Maligní melanom, jedno z nejzávažnějších kožních onemocnění, je v současnosti častější než kdykoliv předtím. Tento typ nádoru se obvykle objevuje u osob s bledší pletí, ačkoliv i u jiných etnických skupin, například Asiatů a Afrikánců, je výskyt melanomů zaznamenán, přičemž tyto nádory se obvykle objevují na dlaních, ploskách a v nehtových jednotkách. U lidí s bělejší pletí se však melanomy nejčastěji nacházejí na zádech u mužů a na nohách u žen. Včasná diagnóza a úplné odstranění maligního melanomu obvykle vedou k vyléčení, pokud je nádor omezen na epidermis a struktury adnexa. Výzvou pro odborníky však zůstává rozlišování mezi primárním melanomem a epidermotropně metastatickým melanomem.

Rozlišování mezi těmito dvěma typy melanomů může být složité, protože vykazují mnoho podobných histologických znaků. Oba typy vykazují přítomnost melanocytů jak v epidermis, tak v dermis, přičemž melanocyty bývají umístěny jak jednotlivě, tak ve shlucích, které mohou mít různý tvar a velikost. Také přítomnost mitotických obrazců a nekrotických melanocytů je běžná u obou typů nádorů. Collarety epiteliálních buněk, které se tvoří na stranách dermálních složek, jsou rovněž časté u obou typů melanomů, stejně jako zánětlivé infiltráty buněk, které se nacházejí na jejich základně.

Přesto existují klíčové rozdíly, které pomáhají v rozlišování primárního maligního melanomu a epidermotropně metastatického melanomu. Prvním významným znakem je šířka nádoru: primární maligní melanom bývá obvykle širší než 6 mm, zatímco epidermotropní metastatický melanom bývá menší než 3 mm. Dále, primární melanom je obvykle asymetrický, zatímco metastatický melanom je často symetrický. U primárního melanomu dochází k horizontálnímu rozšíření atypických melanocytů v epidermis, což je charakteristické pro tento typ nádoru, zatímco epidermotropně metastatický melanom se spíše soustředí na zahuštěný papilární dermis.

Další důležitou charakteristikou primárního melanomu je přítomnost regrese, která se projevuje jako fibróza nebo melanoza v zesíleném papilárním dermis. U epidermotropního metastatického melanomu regrese obvykle není přítomná. U primárního melanomu je také častější přítomnost různých cytologických typů melanocytů, což znamená, že melanocyty mohou vykazovat různé formy, včetně těch, které mají větší nebo pagetoidní charakter. U epidermotropního metastatického melanomu bývají melanocyty obvykle velké a kulaté.

Přítomnost satelitních metastáz pod nebo vedle primárního melanomu je také běžná u primárního melanomu, zatímco u epidermotropního metastatického melanomu bývá přítomen pouze jeden hlavní ohnisko neoplastických buněk, které je celé metastatické. Pokud jde o ulceraci, u primárního melanomu je častější, zatímco u epidermotropního metastatického melanomu se ulcerace vyskytuje vzácně.

Pochopení těchto rozdílů je klíčové nejen pro správnou diagnózu, ale také pro určení optimální léčby. Rozpoznání typu melanomu může výrazně ovlivnit prognózu pacienta, přičemž včasná diagnostika a adekvátní chirurgická excize jsou klíčové pro úspěšné vyléčení, zejména pokud je nádor lokalizován pouze v epidermis.

Důležité je také si uvědomit, že melanom se může vyvinout i v případě, že pacient podstoupil chirurgickou excizi, pokud nebyl nádor úplně odstraněn. V takovém případě je důležité provést histologické vyšetření původního vzorku biopsie, aby se zjistilo, zda původní melanocytová léze byla skutečně nevi nebo melanom.

U primárního melanomu se často vyskytuje nekrotické tkanivo a další patologické změny, které nejsou přítomné u epidermotropně metastatického melanomu. Tento rozdíl je také důležitý pro histologickou analýzu a následnou diagnostiku.

Je také nutné brát v úvahu, že melanom může mít různé klinické projevy a barvy v závislosti na stádiu a charakteristikách nádoru. Změny v pigmentaci jsou časté a mohou zahrnovat různé odstíny hnědé, béžové, modré, bílé a růžové. Bílá barva často znamená ztrátu melaninu z epidermis, zatímco růžové odstíny signalizují dilataci krevních cév.

