Jak se liberalismus vyrovnává s nerovností a individuální svobodou v rodině a společnosti?

Liberalismus jako politická filozofie se opírá o princip individuální svobody a rovnosti příležitostí. Nicméně, jeho přístup k nerovnosti a sociální spravedlnosti je problematický a často neúplný. Zatímco odmítá dědičnou nerovnost založenou na rodovém původu či společenském postavení, akceptuje nerovnost založenou na zásluhách, jako jsou talent, inovace nebo vynalézavost. Tento postoj však přehlíží hlubší strukturální překážky, které brání rovnosti příležitostí – například nerovný přístup ke kvalitnímu vzdělání, kulturním zdrojům či ekonomickým příležitostem, které jsou často geograficky či socioekonomicky determinovány.

Dále je nutné zaměřit se na vztah mezi individualismem, rodinou a společností. Liberalismus vidí společnost jako souhrn individuálních zájmů, přičemž je otázkou, jak se tyto principy promítají do soukromé sféry rodiny. Pokud je společnost založena na rovnosti příležitostí, jak se však vyrovnává s nerovností uvnitř rodiny, například s patriarchálními strukturami a genderovými rolemi? Feministické teorie upozorňují, že nerovnosti v soukromé sféře nelze oddělit od těch veřejných. Patriarchát reprodukuje nerovnost tím, že deleguje neplacené péče (úklid, vaření, výchovu dětí) především ženám, což snižuje jejich možnost svobodného rozhodování a uplatnění v ekonomické sféře.

Historicky byl veřejný a soukromý prostor propojen – například v zemědělských společnostech bylo možné kombinovat péči o rodinu s ekonomickou činností. S nástupem industrializace a oddělením práce od domova se však upevnily tradiční genderové role, které ženy často udržely v méně placených a nízce oceňovaných profesích. Tato segregace v práci je odrazem nerovností, které mají svůj původ v rodině a které liberalismus nedokáže plně překonat.

Liberalismus čelí zásadnímu rozporu mezi svobodou jednotlivce a strukturálními překážkami, které vznikají z patriarchálních a kapitalistických systémů. I když se snaží prosadit rovnost příležitostí, neřeší hlubší nerovnosti v přístupu k moci a zdrojům, které jsou často genderově a třídně podmíněné. Feministické proudy, zejména socialistický a poststrukturalistický feminismus, zdůrazňují, že emancipační cesta žen nespočívá pouze v přístupu na trh práce, ale vyžaduje rozbití kapitalistických i patriarchálních struktur, které tyto nerovnosti udržují.

Kromě ekonomické rovnosti je nutné reflektovat i otázky reprezentace a komodifikace ženského těla a zkušeností, které jsou dalším výrazem kolonizace žen v moderní společnosti. Svoboda ženy tak není pouze otázkou ekonomických práv, ale i kulturního a symbolického uznání.

Je zásadní chápat, že rovnost příležitostí sama o sobě neodstraňuje systémové nerovnosti, pokud nejsou zároveň změněny sociální, ekonomické a kulturní struktury. Bez přehodnocení role rodiny, péče a genderových očekávání zůstávají mnohé ženy, zejména z nižších socioekonomických vrstev, ve stavu „ne-svobody“, přestože jim liberalismus deklaruje právo na individuální svobodu. Proto je potřeba komplexního přístupu, který propojí ekonomickou, sociální a kulturní transformaci společnosti.

Proč se Alt-right ideologie tak dobře hodí do rámce liberálního multikulturalismu?

Liberální multikulturalismus funguje jako ideologický štít, který dovoluje potvrzení identity bez narušení ekonomického statusu quo. Tato strategie umožňuje uznání kulturních rozdílů bez potřeby konfrontace s historickými nespravedlnostmi, které tyto rozdíly strukturálně podmiňují – jako například koloniální drancování, otroctví, nebo genderové podřízení. Multikulturalismus tak operuje s kulturou oddělenou od ekonomiky, s historií vytrženou z jejího materiálního základu. V tomto sterilizovaném prostoru je jakákoli identita, bez ohledu na svůj původ či důsledky své dominance, považována za oprávněnou k afirmaci.

