Jak Trump konstruuje pravdu a realitu násilí v Americe?

V červenci 2016 během republikánského sjezdu zdůraznil Donald Trump, že násilná kriminalita v Americe nabírá na síle a že jeho administrativa bude prosazovat přísnější opatření, aby její růst zastavila. Ve svém projevu opakovaně používal slova jako „násilí“ či „kriminalita“ a frázi „zákon a pořádek“. Přitom však neodkazoval na konkrétní statistiky nebo vládní data, která by jeho tvrzení podpořila, ale spíše na subjektivní zkušenosti Američanů, kteří se podle něj osobně setkali s důsledky násilí či se jeho obětí stali. Trump deklaroval, že násilí, které dnes sužuje zemi, brzy skončí.

Tato tendence k relativismu pravdy má zásadní funkci – uzavírá prostor pro dialog a diskusi o skutečnosti a vytváří stav, kdy si každý může držet svou „pravdu“ bez nutnosti jejího zdůvodnění. To vede k postoji „já mám svou pravdu, ty máš svou“, který paralyzuje debatu a znesnadňuje společné hledání objektivních faktů.

Trump zároveň vystupuje jako tzv. „pravdomluvce“, který údajně otevírá oči a říká věci, jež mocní rádi skrývají. Přesto právě on a jeho spojenci často ustupují k relativistickým argumentům, aby udrželi svůj narativ i tváří v tvář nepříznivým důkazům. Tento paradox není ojedinělý, ale odráží širší fenomén na pravici, která historicky kritizovala levici za relativismus, avšak nyní jej sama často zneužívá jako nástroj moci a ideologie.

Pro společenské vědy, které pracují s koncepty pravdy vycházejícími z kritických a reflexivních paradigmat, je důležité tento rozdíl rozlišovat. Na jedné straně stojí akademické přístupy, které zdůrazňují komplexní a vztahovou povahu pravdy, na straně druhé pak nebezpečná zkratkovitost a instrumentalizace pravdy v politickém diskurzu Trumpovy éry. Záměna těchto dvou přístupů může vést k nepochopení a znehodnocení akademických perspektiv, které přispívají k hlubšímu porozumění sociálním jevům.

Čtenář by měl rozumět, že pravda není nikdy pouhou shodou subjektivních pocitů s daty, ale že její hodnota spočívá v propojení empirických důkazů, kritického zkoumání a etického dialogu. Redukce pravdy na pouhé „pocity“ nebo „názory“ vytváří prostředí, kde se fakta stávají relativními a společenská důvěra v informace a instituce je narušována. V takovém prostředí se stírá hranice mezi fakty a fikcí, což má hluboké dopady nejen na politickou kulturu, ale i na samotné fungování demokracie.

Jak lze chápat pravdu v době post-pravdy: pohled fašismu a levicového marxismu

Fašismus v Itálii představuje zvláštní fenomén, který se vyznačuje určitou „politickou neurčitostí“ a schopností přizpůsobovat se současným kulturním trendům. Tato schopnost eklekticismu dovoluje fašismu přijímat avantgardní myšlenky či umění, pokud je to politicky výhodné. Tím se fašismus stává spíše chameleonem než hnutím pevně ukotveným v jasných ideologických principech. Z epistemologického hlediska zde není prostor pro hlubší rozvoj pravdy či poznání, protože otázka „jak mohu vědět?“ ustupuje politickým a pragmatickým cílům moci a přesvědčování. Tento přístup vytváří paradoxní spojení s odmítáním epistemologie, které jsme již viděli v některých levicových ideologiích, například v marxismu. Ačkoli směřují jiným směrem, fašismus i určitá levicová teorie sdílejí nedůvěru k otázkám pravdy, čímž se ocitají v prostoru post-pravdy.

De Grazia upozorňuje, že tento eklekticismus fašismu, který mu umožnil oslovit různorodé sociální skupiny, se nakonec stal slabinou. Postoj pasivity, nevědomosti a vyhýbání se kritickému myšlení, který režim v Itálii podporoval, fungoval pouze do doby, než události vyžadovaly větší angažovanost a skutečné znalosti obyvatel. Tato neschopnost aktivního občanství a kritického uvažování vedla k postupnému úpadku fašistické podpory.