Endtext.

Jak rozlišit subareolární papilomatosu od karcinomu prsu?

Subareolární papilomatosa, známá také jako papilom prsu, je nezhoubné onemocnění, které je často zaměňováno s primárním karcinomem prsu, zejména kvůli podobnosti jejich histologických obrazů. I když obě onemocnění vykazují agregace epiteliálních buněk, existují klíčové rozdíly, které pomáhají lékařům stanovit správnou diagnózu.

Papilom prsu, častěji nazývaný subareolární papilomatosa, je charakterizován agregacemi epiteliálních buněk v dobře vymezených mléčných vývodech, přičemž dochází k vytvoření papilomatozních struktur. Tyto agregace jsou obvykle ohraničeny myoepiteliálními buňkami, které podporují strukturu a stabilitu vývodů. Papilom prsu je obvykle jednostranný a asymptomatický, což znamená, že pacientka si ho všimne teprve náhodně, například při vyšetření prsu nebo při pozorování změn na povrchu bradavky, které mohou zahrnovat zhrubnutí nebo vředovění. Tento stav je často doprovázen serózním nebo krvavým výtokem z bradavky. Vzhledem k těmto symptomům bývá chybně diagnostikován jako Pagetova choroba.

Přestože může mít subareolární papilomatosa podobnosti s karcinomem prsu, jsou zde výrazné rozdíly v histologických vlastnostech, které usnadňují diagnózu. V případě papilomatosy jsou agregace buněk symetrické, s hladkými okraji a bez přítomnosti nekrózy v jejich centru. Naproti tomu karcinom prsu vykazuje asymetrické, špatně ohraničené změny, které mohou zasahovat hluboko do parenchymu prsu. V karcinomu je rovněž často přítomna nekrotická oblast uvnitř buněčných agregátů, což není typické pro papilomatosu.

K diagnostice a odlišení těchto dvou stavů je klíčová histopatologická analýza, která ukáže rozdíly v buněčné struktuře a rozložení. Zatímco buňky subareolární papilomatosy jsou obvykle pravidelně uspořádány a vykazují benigní rysy, karcinom prsu má charakteristické známky malignity, jako jsou atypické jádra, vysoká mitotická aktivita a přítomnost nekrózy.

V některých případech může být léčba subareolární papilomatosy jednoduchá a spočívá v úplné excizi léze, která je obvykle kurativní. Recidivy tohoto onemocnění jsou spíše způsobeny nedostatečným odstraněním patologického tkáně během prvotní operace, což podtrhuje důležitost správného chirurgického přístupu.

Přestože není prokázána souvislost mezi subareolární papilomatosou a zvýšeným výskytem karcinomu prsu, je důležité rozlišovat tuto benigní podmínku od maligního onemocnění, protože včasná diagnóza a správná léčba mohou významně ovlivnit prognózu pacienta.

Kromě toho je dobré mít na paměti, že výskyt subareolární papilomatosy je vzácný, ale je častější u žen středního věku. Často je diagnostikována náhodně při běžném vyšetření prsu. V případě jakýchkoli neobvyklých změn na bradavkách nebo v prsu je důležité konzultovat s odborníkem, který na základě vyšetření a případných biopsií určí správnou diagnózu a navrhne vhodnou léčbu.

Endtext

Jak rozlišit glomusový nádor od hidradenomu a jiných podobných lézí?

Glomusový nádor v solitární formě je vzácný benigní nádor, který se často vyznačuje intenzivními paroxysmálními bolestmi. Tento typ nádoru se vyskytuje samostatně, na rozdíl od jeho vícenásobné formy, která bývá spojena s dominantním dědičným vzorem. Glomusové buňky, které tento nádor tvoří, se nacházejí v několika vrstvách kanálu Sucquet-Hoyer, který je součástí cévního segmentu. Tento kanál je přítomen především v hlubokých plexusech na akrálních místech a v případě otevření může vytvořit přímý arteriovenózní zkrat, který obchází drobné kapiláry, čímž chrání tělesné teplo. Glomusové buňky se často považují za typ hladkých svalových buněk, protože mají podobné vlastnosti, jako hladké svaly, zejména v elektronové mikroskopii, kde jsou pozorovány nestriované myofilamenty a husté tělesa, které pravděpodobně představují kondenzace myofilamentů.

