v chápání věcí, řešila problémy společenské a ekonomické. Generace následovaly generace. Přišel čas, kdy se narodilo dítě, které bylo patnáctou generací od předka, jenž odešel z údolí se stříbrnou tyčí, aby hledal pomoc Boží a nikdy se nevrátil.

Tehdy se do této komunity dostal muž z vnějšího světa. Byl to horal z oblasti poblíž Quita, člověk, který byl u moře a viděl svět, čtenář knih, originální a bystrý člověk. Tento muž se připojil k výpravě anglických horolezců, kteří přijeli do Ekvádoru, aby šplhali na hory. Nahradil jednoho ze tří švýcarských průvodců, kteří onemocněli. A tak lezl sem a tam, až došlo k pokusu o výstup na Parascotopetl, Matterhorn And, kde se ztratil pro vnější svět. Příběh o neštěstí byl napsán mnohokrát, ale Pointerova verze je nejlepší. Popisuje, jak výprava těžce stoupala k poslednímu, největšímu útesu, kde postavili nocleh v sále z kamene a sněhu. A jak následně zjistili, že Nunez zmizel. Volali na něj, ale neozval se. Křičeli a pískali, ale celou noc nespali.

Když ráno začalo svítat, uviděli stopy jeho pádu. Bylo téměř nemožné, aby vydal jakýkoli zvuk. Sklouzl na východní stranu hory, kde se zřítil na prudký sněhový svah, a po něm sklouzl v lavině. Jeho stopa vedla přímo k okraji příšerného útesu a dál vše zmizelo v neznámu. Daleko dole viděli stromy, jak vystupují z úzkého údolí, které bylo nazýváno Ztracenou zemí slepých. Ale tehdy to ještě nevěděli. Zneklidněni touto nehodou, výprava opustila svůj pokus a Pointer byl odvolán kvůli válce dříve, než měl možnost podniknout nový útok.

Parascotopetl zůstává dosud nezastihnutým vrcholem a Pointerovo přístřeší se rozpadá, neviděno, mezi sněhy. Muž, který spadl, přežil. Na konci svahu spadl tisíc stop, a přistál uprostřed sněhové vánice na ještě strmějším svahu. Byl otřesen, ale nezlomil si ani kost. Poté se dostal na mírnější svah, až nakonec zůstal ležet, zakrytý sněhem, který ho zachránil. Probudil se s pocitem, že je nemocný v posteli, ale brzy si uvědomil, kde je, a se svou zkušeností horolezce se odtud vymanil. Po několika odpočincích došel až k místu, kde spatřil hvězdy. Bylo mu jasné, že spadl, a vzhlédl k obrovskému útesu nad sebou, kde už jen těžko uvěřil, co vše přestál. A pak, jako záchvat smíchu, ho uchvátila absurdnost situace.

Když konečně přišel k sobě, zjistil, že je poblíž okraje sněhu. Pod ním ležela kamenitá a skalnatá krajina. Rozhodl se, že se vydá dál. Když se přiblížil k dalšímu útesu, pozoroval zcela nový druh kapradiny, která se držela v prasklinách kamenů, a rozhodl se ji ochutnat, což mu pomohlo. Postupně dorazil až do údolí, které vyzařovalo podivnou atmosféru. Bylo plné krásných květin, s umně zavlažovanými loukami. Na okraji údolí stály zvláštní kamenné chaty a vzduch měl divně městský ráz.

Až tehdy si začal uvědomovat podivnosti této krajiny. Velká část krajiny byla pokryta zelenými loukami a starostlivě zavlažována. Uvnitř tohoto údolí byly přísně upravené cesty, vedené černobílými kameny a zdobené zvláštními obrubníky. Na okrajích údolí se pásly lamy a kolem se nacházely malé přístřešky pro ně. Celý prostor měl urbanistický ráz, ale místní tradice a uspořádání vše prozrazovaly něco, co se nehodilo do obvyklých představ o horách. Bylo to místo, které muselo mít za sebou dávnou, zapomenutou filozofii, která vycházela ze zcela odlišného pohledu na svět.

