V posledních letech je zřejmé, že ztráta důvěry v média není problémem pouze pro republikány a konzervativce. V roce 2019 se ukázalo, že více než třetina nezávislých voličů a méně než polovina umírněných lidí vyjádřila nedůvěru k médiím. Tato skupina rozhodně není silně pro-Trumpovská, ale i přesto ztratila velkou část důvěry, kterou kdysi v média měla. Naopak, mezi demokraty a liberály je situace odlišná – téměř sedm z deseti demokratů a něco méně než dvě třetiny liberálů věří médiím do značné míry. Avšak jakmile je jedno politické uskupení spokojené s mediálním pokrytím, je to moment, kdy by měla média začít mít obavy.

To, co by mělo novináře znepokojit nejvíce, je intenzita této nedůvěry. Až polovina republikánů a více než čtyři z deseti konzervativců vyjadřují naprostou nedůvěru k médiím. U nezávislých voličů a umírněných je to o něco méně, přesto i zde je významná část veřejnosti, která o médiích vyjadřuje hluboké pochybnosti. Naopak, mezi demokraty a liberály je nedůvěra výrazně nižší, a to jen kolem deseti procent. Tento rozpor v důvěře mezi politickými skupinami ukazuje, jak silně jsou média vnímána jako ideologická nástroj, spíše než nezaujatý zpravodajský zdroj.

Podle zprávy Gallup z roku 2019, mezi roky 2015 a 2016 došlo k dramatickému poklesu důvěry republikánů v média, který spustil prezident Trump svými neustálými útoky na zpravodajství. Důvěra republikánů v masová média poklesla o 18 bodů a dosáhla historického minima 14 procent, kde setrvala i v roce 2017. Ačkoliv v roce 2018 došlo k mírnému nárůstu, v roce 2019 se vrátila zpět na 15 procent. Na druhé straně demokraté byli vždy spíše nakloněni médiím, a když Trump nastoupil do úřadu v roce 2017, důvěra demokratů v média se ještě zvýšila.

Média a novinářské organizace mají problém, ale není zřejmé, jak dobře tento problém chápou lidé uvnitř tohoto odvětví. Novináři jsou dobří v poslouchání veřejných osobností, ale mnoho z nich zůstává slepých vůči tomu, jak jsou jejich vlastní slova vnímána veřejností. Mnozí novináři se považují za naprosto nestranné a nemohou pochopit, jak by někdo mohl jejich nestrannost zpochybňovat. To však není problém pouze republikánů nebo konzervativců – nedůvěra k médiím je výrazná také u nezávislých voličů, kteří přirozeně pociťují nedůvěru vůči institucím. Problém je, že média a novináři jsou vnímáni nejen jako pozorovatelé, ale jako účastníci politických bojů, přičemž otázky o jejich politické neutrálnosti zůstávají pro mnohé zcela jasné.

Světy politiky a médií jsou dnes mnohem složitější než v minulosti. Výzkum Pew Research Center z ledna 2020 ukazuje, jak Američané hledají politické zprávy, a v mnoha případech se uzavírají do ideologických a stranických „silos“, což je trend, který by měl novináře znepokojovat. V současnosti se objevují nové pojmy jako „negativní stranictví“ a „politický tribalismus“. První termín popisuje rostoucí nenávist vůči jiným stranám a jejich vůdcům, zatímco druhý vyjadřuje nástup binárního pohledu na svět – každý problém nebo téma je rozděleno na „my“ versus „oni“. Tato polarizace má přímý dopad na to, jak jsou novinářské materiály vnímány: každý článek, který není kritický k opozici nebo není dostatečně kritický k představitelům vlastní strany, je vnímán jako zaujatý.

Studie Gallup a Knight Foundation z roku 2018 ukazuje, jak těžké je dnes pro mnoho lidí rozlišit pravdu od lži, což novinářům usnadňuje jejich práci v tomto prostředí. Pro novináře to znamená nejen zodpovědnost, ale také nutnost neustálé reflexe svého vlastního přístupu a zaujatosti. Co je důležité, je skutečnost, že novináři by se měli ptát, proč existuje tak velká nedůvěra k jejich práci, a jaký vliv má na veřejnost to, že se pravda, jak ji novináři definují, často stává objektem sporu.

Ve škole novinařiny nás kdysi učili čtyři W: „kdo“, „co“, „kdy“, „kde“. Měli jsme se vyhnout otázce „proč“, abychom nehodnotili pravdivost tvrzení nebo motivy jednání. Bylo nám jasně řečeno, že hodnotící soudy a názory mají místo pouze v editoriálech, nikoli v běžné zprávě. Tento přístup se dnes ukazuje být důležitější než kdy předtím, i když je zřejmé, že v současnosti jsou novináři stále více rozděleni ve svých přístupech. Použití slov jako „nepravda“ nebo „lež“ v samotné novinářské zprávě je porušením základních novinářských principů, i když jde o správné tvrzení. Takové výroky by měly být použity pouze ve formě citací od jiných osob, nikoli jako osobní úsudek novináře.

Důležité je také chápat, že zpravodajství by se mělo od analytických a komentářových textů odlišovat. I když novináři analyzují, vždy by měli jasně oddělovat faktické zprávy od osobních názorů a hodnocení. Když se však novináři stávají i komentátory, dochází k přímému překročení hranice mezi zpravodajstvím a analýzou, což může vést k ještě větší ztrátě důvěry veřejnosti.

Jak Trump používal komunikaci jako politický nástroj a co to znamená pro novináře a veřejnost?