Hidradenomy, na druhé straně, jsou častými benigními adnexálními novotvary, které vykazují vlastnosti ekkrinních potních žláz a jejich vývodů. Tyto nádory se vyskytují především u dospělých žen, jako malé, tvrdé, pohyblivé dermální nebo subkutánní uzlíky, jejichž průměr obvykle dosahuje přibližně 1 cm. Nejčastěji se nacházejí na pokožce hlavy, obličeji, trupu nebo břiše. Povrch hidradenomů bývá hladký, ale někdy mohou být keratotické nebo ulcerované. Histologicky se hidradenomy klasifikují do různých typů, včetně převážně pevných, převážně cystických nebo smíšených forem. Mezi pevné hidradenomy patří například bledé buňky hidradenom, cylindrom, eccrine spiradenom a dermální vývodový nádor. Tyto léze se od benigních adnexálních novotvarů s apokrinní diferenciací liší absencí charakteristické "decapitační sekrece".

Pro diagnostiku je klíčové odlišit hidradenomy od jiných podobných benigních novotvarů, jako je glomusový nádor, což bývá v některých případech poměrně obtížné. Při histologickém vyšetření mohou být tyto nádory zaměnitelné, zejména pokud jsou přítomny více podobné struktury, jako například cysty obsahující keratinizované buňky, které se nacházejí i v glomusových tumorech. V takových případech je nezbytné vycházet i z klinických údajů a celkového obrazu léze.

Je důležité si uvědomit, že histologické vyšetření může být rozhodujícím nástrojem v rozlišení mezi těmito nádory. Glomusové nádory mají tendenci vykazovat výrazně odlišné buněčné struktury než hidradenomy, což je viditelné i při pokročilých mikroskopických analýzách. Kromě toho histologické známky, jako jsou přítomnost malých cyst obsahujících keratinizované buňky nebo přítomnost kalcifikovaných buněk, mohou pomoci při rozlišení. Na rozdíl od glomusového nádoru, který je spíše hladce ohraničený a má tendenci k tvorbě bolestivých uzlíků, hidradenomy mohou vykazovat různorodější klinické projevy.

Kromě toho je důležité rozumět dynamice vývoje těchto nádorů. Glomusové nádory mají tendenci růst pomalu a jsou spíše lokalizovány na akrálních místech, což může vést k pozdnímu rozpoznání. Hidradenomy, i když jsou benigní, mohou naopak vykazovat větší rozmanitost, pokud jde o jejich vzhled a lokalizaci. Ačkoliv obě léze nejsou obvykle život ohrožující, jejich diagnostika a následné sledování jsou nezbytné pro včasné zachycení případných změn.

Je také dobré vědoma si výzev spojených s histologickou diagnostikou těchto nádorů. V některých případech, kdy není možné jednoznačně odlišit tyto léze na základě mikroskopického obrazu, se může hodit i klinický dohled, včetně sledování jakýchkoliv změn v charakteru nádoru. Diferenciální diagnostika mezi glomusovým nádorem a hidradenomem je klíčová, ale může být obtížná, pokud jsou přítomny smíšené histologické rysy. Kromě toho, pokud se během vývoje nádoru objeví jakékoliv neobvyklé změny, jako je změna v velikosti nebo tvaru uzlíků, měla by být provedena podrobnější diagnostika, aby bylo možné odhalit případné maligní změny.

Jak rozpoznat lišej planus od jiných lichenoidních dermatóz?

Lišej planus je onemocnění kůže, které se vyznačuje specifickými histopatologickými změnami a klinickými projevy, jež ho odlišují od dalších lichenoidních dermatóz. Mezi klíčové rysy, které umožňují tuto diferenciaci, patří přítomnost kompaktní ortokeratózy, která je téměř bez parakeratózy, a klínovité zóny hypergranulózy kolem epiteliálních struktur adnex, jako jsou vlasové folikuly a potní žlázy. Klinicky se lišej planus projevuje plochými, polygonálními, fialovými papulami, které jsou velmi svědivé. Při neustálém tření těchto lézí, zejména na dolních končetinách, může dojít k rozvoji hypertrofického lišejnu planus, známého také jako lichen simplex chronicus. Pokud se léze lišejnu planus z větší části vyřeší, hovoříme o atrofickém lišejnu planus. V některých případech může onemocnění mít zrychlený průběh a vytvořit puchýřky, což nazýváme bullózní formou lišejnu planus.

