Proč je Mervyn Wall zapomenutým mistrem fantasy literatury?

V 80. letech minulého století, konkrétně v březnu 1986, recenzent Godwin označil knihy Mervyna Walla, „The Unfortunate Fursey“ a „The Return of Fursey“, za dvě z nejkrásnějších humorných fantasy, jaké kdy četl. Přestože se jejich význam postupně začal zmiňovat v odborných publikacích, jako jsou Tuckova Encyklopedie vědeckofantastické literatury nebo bibliografie Roberta Reginalda, jejich autor byl zůstával po dlouhá léta téměř neznámý. Wall, přestože jeho knihy dosud nevydalo žádné z renomovaných nakladatelství fantasy literatury, jako je Ballantine Adult Fantasy Series nebo Dover Books, přitahuje pozornost až nyní. E. F. Bleiler, uznávaný kritik, označil jeho první knihu za „milník v historii fantasy literatury“, přičemž jeho publikace Supernatural Fiction Writers věnovala celou kapitolu Wallovi.

Přesto je situace stále nepochopitelná: Wall zůstává neznámý, a to nejen široké veřejnosti, ale i samotným fantasy spisovatelům, editorům a kritikům. Jak je možné, že spisovatel, jehož díla nejsou jen zábavná, ale i hluboká, stále uniká pozornosti? Ačkoli si nelze nevšimnout, že často v literárních kruzích zůstáváme uzavřeni v předem daných rámcích a předpokladech, právě Wall představuje výjimečný příklad autora, který svou originality překonává běžné konvence.

Jeho satirická fantastika se vyznačuje nejen brilantním humorem, ale i zvláštní hloubkou. V oblasti fantasy žánru se jen těžko hledá autor, který by Walla dokázal plně nahradit. Když už mluvíme o srovnáních, Wall je v mnohém lepší než Cabell, jehož díla občas působí příliš roztahaně a opakovaně. Wall je také „inteligentnější“ než de Camp nebo Pratt, protože v jeho knihách přítomný humor není jen lehkomyslný, ale často má podtext vážného zamyšlení. Jeho tvůrčí metody se podobají práci T. H. Whitea, i když Wallovy knihy, byť menší, mají podobně silnou směsici komedie a tragédie, jež ve svém vyprávění čerpá ze všech aspektů života.

Ale Furseyho příběh je plný absurdních a komických událostí. Na stránkách knih se setkáváme s inteligentními vtipy a absurdními dialogy. Když se ho ďábel ptá, zda jeho manželství s milovanou bylo někdy naplněno, Fursey odvětil: „Samozřejmě, že ne. Oba jsme měli dobré irské katolické vzdělání, takže nevíme, jak na to.“ Tento černý humor je nejen příjemně ironický, ale také ukazuje Wallovu schopnost kombinovat komedii s tragédií v jedné větě.

Když připojíme druhý díl příběhu, „The Return of Fursey“, zjistíme, že Fursey se rozhodne stát zlým, po zklamání z církve, která se zkorumpovala a začala jednat v rukou samotného ďábla. Avšak jeho pokus o zlo je neúspěšný, a tak se opět ocitá v roli nešikovného a nešťastného hrdiny, který se pokouší navigovat svůj vlastní osud. Tento díl je plný černé komedie, která ukazuje Wallovu schopnost vyprávět příběh s humorem, ale také s hlubokým sociálním a politickým podtextem.

Co je tedy na Wallových dílech tak jedinečné? Je to způsob, jakým mísí humor s filozofií, satiru s vážnými tématy, a jak v podstatě zpochybňuje tradiční přístupy k fantasy literatuře. Ve srovnání s autory jako Terry Brooks nebo Piers Anthony, kteří se soustředí spíše na velké eposy a tradiční narativní struktury, Wall zůstává svým způsobem osamocený, což však činí jeho dílo výjimečným.

