Téma „psaní demokracie“ vyzývá studium psaní k tomu, aby se zaměřilo na nutnost sociálních a ekonomických změn ve svých třídách, výzkumu a komunitách. To vše za účelem čelení vzestupu neoliberalismu a pravicového nacionalismu. Tato kniha, která vznikla z rozsáhlé národní diskuze mezi veřejnými intelektuály, akademickými odborníky a učiteli psaní, představuje strategickou mapu, jak znovu získat progresivní a politické možnosti našeho oboru. Odpovídá tak na "soumrak neoliberalismu" (Cox a Nilsen), vzrůstající pravicový nacionalismus doma (Trump) i v zahraničí (Le Pen, Golden Dawn, UKIP) a nadějné radikální vzpoury (Black Lives Matter, Occupy Wall Street, Arabské jaro).

Psaní jako nástroj demokracie se stalo významným způsobem, jak zpochybnit hegemonické narativy a struktury moci, které stále více dominují světovým politickým a ekonomickým scénám. Kniha sleduje vznik nového levicového proudu v rétorice a aktivismu po roce 2008. Zkoumá, jak může naše práce jako učitelů, vědců a administrátorů přinést tento nový progresivní rámec do našich institucí a jak můžeme ovlivnit aktivistické kampaně, které mění veřejnou debatu. Toto spojení teorie a historie ukazuje, jak mohou akademické instituce a pedagogické praktiky podporovat politickou změnu v širším kontextu.

V období po roce 2008, kdy se levicový aktivismus opět dostává na scénu, se pedagogové a akademici ocitli ve středu debat o roli vzdělávání v demokratických procesech. Kniha se zaměřuje na to, jak pedagogika psaní může reagovat na vzestup populistických a nacionalistických hnutí a jak může posílit občanskou angažovanost ve světle nových politických výzev. V tomto smyslu představuje psaní nejen nástroj vyjádření, ale i způsob, jak vytvářet nové způsoby myšlení a činnosti, které mohou vést k demokratickým změnám. Koneckonců, psaní ve své schopnosti formovat myšlení a veřejné mínění se stává silným nástrojem pro dosažení politické změny.

Psaní demokracie se rovněž zaměřuje na výzvy, které přináší neoliberalismus a pravicová ideologie, jež se stále více stávají dominujícími silami ve společnosti. Tento obrat ve výuce psaní není pouze o teorii, ale o konkrétním angažmá, které je nutné jak na akademické, tak na komunitní úrovni. Kniha nabízí návod na to, jak se můžeme jako učitelé psaní a výzkumníci podílet na politických změnách, nejen v rámci našeho oboru, ale i mimo něj. To zahrnuje i práci na zlepšení vztahů mezi univerzitami a komunitami, podporu progresivních pedagogických metod a aplikaci těchto principů v širším aktivistickém a politickém kontextu.

Mnozí autoři, kteří se podíleli na vzniku tohoto projektu, se zaměřují na historii a teorie, které umožňují lépe pochopit, jak psaní může formovat politické a společenské změny. Veřejné intelektuálové a akademici hrají v tomto procesu klíčovou roli. Mnozí z těchto myslitelů, jako jsou Shannon Carter, Deborah Mutnick a Stephen Parks, ukazují, jak lze psaní, literatura a akademický výzkum spojit s aktivismem a jak tímto způsobem přispět k boji proti dominantním ideologiím, které podporují neoliberalismus a autoritářské politiky.

Důležité je, že psaní není pouze akademickým cvičením, ale skutečným nástrojem pro společenskou změnu. Kniha se zaměřuje na to, jak ve své pedagogické praxi usilovat o prohlubování kritického myšlení a jak ovlivnit veřejné diskurzy, které definují dnešní svět. Tento politický obrat v psaní má za cíl nejen zlepšit naše porozumění světu kolem nás, ale především ho změnit.