Alt-right ideologie, přestože se otevřeně staví proti liberální demokracii, se dokonale vejde do tohoto rámce. Nabízí totiž regresivní multikulturalismus – zrcadlový obraz progresivního multikulturalismu – v němž místo historicky marginalizovaných skupin požaduje uznání pro bílé muže jako novou „utlačovanou menšinu“. Tato rétorika vychází ze záměrného zkreslení pojmu marginalizace, který je zde definován čistě kvantitativně: menší počet a nižší reprezentace se automaticky rovná útlaku. To je ovšem falešná rovnice.

Historicky privilegované identity, jako bělošství a maskulinita, nejsou marginalizované proto, že jejich demografický podíl klesá. Jejich společenská moc není podmíněna počtem, ale systémovým zakotvením. Jeden patriarcha v domácnosti může plně kontrolovat život ženy. Malý počet bílých plantážníků historicky zotročil miliony černochů. Moc nevyplývá z množství, ale z institucionálního upevnění a ideologické valourizace. Když je identita opakovaně potvrzována jako normativní a výchozí – jako to bylo (a často stále je) s bělošským mužem – pak i při demografickém poklesu zůstává dominantní.

Alt-right v tomto ohledu liberalismus pouze obrací naruby. Namísto diverzity podporuje etnickou homogenitu, místo inkluze prosazuje segregaci, ale stejně jako liberalismus neklade otázky týkající se majetkové nerovnosti. Zůstává pevně zakotven v ekonomickém statusu quo. Alt-right mladíci, často z univerzitního prostředí, nemají zájem o sociální stát nebo přerozdělení – jejich boj je kulturní, symbolický, a především zaměřený na zachování vlastní identity, nikoli na změnu systémových vztahů.

Zvláštní roli v tomto hnutí hrají ženy, které paradoxně podporují patriarchální struktury, jež samy reprodukují. Alt-right ženy nejsou osvobozeny, nýbrž se stávají nositelkami „tradičních hodnot“, které slouží jako opora mužské dominance a nacionalistické ideologie. Feminismus je v jejich pojetí vnímán jako ohrožení, nikoli jako nástroj emancipace. Rekonstrukce patriarchátu zde probíhá nejen prostřednictvím mužského diskurzu, ale i skrze aktivní účast žen, které přijímají svou roli v rámci hierarchické struktury jako „přirozenou“.

Identitární rétorika Alt-rightu se tak opírá o strategickou manipulaci: převzetí slovníku útlaku, marginalizace a diverzity – přestože se tyto koncepty původně vztahovaly na ty, kdo byli historicky vyloučeni ze systémové moci. Tento diskurz je performancí zranitelnosti, jejímž cílem není spravedlnost, ale udržení hegemonie. Místo přiznání historických vin a současných výhod požaduje nové potvrzení dominance – tentokrát zabalené do kabátu „ohrožené identity“.

Tento narativ nesmí být zaměňován s autentickou snahou o rovnost. Je třeba rozlišovat mezi skutečným oslabením moci a ztrátou monopolu na normativitu. Dominantní identity, když přichází o exkluzivní privilegia, nezažívají útlak, ale vstupují do pluralitního pole, kde jsou nuceny existovat vedle jiných. Tato pluralita není jejich likvidací – je jejich humanizací.

Je důležité si uvědomit, že potvrzování identity bez kritické reflexe jejích strukturálních dopadů může vést k legitimizaci dominance v nových formách. Kultura bez ekonomiky a historie se stává bezpečným prostorem pro reprodukci nerovností. Liberální i Alt-right ideologie tak v jistém smyslu udržují stejný systém – jeden progresivním jazykem diverzity, druhý otevřeným etnacionalismem. Ve výsledku ale ani jeden nenabízí skutečné řešení pro historickou nespravedlnost – pouze její novou, sofistikovanější podobu.