Mnoho lidí, kteří trpí intenzivní úzkostí, se postupně ztotožňuje se svými úzkostnými pocity a myšlenkami natolik, že se jejich identita s nimi splývá. Myšlenky v jejich hlavě jsou podmíněné tak, že automaticky vyvolávají úzkost, což spouští další úzkostné myšlenky, a tak se jejich vnímání sebe sama zužuje na neúplný, často negativní obraz. Je proto zásadní pochopit, že nejste jen svá úzkost, ale mnohem širší a bohatší bytost.

Pevné lpění na zafixované představě o sobě samém vytváří nehybnost, která brání flexibilitě a adaptabilitě. Lidé, kteří se ocitnou „uvězněni“ ve svých problémech, často začnou vnímat své potíže jako jádro své identity. Příklad z dvanáctikrokových programů ukazuje, že ačkoli je důležité přiznat si svou závislost, přehnaná identifikace jako „alkoholik“ či „narkoman“ může vést k životu, který se točí pouze kolem abstinence a strachu z relapsu, místo aby se člověk soustředil na širší hodnoty svého života. Skutečná síla spočívá v rozšíření identity na další role – rodič, partner, duchovní bytost, pracovník –, které dávají životu hlubší smysl a pomáhají zůstat flexibilní v rozhodnutích.

Tato flexibilita, schopnost měnit své postoje a chování, není výlučně moderní koncept. I v tradičních disciplínách, jako je bojové umění, se ukazuje, že držet se slepě tradice bez porozumění principům vede k stagnaci. Přizpůsobení se novým způsobům, aniž by člověk ztratil podstatu, je cestou k přežití a rozvoji. Stejně tak je potřeba chápat svou identitu ne jako pevný „obsah“ (své myšlenky, pocity, role), ale jako „kontext“, ve kterém se tyto věci odehrávají. To je základní princip metody ACT (Acceptance and Commitment Therapy).

Přijetí toho, že nejste svými myšlenkami ani emocemi, otevírá možnost naučit se s nimi žít bez boje. Když bojujete s úzkostnými myšlenkami, bojujete zároveň sami se sebou, což je vyčerpávající a neefektivní. Místo toho je možné k sobě přistupovat s laskavostí a soucitem, což vytváří prostor pro změnu a posun vpřed. Tento „pozorující já“ – část vás, která si uvědomuje své zkušenosti a historii, ale není jimi omezena – je větší než jakýkoli konkrétní pocit nebo myšlenka.

Často lidé tážou: „Kdo jsem, když nejsem své myšlenky?“ Tato otázka má tisíciletou tradici v filozofii i spiritualitě. Pro terapeutickou práci je však nejdůležitější uvědomit si, že existuje část nás, která je stabilní, která může sledovat změny bez toho, aby se s nimi ztotožňovala. Cvičení, jako je opakované kladení otázek „Kdo jsem?“ a „Co jsem?“, může pomoci rozšířit vnímání sebe sama, ukázat, že vaše identita není vyčerpána vašimi problémy, úzkostí ani selháními.

Je důležité nezapomínat, že život není o vyhýbání se nepříjemnostem, ale o jejich začlenění do širšího kontextu vlastního bytí. Prostor pro všechny myšlenky a pocity, včetně těch úzkostných, není důkazem slabosti, ale známkou vnitřní síly. Tím, že přijmete sebe sama jako komplexní bytost s mnoha rolemi a aspekty, osvobodíte se od omezení daných úzkostí a otevřete si cestu k naplněnějšímu a smysluplnějšímu životu.

Kromě samotného uvědomění identity je třeba si být vědom, že i vztah k vlastnímu „já“ se může v průběhu života měnit. Pevné držení se jednoho obrazu sebe sama může vést k stagnaci, zatímco otevřenost vůči vlastní proměnlivosti a rozmanitosti aspektů své osobnosti umožňuje růst. Toto chápání je klíčové nejen pro zvládání úzkosti, ale i pro dlouhodobou psychickou odolnost a kvalitu života.

Jak můžeme přestat bojovat s úzkostnými myšlenkami a posunout se dál?

