Jak americká expedice Perryho změnila Japonsko a světu ukázala sílu modernizace

V roce 1853, když americký komodor Matthew Perry dorazil k japonským břehům, byl to okamžik, který na dlouhá desetiletí ovlivnil nejen Japonsko, ale i celý svět. Tehdy Japonsko, izolované po staletí od zbytku světa, stálo na prahu hluboké transformace. Perry, který připlul se čtyřmi válečnými loděmi a 1 600 muži, nebyl v první řadě diplomat. Jeho výprava byla pro Japonsko výzvou, která spočívala nejen v politických jednáních, ale i v ukázce vojenské síly.

Perryho první setkání s japonskými představiteli probíhalo ve velkém ceremoniálním stylu, a po několika měsících vyjednávání došlo k signování Dohody z Kanagawy v březnu 1854. Tato dohoda otevřela japonské přístavy Shimoda a Hakodate americkým obchodníkům a zároveň umožnila pomoc americkým námořníkům v případě lodních neštěstí. Bylo to teprve začátkem, ale signování dohody pod nátlakem ukázalo Japoncům, jak velkou výhodu pro ně může přinést obchod se západem.

Co bylo však pro Japonsko klíčové, byla reakce na tuto vnější hrozbu. Japonci si uvědomili, že modernizace je nezbytná k tomu, aby mohli čelit mocnostem západu, které jim v danou chvíli připadají nejen kulturně, ale i technologicky nadřazené. Ačkoliv počáteční jednání byla náročná, Perryho expedice byla pro Japonsko impulsem k zásadním změnám. Během následujících desetiletí Japonsko prošlo rozsáhlým procesem modernizace, který byl zaměřen na budování moderní armády a námořnictva.

Tato modernizace Japonska byla tedy vyvrcholením dlouhého procesu, který započal Perryho expedicí. Japonsko, které bylo donuceno podepsat dohodu pod tlakem vojenské síly, se rozhodlo využít tohoto momentu k vytvoření vlastní silné moderní armády a námořnictva. A tato vojenská síla se stala nejen nástrojem pro zajištění národní bezpečnosti, ale i symbolem japonské hrdosti a důstojnosti, který byl později v historii připomínán v důsledku mnoha vojenských vítězství.

Když si uvědomíme, jak zásadní byly tyto historické události pro světové dění, není těžké pochopit, proč Perryho expedice znamenala tolik nejen pro Japonsko, ale i pro celé 20. století. Důsledky této události vyústily až v útok na Pearl Harbor v roce 1941, který navždy změnil vztahy mezi Japonskem a USA a dal světu nový pohled na sílu modernizovaného národa.

Jak vývoj námořní techniky ovlivnil světovou politiku a vojenskou strategii na přelomu 19. a 20. století

Na přelomu 19. a 20. století došlo v oblasti námořní techniky k dramatickým změnám, které zásadně ovlivnily nejen vojenské strategie, ale i geopolitické vztahy mezi velmocemi. Vývoj válečných lodí, především bitevních lodí, se stal součástí širšího závodu ve zbrojení, který měl přímý vliv na politiku a vojenské konflikty v první polovině 20. století. Tento závod, jenž v roce 1904-1905 vyvrcholil v bitvě u Tsushima mezi Ruskem a Japonskem, ukázal sílu moderní námořní technologie a přinesl novou éru v konstrukci válečných lodí.

Během druhé poloviny 19. století došlo k rychlým změnám v konstrukci válečných lodí. Tradiční dřevěné trupy byly nahrazeny železnými a ocelovými, lodě byly stále více vybavovány silnějšími pancéřovými pláty, zatímco zbraně, které byly původně hladké a nabíjely se zepředu, byly nahrazeny puškovými a šroubovými děly schopnými střílet explozivními náboji na větší vzdálenosti. S nástupem parního pohonu se plachty staly zbytečnými, a to i jako záložní pohon. Roku 1890 se však situace stabilizovala příchodem nové generace bitevních lodí, které měly vysoký trup, ramenní příď a obvykle čtyři hlavní dělové věže.

