Laura se potýkala s obtížemi při hledání správné pozice pro své ruce. Chvíli je složila na hrudníku, pak je roztáhla do polohy kříže, držela je podél těla, až nakonec je přeložila na břiše. Zavřela oči a téměř okamžitě je opět otevřela, aby se podívala na Michaela. „A co teď? Mám jen tak ležet na těch přikrývkách, nebo se můžu vrátit zpátky do své rakve?“

Michael ji chladně odpověděl: „Nemůžeš se vrátit. Jakmile jsi venku, jsi venku. Jen lež a mysli na to, jaké je to hezké, když tě ty zatracené ptáci už nebudí každé ráno.“

Laura se usmála a zavřela oči. Michael se otočil a odešel. Myslel si, že ji slyšel říct: „Dobrou noc, Michaele,“ ale pokračoval v chůzi, zlostný z uspokojeného tónu jejího hlasu. Byl si jistý, že ji slyšel se smát. Vzdal se pohledu na její hrob a posadil se na kámen. Byl tak rozzlobený, že zapomněl, jaké to je sedět, a byl ztuhlý ve vzduchu. Až na čtvrtý pokus se usadil, vzpomínaje si na tvar a velikost svých rukou, ale nikdy se příliš nezajímal o svůj obličej, takže jeho vzpomínky na jeho tváře a úhly se často měnily.

Přemýšlel o tom, jak se Laura rozhodla vzít snadnou cestu. „Usnout, zapomenout na všechno, být nic,“ řekl si. „To není moje cesta.“ Vzpomněl si na sportovce a „velké muže“ ze svého vysokoškolského života. Vysocí, tlustí, ale prázdní lidé, kteří hovořili o tancích a dobrovolných akcích, studentkách s kroužky a průměrnými známkami. „To není pro mě. Já jsem vzhůru. Jsem vědomý. Vím, že život je podivný, překvapující, krutý, nemilosrdný, skutečný.“

Začal si vybavovat intelektuální rozhovory, které měl s profesory, a jedním z nich byl muž, který mu řekl, že by měl podvádět. Michael si na to vzpomněl a ztěžka si pomyslel, že kdysi přísně hájil svou čestnost.

Přemýšlel o sobě a o tom, co se stalo, a o tom, jak si nebyl jistý ničím kromě vlastních předsudků. A pak si vzpomněl na dívku, Lauru, jak se smála na trávníku u svého hrobu. „Možná jsem trochu maniodepresivní,“ řekl si, unavený, jak se ponořil do sebe-vyhýbání.

Chtěl se rozloučit s pánem Rebeckem, jehož trpělivost považoval za téměř Kristovu, ale teď se rozhodl, že nejprve uvidí Lauru znovu. Když ji spatřil, cítil touhu vstaň a běžet k ní, ale místo toho čekal, až přijde k němu. „Ahoj, Michaele,“ řekla Laura, když se zastavila u něj. Michael se podíval na její nohy a čekal, co řekne. Nakonec, téměř v naprostém tichu, řekla: „Nechci hned usnout. Mám dost času... co kdybychom se trochu prošli?“

Společně kráčeli, a Michael, stále v rozjímání o tom, co vlastně smrt znamená, jí řekl: „Nespíme. Jen sem tam dožíváme. Ti, které jsem potkal, jen předstírali, že spí. Jen pro sebe.“

„Proč spíme, když mrtví nespí?“ Laura se zamyslela, ale Michael už byl jistý. „Ne, není to spánek, ale jen jakýsi stav, který je mezi t

Jaké tajemství skrývá hřbitov a co znamená skutečná památka?

Děti hřbitovů, jak někteří lidé žertovně říkají, jsou často považovány za ty, kteří uvízli v minulosti. Ale hřbitov, tak jak ho vidí pan Rebeck, je něčím jiným, místem, kde se spojují vzpomínky, osobní historie a také náš vztah k tomu, co bylo, co je a co bude. Když na něj pan Rebeck pohlédl, jeho pohled spočinul na obřím mauzoleu, které stoupalo před ním jako věž z mramoru a železa, odrážející památku na muže, který zanechal stopy ve světě, ačkoliv sám byl nyní pohřben pod kamenem. "Je to opravdu velké," pronesl, snaže se zachytit v hlase uznání.