Fursey není hrdina ve tradičním slova smyslu. Je to postava plná ironie, která si v ničem nezískává sympatie, ale zároveň vyvolává soucit. Wallova práce se tak stává významným příspěvkem do literatury, která nahlíží na fantasy jiným, více intelektuálním a introspektivním způsobem. Je to literární ztráta, která by si zasloužila větší pozornost.

Jakým způsobem Abraham Merritt redefinoval žánr klasické fantasy a co to znamená pro dnešního čtenáře?

Abraham Merritt, známý jako „Lord of Fantasy“, je postavou, která výrazně ovlivnila vývoj dobrodružné a fantastické literatury na přelomu 20. století. Jeho díla, která poprvé vyšla mezi lety 1917 a 1934, zažila opakované oživení – zejména v 40. letech díky periodickým znovuvydáním v pulpových magazínech – a stále si udržují určitou atraktivitu i pro současné čtenáře. Merrittova práce, ačkoli v rozsahu díla poměrně skromná, vyzařuje jedinečný styl a specifickou kombinaci exotiky, mystiky a romantiky, která do značné míry předběhla svou dobu.

Merrittovo působení v žurnalistice, především jako editor The American Weekly, mu umožnilo rozvíjet a uplatňovat své tvůrčí schopnosti i přes náročný pracovní rozvrh. Tato zkušenost zároveň ovlivnila jeho schopnost komponovat příběhy s propracovanou strukturou, kde se realita, často reprezentovaná prostředím New Yorku, prolíná s bohatě zdobenými, fantastickými světy. Tento kontrast mezi všedností a magií fungoval jako výchozí bod pro jeho dobrodružné příběhy, jež často obsahují romantické prvky a mystické artefakty, jako například slavné dračí sklo z jeho debutu „Through the Dragon Glass“.

V Merrittově tvorbě lze také nalézt prvky hororu, přičemž jeho příběh „The People of the Pit“ představuje temnější stránku jeho fantazijního světa. Vyprávění o setkání s mimozemskými bytostmi a nepochopitelnými silami v nehostinném prostředí Aljašky předznamenává pozdější zájem o temnou fantasy a hororové prvky, které se staly populárními až v následujících desetiletích. Zároveň lze tvrdit, že Merritt měl vliv i na rané práce H. P. Lovecrafta, který byl jeho příznivcem a později se s ním i setkal.

Merrittův styl, charakterizovaný bohatým, ornamentálním jazykem a častými odkazy na legendy a esoterické znalosti, působí na dnešního čtenáře jako výzva i odměna zároveň. Jeho vyprávění totiž nepracují pouze s přímočarým dobrodružstvím, ale vytvářejí složité vrstvy významu a atmosféry, jež vyžadují aktivní zapojení a představivost. V době, kdy moderní fantasy často sází na jednoduché a přímočaré příběhy, Merrittova tvorba ukazuje hloubku a komplexnost, kterou tento žánr může nabízet.

Dále je třeba mít na paměti, že Merrittova schopnost vykreslovat fantazijní světy s použitím skutečných historických a geografických odkazů zvyšuje jejich uvěřitelnost a čtenářskou angažovanost. Tato kombinace realističnosti a fantazie umožňuje čtenáři nejen uniknout do imaginárních říší, ale zároveň si udržet kontakt s konkrétními obrazy a představami, což umocňuje zážitek z četby.

Jak A. Merritt ovlivnil klasickou фантастику?

Přestože autor nikdy nemohl uspokojit všechny chutě čtenářů, ani předpovědět vkus budoucích generací nebo těch, kteří zestárnou, nakonec, jak často tvrdil Merritt, musí psát především pro sebe. Důležité bylo, aby uspokojil i svého editora, což se projevilo v mnoha jeho dílech, kde musel kompromitovat své původní vize, aby se vyhověl komerčním požadavkům.