Jak překonat politický pasivismus a podpořit kolektivní angažovanost studentů

Pasivní progresivismus představuje závažnou překážku v proměně akademického prostředí a širší společnosti. Jde o stav, kdy jednotlivci s progresivními hodnotami, často kritičtí vůči neoliberálnímu státu, nevidí sami sebe jako politické aktéry. Tento fenomén je zakořeněn v dlouhodobém působení ideologií individualistického růstu, tvrdé soutěživosti a občanské apatie. Nejde jen o uznání těchto ideologií, ale o fakt, že lidé žijí podle jejich pravidel i přesto, že je dokážou verbálně kritizovat. Tato vnitřní rozpolcenost není neobvyklá a představuje komplexní psychologický stav, který ovlivňuje i samotné vzdělávací instituce.

Osobní zkušenost autora ukazuje, že i když byli v akademickém prostředí analyzováni sociální problémy jako rasismus, třídní nerovnost a genderové otázky, málokdy se otevřeně diskutovalo o tom, jakými konkrétními kroky mohou akademici zasahovat do širších společenských nerovností. V diskuzích na fakultách byla často vzdělávací mise omezena na teoretické rozbory a reflexi, bez přechodu k praktickému angažmá. Tento rozpor mezi teorií a praxí přetrvává i v současnosti, jak dokládají případy neochoty akademiků riskovat svůj status a podporovat aktivní kampaně za sociální spravedlnost, například za zlepšení životních podmínek doktorandů.

Psychologické bariéry, které brání studentům v kolektivní akci, vycházejí z neoliberálního prostředí, kde jsou veškeré společenské vztahy redukovány na konkurenční souboj. Tento stav působí proti rozvoji empatie a solidarity mezi lidmi, kteří sdílejí podobné ekonomické i profesní nejistoty. Neustálá nejistota navíc zužuje duševní kapacitu jedinců na krátkodobé cíle, jako jsou zkoušky nebo práce, zatímco dlouhodobé plánování a organizace nezbytná pro systémovou změnu se stávají těžko dosažitelnými.

Další významnou překážkou je rozdělení veřejnosti na „aktivisty“ a „ostatní“, kdy aktivismus bývá vnímán jako výlučná, často elitářská aktivita menšiny. Toto rozdělení působí odcizujícím dojmem a většina lidí se s aktivisty ztotožnit nechce, i když sympatizuje s jejich cíli. Označení „aktivista“ tak často vytváří kognitivní bariéru, která znemožňuje širší mobilizaci společnosti.

Podpora politického obratu tedy vyžaduje hluboké pochopení nejen makrostrukturálních ekonomických a politických podmínek, ale i mikroúrovně individuální a skupinové psychologie. Přístup z oblasti behaviorální psychologie nabízí nástroje, jak v rámci vzdělávacího procesu „nudit“ studenty k větší angažovanosti, tedy jak systematicky usměrňovat jejich postoje a rozhodování, aby překonali vlastní pasivitu a pocit odcizení. Klíčové je upravit prostředí a podmínky tak, aby kolektivní aktivita byla vnímána jako přirozená a dostupná součást občanské role, nikoli jako cizorodý a obtížně dosažitelný status.

Je nezbytné, aby si čtenář uvědomil, že skutečná změna nevzniká jen z intelektuálního poznání nebo z občasných gest solidarity, ale z každodenního, systematického překonávání psychologických bariér a z přijetí společné odpovědnosti. V prostředí neoliberální soutěživosti je třeba obnovit důvěru a kolektivní smysl pro spravedlnost, protože bez nich nelze mobilizovat většinu lidí, kteří jsou pod tlakem nejistoty a často se musejí soustředit jen na své bezprostřední potřeby.

Endtext

Jak se cítí být problémem v Muzeu 9/11?

