Kompenzační zvýšení sekrece TSH hypofýzou vede k opakované a přetrvávající hyperplazii a hypertrofii štítné žlázy. Tento proces lze rozdělit do tří hlavních stádií. Prvním je fáze hyperplazie, kdy pod mikroskopem pozorujeme zvětšené a zvýšeně proliferující folikuly, vystlané hustě uspořádanými cylindrickými buňkami, s málo koloidu uvnitř. V makroskopickém obraze je žláza symetricky zvětšená, hladká a měkká. Druhé stádium představuje fáze ukládání koloidu, typická pro dlouhodobý deficit jódu, kdy některé folikuly jsou výrazně rozšířené koloidem, zatímco jiné zůstávají malé, a epitel folikulů je zploštělý. Na řezu je tyroidea obvykle hnědá, sklovitá a průsvitná. Třetí fáze je charakterizována tvorbou více uzlů – tzv. multinodulární struma, kde přetrvávající cykly hyperplazie a involuce vedou k nepravidelnému zvětšení, přítomnosti různě velkých uzlů s hnědavým, želatinovým koloidem. Časté jsou regrese, krvácení, fibróza a cystická dilatace, které mohou vést k heterogenní mikroskopické struktuře.

Toxická struma představuje skupinu onemocnění s tyreotoxikózou – hypermetabolickým syndromem způsobeným nadbytkem tyreoidálních hormonů bez ohledu na etiologii. Klinicky se projevuje nervozitou, palpitacemi, zvýšenou únavností, svalovou slabostí, úbytkem hmotnosti při zachovalé chuti k jídlu, průjmy, intolerancí tepla, zvýšeným pocením, změnami menstruace a tzv. jemným třesem rukou. U pacientů s oftalmopatií dochází k otoku orbitálních tkání, což je spojeno s akumulací hydrofilních glykosaminoglykanů a infiltrací převážně T-lymfocytů. Orbitalní svaly jsou nejprve edematózní, později však může vznikat fibróza. Nejčastější věková incidence je mezi 20. a 40. rokem života a ženy jsou postiženy častěji než muži.

Nejvýznamnější příčinou toxické strumy je Gravesova choroba, autoimunitní onemocnění vyvolané autoprotilátkami proti receptoru pro TSH. Tyto autoprotilátky napodobují účinek TSH, stimulují epitelové buňky štítné žlázy k nadměrné aktivitě. Přesné spouštěcí mechanismy tvorby těchto protilátek nejsou zcela objasněny, avšak klíčovou roli hrají CD4+ pomocné T buňky a genetická predispozice spojená s určitými HLA haplotypy (zejména HLA-B8 a DR3) a polymorfismy genů CTLA-4 a PTPN22. Morfologicky je žláza difúzně zvětšená, hladká a měkká, mikroskopicky pak charakteristická vysokými cylindrickými epitelovými buňkami vytvářejícími malé papily bez fibrovaskulárního jádra a světlým koloidem s okrajovým „vykrajováním“, které odráží vysoký metabolismus. V mezibuněčné tkáni je přítomna lymfoidní infiltrace s tvorbou germinálních center, fibróza vzniká později.

Hypotyreóza je syndrom sníženého metabolismu způsobený nízkou hladinou tyreoidálních hormonů, která může být primární – z důvodu poruchy štítné žlázy samotné, nebo sekundární – následkem poruch hypothalamu či hypofýzy. Mezi nejčastější příčiny primární hypotyreózy patří odstranění žlázy, radioterapie, některé léky a destrukční zánětlivá onemocnění. Sekundární hypotyreóza je způsobena nedostatkem TSH v důsledku hypopituitarismu.

Myxedém, forma hypotyreózy u starších dětí a dospělých, se projevuje celkovým zpomalením metabolismu a typickou lokalizovanou akumulací mukopolysacharidů v kůži a podkoží, což způsobuje otoky. Pacienti jsou apatičtí, netolerují chlad, bývají obézní, mají zhrubělé obličejové rysy, zvětšený jazyk a hlubší hlas. Časté jsou zácpy a perikardiální výpotky, při dlouhodobém trvání se může rozvinout srdeční selhání.

Kreténismus je hypotyreóza vzniklá v kojene

Principy nomenklatury nádorů a jejich klasifikace

Nádory jsou rozmanitou skupinou onemocnění, která jsou klasifikována podle typu tkáně nebo buňky, ze které vznikají, a podle jejich biologického chování. Správná nomenklatura je základem pro diagnostiku, výzkum a léčbu těchto onemocnění. Přesné pojmenování nádorů nejen usnadňuje komunikaci mezi odborníky, ale také je klíčové pro určení prognózy a terapeutických přístupů.