Na opačné straně spektra stojí levicový marxismus, reprezentovaný například Louisem Althusserem, který radikálně přeformuloval pojetí ideologie. Althusser zdůraznil, že ideologie působí na lidi převážně nevědomě a subjekty jsou do ní „náborovány“ bez jejich vědomého souhlasu. Tento koncept „struktury bez subjektu“ znamená, že pravda a vědění nejsou autonomními fenomény, ale jsou podřízeny širším procesům ideologického působení v kapitalistické společnosti. Pravda tak ztrácí svůj nezávislý epistemologický status a stává se derivátem ideologického procesu, což je další forma post-pravdy.

Přestože Althusserův marxismus přinesl nový vhled do fungování ideologie, i on podlehl vlastnímu selhání během událostí v květnu 1968. Stejně jako fašismus, i tento levicový proud podcenil schopnost „vědění lidu“ a aktivního občanského zapojení. Vzpoura „zdola“ odhalila mezeru mezi elitní teorií a reálnou zkušeností mas. To vedlo k intenzivní kritice a transformaci marxistické teorie, přičemž se zpochybnila nejen Althusserova verze marxismu, ale i tradiční pojetí ideologie a subjektivity.

Současně je třeba zdůraznit, že rozdíly mezi pravicovými a levicovými ideologiemi často překrývají nečekané podobnosti. Například klíčové pojmy jako „lid“ či „demokracie“ jsou sdíleny různými proudy, a to i těmi, které by se měly teoreticky zásadně lišit. Tato skutečnost ukazuje složitost ideologických bojů a vyjednávání, kdy se ideologie artikulují a disartikulují v závislosti na konkrétních společenských a třídních pozicích.

Je důležité uvědomit si, že post-pravda není pouze fenomén pravicových či autoritářských režimů, ale také levicových teorií, které se vzdávají tradičních epistemologických požadavků a kritického myšlení ve prospěch pragmatických nebo elitářských zájmů. Pro čtenáře je zásadní pochopit, že kritika ideologie a analýza pravdy musí zahrnovat i reflexi vlastních limitů a možných slepých míst. Post-pravda tak není pouze externí hrozbou, ale i vnitřní výzvou pro všechny, kdo usilují o autentické poznání a politickou angažovanost.

Jak Twitter formuje veřejný diskurz a pravdu v digitální éře?

Televize historicky posunula veřejnou debatu od textově orientovaného argumentu směrem k vizuálnímu vjemu, kdy významnější než obsah sdělení bývá jeho obrazová stránka. Výsledkem bylo, že například v prezidentských debatách rozhodoval často dojem z kandidátova vzhledu a vystupování spíše než obsah jeho myšlenek. Tento obrazový tlak ovlivňuje, jak veřejnost přijímá informace – pasivně, bez možnosti klást otázky nebo kriticky reagovat. Televize přitom předkládá informace bez kontextu a fragmentovaně, přerušovaně reklamami, čímž je znemožněno hlubší porozumění.

Twitter, ačkoliv se vrací k textu jako formě komunikace, přináší další komplikace. Omezení na 280 znaků v jednom příspěvku znemožňuje komplexní diskusi a vede k monologickému, často emotivnímu projevu. Politický diskurz se zde stává spíše sérií krátkých tirád než promyšleným dialogem. Tato omezenost podněcuje povrchní, ad hominem útoky, které v reálném prostoru by byly mnohem obtížnější, protože mezi komunikujícími není přímé setkání ani prostor pro okamžitou zpětnou vazbu.

Twitterova komunikace je proto nejen zkrácená a odtržená od kontextu, ale i disembodied – vzdálená od osobního kontaktu, což usnadňuje agresivní a povrchní reakce. To vede k tomu, že veřejná diskuse je metaforicky degradována na zábavu, kde důležité otázky lidského přesvědčení jsou redukovány na sledování konfliktů a emocionálních výlevů. Tento fenomén „epistemologického mlžení“ ztěžuje pravdivé a hluboké porozumění a navozuje dojem, že politika je spíše show než věc zásadní váhy.

