Kate se zastavila a zkoumala Nicki s větší pozorností. "Proč?" zeptala se, když Nicki zmínila, že Gallo chce, aby Mauro byl vyhozen, stejně jako to udělala Dottoressa. Nicki odpověděla ospale: "Mauro říká, že Gallo chce, aby ho vyhodili, stejně jako Dottoressa. Myslí si, že celá věc je spiknutí." Kate tomu nechtěla uvěřit.

"Možná má jen paranoiu kvůli Lucovi," dodala Nicki a nervózně si pohrávala s prsty. Vypadala malátně, její pokožka byla ještě flekatější než obvykle, přičemž horko z kuchyně tomu nijak nepomáhalo.

"Nicki," začala Kate opatrně, "neber si to osobně, ale měla bys odsud vypadnout. Nejen do Pozza, myslím, že bys měla jít daleko, daleko pryč. Ta tvoje máma, Ginevra, Mauro - "

Nicki na to zareagovala, jako by o tom nikdy nepřemýšlela. "Opravdu si to myslíš?" řekla zamyšleně a pohledem sklouzla na Kate. "No," dodala tiše, "Dottoressa rozhodně neměla ráda Mauroa už před tím dnem. Dala mu písemnou výstrahu. Řekla, že pokud ji chytí opilého znovu, půjde. Dokonce mluvila o nějakém alkoholtesteru."

Kate si vzpomněla na svou nedávnou cestu do Pozza, kdy viděla Mauroa, jak se potácel z baru, zčervenalý a s dechem značně nasáklým brandy. "No," řekla pomalu, "měla pravdu, ne?"

Nicki se na ni podívala. "To je jeho domov," řekla jednoduše. "Tahle práce, tohle místo - to je všechno, co má." Bylo nebezpečné vyhnat muže z jeho domova. Vzájemně se na sebe podívaly, v očích obou přítomná vážnost. Přítomnost Sandra Celliniho v zámku tomu všemu nasvědčovala. Bylo to všechno náhoda? Kate si najednou uvědomila, že v hloubi duše byla vlastně ráda, že Cellini byl tam.

Za oknem začalo znovu sněžit. Nicki se podívala ven. "To sněží," řekla, a Kate ji následovala. Sněhové vločky padaly tiše, a ticho, které panuje kolem, bylo zvláštně uklidňující. Zima přicházela rychleji než obvykle, a v hluboké tmě za hradem se bílé zasněžené hory zdály neuvěřitelně klidné.

"Jsme zasněženi?" zeptala se Kate. "Stává se to často?"

"Jednou nebo dvakrát za rok," odpověděla Nicki s neúctou. "Mauro měl být venku a odklízet sníh."

"Ví, že dělá těžkou práci," odpověděla Kate. Nicki se zdála rozrušená.

"Já vím," povzdechla si Kate. Obě se posunuly ven na čerstvý vzduch, který byl ostrý, chladný, a jak se vločky snášely na jejich tváře, Kate cítila, jak začínají mrznout. Vzduch byl čistý, svěží, ale s každým dalším krokem se zdál těžší.

Když se vrátily do jídelny, zjistily, že stůl zůstal prázdný. Jednoduché jídlo, které Kate sama pomáhala připravovat, zůstalo bez povšimnutí.

Tiziano, který se objevil na prahu, měl výraz plný záměrného vzdoru. "Boykott," řekl rozhodně. Za ním stála Yolanda, žena Perova, která pevně svírala jeho paži. Po nich následoval Alec Fairhead.

"A co to má znamenat, boykott?" zeptala se Kate překvapeně, při pohledu na jejich výrazy plné opovržení. Tiziano na ni kývl. "Víš, o tom detektivovi," řekl s náznakem tajemství.

"Cože? Jak na to reagovali?" zeptala se Kate, protože je zajímalo, co lidé, kteří byli kolem nich, o této věci říkali.

"Per si myslel, že je to nějaký vtip. Tina byla vyděšená," pokračoval Tiziano. "Michelle začala křičet, že to je skandál." Potom se podíval na Aleca, který vypadal zmateně, snad vyděšeně.