Největší námořní síla té doby byla britská Královská námořnictvo, které vlastnilo lodě s různými kalibry děl. Její nadvláda však začala být ohrožována rostoucími námořními silami Ruska, Spojených států a Itálie. V roce 1897 se objevil nový námořní stratég, admirál Alfred Friedrich von Tirpitz, který se stal státním tajemníkem Imperial Naval Office v Německu. Věděl, že nemůže postavit flotu, která by se vyrovnala britské, a tak přišel s teorií rizika. Podle ní by měl německý námořní flota být dostatečně silná, aby Británie při konfliktu s Německem riskovala ztrátu tolika lodí, že by už nemohla vést válku proti dalším nepřátelům. Tento plán však byl vysoce riskantní, protože Británie mohla zaútočit dříve, než by německá flotila měla šanci vybudovat dostatečnou sílu. A přesto Tirpitz pokračoval ve svých plánech a do roku 1904 postavil flotilu 20 bitevních lodí.

V roce 1905 se objevila nová výzva, kdy Rusko vedlo válku proti Japonsku. V bitvě u Tsushima, japonská flotila porazila ruskou flotilu navzdory menšímu počtu lodí. Japonská vítězství ukázala sílu moderního námořního dělostřelectva a dlouhého dostřelu, což vedlo k tomu, že britský admirál Sir John Fisher, známý svým smyslem pro inovace, pochopil klíč k vítězství v námořních bitvách. Zvolil tedy cestu výstavby bitevních lodí vybavených pouze velkými děly, které by byly schopné úspěšně bojovat na větší vzdálenosti.

Výsledek této vize byl HMS Dreadnought, první bitevní loď, která měla pouze děla o jednom kalibru - 12 palců (305 mm), což bylo radikální odklonění od tradiční konstrukce, kdy byly na lodi různých kalibrů děla. Dreadnought byla rychle postavena a byla vybavena parními turbínami, což ji činilo nejrychlejší bitevní lodí na světě. Tato loď byla revolucí v námořním boji, neboť její design zcela překonal veškeré předchozí konstrukce a způsobila, že britská flotila se stala zcela dominantní v námořních záležitostech. Vzhledem k těmto změnám byly další lodě ve flotile považovány za zastaralé a musely být modernizovány nebo vyřazeny.

V roce 1904 se tedy poprvé skutečně ukázalo, jak rychlý vývoj v námořní technologii, kombinovaný s novými vojenskými teoriemi, může změnit rovnováhu sil na světové scéně. Technologie, jako jsou velké dělové věže, turbínové motory a přesné navádění střel, změnily tvář námořních konfliktů a staly se klíčovým faktorem v následujících světových válkách.

Jaké bylo „velké dobrodružství“ plavby mezi kontinenty v době mezi dvěma světovými válkami?

V období mezi dvěma světovými válkami, zejména v 20. letech, byla transatlantická plavba nejen způsobem dopravy, ale i výrazem společenské prestiže a součástí životního stylu vyšší třídy. Cesta lodí mezi Evropou a Amerikou byla považována za zážitek, který byl plný vzrušení, exkluzivity a náročného etického kodexu, který ovlivňoval nejen způsob oblékání, ale i společenské normy.

Jedním z nejvýznamnějších aspektů plavby bylo vysoce propracované pojetí oblékání. Cestující byli pečlivě instruováni, jak se na palubu dostavit. Pokud loď vyplouvala v noci, bylo téměř považováno za nezbytné dorazit na palubu v elegantních večeřových šatech. Naopak, pokud loď vyplouvala brzy ráno, bylo možné nastoupit i večer před odjezdem, aby pasažéři mohli v klidu usnout. Následně začínala plavba, která pro některé byla začátkem velkého dobrodružství jejich života.

Plavba však nebyla jen o zábavě. V první řadě šlo o to, jak se prezentovat a kým být na palubě. Loď byla malým světem, v němž si každý našel své místo v určité „společenské skupině“ – od sportovců a hráčů bridže až po celebritní osobnosti, které cestovaly na lodích jako na exkluzivní místa setkání. Kromě toho byli na palubě i ti, kdo stáli mimo hlavní dění – diplomaté, herci, spisovatelé, nebo olympijští medailisté. Tato vysoce postavená společnost byla téměř vždy obklopena a vysoce ceněna ostatními.

Celebritám se často dostávalo zvláštní pozornosti. Na lodích byli „kdo je kdo“ a, i když jejich jména dnes nejsou tak známá, tehdy byli jejich přítomnosti na palubě věnována zvláštní pozornost. Například David W. Griffith, Mae Marsh nebo Thomas Meighan patřili k těm, kteří byli považováni za stálé hosty na některých luxusních lodích. Pro cestující bylo zážitkem nejen jejich jméno, ale i chování těchto osob na lodi. Na otevřeném moři, kde všechno – včetně pocitu času – působilo jinak, se i celebrity stávaly „obyčejnými“ lidmi, osvobozenými od některých jejich pozemských manier.