Když jsem stál nad památníkem obětí útoků z 11. září, pohledem sklouzl k vodě, která padala do hlubokého bazénu – památníku na místě, kde stály Dvojčata. Vzpomínky na 11. září 2001 a dny a týdny, které následovaly, ve mně vyvolávaly ohromující pocit smutku. V té době jsem byl na střední škole v New Jersey, asi 32 kilometrů od New Yorku, když došlo k teroristickým útokům, a okamžitě jsem byl svědkem následků pro muslimy. Stejně jako moji spolužáci jsem byl vyděšený tím, co jsem viděl v televizi. Ve škole probíhaly diskuze zaměřené na nutnost potrestat ty, kteří spáchali tyto hrůzy. Pamatuji si, že jeden z mých spolužáků řekl: „Musíme zabít všechny muslimy. Vyhladit je.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe, a spolužáci buď mlčeli, nebo souhlasně kývali hlavou. Byl jsem jediný muslim v místnosti.

V naší komunitě v New Jersey byly mešity v pohotovosti po hrozbách a vandalizování domů. Když jsem stál ve frontě, abych si koupil lístky do Muzea 9/11, můj bratr se mě zeptal: „Proč nás ti lidé tak pozorují?“ Návštěva Muzea a památníku 9/11 a prožívání té tragické události je bolestná pro každého. Pro mě, jako viditelného muslima, který nosí hidžáb, to byla ještě další vrstva bolesti. Ten den jsem cítil, že rozumím definici dvojího vědomí podle Du Boise (1994) – „pocitu neustálého pohledu na sebe očima druhých“. Byl jsem si nadmíru vědomý svého okolí a toho, jak by mé pohyby a výrazy mohly být interpretovány. Přemýšlel jsem, jestli mě lidé v muzeu spojují s pachatele útoků jako následovníka islámu.

Muzeum 9/11 bylo oficiálně otevřeno v květnu 2014, postaveno na místě, kde dříve stáli Dvojčata – na místě, kde došlo k útokům. V 13 letech, které následovaly po útocích, politici a veřejnost vedli spory o tom, co by mělo být na tomto místě postaveno. Někteří požadovali památníkový park, jiní chtěli obnovit Dvojčata. Přestože existovalo mnoho návrhů, nakonec se plány ubíraly směrem k výstavbě památníku a muzea.

V těch dnech, měsících a letech po útocích z 11. září byla ve Spojených státech rozšířena intenzivní nejistota, strach a úzkost. Americká vláda zahájila Válku proti teroru a přijala Patriot Act, což navždy změnilo politické a sociální prostředí USA. Americká muslimská komunita čelila silnému odporu. Okamžitě po 11. září byli američtí muslimové a Arabové vnímáni jako obětní beránci, neboť mnoho Američanů je považovalo za nepřátele uvnitř země.

Dnes, téměř 20 let po těchto událostech, prezident Trump opakuje stereotypy o muslimech prostřednictvím tweetů a pečlivě připravených projevů, označujících muslimy a islám za násilné. Na své cestě k prezidentskému úřadu využil islamofobii k pobuzení svých příznivců; během jednoho projevu vzbudil bouřlivý potlesk, když prohlásil, že „je nutné zcela a úplně uzavřít vstup muslimům do Spojených států“ (Stokols a Strauss 2015). Po několika týdnech v úřadu vydal zákaz cestování pro občany sedmi muslimských zemí: Íránu, Iráku, Libye, Somálska, Súdánu, Sýrie a Jemenu (Shear 2017). Zacílením na konkrétní země Trumpova rétorika ztotožňuje celé národy s nepřáteli. Bez ohledu na to, zda bude tento zákaz úplně realizován, účinky Trumpových slov přetrvávají.

V roce 2015 se proti-muslimská nenávist stala hlasitější, rozšířenější a násilnější. Podle studie Kalifornské státní univerzity v San Bernardinu došlo k nárůstu nenávistných trestných činů proti americkým muslimům o 78 % (Lichtblau 2016) – nejvyšší zaznamenaný nárůst nenávistných trestných činů proti americkým muslimům od roku 2001. Výzkumníci tento nárůst přičítají nejen teroristickým útokům, ale i Trumpově islamofobní rétorice. Podle Briana Levina, ředitele Studia nenávisti a extremismu na Kalifornské státní univerzitě v San Bernardinu, „frekvence násilí proti muslimům se zjevně zvýšila ihned po některých z nejvíce výbušných projevů pana Trumpa“ (Lichtblau 2016).