Muž, který padl, už dávno přestal vnímat vnější svět a zůstal v tomto podivném údolí, kde se podle všeho život stále řídil úplně jinými hodnotami a zákony než v běžné realitě.

Co se skrývá za tajemstvím Mountstable Towers?

Mountstable Towers, pokud to vůbec bylo označení pro tuto stavbu, se nijak nepodobalo žádnému tradičnímu zámku. Bylo georgiánské a v době, kdy Viktoriáni připravovali své domy na milénium, velmi modernizované. Když jsme se rozloučili, slíbili jsme si, že se budeme pravidelně vídat – na závodě lodí, na každoročním čajovém dýchánku pro starší profesory, na zápase Oxfordu a Cambridge na Lord’s, a že si budeme vzájemně pomáhat, pokud nás přemohou dluhy, daně nebo vánoční sbírky. Naše cesty se rozdělily, a během několika hodin se naše studentské životy přenesly z pracovní reality do příjemného pozadí snu. Náš rok se rozpadl a už jsme se nikdy nesetkali.

Peter se pustil do své lektorské práce a já strávil dlouhé léto v Touraine, kde týdny dokonalého zdraví a počasí ubíhaly stejně rychle jako sluncem zalité pole viděná z projíždějícího vlakového okna. I když Peter nikdy nevybledl z mého celkového vzpomínání, bylo překvapením obdržet telegram od něj týden před mým plánovaným návratem. Bylo to jednoduché: „Pamatuješ na staré sliby, můžeš přijet ihned, telegrafuj Mountstable Rectory Mountstable Peter.“ Nešlo odmítnout tak přímé volání, a téže večer jsem odpověděl a cestoval do Paříže.

Další den mě Peter vyzvedl na stanici ve Fluntingdonshire a dovezl mě do Mountstable Towers. „Myslel jsem, že se na to podíváš,“ řekl, když jsme se přiblížili k podivně moderní a ošklivé stavbě. Nepodobala se ničemu romantickému nebo historickému, pouze ztělesňovala nenápadnou a zlatem pokrytou chudobu, kterou viktoriánská střední třída přinesla do okruhu šlechtických rodin. „Není to nic k vidění,“ dodal Peter. „Vypadá to jako kuchyně koleje upravená do hotelu Ritz. Je to moderní, nové, a všechno je tu pohodlné, jak bys mohl přát, ale já tady už nespím, dokud neskončím svůj lektorský úvazek. Bydlím v rectory a doufám, že budeš se mnou jako přítel.“