"Rádi bychom ti to řekli, ale prostě se nebudeme stravovat tady," řekl Tiziano rozhodně a začal se pomalu odkráčet.

"Musím zavolat Beth," řekla Kate, když je všechny pozorovala. A než stihla cokoli dodat, zavřela dveře jídelny za sebou.

Co se týče vztahů mezi těmito lidmi, bylo jasné, že smrt Loni změnila dynamiku jejich interakcí. Místo aby se navzájem vyhýbali, nyní byli sjednoceni v opovržení a zmatku.

Důležité je, že podobná napětí, konflikty a tajemství nejsou nikdy jen otázkou jednotlivých postav, ale jsou propletena celým prostředím, ve kterém se děj odehrává. Sněžení, opilost, obavy z detektiva - to vše ukazuje, jak destruktivní mohou být vzorce chování, které se postupně vyvíjejí v uzavřených komunitách. Takový konflikt není nikdy jednoduchý, vždy v sobě nese vrstvy nejen osobních křivd, ale také širších sociálních tlaků a historických zátěží, které nelze snadno přerušit.

Jak se vypořádat s těžkými pravdami a nevyřčenými slovy?

Ve chvíli, kdy Gallo otevřel velké kovové dveře a pustil Sandra ven, do zimní noci, se zdálo, že vše, co bylo mezi nimi řečeno, zůstane navždy neúplné. Gallo, zjevně nervózní, se podíval na Sandra, jakoby čekal, že otázky, které mohl položit, zůstanou nevyřčeny. V jeho očích byla kombinace strachu a vyčerpání, které se stále více prohlubovalo.

Sandro však ještě zadržel jeho pohyb. „O telefonu?“ Zeptal se, přičemž jeho hlas se nesl vzduchem stejně jako ten chlad z neosvětlené knihovny, kde předtím trávil chvíli. „O jakém telefonu?“ odpověděl Gallo s výrazem neporozumění, který se během vteřiny změnil ve znepokojení. Nešlo jen o otázku, která mohla být banální; šlo o to, co zůstalo skryto, co bylo potřeba vyjasnit. Jakmile bylo jasné, že Gallo ví něco, co zatajil, nervozita mu přerostla přes hlavu. Pokusil se odpovědět rychle a s co nejmenšími detaily: „Ne, to není nic. Nic to nemá s ním společného.“ Ale jak Sandro prozkoumával každé jeho slovo, bylo jasné, že Gallo něco skrývá. Kdo byl ten, kdo telefonoval? A proč o tom Orfeo nic neřekl?

Sandro, i když měl pocit, že vše může být prostě zamotaná hra, věděl, že do hry musí přijít více než jen slova. „Nech toho,“ přerušil ho nakonec Gallo, téměř zoufale. „On je silný muž. A po osm let jsem se staral o to, abych mu udržel rovnováhu, abych zvládal jeho hrozby, výbuchy. Jak by to mohlo mít něco společného s ním?“ To byla jeho slova. To byl jeho strach. Ale Sandro věděl, že někdy jsou pravdy ukryté v těch nejnepatrnějších detailech.

Někdy je důležité se nezastavit jen u toho, co je na první pohled zřejmé, ale pokračovat dál. Pochopit, že nejen fakta, ale i emoce, strach a motivace postav hrají roli v hledání odpovědí. I když Gallo vypadal, že neví, jak dál, něco v něm říkalo, že se jedná o otázky, které jsou důležitější než se zdají.

Pokud člověk jedná v těžkých chvílích, je potřeba mít na paměti, že vše, co zůstane nevysloveno, může mít důsledky naší budoucnosti. Někdy to, co lidé neříkají, vypráví mnohem více než to, co říkají.

