Zaklepali, vstoupili a zařídili telefonní spojení. Chlapík byl ochotný si popovídat, ale já ho vytáhl pryč, jakmile jsem mohl — povinnost dělat pořádek nepočká. Když jsem se vrátil ke své vyprávějce u Judy, hlas mi ztěžkl a hrdlo bylo suché: přišel čas na večerní pití a večeři. Nic nového jsme nepřinesli.

Umyli jsme nádobí dřív než v sedm třicet a u Dr. Danna jsme byli asi deset minut před osmou. Seděl v obýváku se sklenicí v ruce a usmíval se, že zase vidí Judy. „Viděl jsem ji na matčině pohřbu, Donalde,“ řekl suše. „Stejná dívka. Když ti sem mladé dívky chodí, volej mi a hraj na jistotu. Co si dáte?“ Judy odmítla, já vzal krátké. Doktor navrhoval něco, co nás udrží v teple — a pak měl plán.

Jeho plán byl prostý a trochu směšný: sportovní auto tu zůstane zaparkované před domem; kdyby se někdo ptal, řekne, že je Judy pod jeho péčí a nesmí být viděna; my dvě měli vzít jeho Cadillac, projet do Bostonu, udělat, co je třeba, a vrátit se brzy ráno. Dostal mě, že nechce, abych bral Judy — nevěděl jsem ani pořádně, kam jedu — ale nakonec jsme vyjeli spolu. Před odjezdem jsem ještě použil doktorův telefon, abych ověřil, koho volala Billie Mataze, když jsem myslel, že volá Marthu. Telefonická firma mi dala číslo — paní Louise B. Orell, 374 Oak Street, Springfield — ale času na vyřizování nebylo.

Klíč od Cadillacu, plná nádrž, lékařská taška na zadním sedadle a lékařské registrační značky — „nebudete zastavováni, pokud nepojedete zbytečně rychle,“ řekl. Pět minut po opuštění Tombury jsme byli na cestě do Bostonu a já stále netušil, jak to tam budu řešit. Znal jsem jen jedno jméno — Perry Patterson, novináře, co napsal článek o mně; myslel jsem, že by mohl mít stopu. Pokud ne, šel bych do drsnější čtvrti a začal povídat s lidmi — člověk se dozví víc, když umí naslouchat a má po kapsách pár deseti­dolarových bankovek.

Cesta přes hranice státu ulevila. Trasa devět byla dobře sjízdná; Cadillac se plížil dál a já jsem cítil, že nejtěžší bude návrat v čase, kdy bude ulice prázdná a podezření ostražitější. Judy navrhla držet se trasy a zajet ke South Station — pěkné místo na telefonování a dobrý výchozí bod, pokud se rozhodneme zajet do South Boston, kde se noční život kříží s tvrdými ulička

Jaký je příběh o Donaldovi Ivy a jeho nelegálních aktivitách?

V jižním Bostonu existuje noční klub, který se jmenuje Shirley's. Je to místo, kde se potkávají lidé se spornou minulostí, často zapojení do nezákonných činností. Místo, kde se pohybují pašeráci z Kanady, lidé, kteří nelegálně obchodují, a ti, kteří mají přístup k cenným padělaným bankovkám. Noční klub Shirley's je typickým místem pro různé podivné postavy, které se zdají být ve správný čas na správném místě, ale často na špatné straně zákona.

Za vším tímto se skrývá muž jménem Donald Ivy, jehož jméno se vynořuje při vyšetřování záhadných úmrtí několika osob, které měly vazby na Shirley's. Bylo jasné, že v jeho minulosti se odehrávaly temné události. Všichni, kdo se s ním setkali, se stali oběťmi jeho nelegálních aktivit, přičemž v jeho podsvětí nebylo místo pro slabé.

Příběh začíná, když Tony Cardelli, bývalý boxer a dnes bouncer v Shirley's, nachází svou smrt, a to nejen kvůli své neochotě vzdát se nelegálních aktivit, ale i kvůli své neúprosnému charakteru. Cardelli byl známý svou tvrdou rukou a byl jedním z těch, kteří měli sledovat podezřelé postavy a podivné obchody. Jeho smrt je prvním krokem k odhalení spletitého příběhu o Ivyho nelegálních aktivitách.

Tento příběh se dále vypráví prostřednictvím několika postav, které měly s Ivy nějaký vztah. Mezi nimi je i novinář Perry Patterson, který se dostal do kontaktu s barmanem Wuskym Andrewsem, jenž měl přístup k informacím o Ivy. Po tom, co Andrews měl v úmyslu vydírat Ivyho a zmocnit se tiskových desek pro padělání bankovek, vyvstává otázka, kdo nakonec zůstane naživu a kdo zemře. Každý z těchto jednotlivců měl vlastní důvody, proč se s Ivym setkat. Ať už šlo o peníze, pomstu nebo osobní zášť, smrt jednotlivců je důkazem Ivyho nekompromisní povahy.

