KAZAK A PTÁCI
Dávno, před dávnými časy, v jedné z kozáckých vesnic na Kubáni žil kozák jménem Sashko. V té době skončila válka s Turky, a tak Sashko pečlivě složil kozáckou výstroj do skříně, pušku a šavli postavil do rohu a začal se věnovat zemědělství.
Oral pole, sázel zrní, sbíral úrodu, mlel mouku, pekl vonný chléb a vařil silnou kubánskou vodku. Sashko byl v tomto řemesle dost úspěšný a proslavil se po celé své vesnici a okolních osadách. Kozáci z celé okolí jezdili k jeho domu pro měkký chléb a silnou vodku.
Ale jednoho dne se stalo velké neštěstí. V té době byla na Kubáni sucha, slunce pálilo a vedro bylo nesnesitelné. V jedné vesnici vypukl požár, který zničil téměř všechny dřevěné stavby v kozáckých dvorech, zůstaly jen hliněné chalupy a kůlny. A Sashkovi na poli skoro všechna pšenice shořela, ale přesto se mu podařilo zachránit trochu. Nakonec měl jen jeden pytel zrna.
Podzim plynul a přišla zima. Mrazivé počasí bylo tak silné, jaké kozáci na Kubáni ještě nikdy nezažili. Dokonce i řeka Kubáň, rychlá a divoká, zamrzla od břehu k břehu, což nikdy předtím nebylo.
Sashko si vzal kožich a šel ven na dvůr, podívat se, co se děje. Naplnil dýmku tabákem, zapálil a viděl, že kolem je všude sníh, a na bílých stromech sedí ptáci, kteří se nehýbají, zmrzlí.
Bylo mu líto těch chudých ptáků. Šel a postavil pro ně dřevěné krmítka, naplnil je dvěma hrstmi zrna do každého. Ptáci přiletěli, začali se na pšenici krmit a byli spokojení. A když pták není hladový, je mu teplo a nezmrzne ani v těžkém mrazu.
Od té doby každý den Sashko sypal ptákům do krmítek dvě hrsti zrna, i když on sám byl chudý a živil se jen chlebem a kvasem.
Tak zima ubíhala, a poslední den zimy Sashko ptákům vylil poslední pšenici ze svého pytle a teprve teď si všiml, že celé své zásoby dal ptákům. Seděl, smutně kouřil dýmku a přemýšlel: „Teď už není co jíst, a nemám ani co zasít na poli.“
A tak přišel čas na setbu. Sashko seděl v chalupě a slyšel hluk a údiv sousedů na ulici. „Co se děje?“ pomyslel si a šel na dvůr.
Viděl, že nad jeho polem krouží hejno různých ptáků. Byli tam holubi, špačci, vrabci a mnoho dalších ptáků, a každý byl zaneprázdněný – házel zrní na zem a odlétal někam daleko přes řeku Kubáň a to opakoval znovu a znovu.
Kozáci z celé vesnice se sešli, dívali se a divili, nikdy neviděli, že by ptáci někomu osázeli pole.
A Sashko v tom roce sklidil neuvěřitelně bohatou úrodu, musel dokonce postavit nový sýpku. Poté začal žít v trvalém dostatku a vzal si za ženu nejkrásnější dívku na Kubáni, a měli mnoho kozáčat. A byli šťastní až do konce.
Pokračování zatím není…
KOZÁCKÉ POHÁDKY
Hrozny
Tragédie
Kozák a osud
Kozák Chigin
Labuť
Zlý jednooký
Lobasta
Mitya – nebojácný kozák
Vlkodlak
Ohňový had
Svérázná žena
Sestra Aljoška a bratr Ivanuška
Snoubenka
Dcera sultána
Jakun a Matjuša
Hrozny
V jedné vesnici žila dívka jménem Polina. Byla krásná až k neuvěření! A byla tak pyšná, že svět nic podobného neviděl. A v každé pýše je mnoho radosti.

Kolik mladých chlapců zničila, to se ani nedá spočítat. Starší kozáci, obzvlášť vdovci, se také pokoušeli najít u ní štěstí. Ale marně! Jakmile kozák začal chodit kolem jejích oken, snažil se jí zapůsobit, hned mu dala nějaký úkol, který nebylo možné splnit. Kozák se rozhlížel: je vůbec možné splnit takový rozmar? A ona se smála: „Pokud mě miluješ, splníš to. Uvidíme, jak tvá láska obstojí.“
A tak začal kozák vzplanout, krev mu stoupala do tváří. Kozák je kozák. On není muž: dívka je pevnost, kterou je třeba dobyť, nebo ji zničit.
A bylo po kozákovi.
A Polina vymýšlela nové triky, jeden horší než druhý. Odkud jí to přišlo, kdo ví. Taková byla ta dívka: slupne čerta a zakousne se do lesního ducha a ještě se nezalkne.
Přišel do vesnice jeden vznětlivý důstojník. Ubytoval se. Zřejmě mu přišel dobrý příděl, tak si užíval s dívkami. Lichotil jim slovy, dvořil se jim. A dívky, jak už to bývá, jsou hloupé jako koroptve, šly do řeči.
Jednou potkal Polinu a jazyk se mu k nebi přilepil. Chtěl něco říct, ale zasekl se. Svá slova ztratil. Stál před Polinou jako blázen.
Polina se zasmála.
„Tak vás to dostalo.“
A šla dál.
A důstojník běžel k sobě. Oblékl si pro větší efekty nový uniformu a zamířil k Polině. Nabídl jí ruku srdcem. Rozsypával kolem sebe lichotky. Křepčil.
Polina mu řekla:
„Proč plýtváte slovama? Nechtěli byste ukázat svou odvahu?“
„S největší radostí.“
„Tak tedy poslouchejte úkol…”
A toho dne důstojník odjel. Toho dne ho už nikdo neviděl. Jako by se propadl do vody.
Potkala Polina svou kamarádku. Dříve si spolu zpívaly v kruhu a vyměňovaly věnce. Ta už byla dávno vdaná. Její syn Afonyo se točil kolem jejího sukně. Kamarádka říká:
„Ani stáří tě nebere. Podívej, jak jsem uschla.“
Polina se zasmála, byla se sebou spokojená.
„Hedvábí se netrhá, ocel se nepřetne, červené zlato nezrezaví.“
„Všechno má svůj čas…“