Význam rituální smrti a její reflexe v raně středověké Indii

Rituální smrt, známá v textových a kamenných památkách raně středověké Indie, je hlubokým projevem religiózní oddanosti a duchovní disciplíny. Tento termín, nazývaný nisidhi nebo nishidhi, označuje nejen místo nebo postoj vybraný pro asketické úkony, ale také mentální stav, který je součástí této praxe. Často je používán k označení kamenné památky osoby, která vykonala rituální smrt. Tyto památky, známé jako nisidhi kameny, bývají ozdobeny nápisy nebo rytinami, které zachycují význam tohoto obřadu.

V oblasti Karnátaky se nachází stovky těchto kamenných památek, přičemž většina se soustředí na posvátná místa jako jsou kopce Chandragiri a Vindhyagiri v Sravana Belagola, známém také jako "Hory smrti". Toto místo, spojené s legendárními postavami jako Bhadrabahu a Chandragupta, se stalo významným poutním centrem pro přívržence džinismu. Inscrice na těchto kamenech ukazují, že rituální smrt byla zpočátku výhradní praxí mnichů a jeptišek, ale později se tato praxe rozšířila i na laiky, včetně některých členů královských rodin.

V Sravana Belagola se první zmínka o termínu "nisidhi" objevuje v 7. nebo 8. století, ale tento pojem se stal běžně používaným až ve 12. století. V textových záznamech se objevuje řada dalších termínů, které se vztahují na různé typy rituální smrti, jako jsou samadhi, sallekhana, sanyasana, pandita, pauggamana, panchapada a aradhana. Každý z těchto termínů má svůj specifický význam, který odráží různé aspekty duchovního úsilí a tělesné askeze.

Samadhi, například, odkazuje na smrt dosaženou meditativním sjednocením mysli, zatímco sallekhana je forma smrti spojená s půstem a omezením tělesného příjmu. Sanyasana označuje vzdání se materiálních požitků a jídla, a pauggamana zahrnuje tělesné umrtvování. Pojem pandita-marana, tedy "smrt moudrého", odkazuje na smrt, která je výsledkem dosažení pravého poznání. Tyto rituály nejsou jen aktem zbožnosti, ale také vyjádřením hlubokého filozofického pohledu na smrt a její vztah k duchovnímu osvícení.

V období raného středověku byl džinismus přítomen nejen v Karnátace, ale také v dalších oblastech Indie, jako je Gudžarát, Rádžastán a Mathura. V Mathuře se džinismus rozvíjel během dlouhého období, kdy se měnila náboženská krajina tohoto regionu. Inscriptions, jako například ty nalezené na lokalitách Kankali Tila, ukazují na to, že džinismus byl v tomto městě dominantní náboženskou tradicí po celé staletí. Tato místa obsahují nejen stavby, ale i desítky darovacích nápisů, které ukazují na podporu džinistických chrámů jak od mnichů, tak od laiků.

Darovací nápisy z Mathury často uvádějí nejen monastické postavení darujících, ale i jejich příslušnost k určitým rodinám nebo profesím. Ženy byly mezi dárci hojně zastoupeny, přičemž se často uváděly podle profesí svých manželů. Tento fenomén naznačuje, že džinismus měl ve své rané fázi otevřený přístup k duchovním praktikám, které podporovaly jak muže, tak ženy. I když se v průběhu času objevily určité změny v stylech soch a v počtu darů, Mathura zůstávala klíčovým centrem džinismu po celé rané středověké období.

Džinismus v Indii, a zejména jeho rituální praktiky spojené se smrtí, ukazuje na hlubokou propojenost tělesných a duchovních procesů. Rituální smrt není jen ukončením života, ale i vstupem do vyššího stavu existence, spojeného s dosažením duchovního cíle. Tyto praxe byly v mnoha ohledech i způsobem, jakým byla vyjadřována hluboká filozofická přesvědčení o cyklu života a smrti, ať už prostřednictvím meditace, půstu, či tělesného zkoušení.

Jaký byl vývoj chrámů v Himálaji a jejich architektonické změny v raném středověku?

