Na farmě, zničené bombardováním, jsem přemýšlel o osudu farmáře a jeho rodiny, ale moje myšlenky byly stále více zaměřeny na otázku, jak se všichni dostaneme z tohoto místa, až dorazí Němci. Vzdálený zvuk dělostřelecké palby nám říkal, že nebudeme mít mnoho času. Zpomalil jsem krok, vrátil jsem se do hlavní místnosti farmy. Lisa a Freddie seděli na zemi, zabraní do rozstříhaných obrázků, které pravděpodobně pocházely z dětského hračkového arzenálu, v němž Lisa našla i panenku.

Hemingway se podíval nahoru od své poetycké mumlání a řekl: "Napij se, dítě." Na sporáku už začalo bublat nějaké jídlo, které sice nevypadalo lákavě, ale ve chvíli, kdy jsem dostal hrnek, jsem ho sežral bez přemýšlení. Byla to první teplá jídla za dva dny a já měl hlad jako vlk. Děti už byly nějakou dobu vzhůru a měly svou porci, jak mi jeden z vojáků ujistil, ale stejně přišly a posadily se vedle mě. Liza se ke mně přitulila a Freddie s ní. Obě si také vzaly trochu toho hrozného guláše.

Zatímco jsem jedl, Hemingway organizoval svou skupinku. Ukázal na jogína a dva hráče šachu a řekl: "Vy tři, jděte na hlídku. Když uvidíte Němce, vystřelte flare." Pochyboval jsem, že budeme schopní vůbec vidět světlici, vzhledem k mlze a závěsům přes okna, ale raději jsem mlčel. Hlídka se vydala ven, naštěstí si napustili do lahví trochu koňaku, jak jsme měli k dispozici.

Po jejich odchodu na mě Hemingway vrhl zlostný pohled. "Jak ses k těm německým dětem dostal?" Zeptal jsem se na to, co se stalo, co mě přivedlo do takové situace. Krátce jsem mu to vysvětlil a on kývnul, jakoby to byl běžný jev. "Židé, co?" mumlal. Zadržel jsem dech, ale on už se jen opřel a dodal: "Sympatický děti. Doufám, že to přežijou."

Cítil jsem, že

Jaký je skutečný strach člověka?

Strach je prastarým a nezbytným lidským instinktem, který nás chrání, ale také nás dokáže svázat. Když se podíváme na různé podoby strachu, často narazíme na otázky o smrti. Jaký strach vlastně cítí člověk v situacích, kdy jde o život? Jsou lidé opravdu tak odvážní, jak se zdají? Nebo je jejich strach skrytý v něčem jiném, co by se mohlo jevit jako neviditelné? Voják, který přežil děsivé boje a viděl své kolegy padat jeden za druhým, odpovídá na otázku o smrti velmi překvapivě.

Když se ho ptají, jestli se bojí smrti, odpoví jasně, že ne. Jeho obavy jsou jinde. Mnohem více než smrt ho děsí možnost, že už nebude schopen prožívat skutečný život – že už nebude moci psát, že přestane být schopen lovit nebo plachtit. Tyto činnosti, které mu dodávají smysl, jsou pro něj jakousi existenciální oporou. Strach ze smrti, zdá se, není ani tak strachem z konce existence, ale z toho, že život už nebude mít sílu, energii ani smysl, který měl dřív.

Tento pocit prožívá ve chvílích, kdy v minulosti čelil nebezpečí smrti, kdy seděl v domě v Hürtgenwaldě, a dvě německé granáty prolétly zdi, zatímco ostatní se schovávali ve sklepě. On tam zůstal klidně sedět, aniž by se ohlížel na výbuchy. V tomto okamžiku si člověk může uvědomit, že strach ze smrti může být v konečném důsledku prostě jakýmsi nevyřčeným strachem z toho, že náš život přestane být plný. Ale co to znamená žít "plně"? To je otázka, kterou si každý musí zodpovědět sám, v závislosti na tom, co pro něj má v životě opravdový význam.

Tento muž hovoří o smrti svého otce. Jeho otec, člověk, kterého nikdy úplně nepochopil, se rozhodl svou smrt přivolat sám – spáchal sebevraždu. Tento čin však v něm zanechal pocit úcty, neboť mu připadal jako akt odvahy. Odvaha v okamžiku smrti je něco, co nevyžaduje přítomnost jiných lidí. Je to vyvrcholení vlastní volby, která může znamenat dosažení nějakého vnitřního míru, přestože ostatní tento krok možná nikdy nepochopí.