Navíc, současné algoritmy sociálních sítí, včetně Twitteru, tento proces umocňují. Systémy preferují obsah, který vzbuzuje silné emoce a konflikty, čímž posilují polarizaci a prohlubují rozdělení společnosti. Tento „neviditelný rezonátor“ posiluje právě ty formy komunikace, které jsou povrchní, rychlé a konfliktní, a podporuje tak vznik nekvalitního, nezodpovědného veřejného diskurzu.

Důležité je také vnímat, že Twitter – na rozdíl od tradičních médií – neumožňuje dlouhodobou a otevřenou diskusi, protože každý příspěvek je izolovaný, zmrazený v čase, bez možnosti dynamické a kontinuální výměny názorů. Tím se ztrácí možnost skutečné reflexe, analýzy a společného hledání pravdy. Když se k tomu přidá i psychologický efekt anonymity a absence osobního kontaktu, dochází k degradaci politické komunikace na úroveň emocionálních střetů bez konstruktivního obsahu.

Pro čtenáře je zásadní pochopit, že médium, přes které přijímáme informace, formuje i náš způsob myšlení a chápání světa. Digitální platformy jako Twitter nesou inherentní omezení a ideologii, které proměňují veřejnou debatu a naše vnímání pravdy. Vědomí těchto mechanismů je klíčové pro kritické čtení a aktivní přístup k informacím v digitálním věku. Znamená to, že nelze přijímat obsah sociálních sítí jako nezpochybnitelnou realitu, ale je třeba hledat kontext, ověřovat fakta a rozvíjet schopnost hlubší analýzy mimo krátké a povrchní výpady.

Jaké jsou kořeny a význam bílého křesťanského nacionalismu v politické podpoře Donalda Trumpa?

Historik John Fea tento vývoj interpretuje jako dlouhodobý fenomén, kde podpora Trumpa u bílých evangelikálů není překvapující, ale představuje pokračování staršího přístupu založeného na strachu, nostalgii a honbě za politickou mocí. Sociolog Philip Gorski dodává, že důvodem podpory Trumpa bílými evangelikály je jejich propojení s bílým křesťanským nacionalismem, ideologií, která spojuje americkou a křesťanskou identitu v jeden celek. Ne všichni konzervativní evangelikálové však musí být křesťanskými nacionalisty, nicméně výzkumy Whiteheada, Perryho a Bakera ukazují, že právě křesťanský nacionalismus je nejsilnějším prediktorem podpory Trumpa, a to i po zohlednění dalších faktorů jako ekonomická nespokojenost, sexismus či předsudky vůči menšinám. Tento nacionalismus nabízí rámec, v němž je vnímána potřeba bránit údajné křesťanské dědictví Ameriky a usilovat o jeho obnovení.

Statistiky potvrzují, že mezi bílými evangelikály je 54 % těch, kteří považují budoucnost multirasové společnosti za negativní a jsou nejvíce nespokojeni s myšlenkou mezirasových manželství. Současně jsou to nejčastěji zastánci preference křesťanské většiny v zemi.

Pro pochopení současné situace je tedy nezbytné vnímat, že u bílých křesťanských nacionalistů je náboženská víra neoddělitelně svázána s rasovou a národní identitou. Tato syntéza formuje jejich politické postoje i kulturní preference a představuje hluboký zdroj jejich angažovanosti a hlasování ve prospěch postav jako Donald Trump.

Je důležité si uvědomit, že tyto fenomény nejsou izolované pouze na náboženské úrovni, ale vytvářejí komplexní a propojený systém přesvědčení, který má reálný dopad na politickou kulturu a společenskou dynamiku nejen v USA, ale i v širším globálním kontextu. Porozumění tomuto komplexu pomáhá odhalit, proč jsou náboženské a rasové otázky tak úzce provázané s politickými postoji a jak hluboký význam mají tyto identity pro současné politické dění.