V údolí Jageshwar, nacházejícím se ve středních Himalájích, byla v průběhu staletí postavena řada chrámů, které svědčí o bohaté kulturní a náboženské historii tohoto regionu. V současnosti je toto místo známé především díky téměř dvěma stovkám kamenných stele, mnoha pamětním monumentům a sochám z měděné slitiny, které zde byly objeveny. Dvě hlavní skupiny chrámů – jedna v Dandeshwaru a druhá v samotném Jageshwaru – představují různé fáze vývoje místní sakrální architektury.

Většina chrámů v Jageshwaru je zasvěcena bohu Šivovi a většina z nich má čtvercový půdorys, který zobrazuje vliv nagarského stylu, i když zdejší umělci a řemeslníci experimentovali s novými a originálními formami. Některé z těchto chrámů jsou postaveny v rozšířené verzi valabhi stylu. Již samotné umístění v hustých lesích, kde roste mnoho stromů devadara, které mají speciální spojení s bohem Šivou, a potok Jataganga, který protéká tímto údolím, ovlivnily umělecký proces. První fáze výstavby chrámů v této oblasti spadá do 7. až 8. století, přičemž nejstaršími příklady jsou chrámy, jako například chrám Nava Durga.

Příkladem složitější a monumentálnější struktury je chrám Mrityunjaya, který byl postaven mezi 9. a 10. stoletím. Tento chrám je prvním v údolí, který má připojenou velkou přední síň, což znamená posun ve velikosti i ve výtvarném projevu. Nápisy na zdech a sloupech této síně, pocházející z 8. a 9. století, ukazují, že chrám navštěvovali poutníci z různých koutů Indie, což svědčí o významu tohoto místa. V 10. století byl postaven chrám Dandeshvara, který se stal největším v celém údolí Jageshwar. Zajímavým nálezem je měděná socha mužské postavy (asi 50 cm vysoká), která původně stála v tomto chrámu a zobrazuje nositele lampy. Tato socha, pravděpodobně odlité v oblasti Almora, ukazuje vliv uměleckých tradic Spiti, Tibetu a Nepálu, ale zároveň představuje jedinečný a originální přístup.

V rámci celé středověké Indie byly chrámy tohoto období charakterizovány vysoce kvalitními sochařskými díly. Některé z těchto soch byly erotické povahy, což je fenomén, který se objevuje i v chrámech známých lokalit jako Khajuraho, Konarak nebo Bhubaneswar. Erotické motivy v chrámech byly v tehdejších náboženských kontextech běžné a měly různé symbolické významy – od zobrazení plodnosti až po magické rituály. V chrámech v Khajurahu, postavených pod patronátem Chandelských králů, se nacházejí reliéfy znázorňující různé sexuální akty. Tento typ umění měl v tehdejší společnosti zcela jiný význam než v moderní době a mohl sloužit například jako ochrana před zlými silami nebo jako prostředek k dosažení vyšší duchovní úrovně.

Významným příkladem skalního chrámu v jihozápadní Indii je Kailasanatha v Elloře. Tento chrám byl vytesán v 8. století a je známý svou obrovskou velikostí a sofistikovaností. Ve všech površích tohoto komplexu jsou bohaté a dramatičtí sochařské výzdoby, většina z nich je šivovská, ale nalezneme i sochy Višnua. Chrámový komplex je výjimečný svou strukturou a způsobem zpracování soch, které mají vysoce detailní a výrazné tvary. Ellora se tak stává vrcholem skalní architektury na indickém subkontinentu a dokazuje vzrůstající význam sakrální architektury v tomto období.

Kromě samotného vývoje architektury a sochařství, který je v tomto regionu zcela specifický, je důležité si uvědomit, že východní a západní Indie, zejména v oblasti Deccanu, hrály klíčovou roli v rozvoji náboženských cest a poutních sítí. Taková místa, jakými jsou chrámy Jageshwar, Ellora nebo Badami, se postupně stala součástí širších náboženských a kulturních okruhů, které se navzájem ovlivňovaly. Tato centra nejen, že definovala architektonický styl, ale zároveň vyjadřovala vztah mezi přírodou, náboženstvím a kulturou.