"Velikost," jak se ukázalo, pro ni nebyla náhodná. Paní Klapper, která přivedla pana Rebecka na tuto cestu, měla svůj vlastní důvod pro tuto monumentální stavbu. „Chtěla jsem, aby každý věděl, kdo tu leží,“ říká, jakoby vše bylo předem zamýšleno. Její pohled je neochvějný, rozhodný a se silným pocitem vlastnictví, ale zároveň i s odkazem na minulost. Přesto nebyla ta obří pohřební kaple jejím prvním plánem. V jejím srdci zůstávalo místo pro skromnost, přání jejího zesnulého manžela, který si přál jen malý pohřeb, bez velkých ceremoníí. Ale její reakce, její volba, všechno se měnilo. „Morris dostane velký pohřeb, velký dům, mramorový,“ říká rozhodně, s mírným nádechem vzdoru. Tento moment je v ní zakořeněný: vzdor vůči světu, vůči očekáváním, vůči tomu, co bylo předtím, a co přichází po něm.

Je to lidské, být motivováni něčím víc než jen přáním naplnit poslední vůli. Některé věci jsou prostě těžší k pochopení, pokud jste je nezažili, jako například síla paměti, která se ukrývá v detailech, jež většina lidí přehlíží. Mr. Rebeck, který strávil roky a roky na hřbitově, měl v sobě přirozenou orientaci, jak se pohybovat mezi pomníky, památkami a hroby. To, co považoval za běžné, pro jiného to může být fascinující tajemství. Když pomohl ztraceným návštěvníkům najít místo, které hledali, ukázalo se, že pro paní Klapper to je něco víc. Pohled, který jí věnoval, plný divu a obdivu, naznačoval, že i ona začíná zjišťovat, že tento muž není jen obyčejný návštěvník. Je to někdo, kdo má něco zvláštního – něco, co se zdá být více než lidské. Možná je to jeho paměť, která se zdá být nad rámec běžného. Možná něco v jeho očích, co zůstává nepochopené.

Tento nečekaný moment vzbuzuje obavy, neboť Mr. Rebeck ví, že za tímto vzorem skrytým v jeho paměti se skrývá něco temného, něco, co nechce odhalit. Věděl, že jeho paměť může být viděna jako dar, ale pro někoho jiného se může stát hrozbou. S každým vyřčeným slovem, s každým směrem, který dal cizímu páru, rostla v něm tísnivá obava, že to, co považoval za zcela neškodné, může mít důsledky, které nečekal.

Až na malý okamžik, kdy se paní Klapper podívala na Rebecka jiným pohledem, to bylo ticho, které následovalo, že je příběh v plné síle. Mr. Rebeck si sám uvědomoval, jak se před ním začíná otevírat svět, který si nikdy nemyslel, že by byl jeho součástí. A toto zjištění, o kterém se obvykle nevypráví, bylo možná právě tím důvodem, proč se měl znovu podívat na svůj vztah s hřbitovem.

V tomto kontextu je důležité vnímat nejen samotnou architekturu a pomníky, ale i hlubší, neviditelné vrstvy. Paměť, jak ji vnímáme, není jen schopnost uchovávat informace. Je to způsob, jakým si uchováváme náš vztah k minulosti, k ostatním a k tomu, co nám bylo ukázáno. Příběh o paní Klapper a panu Rebeckovi ukazuje, jak malá gesto, jako jsou směry na hřbitově, mohou odhalit více o lidech, než si sami uvědomujeme.

Zároveň to ukazuje, jak se vztahy mezi lidmi mohou změnit v okamžiku, kdy je odhalena malá část jejich vnitřního světa. To, co vnímají jako soukromé, nepochopené, nebo dokonce nezřejmé pro ostatní, může mít dalekosáhlé důsledky, které přetvářejí samotnou podstatu jejich vztahů. V tomto případě, hřbitov, symbolizující konec, pro pana Rebecka odhalil něco mnohem více – vědomí, že to, co vidíme na povrchu, může skrývat něco jiného, co je třeba chránit.

Jaký význam má život, když se na něj díváme zpoza hranice smrti?

Michael Morgan rozložil svůj život do úseků – mládí, Harvard, Evropa, Korea, Ingersoll a Sandra – a zkoumal je, jako by byly neznámé krajiny. Oddělil je od sebe, měřil je a vážil, přičemž se snažil najít jednotný smysl. Nejdříve byl přesvědčen, že jeho život promarněn nebyl, a vzápětí dospěl k opačnému závěru. Všechny drobné faktory, které utvářely jeho existenci, mu připadaly významné samy o sobě, ale jako celek mu unikal jejich smysl – a pak si pomyslel, že to možná bylo právě naopak. Se smrtí totiž přišla moc nezaujatého pohledu zpět, moc, kterou živý člověk nikdy nemá, ale spolu s ní i zvláštní nezájem o svět, který býval tak důležitý.