Plavba byla i místem pro romanci. Během prvních dnů na palubě se i nevýrazné osoby stávaly atraktivními. Láska, která vznikla během několika dnů na moři, měla svůj kouzelný nádech, i když byla rychle pomíjivá, jak plavba pokračovala. V poslední den plavby se již častěji dalo slyšet, že zamilovanost zmizela stejně rychle, jak přišla, a jakmile loď dorazila do cíle, zmizela i paměť na "romantické" osoby.

Návrat ke starému luxusu však měl své hranice. Velké transatlantické lodě byly stále vysoce prestižními symboly, ale jejich éra skončila s vypuknutím druhé světové války. Velké transatlantické lodě byly přeměněny na vojenské plavidla a plavby mezi kontinenty byly zasaženy válečnými konflikty. Společenský život na palubách už nebyl tak pestrý, jak býval.

Plavby mezi kontinenty tehdy představovaly zážitek, který dnes už nelze zažít v té samé formě. Byl to svět spojený s aristokracií, kulturními elity a touhou po exotickém, a přesto kontroverzním způsobu života. Lidé na palubách těchto lodí žili v mikrosvětě, kde formální a neformální chování určovalo pravidla a způsob, jakým se vzájemně vnímali. Ačkoliv dnes už transatlantické plavby nejsou tím, čím byly před více než sto lety, stále si uchovávají svou mystiku, která je zčásti dědictvím minulosti, a zčásti i nádechem moderní nostalgie.

Jak změna v přepravě zboží ovlivnila globální obchod a politiku?

Práce v přístavech, jako v Houstonu, popisuje architekt Danny Marc Samuels: "Hustota kamionů na silnicích, které přepravují kontejnery, se zvyšuje, dokud se konečně nezarovnají do 26 řad u vchodů do zařízení, průměrně 1 600 pohybujících se kamionů denně. Každý kamion předává svůj náklad gumovým jeřábům, které uspořádávají kontejnery do pečlivě seřazených řad… Obvykle se jedná pouze o dvě operace, aby byly kontejnery připraveny k naložení na lodě, přičemž jsou rozděleny podle destinace a hmotnosti (těžší kontejnery se umisťují do dolní části trupu)." Takový proces je ukázkou, jak vysoce organizovaný a technologicky propracovaný se stal proces nakládání a vykládání zboží.

Historie námořní dopravy zahrnuje tři velké revoluce. První byla zavedení trojmastných lodí v 15. století, druhá v 19. století s přechodem na parní pohon a třetí revoluce, která byla neoddělitelně spjata s nástupem kontejnerizace v 50. a 60. letech 20. století. Tento vývoj byl rovněž podpořen vznikem velkých nákladních lodí, které nahradily staré parníky. V současnosti 95 % světového zboží stále pluje po moři, zatímco pouze vysoce hodnotné zboží je převáženo letecky. Cena námořní přepravy se stala zanedbatelnou – dnes tvoří pouze 1 až 2 % ceny zboží, zatímco v 50. letech to bylo až 25 až 50 %. Například televize, která se prodává za 700 dolarů, má přepravní náklady pouze 10 dolarů, a litr benzínu, který je přepravován do USA, stojí pouze půl centu. Takto radikální zlevnění vedlo k obrovskému růstu mezinárodního obchodu a podpořilo vzestup ekonomických gigantů, jako jsou Čína, Japonsko a Jižní Korea. Tato skutečnost byla nepředstavitelná v době, kdy poprvé vyplula loď Ideal X, ale je přímým důsledkem McLeanova revolučního systému urychlení přepravních procedur.

V závěru je třeba si uvědomit, jak změna v organizaci námořní přepravy nejen zlevnila celkové náklady na dopravu, ale také radikálně změnila strukturu globálního obchodu. Tento nový systém vytvořil nové obchodní trasy a přivedl na scénu nová ekonomická centra. Přeprava kontejnerů se stala základním pilířem pro růst mezinárodní ekonomiky a její vliv dnes přesahuje rámec samotného obchodu, ovlivňujíc politické vztahy, geopolitiku i strategické rozhodování mezi světovými velmocemi.