Jedním z příkladů tohoto napětí je jeho román, u kterého se nakonec musel podřídit editorově požadavku na „šťastný konec“. I když to bylo v rozporu s původní koncepcí příběhu, Merritt přistoupil na změnu, i když s drobnými úpravami. Lur musela zemřít, ale Evalie, i když opustí svého milovaného a projde jakýmsi obratem, mohla žít dál, i když jen jako „poslušná hospodyňka“. Když byl román později vydán znovu, Merritt, po více než deseti letech, v novém vydání opět přetvořil konec a postavy získaly větší hloubku a význam. Lur a Evalie, obě silné postavy, zůstaly v příběhu nezapomenutelné, a i když láska umírá, není zapomenuta.

V jeho dílech se objevuje i experimentování s jazykem a stylem. Například v románu „Burn Witch Burn!“ (1932), který vypráví lékař, se autor poprvé výrazně odklonil od předešlých složitějších stylů a přijal přímý, úsporný přístup. Děj je zde vysoce komprimovaný a antagonistka, Madame Mandilip, je postavou, která sice vyvolává odpor, ale zároveň má silnou přitažlivost. Tato postava se ukázala být výrazně odlišná od všeho, co Merritt psal předtím, a ještě více zdůraznila jeho schopnost vytvářet působivé postavy.

I když Merritt napsal několik příběhů pro fanziny a magazíny, jeho schopnost psát v širších formátech byla velmi silná. To je patrné z příběhu „The Last Poet and the Robots“, který napsal jako součást spolupráce se známými autory, ale jeho skutečný potenciál vyšel naplno až ve chvíli, kdy pracoval samostatně. Některé jeho příběhy dokonce vyšly pod pseudonymem, jako například „The Pool of the Stone God“, což ukazuje, jak široce a různorodě přistupoval k tématu fantastiky.

Po jeho smrti zůstalo několik nedokončených děl. Některá z nich byla pouze fragmenty, jako například „The White Road“, jiné byly kompletnější a poskytovaly dostatek materiálu, aby je někdo mohl dokončit. Hannes Bok se o to pokusil, ale výsledek byl spíše vlažný, protože příběhy byly pouze ve velmi rané fázi vývoje. Většina těchto nedokončených děl byla daleko od finální podoby, jakou by autor předkládal ke zveřejnění.

„Creep, Shadow!“, jeho poslední román, vyšel v roce 1934 a stal se jakýmsi závěrem jeho kariéry. Příběh, i když měl prvky jeho starší tvorby, se již nesl v jiném duchu. V tomto románu se setkáváme s postavami jak současnými, tak starodávnými, což ukazuje Merrittovu schopnost integrovat různé časové linie a žánry do jednoho příběhu. Tento román je také zajímavý tím, že v něm Merritt použil prvky, které byly později rozvinuty v práci H. P. Lovecrafta, s nímž se setkal v roce 1934 v New Yorku.

Lovecraft, sám velký obdivovatel Merrittovy práce, považoval jeho díla za neuvěřitelně silné ve vykreslování „ne-lidských“ bytostí a neznámých fenoménů. Kromě toho se ukazuje, že Merrittova schopnost vyprávět o strachu a podivnosti měla více dobrodružnou povahu než u Lovecrafta, jehož příběhy se zaměřovaly více na samotný horor a jeho vliv na postavy. V tomto ohledu byly rozdíly mezi jejich přístupy k hororu, přičemž Merrittova díla byla více orientována na akci a dobrodružství.

Tvorba A. Merritta byla silně formativní pro další generace spisovatelů fantastiky. Mnozí z nich čerpali inspiraci z jeho schopnosti prolínat dobrodružství, tajemství a horror, aniž by opustili klíčové prvky fantastického žánru.

Jak může epická fantasy sloužit jako médium duchovního a lidského poznání?

