Caligula, jeden z nejvíce znepokojivých a kontroverzních císařů Římské říše, je postava, která fascinuje historiky i širokou veřejnost dodnes. Mnohé jeho činy byly považovány za tak extrémní, že se zdálo, že není možné je vysvětlit jinak než šílenstvím. Přesto je důležité ptát se ne pouze, zda byl Caligula psychicky nevyrovnaný, ale proč se choval tak, jak se choval, a co stálo za jeho útoky na římskou elitu.

Na první pohled to může vypadat, jako by Caligula byl jednoduše „blázen“. Jeho činy, jako například to, že nechal svého koně Incitata jmenovat senátorem, nebo že veřejně ponižoval senátory, přinášely na první pohled dojem úplné ztráty kontaktu s realitou. Však se také mnozí historici a spisovatelé soustředili právě na jeho údajnou duševní poruchu jako hlavní příčinu jeho jednání. V jeho době byla římská senátorská elita nejvyšší společenskou vrstvou, a tak každé porušení jejich statusu bylo vnímáno jako hluboký zločin. Představte si, že císař, který měl na starosti největší impérium světa, by se rozhodl shodit právě tu třídu, která o něm psala dějiny. Co k tomu vedlo?

Všimněme si, že Caligula nejednal takto od začátku své vlády. Počáteční léta jeho vlády byla slibná. Mnozí ho viděli jako nadějného vládce, který přinesl nový záblesk optimismu do římské politiky. V prvních letech své vlády dokonce projevil ochotu být vůči senátorům benevolentní, když se rozhodl neobsadit funkci konzula kontinuálně, čímž umožnil některým senátorům, aby si užili tento prestižní úřad. Uvolnění politického tlaku, zrušení rozsudků, které byly vůči některým senátorům příliš přísné, a obnovení těch, kdo byli vyhnáni, byly kroky, které byly vítány jako znak spravedlivé a schopné vlády.

Náhlá změna jeho chování, která nastala po několika měsících jeho vlády, však naznačuje, že něco zásadního v jeho osobnosti i vládnutí se změnilo. Existují tři hlavní faktory, které historici považují za spouštěče Caligulovy pozdějšího „šílenství“. Prvním faktorem byla jeho nemoc v roce 37 n.l., kdy Caligula na několik měsíců onemocněl tak vážně, že mnozí občané začali vyjadřovat svou obavu o jeho život. Když se císař uzdravil, začal se chovat odlišně. Někteří historici se domnívají, že po této nemoci došlo k dramatickému posunu v jeho psychice. Jiní tvrdí, že přítomnost takto závažné nemoci v jeho životě byla jen signálem pro hlubší změny, které v jeho mysli již probíhaly.

Další klíčový okamžik v jeho vládnutí nastal v roce 38 n.l., kdy Caligula ztratil svou oblíbenou sestru Drusillu. Její smrt byla pro něj naprosto zdrcující a způsobila, že si pro ni nechal postavit okázalý pohřeb, na němž se celá Řím musel veřejně truchlit. Tato smrt byla považována za okamžik, kdy se začal jeho charakter měnit a jakákoli jeho dřívější zdrženlivost byla zcela opuštěna. Některé zprávy tvrdí, že poté, co byla Drusilla pochována, začal Caligula jednat s mnohem větší brutalitou a touhou po pomstě.

Ale ani tyto dva faktory nejsou jedinými příčinami změny v jeho vládě. V roce 39 n.l. došlo k několika pokusům o spiknutí, které zahrnovaly i rodinu císaře, a to zejména jeho sestry. Tyto pokusy ho vedly k tomu, že začal považovat senátory a další členy elity za přímé nepřátele, což se projevilo jeho čím dál většími a krutějšími útoky na ně. Sledování těchto událostí ukazuje, že Caligula, byť velmi tvrdý, měl důvodné podezření vůči těm, kdo ho obklopovali. Kromě toho si také uvědomil, jak hluboko sahají ambice jednotlivých senátorů, kteří byli ochotni přísahat věrnost, ale jen za podmínky, že to bude výhodné pro jejich vlastní zisky.

