Jaká je cena lidské duše a jaké oběti může přinést touha po lásce a nesmrtelnosti?

V hlubinách moře žije malá mořská víla, jejíž srdce je plné lásky k mladému princi, kterého jediné touží mít po svém boku. Touží po lidské duši, po životě, který je věčný, po lásce, která ji spojuje s tím, kdo ji miluje. Ale tento sen přichází za cenu, kterou je ochotná zaplatit. Na své cestě se setkává s čarodějnicí, která jí nabízí způsob, jak se stát člověkem, ale za tuto proměnu je nutné zaplatit vysokou cenu.

Čarodějnice, která sídlí ve strašlivém lesním háji, kde polypy – mnohahohelní chobotnice – strážně střeží vše, co se pohybuje, varuje mořskou vílu před zradou její vlastní podstaty. Když víla před ní stojí, její přání je jasné: „Chci nohy jako lidé, chci lásku a nesmrtelnost.“ Ale čarodějnice má své vlastní požadavky. Není to obyčejné přání. Za změnu, kterou si mořská víla žádá, musí obětovat svou nejsladší věc: svůj hlas.

Ztráta hlasu, tohoto největšího daru mořské víly, je nevratná. Vždyť její hlas je její největší zbraň, tím, čím může okouzlit prince a vyjádřit svou lásku. Čarodějnice jí však říká: „Pokud ti vezmu hlas, zůstane ti krása, pohyb jako tanec, ale tvoje slova, tvoje zpěv a schopnost vyjádřit své pocity budou navždy ztraceny.“ Je to děsivá představa – ztratit hlas a přitom vědět, že jedině tímto způsobem může dosáhnout svého cíle.

Víla je přesto rozhodnutá, a i když ji to bolí, její odhodlání zůstává neochvějné. Dává čarodějnici souhlas a její jazyk je useknut. V okamžiku, kdy pije kouzelný nápoj, cítí, jak bolestně se mění. Cítí, jak její ocas mizí a na jeho místě se objevují lidské nohy. Její tělo prochází bolestí, která je nesnesitelná, ale ona ví, že musí jít dál. Není to jen bolest fyzická – je to i bolest ztráty toho, co byla, co navždy opustí, co se nikdy nevrátí.

I přesto, že vše, co si přála, získala, její srdce trpí a zůstává v nejistotě. Každý její krok je bolestný. Bez ohledu na to, jak lehce se pohybuje, jak je krásná, její tělo je náchylné k utrpení. A jak se příběh vyvíjí, ukazuje se, že touha po nesmrtelnosti může být nebezpečná, pokud je dosažena na úkor osobní identity a schopnosti být tím, kým jsme. Každý krok, každý rozhodnutí, každá oběť má svou cenu, a i když se může zdát, že vše vedlo k požadovanému cíli, není jisté, zda je konečný výsledek tím, co jsme si ve skutečnosti přáli.

Tento příběh je varováním. Je to příběh o tom, jak hluboká touha může vést k nevratným změnám, a jak láska, která nás pohání, může být zároveň i nástrahou. Mořská víla by možná nikdy nepochopila, že její touha po lidskosti a nesmrtelnosti byla zároveň její ztrátou, kdyby nebyla ochotná se vzdát všeho, co byla.

Proč spravedlnost Burgundie selhala: Příběh Sira Tristana de Beloeil

Sir Tristan de Beloeil, jehož jméno zůstávalo v očích těch, kdo jej znali, spojeno s statečností, čestí a loajalitou, se dostal do situace, která neznala spravedlnosti. Byl to muž, který nejen v očích přátel, ale i v očích svých nepřátel vyvolával respekt svou osobní integritou. A přesto stálo před ním zcela nevyhnutelné, hrůzostrašné finále – smrt na šibenici.

Další den ráno ho opět probudili k agonii naděje a pomalu ho přiváděli k místu, které mělo být jeho koncem. Když ho vedli z paláce, který kdysi patřil hrabatům z Flander, ven na ulici, věděl, že hodina, kdy zvoní polední zvon, znamená pouze jedno. V této době město, kde byl Sire Tristan cizincem, se ponořilo do spánku, neboť většina obyvatel, zejména weaverských dělníků, si dopřávala polední pauzu. Tento okamžik byl pečlivě vybrán, aby celá Ghent byla svědkem výchovného příkladu ukázky Burgundské spravedlnosti.

První pohled na Sira Tristana byl odrazem všeho, čím byl. Mladý, urozený a elegantní, jeho vzhled nebyl jen odrazem jeho rodokmenu, ale i jeho odhodlání čelit osudu s hrdostí. Jeho oblečení, jeho hrdé chování, jeho ušlechtilý postoj k smrti – to vše zanechalo v davu silný dojem, a místo nenávisti či hněvu, jak by bylo očekáváno, se začala rodit soucitná vlna. Jak na něj lidé pohlíželi, někdo z davu si všiml jeho zlatých vlasů, které se třpytily ve slunečních paprscích, což vyvolalo domněnku, že je to signál nebeského požehnání. Někteří tvrdili, že na jeho hlavě spočívá „nimbus“, znamení, že se stává světcem.