Mezi těmi, kteří byli v klubu pravidelnými návštěvníky, je i Billie Mataze. Její role byla dvojaká. Kromě toho, že byla známá svou volností v intimních vztazích, byla i informátorkou, která předávala cenné informace o pohybech podezřelých osob do rukou těch, kteří za ni platili. Její smrt je jedním z mnoha tragických důsledků její spolupráce s lidmi jako Ivy.

Jak se ukáže, každý, kdo se dostal příliš blízko k Ivyho tajemstvím, nakonec skončil mrtvý. Od nevinné návštěvy v klubu, přes rozhovory o penězích a podvodech, až po rozhodující okamžiky, kdy Ivy eliminoval každého, kdo se mu dostal do cesty. Příběh vyvrcholil, když byl Ivy konfrontován s vyšetřovatelem Roamerem, který v domě Ivye našel Tonyho Cardelliho peněženku, což bylo dostatečným důkazem k jeho zatčení. Ale jak se ukáže, Ivy má skvělé schopnosti v manipulaci a útěku, což znamená, že každý, kdo ho chce dostat, musí být připraven na složité a nebezpečné vyšetřování.

Celý tento příběh ukazuje na neuvěřitelnou složitost podsvětí, kde každý krok může být osudový. Ivy, jako vůdce a manipulator, měl pod kontrolou mnoho lidí, kteří byli ochotni jít na jakékoliv riziko, aby dosáhli svých cílů. Jeho schopnost přežít, a přitom zůstat neodhaleným po dlouhou dobu, je svědectvím o temných silách, které mohou existovat v každém městě, ať už to je Boston nebo jakékoliv jiné místo.

Navíc tento příběh ukazuje, jak zločinné aktivity mohou vést k nečekaným důsledkům nejen pro hlavní postavy, ale i pro ty, kteří se je pokusí odhalit. Pro vyšetřovatele i novináře je často nejtěžší nejen najít důkazy, ale také přežít v prostředí, které se neustále mění, a kde neexistují žádná pravidla, jen přežití silnějších.

Jak se rozplétá tajemství: Kdo zabil Cardelliho?

Příběh začíná, když John, hlavní postava, zjistí, že jeho život je neustále obklopen nebezpečím a podvody. Na začátku se setkává s Kilgorem, který ho představí

Proč po mně Wusky chce ty desky?

Usadil jsem ho do židle násilím, protože jinak by se neposeděl. Byl to známý ksicht z minulosti — hrubý, drzý a plný starých dluhů. Řekl jsem mu, že v domě máme hosta, že má sedět, a on na to jen pokrčil rameny a začal mluvit bez obalu. Chtěl moje desky — ty, co jsem kdysi vyrobil pro perfektní desetilibrovky. Tvrdil, že ví, kde jsou, a že jestli mu je nedám, zničí mě.

Smích mu nesl naléhavost jako olej na oheň; vysmál jsem se mu do tváře. „Nebo co?“ řekl jsem. On jen vyhrkl, že mě vystaví v novinách, prozradí Squirea z Tombury — že jsem seděl v Dartmooru, stejně jako on. Vzpomínal na staré časy, na obvinění, na uniformu americké armády, na nasazení ve Francii po invazi. Byl hrdě zlomený; nejdříve ho soudili za černý obchod, podle něj „malý trest kvůli dobrému chování“, pak ho vyhodili z Anglie. Všechno to servíroval jako důkaz, že ví, jak mě zničit.

Uvažoval jsem o tom — o jeho návratu z vězení v roce čtyřicet tři, o tom, jak se pokouší využít známé jizvy a pověst k vydírání. Nabízel mi ultimátum: desky nebo skandál. Navrhl jsem mu slušnost a klid — kdyby přišel jako člověk, možná bych mu je dal, protože jsem je nepotřeboval. Ale on zvolil ránu pod pás: žádal a hrozil. A já mu na to řekl jedině, že nenajde v mém domě nic jiného než pořádný pěstní souboj.

V tu chvíli vešel do dveří hlas Judy. Spustila otázku o popelnici, nevinná záležitost, která náhle ztropila změnu atmosféry. Ukázal jsem jí, kde je popelnice u rohu sjezdu a staré cesty, ale varoval jsem, že by dnes večer neměla chodit ven — bylo tu napětí, které by bylo lepší neprovokovat. Ta běžná, každodenní drobnost — kam vyhodit odpadky — se stala drobným symbolem našeho rozpolcení: svět každodennosti versus svět starých hříchů a hrozeb.