Prezident Donald Trump byl bezpochyby nejpřístupnějším americkým prezidentem, kterého novináři za poslední desetiletí pokrývali. Během svého působení v Bílém domě pořádal tiskové konference a impromptu rozhovory s novináři několikrát denně. Tento jeho přístup byl nejen novinkou, ale také příkladem, jak lze využít veřejné vystupování k dosažení politických cílů. V jeho éře se komunikace s médii stala neoddělitelnou součástí jeho politického dramatu, které bylo neustále živé a napjaté.

Jedním z největších paradoxů Trumpova přístupu k veřejné komunikaci bylo to, jak těsně spojil svou politickou agendu s diváckou atrakcí. V mnoha ohledech jeho přístup k médiím byl formou televizní produkce, která se nesla v duchu konfliktu, kontroverze a přetváření reality. Když 16. prosince 2018 pořádal diskusi v Oválné pracovně s vůdci demokratů Nancy Pelosi a Chuckem Schumerem, debata, která měla původně sloužit jako pouze formální fototermín, se změnila v bouřlivé veřejné vyřizování politických názorů. Tato událost se stala ukázkovým příkladem toho, jak Trump využíval své vystupování k vytvoření politického divadla, které přitahovalo pozornost nejen diváků v USA, ale po celém světě.

Na rozdíl od mnoha předchozích prezidentů Trump nechtěl, aby byl Bílý dům jen místem pro oficiální politiku a vládu, ale i scénou pro mediální vystoupení, která měla dramatickou hodnotu. Když Pelosi během této konfrontace navrhla, aby se debata přenesla do soukromí, Trump odpověděl s typickým nonšalantním tónem: „Ale to není špatné, Nancy. To se nazývá transparentnost.“ Tento výrok by mohl být považován za úsměvný, kdyby se za ním neskrývala hlubší politická realita – Trumpova schopnost transformovat každodenní politické procesy do neustálé reality show, kde byla pravda a fakta podřízena dramatickému účinku.

I přesto, že Trump často ohýbal fakta, přetvářel je a přistupoval k pravdě flexibilně, jeho přítomnost v médiích byla nepochybně bezprecedentní. Jeho tiskové konference, často nepravidelně svolávané, byly pro novináře příležitostí pro otázky, které by nikdy nebyly v takové formě položeny jiným prezidentům. Tento styl měl své výhody, ale i své stinné stránky. Pro novináře to znamenalo, že se stali součástí politického divadla, jehož součástí bylo nejen kladení otázek, ale i neustálé posouvání hranic toho, co se dá považovat za politickou realitu.

Trumpova komunikace s novináři byla zcela novým modelem, který se stále vyvíjel. Na začátku jeho mandátu byl ještě poměrně pravidelný formát tiskových briefinků, které se však postupně stávaly psychodramaty, kde byl hlavní cíl spíše obhajoba prezidentových názorů než skutečné odpovědi na otázky. Trumpův první tiskový mluvčí Sean Spicer se stal symbolem tohoto trendu, když při své první tiskové konferenci prohlásil, že inaugurace Donalda Trumpa měla největší diváckou sledovanost v historii, přestože existovala fotografie, která tuto informaci vyvracela. Tento okamžik se stal jedním z nejslavnějších v historii Trumpovy komunikace a ukázal, jak zcela lze přeformulovat fakta pro politický účel.

Když se Trump rozhodl, že tiskové briefinky již nejsou potřeba, přišel po něm nový tiskový mluvčí Sarah Sanders, která se více soustředila na strategii rychlých a stručných prohlášení, která často neodpovídala na konkrétní otázky. Tento model pokračoval i po jejím odchodu a nástupu Kayleigh McEnany, která pokračovala v tradici, kdy tiskové konference postrádaly hlubší obsah a místo toho se staly prázdným opakováním postojů Bílého domu.

Trumpovo silné zaměření na mediální komunikaci jako na politický nástroj mělo za následek i ztrátu důvěry ve veřejnou komunikaci. Například během pandemie Covid-19 se Trump snažil využívat tiskové konference k získání přízně veřejnosti, což sice vedlo k vysokým televizním ratingům, ale také k politickým ztrátám. Postupně se ukázalo, že chaotické a nekontrolované konference neměly pozitivní efekt, a to i přesto, že byly podpořeny pozitivními ohlasy od některých státních představitelů.

Zároveň Trumpova dominance v mediálním prostoru vedla k úplnému zmizení pravidelných a systematických tiskových konferencí, jaké byly běžné za předchozích administrativ. To zcela změnilo pravidla hry pro novináře, kteří byli více než kdy jindy závislí na Trumpově ochotě a preferencích, jakým způsobem komunikovat s veřejností.

Je důležité pochopit, že v případě Trumpovy administrativy nešlo jen o komunikaci v tradičním smyslu, ale o strategické využívání médií k politickému ovládnutí diskurzu. To, co vypadalo jako chaos, byla ve skutečnosti velmi cílená manipulace s realitou, která umožnila Trumpovi udržet se v centru pozornosti a zároveň ovlivnit veřejné mínění podle svých potřeb.

Jaký je smysl životních rozhodnutí a co nás vede k nim?
Jaké jsou účinky otravy oxidem uhelnatým, pesticidy a průmyslovými toxiny na lidské zdraví?
Proč se občas lidé chovají podivně a jak to ovlivňuje náš každodenní život
Jak identifikace úzkých míst ovlivňuje dynamiku chodců při evakuaci?