Je zajímavé si také uvědomit, jak některé postavy mohou zůstat v rozporu mezi tím, co si přejí říct, a tím, co skutečně řeknou. Cate, která stále váhá mezi tím, zda říct Sandrovi, co ví, nebo si to nechat pro sebe, to symbolizuje. Skrytí emocí, polopravdy a tajemství mohou vést k napětí, které se prohlubuje s každou minutou, jak se situace stává stále složitější.

Ať už jde o rozhovor s Vincenzem, nebo napětí mezi Cate a Sandrem, je zde opakující se téma: nedostatek komunikace může způsobit více problémů, než si vůbec uvědomujeme. Ať už se jedná o to, jak se vnímáme navzájem, nebo o to, jaké si dáváme sliby. Právě mezery v těchto slovech nás mohou dostat do situací, které by jinak byly snáze vyřešeny, kdybychom si byli schopni vyměnit víc než jen prázdná slova.

Lidé v tomto příběhu jsou jako postavy v komplexní hře, kde každý skrytý pohyb, každý nevyřčený záměr, může vést k větší katastrofě. Co tedy čtenář musí pochopit? Není to jen o tom, co se říká nahlas, ale také o tom, co zůstává v tichu. Co zůstává nezodpovězeno.

Co se skrývá za zamlklostí a tichým strachem?

Kate stála na prahu, právě se chystala uklidnit dívku, když za nimi, pod stromy, zazněl zvuk, který oba okamžitě zmrazil. Zastavili se, a tichý vzdech umíral na rtech Nicki. "Dámy?" Hlas byl hrubý a omluvný, a přestože ho Kate slyšela jen letmo, ihned poznala, že to je Sandro Cellini. Pevně uchopila Nicki za ruku a otočila se. Vykročil zpod stromů. "Tak tady jste se schovávaly," řekl. "Tahle místa jsou noční můrou, těžko se v nich orientuje. Nebo je to tím sněhem. Všechno vypadá jinak ve sněhu."

Kate se trochu zarazila, než odpověděla: "Chystala jsem se doprovodit Nicki domů," a cítila, jak v ní roste napětí, protože věděla, že v jeho přítomnosti se situace vždy nevyvíjela podle jejích představ. "Ale - ehm, ráda bych si promluvila s vámi."

"Sám ji doprovodíš?" Sandro se na něho podíval s nefalšovaným údivem. "V tomhle počasí? Je to daleko?" Kate kývla a ukázala směrem dolů k údolí. "Přibližně jeden a půl kilometru."

"Já vás svezu," řekl okamžitě. I když Nicki zůstávala v jejím objetí, Kate cítila, jak se dívka trochu napjala. Strach z vlastního stínu? Co by mohlo být špatného na tom, dostat od někoho svezení?

"Co sníh?" zeptala se Nicki, "Máte řetězy?" Sandro udělal pár kroků stranou, jeho ruce zabořené v kapsách prošívané bundy, která vypadala jako ta, kterou nosil její nevlastní otec. Proč byla Kate vždycky tak tvrdá na svého chudáka otce, pomyslela si s pocitem viny. Byl lepší než její biologický otec.

"Budeme v pořádku," prohlásil Sandro. "Není tak chladno jako předtím. Sníh se neusadil. A není to daleko."

Nicki nic neřekla, ale Kate cítila, jak se její ruka chvěje. "Pojď," zašeptala. "Má pravdu." Dívka jen pokrčila rameny, a Kate se obrátila na Sandra: "Díky."

Ale když se Sandro vydal k malému hnědému autu, Nicki zamumlala: "Chtěla jsem to být jenom já a ty." Kate na ni pohlédla. "Bylo to jenom nás dvě celý večer," řekla, nechápající.

"Ach, nic," řekla Nicki a stiskla rty. Kate pořád nechápala. Sandro se zastavil u jejich boku a bez zeptání si Nicki sedla na zadní sedadlo, jako dítě v tomto uspořádání. "Cate jede taky," oznámila, aniž by se ptala, zda smí. Kate se usadila na předním sedadle a najednou si uvědomila, že za posledních šest měsíců strávila v autě tak málo času. Svět se náhle změnil, když seděla v kovové kleci auta, studený bílý svět redukován na to, co viděli skrz čelní sklo. Izolovaní, v bezpečí, mobilní. Není divu, že Loni Meadowsová považovala Monster za svůj domov.