Význam tohoto všeho pro pochopení Caligulova chování spočívá v tom, že jeho záměrné a neustálé ponižování senátu a jezdecké třídy nebylo jen dílem jeho šílenství, jak se často tvrdí. Bylo to spíše otázkou politiky a vnímání moci. Caligula se stal vládce, který se nemohl spoléhat na loajalitu těch, kdo byli v jeho blízkosti. Ti, kteří mu vyjadřovali přehnanou úctu, ve skutečnosti zvažovali, jak využít jeho slabosti pro vlastní prospěch. Caligula si tedy nebyl jistý, komu může důvěřovat, a rozhodl se tuto nejvyšší vrstvu moci úplně degradovat, aby si zajistil svou kontrolu.

Pro jeho současníky to muselo být těžké období, protože nikdy nebylo zcela jasné, co Caligula v příštím okamžiku udělá. Jeho akce byly často zcela nepochopitelné, ale přesto měly své vnitřní logiku, která vycházela z jeho postavení, jeho pocitu zrazenosti a jeho snahy uchovat si absolutní moc. Ačkoli byla jeho vláda v očích elity vnímána jako šílenství, byla také výsledkem tvrdé politiky, která měla za cíl zaručit jeho přežití v nejistém světě římské politiky.

Jak moc může být špatný císař? Příběh neúspěšných vládců římského impéria

Moc, která v Římě po staletí patřila každému císaři, ne vždy vedla k úspěchu říše. Někteří z vladařů, kteří seděli na trůnu, nebyli schopni vést říši správně, přičemž jejich vlády vedly k úpadku a chaosu. Řím, jehož historie trvala přes 500 let, prošel obdobím nejen mocných, ale i těmi nejhoršími císaři. Je zajímavé, jak nekompetentní či dokonce zvrácení jednotlivci, kteří měli neomezenou moc, dokázali říši zruinovat. To, co se stane, když se moc dostane do rukou člověka, jenž není schopen vykonávat svou roli, je příběhem, který by měl varovat každého, kdo touží po absolutní moci.

V historii je římský císař Augustus považován za prvního, ačkoliv nikdy sám sebe nenazýval císařem. Vlastně, on sám a nikdo z jeho současníků tuto roli neuznával, i když se objevovaly tituly jako "princeps" a "imperator". Augustus se snažil všemi silami ukázat, že nezrušil republiku a že nevládne jako král. Ve své 76. knize se vyjádřil slovy, že neměl větší moc než ostatní kolegové, kteří byli jeho spoluvládci. Ve skutečnosti zavedl monarchii, jen pod jiným názvem. To byl začátek přechodu od republiky k císařství, a tento přechod byl zdlouhavý a komplikovaný.

Republika, která byla původně zřízena, aby zamezila nadměrné koncentraci moci v rukou jednoho muže, se s postupem času ukázala jako neudržitelná. Po staletí byly nejvyšší funkce, jako konsulové, vykonávány na jednoleté období. Tento systém měl zajišťovat rovnováhu a bránit vzniku jediné dominantní postavy. Avšak, když se v Římě objevili ambiciózní muži jako Marius, Sulla, Pompeius Veliký a Julius Caesar, kteří získali velkou moc díky vojenským vítězstvím, tento systém se začal rozpadat. Čím více se armáda stala silnější, tím větší byla touha generálů získat pro sebe a své vojáky bohatství a slávu. Mnozí se pak obrátili proti senátu, když si uvědomili, že jejich loajalita patří spíše jejich vojákům než vzdálené vládě.

