V portrétní fotografii je často klíčem k silnému vizuálnímu výrazu schopnost zprostředkovat autenticitu okamžiku. Nejde o dokonalost. Jde o přítomnost, atmosféru, tělesnost. Drobné „chyby“ – rušivé prvky na okraji rámu, neostrost, zamlžení – se v některých případech stávají žádoucími. Nejsou jen tolerované, ale tvoří podstatu sdělení. Fotografie dvou modelek, které jsou zároveň partnerkami, demonstruje sílu tohoto přístupu. Jejich tělesný kontakt je přirozený, důvěrný, nesený společnou historií, nikoliv direktivou fotografa. Klíčovým krokem bylo vytvoření situace, ne konkrétní pózy – návrh scény, kterou mohly obsáhnout svým vlastním způsobem.

Světlo, jež vstupuje skrze zatažené jižní okno, zůstává jemné, ale díky přítomnosti umělého kouře se stává viditelným médiem. Kouř neslouží jen k zahalení scénického prostoru. Je to materiál, který umožňuje světlu ukázat svůj tvar. Vizuální jev, běžný na koncertních pódiích nebo v nočních klubech, dostává ve fotografii novou funkci – stává se strukturou, do níž lze vkládat stíny lidského těla. V protisvětle se silueta těla nestává pouze tmavým objektem. V kombinaci s kouřem jako difuzním prostředím může tělo působit zářícím dojmem, jakoby světlo vycházelo z něj samotného. Světelný opar v kombinaci s jemným kontrastem mezi barvami vlasů a pozadím vytváří hloubku i emocionální intenzitu. Fotograf musí neustále měnit úhel pohledu, posouvat se s kamerou, ladit přesný stupeň světelného „zářezu“, aby dosáhl požadované zářivosti, nikoliv přepalu. Roli zde hraje i použití barevných filtrů – vrstvení gelů, zvolené tóny, preference sytých červených, oranžových nebo modrých.

Využití kouře ve studiu je však technicky náročné. Prostor o rozloze téměř 300 metrů čtverečních se během čtvrt hodiny promění v neprůhlednou mlhu. Fotograf má jen omezené časové okno k dosažení požadovaného záběru. Přesná pozice světla, jeho intenzita a barva musí být stanovena předem. Kouř rozptýlí světlo, ale i pohltí ostrost. Kombinace zářivého světla a záměrné neostrosti pak dává vzniknout snovému vizuálu.

Ostrost sama o sobě se stala v moderní fotografii fetišem. Přesto právě „příjemná neostrost“ umožňuje vytvořit náladu, navodit tajemství, křehkost, retrospektivu. Jemný posun tónů, absence tvrdého kontrastu a použití technik, jako je plastový sáček přes objektiv, posouvá obraz do roviny emocí. Sáček rozostří scénu, rozptýlí světlo, odstraní definici tvarů. V kombinaci s mírným přeexponováním mizí ostrost téměř zcela. Tělo přestává být objektem, stává se dojmem. Silueta zůstává, ale její hranice se rozpouští.

Je-li cílem sdělit něco o těle – jeho vnímání, jeho idealizaci, jeho nedokonalosti – pak tento jazyk neostrosti, fragmentace a světelné hry může být nesmírně výmluvný. Modelky samy často přiznávají, že se necítí atraktivní. Objektivní krása zde naráží na vnitřní narrativy, společenské konstrukty, představy o tom, jak by tělo mělo vypadat. Když jedna z modelek pózuje s proporcemi vyznačenými na těle – rozměry Barbie – konfrontuje diváka s nemožným ideálem. Její tvář je nahrazena plastikovou, centrálně umístěnou tváří panenky. Tělo je postaveno na piedestal. Symbolika je přímá: objektifikace, standardizace, deformace reality.

V těchto obrazech není místo pro efektní pózy. Postoj je jednoduchý, téměř klinický. Kamera je umístěna v přesné výšce, objektiv o 100mm ohnisku zachycuje tělo s minimálním zkreslením. Jediný světelný zdroj zepředu zajišťuje rovnoměrné nasvícení. Vše ostatní – sdělení, emoce, kritika – se odehrává ve vrstvě kontextu a interpretace.