Je fascinující, jak se často vracíme ke stejným tématům a nemůžeme je pustit z hlavy. V terapii se někdy stává, že se skupina nebo klienti zaseknou ve zpracovávání samotného procesu myšlení a nedostanou se k podstatnému obsahu, což může brzdit skutečnou změnu. Proto je užitečné umět plynule přecházet mezi zkoumáním procesu myšlení a obsahem myšlenek. Takové přepínání umožňuje modulovat hloubku zpracování a zaměřit se na to, co je zrovna potřebné.

Například klient může říct: „Tohle prostě nezvládnu.“ Místo toho, abychom se s ním hádali o pravdivosti této myšlenky, můžeme ji pozorovat jako pouhý obsah, který přichází a odchází: „Vidíš, že se ti objevuje myšlenka, že to nezvládneš. Jsi ochoten to přesto zkusit?“ Tímto způsobem nevyvoláváme konflikt s myšlenkou, ale nabízíme klientovi možnost vykročit i přes pochybnosti. Takový přístup je výrazně efektivnější než přímé argumentování, které často jen posiluje odpor klienta a jeho obranu.

Lidé s úzkostí často hledají důvody, proč jsou jejich obavy oprávněné, proč se nikdy nezlepší, nebo proč jsou špatní. Nemá smysl s těmito myšlenkami bojovat. Je užitečnější je pojmenovat, třeba jako „pan Úzkost“, nebo „Radio Zkázy a Pochybností“, a sledovat, jaké dopady má poslouchání těchto hlasů. Tím se z myšlenek stávají jen vjemy, které mohou přijít a odejít, aniž by nás musely ovládat.

Mozek můžeme chápat jako „stroj na vymýšlení důvodů“ či „továrnu na soudy“, která neustále generuje porovnání a hodnocení. Tento mechanismus byl evolučně užitečný, protože nám pomáhá orientovat se v životních situacích, vyhodnocovat rizika a činit rozhodnutí. Na druhou stranu právě tato neustálá aktivita může znemožnit plně prožívat přítomný okamžik, protože pozornost je zabraná vnitřním dialogem a hodnocením.

Nepotřebujeme s těmito soudy bojovat ani je potlačovat — budou se stejně objevovat automaticky. Místo toho můžeme zvolit, zda jim dáme moc nad naším životem, nebo si zachováme odstup. Tím, že si uvědomíme, že naše mysl neustále vyrábí soudy a argumenty, můžeme se k nim začít chovat s laskavostí a soucitem, a přesto se rozhodovat jít za tím, co je pro nás skutečně důležité.

Siddhártha Gautama kdysi řekl: „Pokud ti někdo nabídne tác plný špíny a ty ho nevezmeš, kdo zůstane s tím tácem?“ Stejně tak soudy a myšlenky, které naše mysl produkuje, nemusíme přijmout za své. Boj nebo potlačování jen způsobí, že se zvětší jejich vliv a intenzita. Místo toho je lepší nechat je být, pozorovat je jako jevy, které přicházejí a odcházejí, aniž bychom se s nimi identifikovali.

Praktikování této dovednosti, která vyžaduje trpělivost a pravidelné cvičení, umožňuje ztratit z mysli jejich moc a přináší volnost. Když si začneme uvědomovat své „továrny na soudy“ a myšlenkové procesy jako pouhé pozadí, můžeme se věnovat tomu, co v životě skutečně dává smysl a co nás naplňuje. Mnohem důležitější než vyhrát myšlenkovou bitvu je žít naplno přítomnost a dělat kroky směrem k našim hodnotám, i když soudy a úzkostné myšlenky stále přicházejí.

Pro terapeuty je důležité nenechat se zatáhnout do klientových bojů s myšlenkami, ale modelovat schopnost odstupu a práce s procesem myšlení. Takový přístup klientům ukazuje, že je možné mít myšlenky bez toho, aby se s nimi museli identifikovat nebo je neustále zpochybňovat.

Důležité je pochopit, že schopnost rozlišovat mezi obsahem myšlenek a procesem myšlení je klíčová pro zvládání úzkosti. Myšlenky nejsou fakta, ale jen mentální události, které můžeme pozorovat bez nutnosti s nimi bojovat. Naše pozornost a volba, kam ji směřujeme, určuje, jak moc se necháme ovlivnit. Právě tato schopnost volby je základem pro život naplněný hodnotami a smysluplnými činnostmi, i přes přítomnost úzkosti či negativních soudů.

