Jak historické třídy a politické rozhodování formují klimatické politiky v Latinské Americe?

Historické a politické faktory hrají rozhodující roli v utváření klimatických politik v různých zemích. V případě Ekvádoru je zřejmé, že rozhodování o těžbě ropy, především v ekologicky citlivých oblastech, je výsledkem komplexní interakce mezi hospodářskými, sociálními a environmentálními faktory. Ekvádor, který je silně závislý na těžbě ropy pro svůj ekonomický růst, čelí dlouhodobým problémům v oblasti rozvoje i ochrany životního prostředí. Těžba ropy nejenže nezlepšila ekonomickou situaci většiny obyvatelstva, ale naopak přispěla k prohlubování sociální nerovnosti. Tyto nerovnosti a ekologické problémy jsou hlavními příčinami, proč Ekvádor v roce 2019 rozhodl o pokračování těžby v národních parcích, navzdory odporu obyvatelstva. V referendu z roku 2023, kdy většina obyvatel hlasovala proti těžbě ropy v amazonském pralesu, se ukázalo, jak hluboko jsou tyto politické rozhodnutí zakořeněna v historických třídních strukturách země.

Na rozdíl od Ekvádoru, Kostarika je příkladem země, která si dokázala vytvořit relativně rovnostářskou politickou strukturu, což v konečném důsledku umožnilo úspěšnou implementaci politiky ochrany životního prostředí. Historie Kostariky je spjata s procesy, které vedly k její stabilní a egalitární třídní struktuře. Tato struktura se projevuje nejen v politických rozhodnutích, ale i v každodenním životě obyvatel. Kostarika je příkladem země, kde ekologická modernizace neprobíhá jen technologickými změnami, ale je silně spojena s politickými rozhodnutími a vnímáním ekologických problémů na národní úrovni.

Politická kultura Kostariky byla po desetiletí formována rodinnými a elitními vazbami. Rodina Figueres, která se stala symbolem kostarické politiky 20. století, je příkladem silného politického vlivu, který pomohl utvářet směr, jakým se Kostarika vyvinula v oblasti ochrany životního prostředí. José "Don Pepe" Figueres Ferrer, známý jako vůdce, který stál u zrodu moderní Kostariky, zanechal v zemi dědictví, které bylo později pokračováno jeho dětmi a dalšími politickými vůdci, jako je Óscar Arias. Tyto politické osobnosti nejenže ovlivnily vnitrostátní politiku, ale také přispěly k mezinárodnímu uznání Kostariky jako progresivního lídra v oblasti ochrany životního prostředí.

Ačkoli Kostarika již dlouho představuje vůdčí zemi v oblasti obnovitelných energií, její klimatická politika není pouze o technologiích. Hlavní roli v tomto procesu sehrály politické elity, které se zaměřily na budování konsenzu kolem ekologických iniciativ. Případ Kostariky ukazuje, jak silný vliv mohou mít historické třídy na vývoj klimatické politiky. Tento proces nebyl lineární a závisel na schopnosti elitních skupin ovlivnit rozhodování na národní úrovni.

Kostarika ukazuje, že pro efektivní klimatickou politiku není klíčové pouze dosažení určitého stupně rozvoje nebo technologických inovací, ale také schopnost vládnoucích elit vytvářet politickou kulturu, která bude podporovat ochranu životního prostředí. Tento proces, ačkoli začal v 80. letech 20. století, je stále živým a dynamickým tématem, které formuje politiku nejen v Kostarice, ale i v širším kontextu Latinské Ameriky.

Jak Nobelova cena ovlivnila Costa Riku a její environmentální politiku?

Ariassova Nobelova cena míru v roce 1987 přinesla Costa Rice nejen globální uznání, ale měla i dlouhodobý dopad na její politiku, ekonomiku a environmentální strategii. Tento prestižní titul změnil vnímání Costa Riky na světové scéně, přičemž nejen zdůraznil její mírové iniciativy, ale také pomohl nasměrovat zemi na cestu environmentální udržitelnosti. Význam této změny je zřejmý nejen v kulturním a reputačním smyslu, ale i v oblasti ekonomiky, kdy se turistický sektor, zejména ecoturismus, stal klíčovým přispěvatelem k hrubému domácímu produktu.