Z celého života mu skutečný zůstal jen obraz Sandry – a snad ještě jarní New York nebo vzácný student, jenž rozuměl osamělému ocelovému závodu v Bismarcku a ledovému císaři Bonapartovi. Pokoušel se v paměti vyvolat velkou hudbu, kterou kdy slyšel, ale zjistil, že jeho vzdělání nebylo tak hluboké, jeho zájem tak silný a paměť tak pevná, jak si myslel. Zůstaly mu jen Chopinovy preludia, která se učil jako chlapec, trochu Rimského-Korsakova, několik pasáží z Deváté symfonie a ztracený, toulavý motiv, o němž si myslel, že je Weill. Všechno ostatní bylo pryč – nebo on byl pryč z toho – a litoval toho, protože by bylo hezké mít hudbu.

„Musíš být hodně hluboký, abys byl mrtvý,“ pomyslel si a poprvé se dotkl pojmu navždy. Jeho mysl se zachvěla, jako se jeho tělo chvělo za chladných nocí, kdy se probouzel a tiskl ruce mezi stehna, aby se zahřál. „Bude to dlouhá noc,“ řekl si. A náhle si vzpomněl na ráno se Sandrou, ještě před svatbou. Seděli u jejího malého kuchyňského stolu a jedli chlebové sendviče s marmeládou. Vstala pro láhev mléka a on ji pozoroval, jak se pohybuje. Její kroky vydávaly na linoleu malý, důvěrný zvuk. Když si to teď vybavil, bolest jej roztříštila jako rampouch a z jeho hrdla se vydral výkřik, který slyšel jako zvířecí jekot hrůzy. A pak stál u svého hrobu a volal: „Sandy! Sandy!“

Nepřišla a on věděl, že nepřijde. A přesto volal dál, myslíc si, že když zavře oči a napočítá do sta, bude tam – jako když čekával na autobus. Ale nemohl zavřít oči a čísla mu v hlavě chrastila jako kostky. Nakonec se přinutil přestat volat a posadil se do trávy. Trvalo mu, než si uvědomil, že opustil svůj hrob, a když to pochopil, nepřipadalo mu to důležité. Byl „venku“, mohl mluvit a pohybovat se, a přitom na tom nebyl o nic lépe než předtím. Zaživa mohl alespoň předstírat, že má kam jít; teď mohl sedět u cesty příští miliony let, pokud by chtěl – a on chtěl. Chtěl jen sedět v trávě, dívat se na mravence a na nic nemyslet. Toužil po mysli bílé, čisté a neposkvrněné jako jeho kosti.

Díval se na malou kovovou tabulku: „Michael Morgan, 7. března 1924 – 10. června 1958.“ Působila na něj uspokojivě stručně, jako titulek v Times. „Tam je moje tělo,“ řekl si. „Všechny ty kuřecí večeře, škrábání se na hlavě, kýchání, milování, horké koupele, spáleniny od slunce, pivo a holení – všechno pohřbeno a zapomenuto. Všechny malichernosti smyty. Cítím se čistý, lehký a průzračný.“ A přesto se cítil jako rozbitá žárovka. Řekl svému tělu sbohem a vykročil po dlážděné cestě, i když nemohl pískat a připadal si okradený.

Procházel hřbitovem, jeho kroky byly neslyšné. Slunce na něj svítilo, ale on necítil jeho horko, ani lehké větry, které se smály mezi náhrobky. Viděl kruh řeckých sloupů podpírajících nic, kamenné pítko pro ptáky, fontány, květiny a kolečko napůl plné hlíny. Viděl rodinné hroby, jejichž kameny se tiskly k sobě jako vystrašený dobytek, a velké mauzoleum se strážným andělem. Viděl stromy obtěžkané třešněmi a vysoké špice ukazující k nebi – snad pro ztracené duše, snad pro turisty. Připadal si, jako by šel skrz lehce netěsnící vakuum. Slunce sice hořelo, listí po cestě putovalo, ptáci zpívali a voda zurčela, ale pro něj ty zvuky a obrazy ztratily význam. Ne že by mu na tom nezáleželo – Michael se celý život snažil o to, aby mu nezáleželo – jen to už vůbec nepatřilo do hry. „Cítím se průměrně,“ vyzkoušel nahlas. „Vlažně.“ Ale slova neměla žádný smysl.