Proč je úzkost důležitá a jak se s ní učit žít?

Špinavá úzkost se objevuje ve chvílích, kdy se snažíme ovládat nebo vyhýbat věcem, které jsou přirozenou součástí života. Dá se nazvat „úzkostí z úzkosti“. Místo toho, abychom úzkost jednoduše prožívali, často se s ní začneme bojovat. Například anticipační úzkost je strach z toho, že budeme v budoucnu úzkostní, což paradoxně vyvolává ještě větší úzkost v přítomnosti. Namísto snahy úzkost potlačit, ovládnout nebo se jí vyhnout, je možné si uvědomit, že úzkost je součástí života. Navíc úzkost přináší i užitečné informace.

Úzkost je vlastně posel, který nám sděluje, že se něco důležitého děje. Příklad může být situace, kdy člověk připravuje veřejnou přednášku a zapomene doma napájecí kabel k notebooku. I když tato osoba často pořádá podobné akce, pocítí úzkost, protože ví, že bez kabelu nemůže předvést důležité materiály. Tato úzkost ji motivuje jednat, hledat řešení a nakonec kabel během přestávky koupí. Kdyby úzkost nebyla, mohla by zůstat lhostejná a nic neřešit, což by vedlo k horšímu výsledku. Úzkost tedy není problém, ale nástroj, který nás upozorňuje na potřebu řešení.

Pokud ale místo toho, abychom přijali zprávu, úzkost považujeme za nepřítele, začneme s ní bojovat, například relaxačními technikami nebo útěkem z dané situace, problém tímto způsobem nevyřešíme. Kabel přece nezmizí a úzkost se může proměnit v ještě větší potíž. Úzkost nemusí vždy reflektovat realitu, může vycházet ze starých zkušeností nebo zautomatizovaných vzorců myšlení, které se ale nemusí vztahovat na přítomnost. Přesto není potřeba bojovat s tímto poslem.

Přání být neustále šťastní je iluzorní. Lidé, kteří se snaží potlačovat jakékoli negativní emoce, často skončí nešťastní a izolovaní, protože se snaží vynucovat nepřirozený stav. Lidské prožívání emocí je rozmanité a potřebujeme být schopni cítit i nepříjemné stavy, aniž bychom se v nich zamotali. Soucit, porozumění a přijetí vlastních emocí jsou základními pilíři duševní pohody.

Dalším zásadním fenoménem je „experienciální vyhýbání“ – tendence vyhýbat se nepříjemným prožitkům, ať už vnitřním (myšlenky, vzpomínky, pocity) nebo vnějším (situace, které tyto pocity vyvolávají). Odmítání reality, idealizování minulosti nebo budoucnosti, místo aby člověk žil plně v přítomnosti, je zdrojem neflexibility a utrpení. Už od dětství jsme vedeni k tomu, abychom „ovládali“ své pocity, přestože je to nemožné. Dítě, které pláče z poranění, může být utěšováno slovy, že vlastně není zraněné. Tím se učí nedůvěřovat vlastním vjemům a že emoce mají být potlačovány, když jsou „nevhodné“.

V dospělosti pokračujeme ve snaze potlačovat pocity, často i na úkor vlastního zdraví. Tato snaha vede k vnitřnímu boji – bojíme se úzkosti, stydíme se za stud, cítíme vinu z pocitu viny. Takový přístup je vyčerpávající a neefektivní, protože emoce nelze jednoduše zapnout nebo vypnout. Můžeme je ovlivňovat, ale ne ovládat plně.

Důležité je pochopit, že úzkost a další emoce nejsou nepřátelé, ale přirozené projevy života, které nám pomáhají orientovat se v realitě a reagovat na ni. Neschopnost přijmout je vede k chronickému utrpení, zatímco schopnost je vnímat jako signály umožňuje žít plnější a autentičtější život. Přijetí emocí znamená neodmítat ani nevyhýbat se jim, ale učit se s nimi být, aniž bychom se jimi nechali ovládnout.

Jak lze změnit naše vzpomínky, aniž bychom je zapomněli?