Nejdůležitější faktorem pro vznik císařství byla právě armáda, která se stala klíčovým nástrojem v politických manévrech. Generálové, kteří vyhrávali bitvy, získávali nejen vděk obyvatelstva, ale i přímý materiální zisk. To vedlo k obrovské koncentraci moci v rukou jednotlivců. V roce 49 př. n. l., kdy Julius Caesar překročil řeku Rubikon, vyvolal občanskou válku, která změnila směr římské politiky. Caesar se stal diktátorem a následně byl zavražděn, což vedlo k dalším politickým zmatkům. Jeho smrt znamenala jen krátkou přestávku, než nastoupil jeho adoptivní syn, Octavianus, pozdější Augustus, který už velmi dobře věděl, jakým způsobem se vyhnout osudu, který potkal jeho dědečka.

Co se však skutečně stalo v momentě, kdy byla v rukou jednotlivce soustředěna veškerá moc, bylo to, že se římská politika stala stále neuvěřitelně nevyváženou. I když formálně zůstával systém republiky, v praxi se stalo řízení impéria úplně jinou záležitostí. Augustus se ukázal jako první, kdo dokázal z této situace vytěžit maximum. Ačkoliv formálně se stále římská republika nezměnila, Augustus byl de facto prvním císařem, který do systému vnutil monarchistické rysy, jakými byly dědičné pozice a absolutní kontrola. Tento zlom znamenal novou fázi pro celou římskou historii.

Během 500 let existence císařství se Řím ocitl pod vládou mnoha vládců. Někteří z nich se stali legendárními kvůli svému přínosu říši, zatímco jiní – jako Caligula, Nero nebo Commodus – jsou dnes symbolem moci, která se stala zdrojem destrukce. Nezáleželo ani tak na schopnostech těchto vládců řídit říši, ale na tom, jak jejich osobní slabosti a tyranské sklony vedly k masovým represím, zmatkům a často i k devastaci části impéria. Většina z těchto vládců se neslaví za žádné velké úspěchy, ale za své chaotické vládnutí, které mělo nejen fatální dopady na samotný Řím, ale i na pověst celé říše.

Důležité je mít na paměti, že římské císařství nepadlo pouze kvůli vojenským a politickým chybám. Často šlo také o selhání v oblasti lidských vztahů a schopnosti přizpůsobit se měnícím se okolnostem. Nepříliš úspěšní císaři obvykle chybovali i v těchto základních aspektech vlády. Vláda, která je založena na strachu a manipulaci, je v konečném důsledku zranitelná. To, co zůstává platné i v současnosti, je, že v žádném režimu není dlouhodobě možné vládnout neomezenou mocí bez jakýchkoli kontrolních mechanismů nebo zpětné vazby.

Jak se zrodil císař Domitian: Tragédie, politika a zrada v roce 69 n. l.

Domitian, jehož postava je obestřena mnoha kontroverzemi a záhadami, vstoupil na historickou scénu v roce 69 n. l., kdy se události tohoto roku radikálně změnily nejen jeho život, ale i politickou krajinu Říma. Byl nejmladším synem císaře Vespasiana, který se později stal vládnoucím císařem, a jako dítě se ocitl na okraji dynastické politiky, daleko od svého otce, jenž byl v té době vojenským velitelem v Judeji. V roce, kdy se Domitian narodil, jeho otec ještě nezačal svou velkou kariéru, kterou naplno rozjel až díky podpoře své matky. Ačkoliv na počátku byl jeho život ve stínu starších sourozenců – sestry Domitilly a bratra Tituse – v 19 letech se stal centrem politického dramatu, které mělo zásadní důsledky pro jeho budoucnost.

Rok 69 je známý jako "rok čtyř císařů", kdy se Řím nacházel v chaosu. Po vraždě císaře Nerona se následně vystřídali Otho, Vitellius, a nakonec Vespasian, který se stal císařem díky svému vojenskému vítězství na východě. Zatímco Vespasian sbíral vojska a vyčkával východní frontu, v Římě probíhaly krvavé boje o moc. V tomto kontextu se mladý Domitian, dosud neznámý v politických kruzích, ocitl v centru dění. Byl v Římě, zatímco jeho otec a bratr byli daleko na frontě. Když Vitelliusovy síly obklíčily město, Domitian, zřejmě nepřipravený na tuto politickou bouři, byl okamžitě uvězněn a po krátkém čase se ocitl v situaci, kdy jeho život visel na vlásku.