Líčena planus může postihnout sliznice, vlasové folikuly (tzv. lichen planopilaris) a nehty, přičemž v těchto lokalitách jsou obvykle přítomny charakteristické rozlišující znaky. Na rozdíl od lišejnu planus, který je lokalizován hlavně na sliznicích a kožních oblastech, discoidní lupus erythematodes postihuje především sluncem vystavené oblasti. Lichen planus se obvykle neobjevuje na těchto místech. Pro discoidní lupus erythematodes jsou typické počáteční růžové skvrny, které se mění v papuly a následně plakety. Jak proces postupuje, dochází k ucpání vlasových folikulů rohovými buňkami, a léze se stávají hyperkeratotickými a hyperpigmentovanými. S postupujícím onemocněním může dojít k atrofii, často spojené s teleangiektáziemi.

Lupus erythematodes může postihnout i sliznice, vlasy, což vede k trvalé alopecii, a nehty, kde se objevují známky v podobě hypopigmentace, teleangiektázií a atrofie. Je však důležité si uvědomit, že discoidní lupus erythematodes je pouze kožní onemocnění, zatímco systémový lupus erythematodes, jak je známo, postihuje vnitřní orgány. Discoidní lupus erythematodes může být jednou z kožních projevů systémového lupus erythematodes, přičemž většina pacientů s discoidním lupusem nikdy nevyvine systémový lupus.

Pokud porovnáme lišej planus s lichenoidní sekundární syfilis, obě onemocnění vykazují mnoho podobností, jako jsou vakuolární změny na dermo-epidermální hranici, lichenoidní zánětlivý infiltrát složený převážně z mononukleárních buněk a hyperkeratotickou epidermis. Rozdíly mezi těmito dvěma stavy zahrnují přítomnost parakeratózy v sekundární syfilis, která není typická pro lišejn planus, a převahu histiocytů a přítomnost plazmatických buněk v infiltrátu v syfilis, zatímco u lišejnu planus dominují lymfocyty. Dále u sekundární syfilis mohou být přítomni neutrofily, což v lišejnu planus není běžné.

Klinicky mají běžné léze lišejnu planus charakteristický vzhled. Papuly mají často ostré okraje a fialovou barvu, přičemž na jejich povrchu se mohou objevit Wickhamovy striae – bílé, lineární pruhy, které běží v různých směrech. Tyto pruhy nejsou obvykle šupinaté a jejich histopatologická podstata není zcela objasněna. Předpokládá se, že představují oblasti ortokeratózy nad fokálními zóny hypergranulózy. Typické lokalizace lišejnu planus zahrnují flexory zápěstí, glans penis a bukální sliznici, přičemž jakákoli kožní nebo slizniční oblast může být postižena. Na bukální sliznici se mohou objevit tenké, krajkové bílé skvrny a na jazyku bílé plaky, které histologicky vykazují stejné charakteristiky jako lišej planus na kůži.

Obvykle je lišej planus samo-limituje, ať už postihuje kůži, nebo sliznice, a obvykle ustupuje do 18 měsíců, ale někdy může trvat i roky. Výjimkou jsou prodloužené destruktivní formy lišejnu planus, které mohou postihnout nehty nebo způsobit zjizvení alopecie na pokožce hlavy. Erozivní, zjizvující forma lišejnu planus může zasahovat dlaně a chodidla, přičemž hluboká hyperpigmentace může přetrvávat měsíce nebo roky po vymizení papulí, ale nakonec se barva kůže vrátí k normálu, obvykle bez zjizvení.

Pokud však dojde k mírnému zjizvení v papilární dermis při vyřešení lézí, to obvykle nezpůsobuje trvalé problémy. Důležitým faktorem, který je třeba mít na paměti, je, že lišej planus je obecně onemocnění, které neprogreduje do závažného postižení vnitřních orgánů, což je časté u jiných dermatóz, jako je systémový lupus erythematosus.

Jak chápat strukturu konečně generovaných modulů nad PID?
Jak živočišná říše ukazuje neuvěřitelnou rozmanitost života na Zemi?
Jak naučit psa různým trikům: od nákupního vozíku po fotbal
Jak měřit čas, když se zdá, že ho máme stále méně?