Po obdržení Nobelovy ceny se Arias stal nejen uznávanou osobností v oblasti mezinárodního míru, ale také „silou, na kterou se obracejí“ při řešení klíčových problémů Costa Riky, zejména v oblasti klimatických změn. Jeho vnímání v zemi se však ukázalo jako rozporuplné. Jak upozornil jeden z respondentů, Arias se stal polarizující postavou, a to nejen na mezinárodní scéně, ale i v samotné Costa Rice. Zatímco jeho příznivci tvrdí, že Costa Riku dostal na mapu světa, kritici poukazují na to, že cena nebyla zasloužená, a že mnoho jiných osobností by ji zasloužilo více.

Ekonomické výhody spojené s Nobelovou cenou byly nezanedbatelné. Po ocenění se Costa Rica stala synonymem pro ekologicky šetrný turismus, který se začal rychle rozvíjet. V letech 1986 až 1995 se počet zahraničních turistů více než ztrojnásobil, přičemž ekoturismus se stal důležitou složkou národního hospodářství. Tento růst turismu měl nejen pozitivní dopad na ekonomiku, ale také přispěl k širší mezinárodní vizibilitě Costa Riky jako lídra v oblasti ochrany životního prostředí.

Co však také stojí za zmínku, je skutečnost, že Arias, i přes svou globální slávu, čelil kritice doma i v širším regionálním kontextu. Někteří vůdci střední Ameriky, včetně prezidenta Guatemaly, považovali cenu za nespravedlivě udělenou a argumentovali, že mírový plán by měl být oceněn kolektivně, nikoliv individuálně. Tento názor podtrhuje složitost situace, v níž se Arias ocitl – na jedné straně byl vítán jako hrdina, na straně druhé byl vnímán jako kontroverzní postava.

Po získání Nobelovy ceny se Arias rozhodl využít finančních prostředků k založení Ariasovy nadace pro mír a lidský pokrok. Tato nadace, která se nachází v centru San José, se od svého vzniku v roce 1988 soustředí na podporu demokracie, rovnosti pohlaví a odzbrojení. Nadace se stala významným hráčem v oblasti nejen politického, ale i environmentálního aktivismu, a to i přes vnitřní kontroverze a výzvy, které jí spojené.

Během svého prvního prezidentského období (1986–1990) Arias překvapil mnohé, když se začal angažovat v environmentálních otázkách. Ačkoli během volebního období nepropagoval ekologické iniciativy, jak by se dalo očekávat, po svém nástupu do funkce podpořil řadu významných environmentálních kroků. Jedním z nich bylo zřízení Ministerstva přírodních zdrojů, energetiky a těžby (MINEREM), které přeorganizovalo předchozí ministerstvo, jež se zaměřovalo na průmysl a energetiku. Toto rozhodnutí mělo zásadní význam pro institucionalizaci environmentálních zájmů v zemi a ukázalo se jako důležité pro budoucí udržitelný rozvoj Costa Riky.

Změna struktury ministerstva, která zahrnovala sloučení přírodních zdrojů s energií, měla jasný ekologický rozměr, zejména vzhledem k vysoké závislosti Costa Riky na vodní energetice. Tato reorganizace umožnila efektivnější řešení konfliktů a napomohla zrychlení rozhodovacích procesů, čímž vedla k lepšímu řízení environmentálních a energetických projektů. Tento krok byl rovněž důležitý z hlediska ochrany národních parků, které byly dříve pod Ministerstvem zemědělství, což se ukázalo jako neoptimální vzhledem k rozdílným prioritám mezi ochranou přírody a rozvojem zemědělství.

Ariassovo působení v oblasti environmentální politiky ukázalo, že i v zemi, kde ochrana přírody nebyla na prvním místě, je možné vytvořit stabilní rámec pro udržitelné řízení přírodních zdrojů. Jeho rozhodnutí konsolidovat environmentální a energetické zájmy do jednoho ministerstva nejen umožnilo efektivnější správu přírodních rezervací a parků, ale také vyvolalo širší veřejnou diskuzi o ochraně životního prostředí a udržitelnosti v Costa Rice.