Sandro zařadil rychlost a auto pomalu vyjelo na zasněženou cestu. Silnice začala klesat a pneumatiky držely pevně na tmavém neupraveném povrchu. Nad hlavou se obloha rozdělila a měsíc se zjevil, stříbřitý, vrhající své bledé světlo na hladké bílé kopce. Když dojeli na úpatí kopce, objevil se tmavý tvar střechy farmy, která vykukovala za křivkou svahu.

"Ještě někdo je vzhůru," řekla Cate a podívala se na Nicki. Ta seděla bledá, jako zajíc ztuhlý ve světlometu. Strnule přikývla. Když dojeli k rozbitým sloupkům, které značily konec příjezdové cesty, a odbočili na zasněžený asfalt, auto začalo klouzat. Cate cítila, jak se zadní část auta začíná šíleně kývat, a v tu chvíli, kdy panika začínala zasahovat, něco ji uklidnilo. Nějaká stabilní, jistá aura klidu. Viděla Celliniho široké, ztvrdlé ruce pevně sevřené kolem volantu, ale nedal najevo žádné známky nebezpečí. S naprostou pomalostí a péčí zařadil zpátečku a najednou, s nezměrnou opatrností, auto znovu zůstalo v rovnováze.

"Promiňte, že jsem vás tak vystrašil," řekl Sandro, aniž by se otočil. "Není to daleko, že?"

Ne, skutečně nebylo. Možná osm minut, než dorazili k rozbitým vratům farmy, a Cate vylezla, aby je otevřela. Teprve když se dostali zpátky na farmu, přemýšlela, jak se dostanou zpět nahoru. Ukázalo se, že Sandro měl v kufru řetězy.

"Měl jsem je nasadit už nahoře," omluvil se, když otevřel kufr. Nicki také vystoupila a stáli před ním. Cate se cítila jako ztuhlá. "Jsem městský kluk. A línej debil," dodal, když vytahoval zrezivělý, drnčící kus kovu. Znělo to, a za rohem začal štěkat pes, pak další a další. Psi štěkali bez přestání, střídali se jeden za druhým, jako ve středověké písni. Cate se podívala na dům, ale okna byla stále tmavá.

"Na několik hodin se už neuklidní," řekla Nicki s tvrdou pýchou, se svěšenými rameny. Cate ji vzala za ruku. "Omlouvám se," řekl Sandro. "To bude na minutku." Klekl si k jednomu kolu. Farmářská dvůr byla temná a nepořádná, nezřetelné tvary pod plachtami, silný, močový zápach od dobytka, a světlo, které možná svítilo nahoře, už bylo zhasnuté. Bylo chladno a vlhko, ale Sandro měl pravdu, nebylo to tak chladno jako předtím, těsně nad bodem mrazu. Nic takového, jako tu noc, kdy zemřela Loni Meadowsová. To byla nezvykle nízká teplota, řekli to ve zprávách v pátek ráno. Cate si to jen teď pamatovala. Poslouchali to na rádiu v kuchyni. Psi štěkali dál.

"Vydržela bych to jen chvíli," řekla Cate. "Někdy mám pocit, že je to jen já a oni," řekla Nicki. "To jde," odvětila Cate. "Tiziano k nim chodí, ne?"

"Chodí?" řekla Nicki. "Musí to být hrozný trepání po štěrku." Muselo to být; Cate si ho pamatovala, jak se toho odpoledne prodíral, brada skloněná, biceps napnutý.

"Nic mu nestojí v cestě," řekla Cate. "A má rád zvířata. Myslím, že psi neodsuzují." Nicki zůstala zticha, ale Cate se v tu chvíli vrátila k tomu, co jí řekl Per. "Neznáme Tiziana."

