Jaké je místo člověka v této kuchyni?

Enzo se zeptal, zdánlivě bezstarostně: „A tavola?“ (K večeři?). V jeho hlasu však zazněl náznak nervozity, protože vnímal, že Giuli se něčemu brání. „Hladová jsi,“ pomyslela si. „Hladová, to je ono.“ Pokusila se znovu vnímat vůni tymiánu a citronu, podívat se kolem do kuchyně, na stojan s hrnky, na utěrku na svém válci, na kartáče a složené hadříky u dřezu. Ale místo uklidnění, které obvykle získávala při kontrole těchto detailů, ji náhle přepadl malý záchvat paniky. „Jsem tohle opravdu já?“ pomyslela si. „Patřím sem?“ Sedla si a zkusila jíst. „Wow,“ řekla, když si vzala první sousto. Bylo to opravdu dobré. Snažila se ochutnat pořádně, přemohla paniku. „Jsi génius, Enzo. Jak to děláš?“ Enzo se trochu uvolnil, i když ona stále zůstávala napjatá.

Enzo souhlasil, že není hloupý, a řekl: „Ona nemá matku,“ když mluvil o Flavii. „Flavia nemá matku.“ Pokračoval v jídle, přičemž jeho soustředěná tvář byla plně ponořena do problému. „A ani otce, ten už dávno zemřel na rakovinu. Niccold je všechno, co má.“ Giuli si uvědomila, jak moc toho o nich Enzo ví. „Jak jsi je vlastně poprvé potkal?“ zeptala se, překvapená, že se na to nikdy nezeptala dřív. „Bylo mi tak pětadvacet,“ řekl Enzo. „Vedli jednu demonstraci. První válka v Zálivu, devadesátý rok. Měli jsme skupinovou návštěvu kasáren na náměstí San Marco, když je otevřeli veřejnosti, a pak odmítli odejít.“

Giuli si téměř vůbec neuvědomovala první válku v Zálivu, protože její hlava byla zaneprázdněná něčím jiným. Vzpomněla si na to až v okamžiku, kdy přišla druhá válka. Na chvíli ji zaplavila hanba, což bylo pro ni neobvyklé. Obvykle litování minulosti nevedlo k ničemu dobrému, jen k dalším pádům. Ale teď si to přiznala: občas by si přála, aby věci byly jiné. Možná by Enzo a ona mohli mít čas. „Stop,“ pomyslela si. „Tohle nemůžeš změnit.“ Takže Flavia neměla rodiče? To bylo něco, co si měla nějak podvědomě uvědomit. Flavia vždy chodila sama na své návštěvy do Centra. Ačkoli to nebylo nic neobvyklého v tomto prostředí, na rozdíl od soukromých klinik, kde bylo vždy několik členů rodiny, kteří obklopovali těhotnou ženu, vyžadovali další fotografie z ultrazvuku.

„Proč nepřišel Niccold?“ napadlo Giuli. Byl to muž bez sentimentality, Flavia by nechtěla vypadat jako potřebná. „Pokud bych byla těhotná…“ pomyslela si Giuli, což bylo myšlenka, kterou byla schopná vytěsnit, protože s jejím životem a věkem se to prostě nestalo. Ale kdyby byla těhotná, Enzo by byl tam bez ohledu na všechno. On by tam byl, protože mu na ní záleželo. A přesto se to nehodilo do jejího obrazu vztahu s ním. Tak se pokusila tuto myšlenku vymazat. „Vynikající,“ řekla Giuli, když pomalu řezała kuře na menší kousky. Možná to bylo jako karton, když si to dávala do úst.

Enzo položil na stůl salát a podíval se na ni s výrazem znepokojení. Vedle toho přidal olej, ocet, sůl a pepř. V dětství viděla podobný pohled jen přes okno restaurace. Kuchyně její matky byla přeplněná věcmi, které tam neměly co dělat, a téměř nic, co by patřilo do kuchyně. Stejně jako Flavia, ani Giuli neměla matku, na kterou by se mohla obrátit. A kam by Flavia šla? Kde by našla útočiště? Giuli si vzpomněla na Flavii sedící v chodbě, trpělivě čekající na svou návštěvu. A jak tato vzpomínka přicházela, cítila, jak se do světlé místnosti vkrádá chladná temnota. Něco, co čekalo v koutech, až se na to podívá.

„Jak dlouho už je pryč?“ zeptal se Enzo, když položil příbor. „Flavia? Kdy zmizela?“ „Matka Rosselliho říkala, že to bylo před třemi dny,“ řekla Giuli. „V neděli ráno se Niccold vzbudil, když slyšel dítě plakat, kolem sedmé. Flavia byla pryč. Bez zprávy, bez ničeho.“ Enzo zopakoval: „Nic, opravdu nic.“ Pohled na prázdné místo v posteli a Niccoldova vděčná představa, že Flavia je třeba v koupelně nebo v kuchyni. Kam by ale Flavia mohla jít, pokud by neměla nikoho, kdo by ji vzal pod svou ochranu?

