Jak vzniká cervikální intraepiteliální neoplazie a invazivní karcinom děložního hrdla?

Většina nádorů děložního hrdla pochází z epitelu, kde se cylindrický epitel endocervixu spojuje s vícevrstevným dlaždicovým epitelem exocervixu. Tato oblast, nazývaná transformační zóna, je nejčastějším místem vzniku patologických změn. Cylindrické buňky zde mohou podléhat metaplazii a přeměnit se na dlaždicové buňky, čímž se vytváří půda pro vznik prekancerózních lézí a následného karcinomu.

Klíčovým etiologickým faktorem je infekce lidským papilomavirem (HPV), především subtypy 16 a 18, které jsou klasifikovány jako vysoce rizikové. HPV se přenáší sexuálně a infikuje nezralé dlaždicové buňky bazální vrstvy epitelu. Přestože samotná infekce je často přechodná, perzistence vysoce rizikových typů HPV představuje zásadní krok k maligní transformaci buněk.

HPV virus kóduje dvě onkoproteiny, E6 a E7, které hrají klíčovou roli v narušení buněčné kontroly. E6 se váže na p53, tumor supresorový protein, a inaktivuje ho. P53 přitom zajišťuje opravu DNA a apoptózu v poškozených buňkách. E7 se váže na pRb (retinoblastomový protein), další klíčový regulátor buněčného cyklu, čímž umožňuje nekontrolovanou proliferaci infikovaných buněk. Tyto molekulární interakce vedou k destabilizaci genomu, zvýšené mutagenezi a potenciálnímu vzniku malignity.

Jaké jsou příčiny a projevy akutní a chronické hypofunkce kůry nadledvin?

Hypofunkce kůry nadledvin, ať už primární, sekundární, akutní či chronická, se projevuje neschopností produkovat dostatečné množství kortizolu. V důsledku toho se nedokáže adekvátně zvýšit sekrece kortizolu během stresových situací, což může vést k celé řad

Jak atrofie, hypertrofie a hyperplazie ovlivňují buňky, tkáně a orgány: Patologické změny a adaptace

Atrofie je proces, při kterém dochází k zmenšení objemu buněk, tkání a orgánů, což může být důsledkem patologických stavů nebo přirozeného stárnutí organismu. U atrofie svalů například po zlomenině může být příčinou kombinace různých faktorů, jako jsou poruchy nervového zásobení, nedostatečná výživa, snížený pracovní režim nebo tlakové faktory. U stárnoucího organismu může atrofie postihnout nejen svaly, ale i orgány, jako je srdce nebo mozek, a její příčiny mohou být jak fyziologické, tak patologické.

V případě patologické atrofie dochází k výraznému snížení objemu buněk a orgánů, což vede k jejich ztrátě funkce. Zároveň se mohou v cytoplazmě buněk hromadit lipofuscinové granule, což je důsledek neúplného trávení fosfolipidů v organelách. Buňky trpící atrofií vykazují sníženou syntézu bílkovin, zvýšenou degradaci a celkový rozpad organel. Tyto změny jsou příčinou poklesu funkce postižených buněk a tkání. Při odstranění příčiny mírné patologické atrofie mohou buňky obnovit svou normální funkci. U závažnějších forem atrofie však může dojít k nevratnému poškození a smrti buněk.

Patologická hypertrofie, na druhé straně, se objevuje v důsledku nadměrného zatížení orgánů, což může vést k poškození a selhání jejich funkcí. U srdeční hypertrofie například při vysokém krevním tlaku (hypertenzi) nebo po infarktu myokardu dochází k zbytnění srdečního svalu, což vede k jeho selhání. Tato hypertrofie je kompenzačním mechanismem, který však v dlouhodobém horizontu může vést k dekompenzaci, kdy srdce není schopno plně vykonávat svou funkci. V některých případech může být hypertrofie spojena s tvorbou nových orgánových struktur nebo buněk, což je známo jako pseudohypertrofie, kde růst tkáně není funkční, ale je spíše reakcí na ztrátu funkce nebo poškození.

Hyperplazie je další typ adaptace, kdy dochází k nárůstu počtu buněk v tkáni nebo orgánu v důsledku aktivní mitózy. Tento proces může vést k rozšíření objemu a zvýšení funkce postižených tkání. Hyperplazie může být fyziologická, například při regeneraci jaterních buněk po resekci části jater, nebo patologická, kdy dochází k nadměrné stimulaci buněk, například při chronickém zánětu nebo v důsledku hormonálního působení. Příkladem patologické hyperplazie může být hyperplazie endometriálních žláz v důsledku nadměrné produkce estrogenu, což může vést k funkčnímu krvácení z dělohy.