V zásadě benigní nádory dostávají název připojením sufixu –oma k názvu tkáně nebo buňky, z níž nádor vychází. Příkladně benigní nádor vznikající z žlázového epitelu je označován jako adenom, nádor hladké svaloviny jako leiomyom. Maligní nádory z epitelové tkáně jsou označovány jako karcinom. Karcinomy vykazují rysy epitelové diferenciace a jsou pojmenovány podle epitelu, ze kterého pocházejí – například skvamózní karcinom nebo adenokarcinom. V některých případech karcinom obsahuje složky více typů epitelu, což vede k termínu jako adenoskvamózní karcinom. Pokud nádor není diferencován, používá se termín nediferencovaný karcinom, což označuje rakovinu, jejíž morfologické rysy neumožňují přesnou klasifikaci.

Nádory vznikající z mezodermální tkáně, jako jsou svaly, pojivové tkáně nebo kosti, jsou označovány jako sarkomy. Jako u karcinomů, také sarkomy se dále člení podle typu mezodermální tkáně, ze které vznikají – například fibrosarkom (z vazivové tkáně), liposarkom (z tukové tkáně) nebo osteogenní sarkom (z kostní tkáně). Pokud nedojde k jednoznačné diferenciaci, používá se termín nediferencovaný sarkom.

Dalšími výjimkami v nomenklatuře jsou nádory, které nejsou přímo klasifikovány jako karcinomy nebo sarkomy, ale obsahují v názvu příponu –oma, přestože jsou maligní. Patří sem například maligní melanom, anaplastický meningiom nebo maligní schwannom. Také termíny jako leukémie, lymfom nebo seminom, ačkoli končí na –oma, označují maligní nádory. Dále jsou známy názvy nádorů, které byly pojmenovány podle vědců, kteří je poprvé popsali, jako je Ewingův sarkom nebo Hodgkinův lymfom. Existují i názvy nádorů, které odrážejí morfologii nebo specifické buňky, například clear cell sarcoma (sarkom jasných buněk).

Při klasifikaci nádorů se zohledňuje nejen typ tkáně a její biologické chování, ale i klinicko-patologické charakteristiky a prognóza. Správná klasifikace nádorů je nezbytná pro tvorbu léčebných plánů a pro predikci výsledků léčby. Každý typ nádoru vykazuje specifické vlastnosti, které ovlivňují odpověď na terapii a následnou prognózu pacienta. Tato klasifikace je také základním nástrojem pro diagnózu a výzkum nádorů, jelikož sjednocuje diagnostické kritéria a terminologii.

Světová zdravotnická organizace (WHO) každoročně aktualizuje klasifikaci nádorů na základě pokroku v klinickém výzkumu, a její klasifikace je v současnosti uznávána po celém světě. Patologické hodnocení nádorů je založeno na klinických projevech pacienta, zobrazovacích technikách a morfologických vlastnostech, ale také na molekulárních markerech, které umožňují přesnější diagnostiku. Například pro identifikaci myogenního nádoru je používán marker desmin, pro nádory epitelu cytokeratin, pro melanom marker HMB45. Imunohistochemické metody umožňují identifikovat nádorové buňky a sledovat jejich biologické chování pomocí markerů, jako je Ki67, který hodnotí proliferativní aktivitu buněk.

Moderní patologická diagnostika je tedy nejen o morfologii, ale stále více závisí na molekulární úrovni a specifických imuno-chemických markerech. Tato diagnostika hraje stále důležitější roli v určování biologického chování nádoru a v prognózování jeho vývoje. Proto je správné určení názvu a klasifikace nádoru nejen důležité pro samotnou diagnózu, ale i pro sledování efektivity léčby a predikci výsledků.

Jak imunitní systém bojuje proti nádorům a jak se nádorové buňky brání?

Imunitní surveillance, neboli imunitní dohled, je přirozená funkce imunitního systému, který má za úkol rozpoznávat a likvidovat maligní buňky, které vznikají v těle. Tento proces je klíčový pro prevenci vzniku nádorových onemocnění. Nicméně, imunitní surveillance není dokonalá a některé nádorové buňky se dokážou tomuto dohledu vyhnout. To se děje prostřednictvím produkce různých faktorů, které podporují imunitní toleranci a imunitní potlačení.