Práce s objektivy typu LensBaby nebo tilt-shift dále rozšiřuje možnosti kompozice. Umožňuje vytvářet nestandardní oblasti zaostření, ohýbat perspektivu. Levnější alternativy k drahým architektonickým objektivům nabízejí umělecký potenciál, i když za cenu ztráty přesnosti. Efekt se často projeví až v postprodukci, při zobrazení na větší obrazovce. Manuální ostření v šeru nebo při difuzním světle je nepřesné, ale i to se stává součástí estetiky.

Pro čtenáře je důležité porozumět, že technická dokonalost není cílem. Mnohem cennější je schopnost vytvořit obraz, který nese hloubku, vypráví, konfrontuje nebo hladí. Fotografie se může stát médiem intimity – nikoliv tím, co ukazuje, ale tím, co naznačuje. Záblesky světla, kouř, lehká neostrost, přesahy mimo rám – to vše jsou prostředky, jak přiblížit realitu, která není nikdy zcela ostrá, ani zcela zřetelná. Skutečnost, že tělo nemusí být dokonalé, aby bylo krásné. Že obraz nemusí být přesný, aby byl pravdivý.

Jak vytvořit kontrastní fotografii, která působí silně, ale zůstává jemná?

Bílá barva nepřidává barvu, ale monochromatický jas, který sjednocuje celý obraz a zároveň nenápadně vyplňuje stíny. Obličej Artemidy je umístěn přímo před bleděmodrým pozadím – přesně tam chci vést divákovu pozornost, proto právě zde využívám největší barevný kontrast. Různé kusy nábytku, stíny a listí dodávají tmavší tóny po okrajích záběru a fungují jako přirozená viněta – oko je tak automaticky vraceno zpět do centra obrazu. Póza je moderní, tvary jsou moderní. I když jsem vytvořil i varianty s tradičnějším pózováním, zvolil jsem tuto, protože mě zaujal kontrast mezi tvrdostí pózy a měkkostí prostředí.

Obraz byl pořízen při přirozeném světle z velkého difuzního okna nalevo. Bílé prvky v okolí modelky slouží jako výplňové světlo, které jsem následně upravil v postprodukci. Výsledná fotografie má měkkou vrstvu, která leží nad původní ostrostí. Míra měkkosti je různě upravena v jednotlivých částech obrazu. Vytváření kontrastu je pro mě klíčové – barevně i tonálně. Mám rád fotografie s výrazným účinkem, s ostrými přechody, ale zároveň hladkými tóny pleti. Tato kombinace tvoří můj styl, i když bych se nerad omezoval – věřím, že dokážu fotit cokoliv.

Fotografie s Raphaellou je trojbarevná: modrá, červená a pleť. Nic víc. Žádné rušivé prvky, jen silný a jednoduchý barevný kontrast. Osvětlení je jemné, ale rozvržené tak, že vzniká hluboký stín za Raphaellou. Je umístěna asymetricky, což narušuje rovnováhu kompozice. Vyvážení se však dosahuje pomocí vizuální "váhy" barev – červená působí těžce, modrá lehce. Malé množství červené má stejný vizuální účinek jako větší množství modré. Červená přitahuje zrak, a proto musí vytvářet silnou vizuální linku, která vede zpět k obličeji a trupu modelky.

Základem při práci s kontrastem je kontrola intenzity světla a stínu – především stínu. Příliš tmavé stíny ztrácí tvar i detail. Pracuji proto s velkými softboxy, u kterých mohu rychle měnit přechod mezi světlem a stínem pouhým nakloněním světla. Ovládání kontrastu není náhodný proces, je to přesné řízení přechodů a intenzit.