Šel dlouho. Černá asfaltová cesta se měnila v hlínu, pak ve štěrk a znovu v dlažbu, široká i úzká, ale nikdy nekončila. „Možná žádný konec není,“ pomyslel si. „Možná půjdu dál navždy.“ A necítil nic než šepotný úsměv nad tou představou. Pak vyšel na nízký kopec a uviděl mauzoleum a malého muže sedícího před ním. Ten měl kolena přitažená k hrudi, bradu na složených předloktích a díval se do prázdna. Do Michaela se vrátila zvědavost, zájem, trocha strachu, potěšení i špetka naděje. Zavolal radostně: „Haló!“ Muž se otočil a usmál: „Haló. Pojď dolů.“ A tak začalo první skutečné setkání po smrti.

Čtenáři by zde měl porozumět, že pohled zpoza hranice života není jen o ztrátě smyslů či emocí, ale o přehodnocení všech svých významů. Smrt v této podobě není koncem vědomí, ale spíše zrcadlem, ve kterém se odráží všechny vrstvy existence – rozpuštěné, odcizené a zároveň bolestně konkrétní. A možná právě v této bledé krajině ticha se ukazuje, co bylo v životě skutečně reálné a co jen kulisou, kterou jsme nikdy nezpochybnili.

Jak vnímáme smrt a její vliv na náš život?

„Proč mě otravuješ? Co mi to hraješ? Vrátil ses z hřbitova před pěti minutami a už zase mícháš drogy,“ zasmál se Mrk Rebeck. „Ne, jen jsem si o těch drogách něco přečetl. Nechápu, jak fungují. Musel bych studovat,“ odpověděl klidně. „Tak studuj. Někdy mě opravdu děsíš, Rebecku.“ Když se zastavili na dalším semaforu, Rebeck si všiml skupiny chlapců, kteří stáli na rohu ulice. Byli oblečení ve sportovních tričkách a těžkých kovbojských botách. Všichni měli bledé tváře, opírali se o zeď a jeden o druhého, bezcílně pozorovali náklaďák. Vypadali slabě a nebezpečně, osaměle. „Zločinci,“ řekla paní Klapperová, následujíc pohled pana Rebecka. „Je mi líto, že jsi je musel vidět. Všichni jsou to bezdomovci. Co by mohli dělat tak pozdě? Nudníci.“ Rebeck se na ni usmál, jak náklaďák znovu zaškubal a pokračoval. „A co ty děláš tak pozdě, taková vážená žena z Bronxu?“

„Moje vina? Moje vina? Říkám: ‘Hej, pojďme na Mount Merrill a pohřbíme mrtvolu?’ To byl můj nápad? Nemám s tím nic společného, Rebecku. Kdyby nás zastavil policajt, to ty jsi mě unesl. Ty a ten velký tamhle.“ Zívl a protáhl se, pohledem mířil na temné bytové domy a měsíc, který se ztrácel za nimi. Její předloktí jemně spočívalo na Rebeckově rameni, zatímco se dívala z okna. Už tu nebyly žádné trolejbusy, vzpomněl si. Havran mu to řekl. Ty slabé vozy už byly pryč, všechny, a koleje, po kterých jezdily, byly zasypány. Občas, když se díval pozorně, spatřil záblesk stříbra z ukrytého srdce ulice a věděl, že tam stále běží trolejbusová kolej, obtočená potrhaným asfaltem.

Podíval se zpět, přes skleněnou štěrbinu za sebou, protože si přál vidět Lauru ještě jednou. Ale zadní část náklaďáku byla prázdná, kromě nechutně prázdné rakve a několika nástrojů, které se tříštily vedle ní. Nebyla tam žádná Laura, žádné tmavé vlasy ani podzimní hlas, žádné šedé oči ani vzpomínky na její tichý smích. Jen rakev, lopata, krumpáč a páčidlo. O Laře, která mu zpívala a milovala Michaela, nic. A přece věděl, že je tu. Stejně jistě, jak věděl, že už nikdy nebude schopen vidět duchy.