Tento příběh je silnou připomínkou toho, jak se lidé mohou dívat na život a smrt různými způsoby. Někdo se smrti bojí a jiný ji přijímá s klidem. Někteří lidé by mohli v takových situacích hledat oporu ve víře, jiní se zase více soustředí na to, co mohou ještě zažít, dokud žijí. V tomto příběhu je smrt vnímána spíše jako něco, co lze ovlivnit vlastními činy, než jako něco, co je nezvratně dané a mimo naši kontrolu.

Co si z toho všeho vzít? Měli bychom se zamyslet nad tím, co pro nás znamená smrt a co v našem životě hledáme. Možná právě to, co nás činí živými, není samotná existence, ale to, co s ní děláme – co dokážeme, co prožíváme a jak se snažíme udržet vnitřní sílu i ve chvílích, kdy je vše kolem nás křehké. Když člověk čelí těžkým situacím, jeho strach může být někdy ne tolik ze smrti, ale spíše z toho, že přestane cítit vitalitu, která dává životu smysl.

Jak přežít v divočině: Přežití v nehostinném prostředí

Na začátku našeho putování jsme se ocitli v hustém lesním porostu, který byl ještě neproniknutelnější než vše, co jsme dosud zažili. Les byl skutečně nezkrotný a nebezpečný, a cesty, které jsme hledali, byly skryté pod vrstvami sněhu. Postupovali jsme velmi opatrně, střídali se ve vedení cesty, kde každý z nás svítil baterkou a dával signály ostatním, aby se orientovali podle našich pohybů.

Procházení takového terénu je neustálé napětí mezi potřebou postupovat a nutností zůstat v bezpečí. V tuto chvíli jsme byli vybaveni pouze nejzákladnějšími zbraněmi a neustále se pohybovali ve stínu nebezpečí. Každý krok mohl znamenat konec, a to jak pro nás, tak pro naše děti, které, ačkoliv spaly většinu času, se v pravidelných přestávkách stávaly neklidnými. Jako otec jsem se snažil co nejvíce chránit jejich bezpečí, ale byli jsme si všichni vědomi toho, že ve válce je každý moment zranitelný.

V těchto chvílích, kdy jsme odpočívali pět minut, jsem se pokusil navázat komunikaci s ostatními, ale jejich odpovědi byly stručné a ledově odměřené. Například, když jsem se ptal Marcuse, jak to, že mluví francouzsky stejně dobře jako německy, odpověděl jen stručně: "Cornell." Takto to vypadalo v těchto těžkých chvílích. Všichni jsme byli soustředění na přežití, bez zbytečných slov.

Pak přišla chvíle, kdy jsme museli čelit ještě větší hrozbě. Po chvíli ticha, kdy jsme poslouchali kroky v dálce, jsem zjistil, že to byla hlídka, která nás nechala projít. V tu chvíli se mi zdálo, že se celá situace začíná nebezpečně vyostřovat, ale rozhodli jsme se pokračovat, a to i přes nejasnosti ohledně směru, který jsme měli zvolit. Kamery na nás mířily, ale nedostali jsme přímý kontakt s nepřítelem.

Další rozhodnutí přišlo o chvíli později, když jsme dorazili k malé vesnici. Byli jsme nuceni ji obejít a pokračovat dál. Zde jsme narazili na hromadu spálených vojenských vozidel, označených bílou hvězdou americké armády. Smrad z mrtvých těl nás donutil zrychlit krok. Cítili jsme se jako v noční můře, kde smrt a zničení byly všudypřítomné.

Vzdálenost mezi jednotlivými poli byla pro nás zásadní. I drobné změny terénu nás přiměly být ve střehu, zvláště když jsme narazili na pole plné těl. Byly to důsledky bojů, které se zde odehrávaly. Ačkoliv jsme nemohli odolat hrůznému pohledu, bylo jasné, že smrt byla naším neustálým společníkem. To, co jsme zažili, nebylo pouze válečným stresem, ale také naprostým zničením života a všeho, co jsme znali.

I přes tuto hrůzu jsme museli jít dál. Měli jsme cíl, i když jsme nevěděli, co nás čeká. V naší situaci neexistovala žádná jiná možnost než pokračovat, i když jsme věděli, že se nám blíží nepřítel. Prošli jsme kolem spálenišť, kolem mrtvých těl a zničených vozidel, abychom se dostali dál. Ale stále nás neustále obklopoval zápach smrti, který nás neustále pronásledoval.

