Poruchy příjmu potravy nejsou pouze o jídle nebo těle. Jsou úzce spjaté s hlubokými vnitřními příběhy, které si člověk o sobě vytváří a které často sahají až do dětství. V těchto příbězích se ukládají vzpomínky, pocity nedostatečnosti a opakované zkušenosti se srovnáváním s ostatními. Tyto příběhy se mohou stát dominujícím hlasem v mysli a vytvářet destruktivní myšlenkové vzorce, které udržují negativní sebepojetí a podporují sebedestruktivní chování.

Dívka, která se od školního věku považovala za méně přitažlivou, méně chytrou a méně hodnou pozornosti než ostatní, může internalizovat podobné postoje své matky a přenášet je do vlastního sebemluvení. Takový vnitřní hlas postupně přerůstá v přesvědčení, že není dost dobrá, že si nezaslouží lásku ani podporu, a že selhává. Tento vzorec se projeví v kognitivní oblasti jako neschopnost soustředit se, zapamatovat si otázky, jasně odpovídat a současně i jako intenzivní tělesné projevy – slabost, nevolnost, nutkání k zvracení.

Jídlo, respektive jeho odepírání či kontrola, se pak stává nástrojem, jak umlčet nepříjemné myšlenky, potrestat se za domnělé selhání nebo uniknout před pocitem, že člověk není dost dobrý. Porucha příjmu potravy se v takových případech stává způsobem, jak komunikovat potlačené emoce, které nebyly nikdy skutečně vysloveny, a zároveň jak odvrátit pozornost od hlubších bolestivých témat.

Sebesoucit, sebepřijetí a péče o sebe patří k základním dovednostem, které pomáhají tyto vzorce rozplétat. Klient se učí vnímat, jak sám se sebou mluví, a jak jeho myšlenky ovlivňují jeho chování. To je však často obtížné, protože negativní kognice jsou velmi silně zakořeněné a mohou bránit schopnosti projevit laskavost vůči sobě samému. Proto se doporučuje začít s malými, konkrétními cíli – například zaměřit se na jeden realistický krok během týdne, nebo najít konkrétní situace, kdy se člověk cítil alespoň částečně v souladu se sebou samým.

Při práci s těmito tématy je důležité otevřít otázky sebepojetí, smyslu a identity. Jaké věci přitahují naši pozornost přirozeně? V čem jsme autentičtí, když se cítíme bezpečně? Odpovědi na tyto otázky se mohou stát základem nového příběhu, který člověk o sobě vytváří – příběhu, jenž není postavený na srovnávání a odmítnutí, ale na sebepoznání a přijetí vlastních hranic i možností.

Léčba poruch příjmu potravy vyžaduje rovněž práci s úzkostí, depresí a fyzickými projevy stresu. Objevují se zde i rodové vzorce – například nespokojenost s tělem nebo strach z opuštění, které mohou být předávané z generace na generaci. Zkoumání těchto vlivů pomáhá porozumět, že nejde o individuální selhání, ale o komplexní dynamiku, kterou je možné postupně měnit.

Klíčové je podporovat klienta v používání autentického hlasu a učit ho sdílet své pocity s ostatními. Strach z odmítnutí často vede k mlčení, které zase posiluje vnitřní izolaci. Vyjádření vlastních potřeb, i když zpočátku nepohodlné, je základním krokem k obnovení zdravých vztahů a k posílení odolnosti vůči emocionálním spouštěčům.

Je také třeba zdůraznit, že užívání léků na úzkost či depresi není projevem slabosti. Může jít o důležitou podporu v období, kdy je těžké zvládat symptomy bez pomoci. Stejně tak je nezbytné hledat reálné nástroje zvládání úzkosti a deprese mezi jednotlivými sezeními a postupně budovat dovednosti, které umožní zvládat těžké stavy bez destruktivních strategií.

Jak pomoci klientům obnovit spojení mezi tělem a myslí

Lidé trpící poruchami příjmu potravy se často oddělují od svého těla, aby se vyhnuli nepohodlí. Tento proces oddělení může být způsobený mnoha faktory, které souvisejí s fyzickými i emocionálními signály těla. Klíčem k úspěšné práci s těmito klienty je pomoci jim znovu navázat kontakt se svým tělem, rozpoznávat fyzické a emocionální signály a naučit se jim důvěřovat. Tento proces, zaměřený na zlepšení propojení těla a mysli, je nezbytný pro obnovení zdravých návyků a vnímání těla.