I když byl jeho osud nevyhnutelný, jak se přibližoval k šibenici, dav začal více vyjadřovat svůj soucit. Ženy dokonce začaly tvrdit, že byl vyvolen k nebeské slávě. Nicméně i v tomto okamžiku se zdálo, že Tristanova smrt byla pro většinu pouze demonstrací síly, kterou Burgundsko potřebovalo předvést. I když to byla většinou cizí osoba pro město Ghent, nebylo důvodu riskovat násilí ve jménu jednoho člověka.

Důležitost Lady Margaret není pouze v její roli jako jediné osoby, která se postavila proti Burgundské autoritě. V tomto momentě ukazuje na to, jak hluboce v lidech může sídlit empatie, jak může být pro někoho soucit silnějším motivem než jakákoliv vnější autorita. Tato postava nejen že byla ztělesněním krásy, ale také prokázala, jak hluboký může být vztah mezi lidmi na pozadí společenské struktury, kde mocní vládnou a životy obyčejných lidí se často mění v pouhou hru.

Burgundská spravedlnost, jak byla praktikována, zůstává v mnohých ohledech temnou stránkou středověké Evropy, kde jednotlivci, bez ohledu na svou čest a vznešenost, neměli žádnou záruku pro spravedlivé zacházení. Soudní systém byl nástrojem moci, ne lidské důstojnosti, a všechno se zúžilo na demonstraci síly, na ukázku, kdo má v rukou skutečnou moc.

Jak přežít v zimní hrůze: Zápas o život na barikádách v období války

Před ohněm, který tepal za mrazivého večera, seděla na polštáři, jejíž látka byla ještě horká po tom, co byla sebrána z vozu, mlčky, bez úsměvu, pozorujíc ho. V jejím pohledu nebylo žádné vzrušení, žádná radost z toho, co se dělo kolem. Vedle ní seděl voják, kterého zanechal na stráži u vozu; chudák, zraněný a poražený, se poddal čím dál větší přesile, když ho napadli tuláci. Přesto se nevzdal a stejně jako pes, který chrání pánovu večeři, sebral poslední zbytek masa. Teď, opřený o hromadu sněhu, opéká kus koniny a v jeho tváři se zračí podivná radost z nadcházejícího jídla.

Comte de Vandinres, který během posledních dní zcela zeslábl, sedí vedle své ženy a upřeně hledí do ohně. Teprve teď se pomalu vzpamatovává z letargie, kterou způsobil poslední šok. Philipova přítomnost ho nezasáhla více než drancování jeho vlastního vozu, a stejně jako všichni ostatní v okolí, necítil nic než hlad a neodbytnou touhu po jídle.

Jako by vůbec necítil nával hladu, který ho zaplavil. Nebyl schopen vnímat nic jiného než sezení u ohně a čekání na okamžik, kdy by mohl jíst. Sklonil se nad ohněm, a jak kousek masa připaloval, stále dokola přemýšlel o tom, jak šílený byl jejich stav. Nikdo z těch mužů kolem ohně nevnímal přítomnost zlata, drahokamů ani stříbra, které ležely opuštěné v troskách vozu. Nebylo to důležité, protože každý se spíše soustředil na svou vlastní základní potřebu přežít. A přece, když se podívali na výsledky jejich lupu - deky, oblečení, šaty, všechno, co patřilo hraběnce a hraběti, Sucyho vlastními věcmi, nijak se nepohnuli.

Ti muži, s jejich tvářemi zkřivenými mrazem, špinaví od prachu, byli tak znetvořeni, že už nebyli schopni ani smíchem reagovat. Někteří se zahalili do ženských šál, jiní v hadry z koní nebo v zablácených dekách. Někteří nosili jeden botu a druhý pantofel, v podstatě každý z nich měl na sobě něco naprosto nehodícího se pro danou chvíli.

Ve chvílích, kdy se muži tiše posadili na prkna nebo kusy dřeva, kde spali, se ocitali ve světě ticha, které rozbíjely pouze zvuky hořícího dřeva a vzdálené zvuky bojiště. Smrt a zkáza byly v tomto prostředí stejně běžné jako sníh pod nohama. Když někdo usnul, neexistoval žádný soucit, žádná pomoc. Někteří se dokonce zcela bez pohnutí provalili do ohně, a to bez jakéhokoliv zásahu, jak to považovali za přirozený vývoj, pokud byli ještě naživu.

V dálce viděli, jak se válka dostala na novou úroveň chaosu. Mnozí mrtví a ranění, útěk, plameny požírající vše, co bylo na dosah. Byl to konec, nebo přinejmenším konec určité části jejich příběhu. A přesto stále nepadla žádná naděje, stále nebyl žádný únik. "Není už žádná naděje," řekl Sucy, když si vzpomněl na svůj vozič. Přítel mu však dal poslední varování, varování před nadcházejícím děsivým okamžikem.

V tomto okamžiku nebylo o co bojovat. Co přežilo, muselo ustoupit. Co se ztratilo, bylo už nenávratně pryč. A přesto všichni, kteří to ještě dokázali, šli dál.