Před dveřmi se Cate naklonila k Nicki, s nejistým šepotem: "Půjdu s tebou?" Už byla tady párkrát ve dne, když bylo místo špinavé, ale obyčejné. Teď, v noci, se vše zdálo jiné – temné, nezřetelné objekty, hlasitý štěkot psů, št

Kdo byl na místě? Kdo věděl, co se stalo?

Sandro si dobře pamatoval, kde položil telefon Loni Meadowsové. Byl to její malý telefon, který nesla s sebou, když se stalo něco osudného. Cate zvedla hlavu, její oči se zúžily, jakoby zkoumaly vzduch kolem, jako by zachycovaly nějaký neviditelný pach. "Jak se tedy dostal do řeky?" zeptala se, a její zvědavost se zadrhla, jakmile pokračovala: "Telefonino?"

"Ah," řekl Sandro, "ano."

"Nejen tak vypadl z její kapsy, že ne?" zeptala se pomalu, její pohled byl výzvou.

"Ne," odpověděl Sandro příkře, "nevypadl z její kapsy. A taky nevzlétl, když to udeřilo."

"Můžeš si tím být jistý?" Cate měla pocit, že sotva dokáže popadnout dech.

On jen pokrčil rameny. "Myslíš, že jsem spočítal úhel pádu, její pozici v autě, simuloval trajektorie? Ne. Ale vím to stejně."

"Je někdo hodil," řekla Cate pomalu. "Proto jsi házel kameny. Někdo to hodil co nejdál. Někdo…"

"Ano," řekl Sandro.

Cate si sevřela ruce kolem šálku, který nyní už neohříval, jelikož byl prázdný. "Někdo. Někdo jiný tam byl a ten člověk ten telefon hodil."

Vstal prudce, židle zaskřípala o kamennou podlahu, což následovalo po naprostém tichu. "Zbavit se důkazu." Položil dlaně na stůl a naklonil se k ní, hledíc jí do očí. "Někdo tam byl," zopakovala Cate opatrně, její pohled se střetl s jeho. "Šel tam."

"Pojďme do knihovny," řekl Sandro. "Chci ti něco ukázat."

Chodba bez oken, která vedla zpět do starší části hradu, byla nyní téměř úplně tmavá, a stejně jako včera večer, když to bylo ještě pochmurné, teď to vyzařovalo zápachem věcí, které začaly hnít. Bylo to, jako by se bez elektřiny hrad vracel do nějakého primitivního stavu. Tento pocit Cate znepokojil. Když vešli do velké, stinné místnosti knihovny, která byla i přes den tmavá, ještě více to umocnilo pocit, který jí svíral hruď. Oba se vydali rovnou k dlouhým oknům: obloha byla ocelově šedá, plná mraků. Cate se otřásla a podívala se zpět do místnosti na obrovský prachy lustr, sotva viditelný v tenkém světle, a na štíhlé zábradlí galerie.

"Měla by tu být nějaká přízrak," řekla. "Co jsi mi chtěl ukázat?"

A pak začalo něco odbíjet, když se podívala na galerii, drobný a neodbytný záblesk paměti. Loni a Orfeo tam nahoře, při jeho poslední návštěvě, dívali se dolů. Ale Sandro už začal mluvit.

"Per Hansen viděl světlo, té noci," řekl. "Nebo si to alespoň myslel. Byl ve svém pokoji, díval se ven."

"Světlo?"

"Když jsem za ním přišel, řekl mi to. Mluvil o přízracích, nebo o světélkách, nebo o duších. Nebyl jsem si jistý, co tím myslí. Řekl, že si to možná jen vysnil, ale když se dozvěděl o nehodě, měl nějaký šílený nápad, že to byla její duše, která unikla."

"V kolik?" zeptala se Cate, s nádechem hrůzy, jak začala chápat, co jí říká.

"Bylo to kolem půlnoci," řekl. "Přicházelo to z jeho pravé strany, jak se díval dolů. Možná nechtěl, aby ho někdo viděl."