V této kritické chvíli se ukázala jeho neobvyklá schopnost přežít. Když byla jeho rodina uvězněna a jeho strýc, Prefekt Flavius Sabinus, zajat a popraven, Domitian unikl nepozorovaně díky pomoci jednoho z osvobozených služebníků. Tento útěk, spojený s jeho dramatickým ukrytím, měl velký symbolický význam pro Domitiana, který si o několik let později postavil chrámy věnované Jupiterovi, bohu, jenž podle něj měl zachránit jeho život. Tento akt vděčnosti není jen projevem jeho osobního přesvědčení, ale také ukázkou jeho pozdějšího vlivu a způsobu, jakým vnímal svou vlastní roli v římském impériu.

Tento zážitek z něj učinil člověka s hlubokým pocitem ohrožení a ambicí, který se nebál využít všech prostředků k dosažení moci. Když jeho otec Vespasian v roce 69 n. l. přijal imperiální titul, Domitian se okamžitě stal veřejným zástupcem nové dynastie, která měla nahradit politické chaos předchozích let. Jeho mladistvé vzestupy však nebyly bez kontroverzí. Historik Tacitus jej popisuje jako postavu, která se rychle poddala vnějšímu luxusu a rozmařilosti, místo aby se soustředil na řízení impéria. Domitian byl obviněn z debauchery a cizoložství, což ho tehdy přivedlo k nelibosti mnoha pozorovatelů v Římě.

Je však nezbytné si uvědomit, že takto popsaný obraz Domitiana je silně podmíněn tehdejšími politickými a společenskými normami. Zatímco Tacitus a jiní historici tohoto období se zaměřují na jeho negativní charakteristiky, skutečnost může být mnohem složitější. Domitian sám prožil v dětství a mládí léta zanedbání a politické nestability, což ve finále formovalo jeho vnímání moci a důvěru v politické manipulace. Jako císař, který vládl Římské říši v letech 81 až 96 n. l., vykazoval určitou ráznost, která byla nezbytná k tomu, aby si udržel kontrolu nad rozděleným a mnohdy nepředvídatelným impériem.

Co je však důležité v tomto kontextu pochopit, je, že Domitianova vláda, ačkoliv spojená s represivními taktikami, byla zároveň obdobím reformy. Vládl v období, kdy se Řím potýkal s problémy v oblasti ekonomie, armády a správy. Domitian na jedné straně prohluboval svou moc a vládnutí prostřednictvím centralizace administrativy, na straně druhé však čelil opakovaným povstáním a narůstající opozici ze strany aristokracie.

Zajímavé je i to, že po jeho smrti v roce 96 n. l. byla jeho postava, a to především díky negativním historickým narativům, ihned podrobena deifikaci, tedy proces uctívání jako boha. Tento paradox – proklínání během života a následná deifikace po smrti – je fascinující ukázkou politické kultury starověkého Říma a ukazuje, jak často mocní muži ve své době čelí zcela opačnému hodnocení jejich vládnutí, než jaké dostávají po své smrti.

Tento vývoj nám ukazuje, jak mocný může být politický narativ a jak vděčná může být historie pro vítěze. Je také důležité mít na paměti, že hodnoty, které byly tehdy v Římě považovány za pozitivní, jsou dnes většinou vnímány v úplně jiném světle.

Jak Pioche a jiné zapomenuté města Západu zanechaly svůj odkaz v historii násilí a zločinu
Jakým způsobem se projevuje smysl pro nebezpečí v krizi?
Jaké okolnosti vedly k vraždě otce Juliana Pipera a co lze z toho vyvodit?