V tomto okamžiku už nebylo možné utéct. Příroda, ač v první chvíli krásná, se stala naším vězením. Všechno kolem nás bylo zničené, včetně našich nadějí na bezpečí. Po chvíli, kdy jsme se rozhodli opustit zamořené oblasti, jsme dorazili k další vesnici. Byla tichá, ale v našich očích už byla pouze dalším místem, které nám bylo nepřátelské.

Po celé cestě jsme se stále dostávali do střetu s minulými rozhodnutími. Ačkoliv jsme byli v očividně nebezpečné situaci, stále bylo nutné najít cestu dál, protože pozdější rozhodnutí mohla znamenat buď naši záchranu, nebo zánik. Tehdy jsme se rozhodli vyhnout se hlavní silnici a pokračovat v terénu, přičemž nás čekala neustálá hrozba min.

Bylo jasné, že to nebude snadná cesta. Nepřítel nás nezastavil, ale my jsme stále nevěděli, co nás čeká. Ačkoliv jsme procházeli rozvalinami a mrtvými poli, bojovali jsme o každý další krok. Na naší cestě jsme zjistili, že naší největší hrozbou nejsou jen bomby nebo kulky, ale samotná příroda a její krutá nehostinnost.

Pokud máme přežít, je zásadní pochopit, že příroda a lidská vynalézavost mohou být stejně nebezpečné. Pokud se dostaneme na správnou cestu, musíme neustále analyzovat změny okolního světa a přizpůsobovat se jim. Přežití není jen o fyzické síle, ale o psychické odolnosti a schopnosti přizpůsobit se podmínkám, které nás obklopují.

Jaké bylo město Rochefort během bombardování a co se stalo s jeho obyvateli?

Rochefort, malé město, které leží v Belgii, bývalo v mnoha ohledech jiným než starobylá města na východě země. Město, které působilo jako typická příměstská komunita, bylo domovem pro mnoho lidí, kteří každodenně dojížděli za prací do průmyslových oblastí jako Namur a Huy, v údolí řeky Meuse. Rochefort bylo plné moderních domů, mnoho z nich bylo postaveno z červených cihel, a nacházely se tu také zámky, které dodávaly městu kouzlo historického města s moderním nádechem. V této oblasti žili hlavně zaměstnanci papíren, kovodělných a koželužských továren, kteří sem dojížděli každý den, aby po práci využili místní bary, jako byl ten v Hotelu Central. Tento bar byl místem, kde se zastavovali při návratu domů, aby si na chvíli odpočinuli a připravili se na večer.

Ale když jsem se dostal do Rochefort během válečných dnů, vše se změnilo. Město, které v minulosti působilo klidně a rutinně, se stalo terčem intenzivních bombardování. Obraz, který jsem viděl, byl otřesný. Okraje města byly nejvíce zasaženy, a plameny z hořících budov osvětlovaly vše kolem. Lidé pobíhali sem a tam, zmateni a vystrašení, a mezi nimi byla slyšet vzdálená křiknutí. Sirény místních hasičů, známých jako „pompiers“, se nesly vzduchem, ale vzhledem k vypnutému vodovodnímu systému jsem měl pocit, že nemohou nic zvládnout, kromě toho, že by vytáhli mrtvé a zraněné z trosek.

Zastavil jsem se s jeepem na okraji města a dalším, co následovalo, byla nečekaná cesta do zasažené části. Když jsme se dostali do jedné nepoškozené ulice, Marcus, který věděl, kam jedeme, nás dovedl do domu s garáží, která vypadala jako útočiště v této zničené krajině. Tam jsem měl čekat, zatímco on se vydal do domu, aby zjistil, co se děje.

Po chvíli se vrátil a informoval nás, že žena, která žila v tomto domě, neměla žádné nové informace o tom, co se děje v Rochefortu. Byla vyděšená a už několik dní neopustila dům kvůli neustálému bombardování. Věděla jen, že většina vojáků z 335. divize se stáhla, když sem vpadly německé tanky Panzer Lehr. Město bylo zjevně ve vážné situaci a boj pokračoval na severu, u řeky.

Přestože jsem si mohl myslet, že všechno kolem bylo jen zmatkem a náhodou jsem se ocitl v centru těchto dramatických událostí, věděl jsem, že musím pokračovat. Marcus mi přikázal, abych se vydal do oblasti, kde hořelo, a pokusil se zjistit, co se děje v ulicích, kde se nacházeli Němci. Cílem bylo proniknout mezi civilisty a zjistit, co vědí o přítomnosti německých jednotek v blízkosti mostu.