Od té doby se na politické scéně opakovaně objevují islamofobní výroky. Rétorika, která spojuje muslimy s násilím a terorismem, se stává běžným nástrojem pro získávání hlasů a podporu, přičemž její účinky nejsou omezeny pouze na politickou sféru. Islamofobie se stává významnou hrozbou nejen pro muslimy, ale pro všechny, kteří se postaví proti těmto projevům nenávisti.

Pamětník a muzeum 9/11 často posilují tuto rétoriku a zjednodušují složitost dějin. Spojují muslimskou identitu s terorismem, což přispívá k vytváření narrativu „my“ versus „oni“. Tento přístup nejenže zesiluje islamofobii, ale i upevňuje politické a sociální napětí, které panuje ve společnosti.

Pokud jde o tuto složitou situaci, je důležité si uvědomit, že rétorika o muslimské hrozbě, která se stále opakuje v politickém diskurzu, má nejen historické kořeny v událostech 11. září, ale také dlouhodobý dopad na sociální a kulturní struktury současné společnosti. Muslimové dnes čelí nejen nárůstu násilí a diskriminace, ale i neustálé stigmatizaci, která je hluboce zakořeněná ve veřejné debatě a politických strategiích.

Jaké jsou ideologické a sociální mechanismy vzniku a fungování hraničních zdí?

Hraniční zdi, jako ta navrhovaná za Trumpovy administrativy, nejsou pouhými fyzickými bariérami, ale komplexními symboly a nástroji mocenských a ekonomických procesů. Původní záměr výstavby zdi nebyl narušit tok kapitálu – naopak, stavba zdi představovala ekonomický projekt, který měl zaměstnat americké dělníky a zároveň posílit privatizovaný bezpečnostní stát. Skutečný smysl zdi spočíval v dalším militarizování hranic a zabránění pohybu lidí napříč státy, čímž se posilovala politika izolace a kontrola nad migrací.

Tato militarizace hranic souvisí s ekonomikou geopolitiky, která funguje na principech, kde se hranice současně jeví jako demokratické instituce, ale zároveň i násilné mechanismy vyloučení. V představách Trumpovy administrativy se zeď stává materiální manifestací koncentrované moci spekulativního kapitálu, která monopolizuje zdroje a zároveň vykořisťuje a zbavuje práva mnoho lidí. I když tyto zdi působí stabilizujícím dojmem, během společenských otřesů mohou prasknout, což vyvolává kolektivní dezorientaci, kterou pak využívají radikálně prokorporátní politiky k nastolení nových forem sociální dominance.

Politické taktiky administrativy spočívají také ve vytváření nejen fyzických, ale i mentálních zdí – ve formě kategorií rozdělení, které Pierre Bourdieu označuje jako „boj o klasifikaci“. Tyto kategorie tvoří ideologickou strukturu, která určuje, jak lidé vnímají svět a své místo v něm. Rozdělení jsou zakotvena v neoliberální ideologii, označované jako „neoliberální tyranie trhu“, která vytváří režim založený na instituci nejistoty a moci skrze prekariát, tedy nejisté pracovní a sociální podmínky.

Hlavní znaky neoliberálního kapitalismu zahrnují dominanci globálního spekulativního financování, privatizaci veřejných statků, akumulaci kapitálu prostřednictvím rent-seekingu, zadlužování a vykořisťování, podřízení se pravidlům trhu, individualizaci ve formě maximalizace lidského kapitálu a rostoucí militarizaci a dohled (často privatizovaný), které mají za cíl potlačit nesouhlas a zajistit moc elitám. Tyto principy formují kognitivní a praktické „mentální zdi“, které legitimizují úsporná opatření, „rigidní“ volný trh, masovou vězeňskou politiku, finanční investice do konfliktů či destabilizaci rozvojových zemí, a v konečném důsledku koncentraci bohatství.