A podívali se dolů, doprava: do tenkých stromů, které kryly přístavky, studio, villino. I v nízkém šedém světle viděli něco, co vypadalo jako stopy, vedoucí pryč od hradu; něco zanechalo tmavší, rezavý pruh na bílém sněhu. Ale ve čtvrtek v noci nebyl žádný sníh, a půda byla tvrdě zamrzlá; žádné stopy by tedy nemohly vzniknout.

"Mohlo to být…" začala Cate, náhle nechtěla pokračovat.

"Ano," řekl Sandro, "mohlo to být. Skutečný živý člověk, který šel zjistit, co se stalo s Loni Meadowsovou."

"Počkej…" Bylo tu tolik otázek. Cate se snažila být systematická, nezaskakovat se hned děsivou skutečností, kterou jí Sandro naznačoval. "Věřil jsi mu?"

"Peru Hansenovi?" Sandro se zasmál krátce. "Věřil jsem mu. Samozřejmě, možná si ty dva navzájem kryli záda. Hansen a Fairhead, mohli to být spiklenci, dávali si alibi. Ale to si nemyslím, že?"

"Ne," zašeptala Cate sotva slyšitelně. Nad její hlavou galerie čekala, plná stínů, a kolem nich hrad dýchal, vkládal své tiché zvuky do tmy. Sandro pokračoval: "Jejich zájmy by se totiž nespojily; zrazení milenci, každý zvlášť zrazený, jeden milenec jen ve své vlastní představivosti?"

Cate přikývla; nechtěla se dívat nahoru, ale nechtěla ani se dívat ven z okna. Cítila, jak chlad z místnosti na ni doléhá, jak ji obklopuje.

"Takže někdo šel tam," řekla. "Někdo věděl přesně, co se stalo. Přesně kdy."

"Protože je přivolali tam." Sandro mluvil soustředěně, jistě. "Ten člověk nalil vodu na silnici, pak se vrátil. Čekal. Dal ledu čas, aby zmrzl. Čekal až skončí večeře, pak poslal zprávu. Tu stejnou, kterou Orfeo poslal na telefon. Snadno napodobitelné."

Cate řekla pomalu: "Všechno zahodila a šla. Viděla jsem její oblečení na podlaze v ložnici."

"Po večeři ji viděl Fairhead přijímat text, stejně jako Per. Takže oni ji nemohli poslat."

Sandro přikývl a znovu se podíval z okna; mračna se pomalu zdvihala a temná obloha zůstávala neúprosně šedá.

"Tak to zbývá… kdo?" zeptal se Sandro.

"Světlo přišlo odtud."

"Michelle. Tina."

"Luca Gallo? Tvůj Mauro?"

"Luca ten den neopustil hrad, to bych přísahal, alespoň dokud jsem tam byl. A Mauro byl v tu noc zcela opilý v posteli, na druhé straně kopce."

"Takže jeden byl celý den na místě, druhý celou noc," řekl Sandro. "A tvůj Tiziano?"

"Napříč krajinu? Ve své invalidní židli?" Cate v ní vzplanul náhlý hněv. "Jsi snad blázen?"

Sandro jen pokrčil rameny. "Někdo tam byl," řekl. "Nikdy nevíš, co lidi pohání."

A nastalo ticho. Pak bylo slyšet jemné pípání motoru auta, ačkoliv nebylo vidět z okna knihovny. Sandro vzal Cate za paže a podíval se jí do očí.

"Ještě než byla mrtvá, víš." Dal prsty na Cate krk a jemně přitlačil. Jeho ruka byla ledová.

"Na jejím krku byla stopa," řekl tiše, "stopy, které by mohly vzniknout od pásu, ale ona nikdy pás nenosila."

Pauza, aby její slova zap

Jak se přizpůsobují tučňáci extrémním podmínkám Antarktidy?
Jaký je rozdíl mezi moderním městem a nezměněným lesem?
Jak vytvořit efektivní školní prostředí s podporou školní psychologie a duševního zdraví?
Jakou roli hrají kauzální mechanismy v modelování faktorového investování?
Jak stanovit chyby a využít restartovací schéma v primal-dual iteracích