Přestože jsem měl obavy, že mě někdo prozradí, v několika okamžicích jsem znovu nabyl jistoty, jak se mi podařilo splynout s davem. A tak jsem se ocitl ve světě chaosu a hrůzy, jaký jsem zažil už jinde ve městech jako Londýn nebo Antverpy. Lidé pobíhali mezi troskami, pomáhali si, jak nejlépe mohli. Někteří se snažili uhasit oheň, jiní vytahovali těla z ruin. Scéna byla tak tragická, že mě to přivedlo k hluboké beznaději.

Uprostřed toho všeho jsem potkal starého muže, který seděl vedle zříceného domu. Představili jsme se a chvíli jsme si povídali. Pochopil, že mluvím s cizincem, a přijal moje francouzské přízvukované slovo s klidem. Ten starý muž, veterán první světové války, se zmínil o Američanech, kteří se stáhli, ale nadále se snažili blokovat postup německých sil. Naše rozhovory mi daly naději, že bychom mohli mít šanci utéct, ale on to rychle vyvrátil. Mosty byly zničené, a německé síly se připravovaly na návrat.

Rochefort, kdysi tiché a poklidné město, se v tomto okamžiku proměnilo v bojiště. V tomto chaosu a beznaději, kde lidé ztráceli své domovy a blízké, bylo vše jen jedním velkým čekáním na to, co přijde dál. Přesto tu stále zůstávali ti, kteří odmítali vzdát se, kteří se nebáli nadále bojovat za svou svobodu.

V takových chvílích je těžké pochopit, co to všechno znamená pro jednotlivce, kteří procházejí těmito děsivými událostmi. Jak se člověk vyrovnává s takovým zničením? Jak se vrátit zpět do normálního života po zkušenostech s válkou a jejími důsledky? Jakým způsobem se zůstává silným, když vše kolem vás padá? Tyto otázky zůstávají často nezodpovězené a nelze je vyřešit pouhým rozumem.

Jaké bylo skutečné poslání Marcuse a Millera?

Když jsem se zamýšlel nad okolnostmi svého vztahu s Markusem a Millerem, začal jsem se potit. Byli totiž sami v Les de Freyr, když jsme s dětmi přišli. Tvrdili, že je nařídil americký generál, aby se zúčastnili bojů u St. Vith. Pokud to byla pravda, proč se tedy nevrátili s ostatními americkými jednotkami na sekundární obrannou linii, která měla být ještě k dispozici na západ od St. Vith? Proč pokračovali dál, mimo Bastogne? A pak tu byla ta podivná radiostanice, kterou nesli. Když jsem se jich ptal, zda je to vysílačka, byli nervózní. Jak mohli přesně určit polohy německých jednotek? Museli rozumět žargonu a kódovým názvům. Jak věděli, že přezdívka německého generála Bayerleina je "Iron-ass"? Měli by si vůbec němečtí vojáci z elitní divize Panzer Lehr troufnout používat takovou urážlivou přezdívku pro svého velitele přes otevřené vlny? Možná i Gestapo naslouchalo.

Markus a Miller tvrdili, že právě díky přezdívce "Iron-ass" jsme se dostali přes most u Rochefortu. Ale ten průchod německými liniemi, nebyl příliš snadný? Odkud vzali německé maskovací obleky? Co vlastně řekli německým vojenským policistům na mostě? Slyšely děti něco, co se bály říct? A pak, Dinant. Proč Marcus a Miller zůstali čekat na mě a mé auto? Určitě mohli jet na britskou základnu a dostat vlastní dopravu do Paříže. Muselo tam neustále něco jezdit.

Paříž. Pomyslel jsem na pušky, které měli Marcus a Miller v klíně. Jak lepší způsob, jak se dostat do Paříže, než s americkým novinářem, který o ničem neví?

Musel jsem přemýšlet. Byly tu roadblocky, jak říkal Ray. Po celé Francii, Belgii a Nizozemí. Roadblocky, kde se CIC (Counterintelligence Corps) ptalo na záludné otázky, aby nachytali muže Skorzenyho. Například: "Jaké je hlavní město Missouri? Jsou Chicago Cubs v Národní, nebo Americké lize?" Roadblocky. Museli jsme k nějakému brzy dorazit. Ale co by to pomohlo? Kdybych udal Marcuse a Millera, prostě mě zastřelí jako prvního a riskují, že je zabijí také. Takové to bylo s muži z SS. Nebáli se ničeho – i kdyby je chytili v amerických uniformách, stejně by je popravili jako špiony.