Symbolika zdi tak vystihuje nejen fyzickou bariéru, ale i ideologický a sociální mechanismus, který upevňuje nerovnosti a rozdělení společnosti. Trumpova vláda tyto zdi posílila tím, že obsadila klíčová ministerstva miliardáři, kteří hájili neoliberální politiku ve prospěch úzké elity. Historie však ukazuje, že žádná zeď není věčná – i ty nejpevnější bariéry mohou v průběhu času ztratit svou moc, pokud existuje představivost a vůle je rozebrat.

Bourdieuův sociologický rámec pomáhá pochopit, jak vnitřní mentální zdi ovlivňují naše vnímání světa a jak je možné tyto kategorie rozdělení identifikovat a demontovat. Úkolem sociologie je odhalit hluboce zakořeněné struktury, které tvoří sociální svět, a mechanismy jejich reprodukce či transformace. Tyto struktury se v našich myslích stávají „praktickým věděním“ o světě, přičemž vytvářejí rámce, které vnímají jako samozřejmé a rozumné, ačkoliv ve skutečnosti reprodukují sociální nerovnosti.

Boj o klasifikaci světa je zároveň bojem o moc nad jeho interpretací – o to, kdo určuje, jak jsou sociální kategorie a hranice viděny a jaké mají následky pro rozdělení společnosti. Tyto principy rozdělení fungují jako nástroje sociálního boje a zároveň formují identitu jednotlivců i skupin. V důsledku toho jsou tyto mentální zdi nebezpečnější než fyzické bariéry, protože jsou často neviditelné, přirozené a považované za neutrální.

Protože se tyto mentální konstrukce stávají základem sociálních praktik, jsou zásadní pro pochopení, jak mocenské struktury reprodukují sociální nerovnosti. Zdi nejsou nikdy stabilní; během krizových momentů může dojít k jejich přeskupení, kdy elity vytvářejí nové formy rozdělení a upevňují svůj vliv skrze symbolickou dominanci.

Důležité je, že vnímání těchto procesů umožňuje nejen pochopení mechanismů společenské nerovnosti, ale otevírá i prostor pro jejich kritiku a překonání. Přijetím této perspektivy je možné začít rozpoznávat, jak se v nás samotných utvářejí hranice, které nás omezují, a tím i aktivně usilovat o jejich rozbití, což je klíčem k představám spravedlivějšího a rovnějšího sociálního uspořádání.

Jak politický obrat přispívá k transformaci vzdělávání a společnosti?

Zkoumání způsobů, jakými rasismus, sexismus, heterosexismus, xenofobie a jiné formy útlaku ovlivňují produkční vztahy v rámci současné společnosti, nás přivádí k zamyšlení nad tím, jak dosáhnout skutečné demokracie, rovnosti a svobody. Jak ukazuje Lisa Lowe (1996), tyto problémy jsou součástí „sociálních produkcí rozdílů“, které jsou neoddělitelně spjaty s historickými strukturami a vztahy moci. Výzvy, které přináší neustálý vývoj těchto otázky, se odrážejí i v současném akademickém diskurzu, který se stále častěji zaměřuje na politický obrat jako nástroj k dosažení sociálních změn. Tento obrat není pouze akademickou úvahou, ale živým procesem, který zahrnuje výzkum, debaty a diskuse zaměřené na nalezení konkrétních řešení pro překonání těchto komplexních problémů.

Příklad Tamary Issakové (2019) ukazuje, jak se osobní zkušenosti s diskriminací a kulturními rozdíly stávají výchozím bodem pro hlubší pochopení historických a současných form útlaku. Issaková popisuje svou návštěvu 9/11 Muzea v New Yorku, které mělo být místem vzpomínky na oběti teroristických útoků. Pro ni však tento zážitek vyvolal pocit „dvojitého vědomí“, o němž hovořil Du Bois, tedy neustálé vnímání sebe sama očima ostatních. Tento stav vědomí, kdy se její identita stává terčem prejudikovaných interpretací, ukazuje, jak silně je osobní identita formována širšími politickými a historickými silami.