Ve snímku „Me and My Shadow“ se střetávají dvě postavy – žena v černém celotělovém obleku a nahý muž. Jsou zachyceni přesně na dělicí linii mezi černou a bílou částí podlahy. Tato jednoduchá kompozice zdůrazňuje myšlenku stínu. Úhel těl, jejich poloha v rámu, vizuální rozdělení – to vše podporuje koncept. Ruka Mika, zasahující do černého pole, zabraňuje dojmu digitální manipulace. Černý oblek musí být na bílém, světlé tělo na černém. Aby těla spolu "fungovala", je třeba snímek pořídit z výšky – fotím ze žebříku. Postprodukce se zde soustředila především na odstranění nečistot z podlahy – bílou lze snadno rozostřit, ale černá, složená z mnoha úrovní šedé, vyžaduje pečlivé prokreslení a zesílení do čista černé.

Při fotografování aktů či bodyscape snímků často dochází k náhodným, ale výrazným momentům. Modelka zatáhla břicho neobvyklým způsobem – ten tvar vypadal téměř mimozemsky. Okamžitě jsem změnil původní dramatické osvětlení na jemnější a zkoumal nový výraz. Věřím v sílu náhody, ale připravenost na ni je zásadní. Vytvářím prostředí, ve kterém může vzniknout spontánní moment – ale nečekám pasivně. Póza bez obličeje soustřeďuje pozornost na tvar těla. Silný kontrast mezi černým pozadím a světlým tělem vytváří iluzi plastiky. Paže nahoře pomáhá vizuálně uzavřít horní část obrazu. Levou část bylo možné téměř zcela oříznout, zůstala jen úzká linie.

Fotografie s tanečníky Phil a Katherine ukazuje, že i netrénovaní lidé mohou vytvořit výraznou, silnou pózu. I když jsem původně chtěl kompozici přesnou a symetrickou, v konečném výběru jsem preferoval variantu s nedokonalostmi – ty dodávají snímku pohyb a radost. Kompozice je obrácený trojúhelník – těla tvoří jeho linie, negativní prostor mezi nimi ho opakuje. Světlo z vertikálního softboxu vlevo vykresluje svalstvo, ale nechává Mikeův obličej ve stínu – Katherine je zde důležitější.

Profesionální tanečníci přinášejí nové možnosti póz. Jejich vnímání těla je jiné – ne nutně lepší, ale odlišné. Ve snímku výskoku je člověk méně důležitý než samotný pohyb. Identita se rozpouští – zůstává jen "tanečník". Prázdný prostor pod skokem je zásadní pro vnímání výšky, ale zároveň nesmí být úplně prázdný – malý náznak podlahy zabraňuje tomu, aby tělo působilo jako levitující. Osvětlení je z obou stran holými blesky, které oddělují tělo od pozadí. Načasování je klíčové – počítání "raz, dva, tři" často nefunguje, protože uzávěr kopíruje rytmus a míjí okamžik. Lepší je dívat se, předvídat a jednat instinktivně.

Ne každá fotografie musí být krásná nebo radostná. Umění má vyvolávat emoce – pozitivní i negativní. Emoce jsou jádrem portrétu. Každý snímek, který tvořím, v sobě musí nést emocionální náboj. I zoufalství má v obrazu své místo.

Důležité je porozumět vztahu mezi barvou, světlem a kompozicí jako nástrojům vyprávění. Barva má svou vizuální váhu, světlo vytváří tvar a stín definuje prostor. Moderní fotografie často staví na kombinaci jednoduchosti a napětí – jak v póze, tak v prostředí. Pocit z fotografie vzniká nejen z toho, co je na obraze, ale i z toho, co je vynecháno. Negativní prostor, asymetrie a jemná manipulace se světlem – to vše tvoří jazyk, kterým fotografie komunikuje s divákem.

Jak efektivně používat pracovní prostor a výběrové nástroje ve Photoshopu?
Jak najít správný způsob cvičení pro zdraví zad a zůstat motivovaný
Jaké typy nudlí existují a čím se od sebe liší?
Jak efektivně testovat zpětnou vazbu v produkci: Monitorování, analytika a logování