Musel jsem vymyslet něco subtilnějšího. Kde ale byl ten roadblock?

Byl to roadblock u Hastiere, asi deset kilometrů od Dinantu, a nebyl by mohl být lépe umístěn pro své účely. Viděl jsem ho zdaleka, když jsem sjížděl dlouhý svah podél břehu řeky Meuse. Krátce před vstupem do vesnice silnice procházela roklinou, jednou stranou byla strmá skalní stěna. Na druhé straně stál vysoký kamenný plot, jaký vidíte na okrajích belgických vesnic. Mezi zdí a skalou byly dvě vojenské velitelské vozy americké armády zaparkované paralelně uprostřed silnice. Přirozené a umělé kamenné překážky kolem vytvářely jediný možný způsob, jak mezi nimi projít, a to kličkováním. Viděl jsem asi tucet vojáků, kteří se poflakovali kolem vozidel. Někteří měli pásky MP, jiní byli v civilních uniformách, bez jakýchkoliv insignií. To byli agenti CIC. Teď už jsem věděl, co udělám.

Zpomalil jsem. Marcus, když uviděl roadblock, něco zavrčel na Millera. Dojel jsem k prvnímu velitelskému vozu a zastavil se těsně před vojákem s rukou zdviženou. Jeden z agentů CIC přišel a začal se kolem vozu procházet, nakukoval dovnitř. Měl na opasku pouzdro, z nějž trčela rukojeť pistole .45. Top pouzdra bylo rozepnuté. MP vojáci měli také pistole .45, ale někteří nesli i pušky M-1.

Agent CIC přišel na mou stranu vozu. "Kde jste se narodil, pane?" zeptal se. "New Jersey." "Kde v New Jersey?" "Jersey City." "Nezlobte se, ale můžete mi říct, jaké je hlavní město New Jersey?" Zatnul jsem zuby a vypravil ze sebe: "Newark." Bez čekání na reakci jsem oběma rukama sevřel volant a vyrazil prudce bokem z vozu, spadl jsem tvrdě na levé rameno a paži. Bylo to chvíli šokující, ale slyšel jsem šramot a křik. Pak dvě rány.

Poté jsem byl převezen do místnosti. Byla to obytná místnost v nějakém prosperujícím civilním domě. Před pohovkou seděl kapitán CIC, popíjející čaj z jemného modro-bílého Delftového hrnku. Byl to velký a těžký muž, s vyčnívajícími hnědými očima a několika pramínky černých vlasů na temeni plešaté hlavy. Pokynul mi, abych si sedl na židli naproti. Jeho přízvuk byl z New Yorku, vypadal židovsky, ale mohl být i Ital, Řek nebo Armén. Odhadoval jsem, že mu bylo kolem třiceti, ale vypadal starší.

Řekl mi, abych mu podal svou novinářskou identifikaci, kterou jsem mu předal – malou složku SHAEF s mou fotografií a podpisem, která měla i sadu mých otisků prstů. Kapitán ji prohlédl, přikývl a vrátil mi ji. "Chodil jste na NYU, že?" Zeptal se mě. Byl jsem překvapený, že ví o mé univerzitní minulosti. "Ano, proč?" "Viděl jsem vás při závodech na stadionu Madison Square Garden. Způsob, jakým jste přeskakoval překážky, musíte mít plno třísek v koulích," poznamenal.

Zamručel jsem. "Co to má společného s tím, co se stalo na roadblocku?"

"To vysvětlím. Nejprve mi dejte vaši verzi."

"Verzi? Jakou verzi?" odpověděl jsem. "Víte, co se stalo, stejně jako já. Dojel jsem na roadblock, řekl Newark místo Trenton pro hlavní město New Jersey. Spadl jsem z vozu. Byla rvačka. A vaše jednotky dostaly Němce, že?" Pak jsem si náhle začal dělat starosti. "Dostali ty Němce, že?"

Kapitán si sipl čaj. "Než odpovím, dám vám svou verzi."

"Nechápu to vše o verzích. Co se stalo, se stalo. Kolik verzí může být?"

"Dobře," kapitán řekl zdvořile. "Nechám vás seznámit s fakty, jak je chápu."

Jak vytvořit skutečné spojení: budování rapportu a vzorců komunikace v pracovním prostředí
Jak vzpomínky ožívají v čase Vánoc: Úvaha o pomíjivosti a trvalosti
Jak studium hmyzu a přírodního světa ovlivňuje naše chápání migrace a chování zvířat