Lidská paměť není statickým archivem, ale živým procesem, který se neustále proměňuje. Když si na něco vzpomeneme, ten okamžik není jen pasivním přehráním zaznamenané minulosti. Místo toho se vzpomínka stává na chvíli plastickou, proměnlivou – je to příležitost, jak ji pozměnit, než se opět uloží. Tento jev, známý jako rekonsolidace paměti, potvrzují i neurovědecké výzkumy. Ukazuje se, že vzpomínky nejsou uloženy na jediném místě v mozku jako soubory na disku, ale jsou rozptýleny mezi různými oblastmi: vizuální vzpomínky ve vizuální kůře, zvukové v temporálních lalocích, emoční stavy v limbickém systému, slova v levé hemisféře. Hippokampus funguje jako klíč, který jednotlivé části paměti propojuje. Při traumatu se však tento klíč může ztratit – vzpomínky zůstanou, ale dezorganizované a obtížně přístupné.

V terapeutickém procesu je možné využít okamžik plasticity vzpomínky a přidat k ní nový emocionální kontext. Pokud se vynoří starý zážitek, můžeme s ním pracovat tak, že se klient učí na něj dívat jinak – bez potlačování, bez boje. Jednou z účinných metod je technika "archivu" – v angličtině "file cabinet". Klient je veden k tomu, aby vnitřně procházel různé vzpomínky spojené s aktuálním silným pocitem, podobně jako bychom listovali kartotékou. V tomto pohybu se otevírá prostor pro přijetí, nikoliv jen analýzu. Cílem není najít “pravou” vzpomínku, ale vytvořit novou formu vztahu k sobě a svému prožívání.

Na jedné z terapeutických sezení žena jménem Joan popsala silný pocit hněvu, který ji provázel celý týden. Popsala tíhu na hrudi a olověnou kouli v břiše. Když byla vyzvána, aby si vybavila jednu z prvních vzpomínek spojených s tímto pocitem, bez zaváhání si vybavila scénu ze střední školy – čtyři chlapci týrali živou kočku. Byla svědkem, ale nemohla nic udělat. Pocit bezmoci, vztek, stud i tiché trauma zůstaly uvězněny v těle. Nikdy si tuto scénu znovu nepřipomněla, až do této chvíle.

S využitím vnitřní představivosti se vrátila ke svému tehdejšímu já. Byla vyzvána, aby mu dala to, co tenkrát nedostala – pochopení, soucit, ochranu. Dala si objetí, řekla si, že to nebyla její vina. Pak se mohla zeptat: „Co by mi to dívčí já řeklo dnes?“ Odpověď zněla: „Nemusíš být na všechny naštvaná jen proto, že čtyři kluci udělali něco strašného.“ Paměť nezmizela, ale její význam se proměnil. Stala se přijatelnou součástí příběhu – ne překážkou, ale svědkem uzdravení.

Technika archivu není jen nástrojem pro práci s konkrétními traumatickými zážitky. Je to proces rozvíjení psychické flexibility. Učí nás, že emoce nejsou nepřátelé, ale informace. Když se na ně přestaneme dívat jako na něco, co je třeba potlačit, začneme je vnímat v širším kontextu – jako echo minulosti, nikoli nutně pravdu o přítomnosti. Změna přichází ne v obsahu vzpomínky, ale ve způsobu, jakým se k ní vztahujeme.

Může být užitečné navázat kontakt s velmi mladým verzemi sebe sama. Dětskému já často dokážeme dát víc soucitu než tomu dospělému. V terapii není vždy potřeba detailně popisovat všechny okolnosti traumatu – práce s emocemi, které se vynoří, bývá mnohdy účinnější než reviktimizace skrze analýzu. V kontextu ACT (Acceptance and Commitment Therapy) se tímto způsobem aktivují procesy přijetí, všímavosti, oddělení se od myšlenek (defuze), práce s hodnotami a závazkem k činu. Taková práce se vnitřními částmi osobn

Co vedlo k impeachmentu prezidenta Donalda Trumpa?
Jak využít nástroje pro výběr v Adobe Photoshop: Efektivní práce s výběry a jejich úpravy
Jak vědecké objevy změnily svět: Od radioaktivity po atomové zbraně
Jak kruhové pohyby aktivují tělo a jak je efektivně využít při cvičení?