Nádorové antigeny, které spouštějí imunitní odpověď hostitele, lze rozdělit do dvou hlavních kategorií: nádorově specifické antigeny (TSA), které jsou přítomné pouze v nádorových buňkách, a nádorově asociované antigeny (TAA), které se vyskytují jak v nádorových buňkách, tak v některých normálních buňkách. Tyto antigeny mohou být různého původu a struktury.

Prvním typem jsou produkty mutovaných protoonkogenů, nádorových supresorových genů a „passenger“ genů. Příklady zahrnují peptidy odvozené od mutovaných onkoproteinů jako RAS, p53 nebo BCR-ABL, které vstupují do tradičního procesu zpracování antigenů a jsou rozpoznávány T buňkami. Druhým typem jsou abnormálně exprimované buněčné proteiny, mezi které patří například tyrosináza, enzym zapojený do biosyntézy melaninu. Tento antigen je přítomen nejen v melanomových buňkách, ale i v normálních melanocytech, kde je však v tak malém množství, že není rozpoznán imunitním systémem. Třetím typem jsou antigeny produkované onkogenními viry, jakými jsou například HPV a EBV, proti nimž mohou cytotoxické T-lymfocyty (CTL) reagovat. Čtvrtým typem jsou onkofetální antigeny, jako je karcinoembryonální antigen (CEA) a alfa-fetoprotein (AFP), které jsou vysoce exprimovány v nádorových buňkách a fetálních tkáních. Pátým typem jsou změněné buněčné povrchové glykoproteiny a glykosfingolipidy, které se objevují v mnoha typech nádorů. Abnormální formy glykoproteinu MUC-1 jsou známé například u rakoviny prsu a vaječníků a používají se v diagnostice a terapeutických studiích. Šestým typem jsou specifické antigeny diferenciace buněčných typů, které jsou charakteristické pro určité typy buněk nebo jejich diferenciované stádium.

Když se zaměříme na efektivní mechanismy proti nádorům, zjistíme, že ačkoli protilátky produkované pacienty mohou rozpoznat nádorové antigeny, dominantním mechanismem v těle je stále buněčná imunita. Mezi hlavní efektorové buňky, které se podílejí na ničení nádorů, patří cytotoxické T-lymfocyty (CTL), které mají klíčovou roli při rozpoznávání viry asociovaných nádorů, jako jsou tumory indukované HPV a EBV. Dalšími buňkami, které se podílejí na imunitní odpovědi, jsou přirozené zabíječské buňky (NK), které tvoří první linii obrany proti lidským nádorům. NK buňky mohou zničit nádorové buňky bez nutnosti primární senzibilizace, a jejich aktivita je zvýšena cytokiny jako IL-2 a IL-15. Aktivované makrofágy mají také schopnost zabíjet nádorové buňky podobně jako mikroby, a to i bez přítomnosti T-buněk. Interferon-γ, který je produkován T-buňkami a NK buňkami, aktivuje makrofágy a podporuje jejich cytotoxické účinky.

Imunitní surveillance však není vždy úspěšná. Nádorové buňky mají schopnost vyvinout různé mechanismy, jak se vyhnout zničení imunitním systémem. Mezi nejznámější mechanismy úniku nádorových buněk před imunitním systémem patří: selektivní růst antigen-negativních variant, které přežívají během nádorového pokroku; ztráta nebo snížená exprese molekul MHC, což brání rozpoznání nádorových buněk cytotoxickými T-lymfocyty; aktivace imunitních regulačních drah, které inhibují nádorovou imunitu; sekrece imunosupresivních faktorů, jako je TGF-β, který potlačuje imunitní odpověď; a indukce regulačních T-lymfocytů (Tregs), které podporují vývoj imunosupresivních mechanismů a pomáhají nádorovým buňkám vyhnout se destrukci.

Nádorové buňky se tedy stávají vysoce adaptabilními na tlak imunitního systému a stále hledají nové způsoby, jak přežít a šířit se. Tento „imunitní únik“ je jedním z klíčových faktorů, které činí léčbu rakoviny složitou a vysoce individuální. Nalezení způsobů, jak obnovit efektivní imunitní odpověď proti nádorovým buňkám, je tedy jedním z hlavních směrů moderního výzkumu imunoterapie.

Jaké jsou klíčové charakteristiky a výzvy aboridžinské science fiction?
Proč se zdá, že bojovník v nás je neodbytný?
Jak začít kreslit: základy pro každého umělce
Jak mohou materiály na bázi 2D polovodičů změnit elektroniku a fotoniku?