Ve chvíli, kdy duchovní bratr zabíjí duchovního bratra a jejich krev nasákne půdu, je pronesena jednoduchá, a přitom mrazivá replika: „Ano, bratře, dobrá půda. Teď už bude lepší.“ V tomto záblesku hlubokého porozumění lidským tragédiím a nadějím, které se často mění v sebeklamy, se zrcadlí autorova schopnost vtisknout život postavám a scénám, které jdou daleko za hranice historického vyprávění. H. Warner Munn nepíše pouze o ztracených legiích a nesmrtelných putováních – jeho próza se stává alegorií duchovní pouti, naplněné archetypálními postavami, vizemi a mýty, které se navzájem prostupují a rozvíjejí.

Ve ztracené scéně s věštkyní v její temné chatrči, kterou nakonec vyškrtl z finální verze knihy, se příběh přibližuje fantasknímu jádru Munnovy imaginace – spojujícímu realitu s nadpřirozenem tak hladce, že čtenář přestává rozlišovat, kde končí historie a začíná mýtus. Panova háj, do něhož vstoupí Lilia, není jen fyzickým místem, ale výjevem sil archaického světa, který přetrvává v lidské duši. Munn zde dosahuje jednoho ze svých nejintenzivnějších okamžiků fantazie – okamžiku, kdy dochází k proměně žánru: z historického románu se rodí čiré fantastické vyprávění.

Autor se nikdy netajil svou inspirací fantastickou literaturou – i sám přiznává, že jeden z motivů jeho díla vznikl na základě předmluvy knihy Andre Norton, kterou nikdy osobně nepoznal. Munnova tvorba je tak i dialogem s autory, kteří ho předcházeli nebo doprovázeli. Není to náhodné napodobování, ale vědomé rozvíjení náznaků, které nacházel v textech jiných.

Munn vypráví v širokém oblouku – od vesnic středověké Anglie přes Japonsko feudálního věku až po dvacáté století, a to vše prostřednictvím postavy Gwalchmaie, jehož osud se vine jako řeka časem a prostorem. Postava Oduarpy, temného pána, který se mstí Corenice, může působit jako oslabený ozvuk Tolkienova Saurona, ale jeho přítomnost dává Munnovi možnost neustále posouvat příběh kupředu. Oduarpa není silný kvůli své temnotě, ale kvůli pohybu, který vnucuje ostatním postavám.

Román začíná na severním moři a přes všechny epochy a kultury se vrací ke každodennímu člověku, k jeho trvalému postavení tváří v tvář osudu – v pečlivém vykreslení radostí i bolestí života, který se po staletí příliš nemění. Nesmtelná Corenice přechází mezi těly – ptáky, rybami, lidmi – a její návrat k Gwalchmaiovi v těle severské dívky je heroickým gestem, které stírá hranice mezi životem a smrtí, mezi minulostí a budoucností.

Vedle těchto výjevů nabízí Munn i lehkost a humor – v Číně, kde alchymistický pokus porodí malé ohnivé draky, či v městě Elveron, kde víly naříkají nad znečištěním světa. Jeho elfové nejsou Tolkienovští válečníci, ale drobní tvorové evokující Shakespearův Sen noci svatojánské. Ironie, suchý vtip i něha se střídají s tragédií a hrdinstvím – Japonsko je krvavým opakem hravé Číny, a Thor, bůh hromu, zosobňuje brutální přímou sílu jako kontrast ke křehkým bytostem mýtu.

Tato rovnováha mezi světlým a temným, mezi lidským a božským, mezi historií a fantazií, činí Merlinův prsten knihou, která se nespokojuje s jednoduchým dobrodružstvím. Je to výprava za smyslem světa, kde legenda ožívá v každém řádku, a kde je samotné vyprávění způsobem, jak porozumět sobě samému.

Je důležité si uvědomit, že Munn vytváří nikoli jen příběhy, ale celistvé duchovní prostory, kde je každá postava nositelem části univerzálního mýtu. Jeho epická fantasy tak není únikem od reality, ale návratem ke kořenům lidské zkušenosti. V každém záblesku magie, každé cestě napříč staletími a každém setkání s bohem, králem nebo rybářem se skrývá otázka po smyslu života, víry a oběti. Čtenář není pouhým pozorovatelem – je poutníkem.