„Flavia se objeví,“ řekla Giuli Enzovi, i když věděla, že to nebude v pořádku. Když se Enzo podíval zpět na ni, když se natáhl pro svůj talíř, věděla, že oba vědí, že to nebude vůbec v pořádku.

Co znamená ztráta matky pro dítě? Jak se vyrovnáváme s neznámou realitou ztráty?

Ráno, kdy se život ještě nezačal plně rozvíjet, kdy svět zůstává ve stínu, a přesto se v něm odehrávají nezvratné změny, probíhá v tichu. Stejně jako onen rychlý, mlčenlivý snídaně mezi Sandrem a Luisou, kteří se o nic jiného nezajímali, než o povinnosti, které jejich životy obklopují. V ten moment se ztráta stává konkrétní – ztráta matky, která byla matkou jediné, ale nenahraditelné osoby. Dítě, které zůstalo samo, tápající v tichu a ve smutku, hledající v každém kroku náznak návratu. Nevrátí-li se, co se stane s tím dítětem? Kdo pro něj bude tím pevným bodem?

V tomto stavu zmatku a bezmoci se ocitá i Giuli, která s každým novým případem v centru pro ženy naráží na lidské osudy, které nemají žádné jednoduché odpovědi. Žena, která se rozhodla odložit dítě, může být stejnou matkou, která později nezvládne opustit své vlastní dítě. A přesto v této dívčí hrůze a zoufalství, která se vžívá do každého okamžiku jejího jednání, se prolíná výzva: kde je hranice mezi pomocí a vyčerpáním?

V tomto světě chaosu a nejistoty, kde se příběhy žen a dětí prolínají, je stále možné nalézt okamžiky klidu a tichého pochopení. Příběh o Flavii, o ženách, které jsou na pomezí mezi tím, co by měly dělat a tím, co jsou schopny zvládnout, a přesto neustále se hledající, není jen příběhem o ztrátě matky, ale o hledání smíření v tom, co zůstává, a co nelze změnit.

A v tom všem, ve všech těchto setkáních a rozhovorech, je kladeno otázky, které jsou pro všechny klíčové. Co je skutečně důležité, když se někdo ztratí, a jak lze zůstat pro druhé, když vlastní srdce krvácí?

Je to cesta, která nikdy nemá jediný správný směr. Každý krok v takovém systému, kde se bolest a radost střídají, vyžaduje nejen lékařskou, ale i lidskou zručnost. Proto je i důležité pochopit, že odpovědi nejsou vždy jasné. Ticho v těchto příbězích není znakem slabosti, ale hlubokého porozumění a otevřenosti. Cílem není najít univerzální odpověď, ale respektovat, že každá ztráta, každé rozhodnutí má své důsledky a smysl, který nelze redukovat na jednoduché vysvětlení.

Jak se vyrovnat s nečekanou ztrátou a zmatkem?

Luisa zvolila poslední možnost – byla to nějaká nejvíce prohnaná volba – ale jakmile se ocitla na ulici Apostoli, okamžitě si uvědomila, že se rozhodla špatně. Ulice byla prázdná, kromě nevzhledného turistického páru, který se držel za ruce a zíral do výlohy klenotnictví. Luisa zbytečně poslouchala, jestli neuslyší ten specifický zvuk podpatků na hrubých florentských dlaždicích, ale místo toho se vzduch zdál být naplněný všemi možnými zvuky: motory skútrů, zvednuté hlasy, dřevěná kola vozíků obchodníků. Turisté se na ni dívali se zájmem. Luisa věděla, jak vypadá, že ti dva přemýšlejí, co asi dělá: sako rozepnuté, oči divoké, bledá a panikařící. Ale nijak ji to nezajímalo. "Chiara!" vykřikla a ignorovala je, místo toho se otočila v kruhu na místě a hledala – dolů po Santissimi Apostoli, zpátky nahoru uličkou, směrem k Por Santa Maria. „Chiara, je to v pořádku.“ Čekala, až ztichlý, nerovnoměrný echo od drsných kamenů vysoké fasády utichne, vysmívající se jí. „Chtěla jsem jen pozdravit.“ Odpovědi však nebylo.

Niccold Rosselli seděl na jedné z postelí zády k Sandrovi, aniž by to na něm jakkoli poznal. Jeho ramena byla spadlá, stále jako socha. „Hrubý“ bylo příliš mírné slovo, aby to vystihlo. Když vyšli z policejní márnice, Niccold Rosselli vypadal, jako by mu bylo sto let. Existují lidé, kteří jsou schopni identifikovat mrtvé tělo svého celoživotního milovaného s klidem? Ano, v těch třiceti letech, co Sandro strávil u policie, doprovázel snad padesát lidí k márnici, a mezi nimi bylo několik, kteří nebyli schopní vykřiknout víc než suchý, neupřímný vzlyk; pak byli tací, jejichž operní kolapsy byly jen součástí divadelního představení, dělali, co se od nich očekávalo. Někteří z těchto lidí nakonec zjistili, že smrt jejich partnera způsobili sami; jiní byli v šoku; většina z nich prostě ztratila jakýkoli opravdový cit.