Steven Alvarez (2019) se zaměřuje na xenofobní rétoriku a politiku, které se v poslední době šíří nejen v USA, ale i na globální úrovni. Popisuje, jak „rétorika šoku“ ovlivňuje nezdokumentované latinskoamerické imigranty v době intenzivní xenofobie. Důraz na stavbu zdi na hranici mezi USA a Mexikem jako symbol této politiky ukazuje, jak jsou jednotlivci redukováni na své etnické nebo národnostní příslušnosti, a jak se stávají oběťmi sociálních a politických narrativů. Alvarez také ukazuje, jak učební osnovy a výuka mohou napomoci k odhalování těchto systémových problémů, a to nejen prostřednictvím teoretických studií, ale i aktivním zapojením studentů do reálných příběhů a zkušeností.

Shannon Carter (2019) přináší pohled na „materiálnost sociální spravedlnosti“, kterou ilustruje skrze příběh Johna Carlosa, známého sprintera, jenž se v roce 1968 při olympiádě v Mexiku zapsal do historie svou ikonickou „tichou protestní“ pozicí. Tento okamžik se stal symbolickým gestem odporu proti rasismu a neúctě k lidským právům. Carter ukazuje, jak se význam těchto protestů v průběhu času vyvíjí a jak lze využít příběhy, které odhalují mocenské struktury a podněcují společenskou změnu.

Tamera Marko (2019) se zaměřuje na zjevně neviditelný, ale vysoce problematický akt aplikace o vízum, který každoročně čelí miliony mezinárodních studentů a vědců. Její výzkum ukazuje, jak vízová politika v současnosti funguje jako „neviditelné hranice“, které se stávají součástí širšího diskurzu o imigraci a globalizaci. Tyto politiky, podpořené xenofobními ideologiemi, zásadně narušují ideál demokratického, inkluzivního a rozmanitého vzdělávacího systému. Marko ukazuje, jak je pro mnoho studentů studium v zahraničí stále více ztíženo těmito neviditelnými bariérami.

Tento politický obrat, kterým prochází současný výzkum a vzdělávání, má zásadní význam pro proměnu samotného vzdělávacího procesu. Je nezbytné přistupovat k těmto problémům historickým materialistickým způsobem, tedy zkoumat nejen jevy a procesy, ale i jejich podstatné struktury a vzorce, které je formují. Marxistické pojetí dialektického materialismu poskytuje nástroje pro analýzu vztahů mezi ekonomikou, politikou a kulturou, a to jak v historickém, tak v současném kontextu. Takto kritické a analytické přístupy jsou klíčem k pochopení, jakým způsobem jsou utvářeny globalizované, neoliberalismem ovládané společnosti a jaký dopad má tento proces na každodenní životy lidí.

Ve světle rostoucího globálního nepokoje, klimatických krizí, nerovností a xenofobie se stále více ukazuje, že vzdělání jako takové je v přímém konfliktu s dominantními ekonomickými a politickými zájmy. Tento konflikt se projevuje nejen ve ztrátě akademických svobod a cenzuře, ale také v rostoucím tlaku na univerzity, aby se přizpůsobily korporátním logikám a požadavkům trhu. Akademici a studenti se tak stále častěji musí ptát, koho vlastně vzdělání slouží, komu prospívá a jaké alternativy k současnému systému existují.

Tyto výzvy je možné překonat pouze díky kolektivnímu úsilí, které klade důraz na hodnoty rovnosti, spravedlnosti a kritické analýzy. Vzdělávací procesy by měly pomoci rozvíjet vědomí o tom, jak politické, ekonomické a kulturní struktury formují naše životy a jak lze těmto silám čelit prostřednictvím organizovaného, masového odporu. Tato reflexe nejenže posiluje naše porozumění světu kolem nás, ale poskytuje i nástroje pro konkrétní změny, které mohou vést k větší sociální spravedlnosti a rovnosti.

Jak vytvořit skutečné spojení: budování rapportu a vzorců komunikace v pracovním prostředí
Jak vzpomínky ožívají v čase Vánoc: Úvaha o pomíjivosti a trvalosti
Jak studium hmyzu a přírodního světa ovlivňuje naše chápání migrace a chování zvířat