„Tak jsem si vybral sám,“ pomyslel si. „Věděl jsem, co dělám. Dřív nebo později jsem se musel rozhodnout. Žádný člověk nemůže mluvit s živými a mrtvými navždy.“ Poté zaslechl, jak Campos zpívá v jakési kovové harmonii se syčícím motorem, a pomyslel si, že Campos to může. Campos bude vždy v pohodě v obou světech, protože nepatří ani k jednomu. Nemiluje nikoho—ne, zapomeň na to. Morris Klapper měl pravdu; láska s tím nemá nic společného. Campos prostě o nic nestojí, a právě to, že se o věci nezajímá, nás drtí a nutí nás dělat hloupé věci. Bude vždy schopen vidět duchy i lidi, protože ani jeden z nich ho nemůže nijak ovlivnit, potěšit nebo mu ublížit. Myslel jsem si, že jsem takový. Chvíli na to myslel, záviděl Camposovi život, který sám opustil. Pak závidění zapomněl, jak sledoval, jak kolem nich procházejí domy v tichu.

Domy ho fascinovaly. Měly jakousi neskutečnost, čistotu skla a nových cihel, která mu bránila si představit, že v nich někdo žije, jí, miluje se a splachuje toaletu. A přesto tam lidé očividně byli. Viděl popelnice před většinou budov a kočárky; to jsou dva nezaměnitelné znaky lidského obydlí. Zajímal se, jestli paní Klapperová žije v takovémto místě.

„Gertrudo,“ řekl, když ji jemně poškádlil loktem, „tohle je stále Yorkchester?“ Paní Klapperová mrkla a posadila se rovně. Uvědomila si, že byla polospící. „Ne,“ řekla, snažíc se zorientovat podle názvů ulic. „Kde to jsme, nevím, ale už jsme daleko od Yorkchesteru.“

„Doufám, že Mount Merrill není daleko,“ řekl Rebeck. „Nemáme moc času.“

„Hej, ty,“ oslovila Campos, její strach z něj již trochu opadl. „Jak dlouho to bude na Mount Merrill?“

Campos odpověděl tím, že najednou prudce zatočil doleva, což paní Klapperovou odhodilo proti Rebeckovi, až mu to vyrazilo dech. Velký muž přivedl náklaďák na strmý, kamenný kopec, kolem několika malých soukromých domů. Když kopec ustal, nechal náklaďák trochu klouzat, než ho zastavil před zlatými železnými vraty. Nebyl tam žádný vrátný a v dřevěné chatrči pro správce nebylo žádné světlo.

„Tohle?“ zeptala se paní Klapperová, znělo to, že je zklamaná. „Tady je Mount Merrill?“

„Zadní vchod,“ zamumlal Campos. S motorem stále běžícím vylezl z kabiny a šel se podívat na zámek vrat.

„Hůů,“ řekla paní Klapperová. „Zadní vchod. Přijeli jsme s nákupem, co?“

„Je to takhle snazší,“ vysvětlil Rebeck. „Vždycky mají někdo na hlavním vchodu, jak říká Campos.“ Campos nepatrně pohnul zámkem, pak šel k zadnímu kufru. Vrátil se po chvíli s páčidlem, které nasadil na zámek. Bez váhání vzal oběma rukama páčidlo a zatlačil dolů. Vlastně se zvedl na špičky a celou svou váhu vrhl na páčidlo. Dlouhé svaly jeho zápěstí a předloktí krátce nabobtnaly, a pak zámek praskl s zvukem, jako když lžička spadne do sklenice. Campos otevřel vrata dokořán a vrátil se k náklaďáku.

„Pane Bože!“ řekla paní Klapperová šeptem, jaký obvykle používá při hurikánech nebo čtyřčatech. „Rebece, pane Bože, on nikdy nechodil do školy? Co tady děláme?“

„Nebylo jiného způsobu, jak se dostat dovnitř.“ Rebeck si začínal dělat starosti. Rozbil vlastní zámek, ale přemýšlel, co by se stalo, kdyby byli zatčeni. Měla by být i ona zatčena? Nikdy nad tím nepřemýšlel.

„Tady pro takové věci dávají do vězení a k snídani sní klíč,“ zamumlala paní Klapperová, když se Campos vrátil do kabiny.

„Nemůže to být tak zlé,“ řekl Rebeck, přesvědčen, že to tak je.

„Ne? Rebece, myslím, že ti ani nedají dopis. Pravděpodobně ti jednou za měsíc přečtou noviny.“

A tak jeli hřbitovem Mount Merrill, pozorně hledajíc místo, kde by mohli pohřbít Lauru Durand.

Konečně našli

Jaké vlastnosti biopolymerů určují jejich využití v různých aplikacích?
Jak se skrýváme před vlastním osudem?
Jak lze aplikovat нерівності типу Герміта-Гадамара для координованих опуклих функцій?
Jak žijí měkkýši a další měkkokrovevní bezobratlí?