Jinak mi neměl co sdělit. Byl jsem zvědavý a souhlasný. Za alejím jilmů se nacházela mnohem starší stavba – starý zchátralý Rectory, který držela pohromadě snad jen pnoucí se vistárie a květiny vášnivé. Za ním stál malý středověký kostel. Peter mě seznámil s místním farářem, který nám dal večeři a nechal nás samotné. Farář byl nervózní, taktfullý, tichý a zanícený Baconian, jak jsem se rychle dozvěděl, a také měl skvélého kuchaře, který uměl připravit výbornou kávu. S Peterem jsme seděli až do půlnoci, naše ostražité mysli se srážely, protože Peter odmítal mluvit o důvodu, proč mi poslal tak naléhavý telegram. Dozvěděl jsem se ale mnoho o jeho okolnostech. Zdálo se, že žil v pohodlných podmínkách. Současný lord Mountstable byl samotář. Byl slabý a skoro zdeformovaný. Jeho znetvořené končetiny mu nikdy nedovolily podílet se na životě veřejné školy či univerzity. Ale byl přesvědčen, že jeho syn, zdravý chlapec v pubertálním věku, by měl těžit ze všech výhod, které to přináší. Poskytl Peterovi veškerý komfort, který si mohl přát. Na jeho požadavky byla v podstatě neomezená reakce. Chlapec byl inteligentní a neprojevoval žádnou větší opovržení vůči binomickému teorému. Pokud šlo o změnu ubytování, Peter jen řekl, že nechce spát v Towers. Svému hostiteli a zaměstnavateli to nezdůvodnil, ale protože byl vynikajícím lektorem, dostal pokoj v Rectory, odkud mi telegrafoval a kam jsem dorazil. Peter tvrdil, že svého žáka má velmi rád. Našel u něj stopy skutečného matematického talentu. „Má opravdu zvláštní mozek. Nemá žádné základy, ale často zná odpovědi na těžké problémy, než vůbec pochopí povahu těchto problémů. Je to opravdu podivný chlapec. Farář mi říkal, že je po svém dědečkovi, první generaci tohoto rodu. Byl to úžasný člověk. Udělal obrovské jmění v podnikání a pak se vzdělával do podoby velmi učeného člověka. Jeho koníčkem byla věda a měl úžasnou sbírku středověkých vědeckých knih. Místo stáje na dostihové koně měl laboratoř s vyškolenými asistenty. Občas došlo k hrozným výbuchům a asistenti byli zabiti. Když se to stalo podruhé, vláda mu naznačila, že má uzavřít svou laboratoř. I přesto, že experimenty pokračovaly, nikdo ho nikdy neviděl, kromě jeho sluhů, a někdy uplynuly dny, během nichž připravovali jeho jídlo v zamčené místnosti, aniž by ho zahlédli. To vše mi vyprávěl farář.“

A jak už to bývá kolem půlnoci, Peter navrhl, že bychom měli jít spát. Noc ve starém tichém domě byla klidná a probuzení příjemné a laskavé. Ráno nás farář vzal na prohlídku kostela. Nic moc malebného se tu nedalo zaznamenat, vzhledem k třem důkladným opravám, ale v sakristii byla malá knihovna, na jejíž katalog nás upozornil. Většina knih byla stále na řetězech, ale bibliofilové je za ta léta několikrát odstranili z jejich míst. Některé z těch nejtajemnějších, zvláště ty rukopisné, byly nenávratně pryč. Například jsem v katalogu marně hledal svazek s názvem „De Succubis et Incubis Animadversaria“, jehož zbytek názvu byl vymazán. Farář nám oznámil, že zmizely spolu s několika dalšími za vlády prvního lorda Mountstable. Do té doby byly známé středověkými učenci. Bohužel nikdy nebyly vytištěny, ačkoliv se jejich vydání několikrát zvažovalo. Něco se vždy stalo, co tomu zabránilo. Jeden učenec zemřel při přepisu, jiný v Německu – ačkoli žil více než století – nikdy nevydal svou edici. Nakonec knihy zmizely a nikdy nebyly nahrazeny žádnými výzkumy. Takovým způsobem zcela zanikla konkrétní část středověké pověrčivosti.

Peter se vrátil ke své práci, a po dopolední práci a obědě v Towers se vrátil do Rectory. Odpoledne jsme šli na dlouhou procházku a on začal vysvětlovat. „Hrozně se stydím, že jsem tě přitáhl zpátky z Francie kvůli špatnému snu.“ Ujistil jsem ho, že jsem věděl, že musí mít silný důvod, jinak by mě nikdy nevolal. „No, byl tu důvod. Nešlo jen o sen, ukážu ti něco, co jsem neviděl ve snu, ale co tu zůstalo.“

Pokračoval v vyprávění o tom, jak poslední dny života svého dědečka prožil ve velmi podivném pokoji, který se mu nikdy nelíbil. A to, co zažil, nebyl jen sen, jak jsem očekával.

Jak aktivní naslouchání ovlivňuje komunikaci a vztahy na pracovišti?
Co znamená být "kanárkem" a как naše osobní příběhy ovlivňují naše vnímání světa?
Jak efektivně zlepšovat slovní zásobu při učení cizího jazyka
Jak optimalizace latence v digitálně dvojité síti ovlivňuje výkon mobilních uživatelů?