Wusky pokračoval v tlaku, zmínil, že nejsou jen on a já — že jsou i jiní, kteří po deskách jdou, ale on měl ten „první krok“. V jeho hlase bylo vidět, že se nekryje s žádným morálním zábradlím; pro něj byla každá situace obchod, a když obchod nevyšel, přicházely výhružky. A já? Stál jsem pevně — ne kvůli hrdinství, ale kvůli něčemu jednoduššímu: nechci, aby se minulost navrátila jako zkažené maso, abychom my všichni byli rozkouskováni jejími útržky.

Je důležité pochopit, že v takových střetech nejde jen o věc — desky jsou jen záminka. Jde o reputaci, o možnost zpeněžit staré pochybné vazby, o přepisování identity člověka jedním tiskem tisku nebo jedním výstřihem v novinách. Když někdo zná vaše největší chyby, stává se držitelem moci bez ohledu na zákon. A proto je rozhodování oůplné: kapitulovat a ztratit sebe sama, nebo se bránit a připustit konflikt, v němž může být ztraceno vše ostatní.

Může být někdo tak nevinný, jak se zdá?

Policejní otázky padaly jedna za druhou, ale žádná nezazněla náhodně. Sullivan se s úsměvem tvářil, že si jen povídá, ale každá jeho věta měla cíl. Věděl, že atmosféra po smrti Henriho Grenneta je křehká a že i zdánlivě nevinné detaily mohou rozhodnout. Když se ptal na počet ložnic v domě, nešlo o konverzaci – šlo o mapování prostoru, kontrolu verzí, hledání nesrovnalostí. A Ivy věděl, že s těmito muži si nelze dovolit jediný chybný krok.

Rozhovory se vedly mezi řádky. Kilgore, nervózní a nepřítomný, si hrál s hrnkem kávy, Judy odpovídala až příliš ochotně, s nadšením oznamovala, že její strýc udeřil Henriho tak silně, že ho doslova vyhodil ze dveří. Věty padají rychle, ale informace, které dávají smysl, jsou řídké. Všichni říkají jen tolik, kolik musí, a ne o slovo víc. Sullivan uzavírá poznámky, dává si na čas, sleduje reakce.

Ivy působí jako cynik, ale opatrně balancuje mezi pravdou a ironií. Odpovídá chladně, někdy výsměšně, ale nikdy nepřímo. Když se ho Sullivan zeptá, co měl Henri na něj, odpoví, že nic víc než policie. To není jen slovní hříčka – to je upozornění, že hra je mnohem hlubší, než se může zdát.

V domě zůstává napětí i po jejich odchodu. Ivy je unavený, ale mysl mu neklidně pracuje. Přemýšlí o Henrim, o jeho skutečných motivech. Nevěří, že by mu chtěl ublížit – spíš ho přišel varovat. Jenže před čím? Před Wuskym? Před tím, kdo šel po falešných desetilibrovkách? Těžko říct. Ivy už dávno ví, že nikomu nelze věřit úplně.

Judy se mezitím chová podezřele – zná víc, než by měla. Popsala Wuskyho, i když ho viděla sedět. Lže o tom, že byla celou dobu doma. A hlavně – nepřesvědčivě tvrdí, že je jeho neteří. Ivy se nechce nechat svést jejím úsměvem, ale podléhá. Odpouští jí, i když v koutku duše ví, že možná vůbec nepatří do jeho života. Když mu večer řekne, že Kilgore si myslí, že právě on je vrah, nezapře se v ní jistý chlad – konstatuje to bez emocí, jako by mluvila o počasí. Ale zároveň mu věří. A to Ivyho mate.

Noc míjí v přemýšlení. Myšlenky na Judy, Henriho, Wuskyho a desetilibrové desky ho drží vzhůru. Ráno přináší klamný klid – Judy vaří snídani, vypráví o domě své matky s takovou přesností, že Ivyho pochybnosti pomalu blednou. Ale i to může být herectví. Dobře naučený text, detaily pro efekt.

Někdy je klam ukryt v přílišné důvěryhodnosti. Člověk, který lže, často přehání ve snaze působit pravdivě. Judy mluví mnoho, ale říká málo. Nezavolala matce, i když by to v dané situaci bylo přirozené. Ivy si toho všímá. Přesto se nedokáže rozhodnout – má ji vyhodit, odhalit, sledovat? Zatím jí věří. Nebo si to aspoň chce myslet.

V příběhu nevinnosti a viny nejsou jasné kontury. Zůstává jen neklid, nejistota, paranoie. A otázka: kolik z toho, co druzí říkají, je opravdu pravda?

Důležité je vnímat způsob, jakým lidé mluví, nejen obsah. Když někdo zná příliš mnoho detailů, když odpovědi přicházejí příliš rychle, když je jejich přítomnost příliš výhodná – není to náhoda. V situacích, kdy je smrt jen krok vedle, se pravda schovává mezi tichými gesty a nedořečenými slovy. Důvěra se nestaví na slovech, ale na tichu mezi nimi. A právě tam, ve stínech řečeného, číhá skutečné nebezpečí.