Patologická hyperplazie může být také důsledkem zánětu nebo nádorového růstu, kdy dochází k proliferaci buněk v postižené oblasti. Fibroblasty a buňky endotelů cév jsou typickými příklady buněk, které se podílejí na hojení ran a regeneraci tkání. Hyperplazie v těchto případech může pomoci obnovit poškozené struktury, avšak může také přispět k rozvoji patologických stavů, jako jsou nádory. V některých případech mohou hormony, jako je estrogen nebo testosteron, stimulovat hyperplazii ve specifických tkáních, což vede k růstu tkání, které jsou v těchto případech potenciálně nebezpečné.

Jaké jsou patologické změny v tkáních a органах?

Hyalinní změny v centrálních arteriích sleziny představují jednu z významných patologických změn v těle, které jsou často spojeny s primární hypertenzí. Tloušťka stěny centrální tepny je zvýšena, lumen je relativně zúžené a stěna tepny je zbarvena červeným barvivem. V cytoplazmě hepatocytů dochází k hromadění homogenní sklovité látky, která obsahuje prekeratin, což vede k vytvoření Malloryho tělesa. Hyalinní změny ve fibrózní pojivové tkáni se vyskytují jak v fyziologických, tak v patologických stavech proliferace pojivové tkáně, což je projevem stárnutí fibrózních tkání. Tento proces se vyznačuje křížovým propojením kolagenu, denaturací a fúzí kolagenových vláken. V důsledku toho jsou kolagenová vlákna proliferována a ztluštěna, přičemž počet cév a fibroblastů je velmi nízký. Makroskopicky má tato tkáň šedou a bílou barvu, její struktura je rigidní a průsvitná. Tento proces je patrný například v atrofiích dělohy a prsní stromatu, v jizvách, aterosklerotických plátech a při organizaci nekrotických tkání.

Hyaliinová změna v arteriolách, známá také jako arterioloskleróza, je častým nálezem v jemných arteriálních stěnách ledvin, mozku, sleziny a dalších orgánů při chronické hypertenzi a diabetu. V tomto procesu dochází k infiltraci plazmatických proteinů a depozici metabolických produktů bazální membrány, což vede ke ztluštění stěn malých cév. Tento jev způsobuje zúžení cévního lumen, což následně vede k zvýšení krevního tlaku a ischemii orgánů. S elastickými změnami ve stěnách arteriol se ztrácí pružnost a zvyšuje se křehkost, což může vést k dilataci, rupturám a sekundárnímu krvácení.

Mucinózní změna neboli mukoidní degenerace je proces, při němž dochází k akumulaci specifických proteinů, jako jsou glykosaminoglykany nebo kyselina hyaluronová, v cytoplazmě buněk. Tento jev je běžně pozorován u mesenchymálních nádorů, aterosklerotických plaků, revmatických ložisek a u malnutricí. Mikroskopicky je patrná šedavě-modrá mukózní matrice, která obsahuje hvězdicovité fibroblasty. Mukoidní změny jsou charakteristické pro edém kůže a podkožní tkáně při hypotyreóze, kde hromadění mukopolysacharidů vede k tvorbě otoků.

Pigmentace je dalším fenoménem, který se může objevit v patologických stavech. Endogenní pigmenty, jako hemosiderin, lipofuscin, melanin a bilirubin, se mohou hromadit v buňkách a tkáních v důsledku různých patologických procesů. Hemosiderin je pigment vznikající při degradaci hemoglobinu erytrocytů, a jeho přítomnost je důsledkem zániků erytrocytů a degradace jejich železo obsahujících složek. Hemoflavin, což je agregát ferritinových částic, ukazuje na destrukci erytrocytů a může být přítomen v makrofázích po hemolýze nebo po starších krváceních.

Lipofuscin je známý jako „spotřební pigment“, jelikož je výsledkem peroxidace lipidů a tvorby odpadních produktů z organel. Tento pigment je viditelný v buňkách, které jsou poškozeny volnými radikály, a jeho přítomnost je charakteristická pro stárnutí tkání. Množství lipofuscinu se zvyšuje u starších pacientů a u těch, kteří trpí vyčerpáním živin.

Bililrubin je další důležitý pigment, který vzniká z degradace hemoglobinu a je hlavní složkou žluči. Vysoké koncentrace bilirubinu vedou k žloutence, což je stav charakterizovaný žlutým zabarvením pleti a sliznic.

Kalcinóza je patologický proces, při němž dochází k uložení vápenatých solí v tkáních mimo kosti a zuby. Tento proces může postihnout buňky nebo mezibuněčnou tkáň, přičemž nejběžnějšími složkami kalcifikací jsou fosforečnan vápenatý a uhličitan vápenatý. V některých případech může kalcinóza vést k tvorbě kalcifikovaných plaků, které mohou zhoršit funkci postižených orgánů.