Manželka Niccolda Rosselliho spáchala sebevraždu v hotelovém pokoji; přijela sem sama, aby se o to pokusila. Ale přesto, jakmile vyšli z toho nehezkého komplexu budov – dočasného řešení pro rozvoj města, jak je informoval Tufato, a více připomínající lehkou průmyslovou jednotku než cokoli jiného – Sandro se začal ptát, jestli místní policie bude pátrat po jiných okolnostech této tragédie. Určitě bylo jejich povinností zjistit, že žena zemřela vlastní rukou, a do určité míry také zjistit proč. Do určité míry: Sandro byl zneklidněn tím, že se domníval, že policie nepůjde dál, než je nezbytně nutné, a rozhodně ne tak daleko, jak by to uspokojilo jejího truchlícího manžela. Proč? To byla obrovská otázka. Proč opustit tento svět, modrou oblohu, moře, novorozené dítě? Jakákoliv odpověď, která by se opírala výhradně o vědecké řešení – chemické změny v těle po porodu, například, nebo deprese – by nikdy nemohla být dostatečná. Ale nebylo povinností policie poskytovat filozofické pravdy, stejně jako prostá fakta.

Tufato, masivní, kulatý, vypadal jako docela slušný typ, ne hloupý. Když mu Sandro položil otázku, Tufato se zamračil, ale nebylo to ve smyslu, že by se mu otázka nelíbila, spíše se zdráhal odp

Jak porozumět různým formám závislostí?

Giuli byla mladá a mezi drogami vyrostla. Znalosti o závislostech byly součástí jejího života. Naučila se, že závislí lidé přicházejí ve všech podobách. Ne všichni z nich jsou bezdomovci nebo prostitutky. V závislosti na druhu užívaných látek a povaze závislosti mohou být i obchodníci, právníci nebo lékaři. Věděla, že se často ukrývají za úspěchem, maskují svoji slabost, dokud se problém neprojeví v plné síle. I Flavia Matteo, kterou Giuli znala, byla jiná než typická závislá. Její dítě se narodilo zdravé, a to Giuli bylo připomenuto, když jí Clelia Schmidt, lékařka, s jistotou tvrdila, že Flavia nikdy drogy nebrala.

Ale Flavia byla z něčeho jiného závislá. Bylo to něco víc než drogy, víc než jednoduchý neřest. V tom tkví podstata. Závislost není jen o chemických látkách. Může to být potřeba mít kontrolu, potřeba být milován, potřeba uznání, což Giuli vnímala jako hlubší problém Flavie. Mohla to být láska, peníze, nebo cokoliv jiného. Ale co když člověk nemá tu sílu to přiznat? Jakou formu závislosti měla Flavia, když věděla, že vše, co dělá, má svůj hluboký osobní význam?

Všechny závislosti mají jedno společné – touhu po něčem, co nás naplňuje, co nás pohlcuje a co nás přivede do stavu, kdy jsme ovládáni tím, co jsme si zvolili. A když je něco nezdravé, projevuje se to v chování. Nebo v tichu, když nechceme přiznat pravdu. Proto i Giuli, přestože měla pocit, že věří Clelii Schmidtové, stále cítila jakousi neurčitou nejistotu. Co to všechno znamená? Možná si jen přála, aby to byla pravda. Protože Flavia byla její známá, měla v jejím životě nějaký význam.

Důležité je také pochopit, že závislost na něčem není vždy o úplném zničení člověka, ale o jeho změně. A změna nemusí být vždy jen k horšímu. Závislost může vést k tomu, že se člověk začne zcela jinak vztahovat k tomu, co mu dává hodnotu. To, co se na začátku zdálo jako nevinné pohlazení, se může proměnit v něco mnohem nebezpečnějšího, neviditelného a silného. A teprve až když jsme v tom, uvědomíme si, že to není jen otázka jedné volby – je to komplexní hra s našimi emocemi, touhami a tím, co máme uvnitř.

Pokud tedy čelíme závislosti nebo jí rozumíme, nikdy nezapomínejme, že její projevy nejsou vždy zjevné. Závislost může být velmi subtilní, jemná, a přesto silná. Může se skrývat v našich myšlenkách, vztazích nebo práci. A právě v těchto „neviditelných“ závislostech je potřeba hledat skutečnou podstatu. Jak se to vše propojuje s námi a jak se můžeme dostat na cestu k uzdravení?