Jedním z nejdůležitějších prvků je porozumění tomu, jakým způsobem lidé s poruchami příjmu potravy vnímají své tělo. Často mají problémy s interoceptivním vnímáním, což je schopnost vnímat vnitřní signály těla, jako je hlad, sytost, únava, bolest nebo úzkost. Tento problém je často spojen s alexithymií, což je obtížnost při identifikaci a popisu vlastních emocí. Když lidé nedokážou rozlišit mezi tělesnými signály a emocemi, snadno si pletou fyzické pocity, jako je například „hlad“, s emocionálním nepohodlím, například nervozitou nebo vzrušením. To může vést k nesprávné interpretaci těchto signálů, což zvyšuje nedůvěru vůči vlastnímu tělu. Mnozí klienti pak začnou vnímat jakýkoli fyzický projev jako hrozbu, například pocit plnosti po jídle může být vnímán jako známka přibývání na váze, což zhoršuje jejich postoj k tělu.

Kromě toho existují i další faktory, které mohou ovlivnit tuto disociaci od těla. Například traumatické zážitky z dětství, jako je fyzické nebo emoční zneužívání, mohou vést k tomu, že lidé začnou potlačovat své tělesné signály jako ochranu před bolestivými vzpomínkami a emocemi. V takových případech je velmi důležité, aby terapeut měl trpělivost a porozumění pro proces obnovy spojení těla a mysli.

Výchova, která se zaměřuje na kontrolu jídla, také může vést k problémům s vnímáním tělesných signálů. Děti, které jsou v rámci výchovy neustále kontrolovány, co a jak mají jíst, mohou ztratit schopnost naslouchat svému tělu. To, co začíná jako výchovný přístup, se může snadno změnit v mechanismus, který brání dítěti ve schopnosti rozlišit skutečný hlad od emocionálních potřeb. Rodiče, kteří používají jídlo jako odměnu nebo trest, mohou neúmyslně podpořit vztah k jídlu, který je spíše emocionální než tělesný.

Dále zde existuje fenomén stravování pod vlivem diet, který může vést k chronickému ignorování tělesných signálů hladu a sytosti. Dietáři se často soustředí na vnější podněty, jako je vzhled nebo vůně jídla, spíše než na signály svého těla. Tato vnější orientace může vést k přejídání, neboť se ztrácí vnímání vlastních potřeb těla.

Jedním z prvních kroků k obnově propojení těla a mysli je identifikace úrovně stresu a schopnost rozpoznat různé stupně tělesného nepohodlí. Mnoho klientů, kteří mají problémy s příjmem potravy, nemají slova, kterými by vyjádřili, co prožívají, ale jsou schopni rozlišit různé intenzity stresu, které zažívají. K tomu slouží nástroj, jako je Subjektivní škála stresu (SUDS), která pomáhá klientům jasněji vnímat a klasifikovat své tělesné reakce. Díky tomu klienti získají větší důvěru ve své schopnosti vnímat signály těla a mohou lépe pochopit, jak různé copingové techniky ovlivňují jejich pocity.

U klientů je kladeno důraz na to, aby se učili nejen rozeznávat své vnitřní potřeby, ale také na to, jak se učit tolerovat tělesné pocity i v situacích, kdy tyto pocity nejsou příjemné. Pomocí správně zvolených technik a cvičení se mohou klienti naučit, že nepohodlí je dočasné a s časem se zmírňuje. Tato schopnost rozlišovat mezi dočasným a trvalým nepohodlím je klíčová pro obnovu zdravého vztahu k vlastnímu tělu.

V procesu obnovy spojení těla a mysli je důležité si uvědomit, že každý klient je jedinečný a jeho cesta bude jiná. Někdy může trvat déle, než se klienti naučí důvěřovat svým vnitřním signálům, ale každý malý krok je důležitý pro dosažení dlouhodobé změny. Pomocí soustředění na cvičení mindfulness a interoceptivní povědomí mohou klienti začít znovu objevovat, co jejich tělo skutečně potřebuje, místo aby reagovali pouze na vnější podněty nebo emocionální impulzy.

Jak rozlišovat intuici, úzkost a tělesné signály?

Každý z nás zažívá okamžiky, kdy se v našem těle objeví podivné pocity, které nelze okamžitě vysvětlit. Tyto vnitřní signály mohou být jakýmsi vodítkem, které nám ukazuje, že něco není v pořádku. Často se však stává, že tyto pocity zaměníme za úzkost nebo jiné tělesné projevy, jako je hlad nebo sytost. Proto je nezbytné naučit se rozlišovat mezi těmito různými tělesnými signály, což je dovednost, která může zásadně zlepšit naše schopnosti v oblasti seberegulace a emoční inteligence.

Intuice je schopnost „vědět“ nebo „cítit“ něco bez použití logického myšlení. Tento proces může být někdy těžko uchopitelný, protože často přichází jako vnitřní pocit, který nelze vysvětlit racionálně. Mnoho lidí zažívá intuici jako fyzické pocity v těle, které mohou být velmi intenzivní, až nepříjemné. Pro některé může být tento pocit tak silný, že ho těžko odlišují od úzkosti nebo jiných emočních stavů.

Jako příklad si vezměme Rachel, která popisuje svůj silný fyzický pocit v břiše, když ví, že něco není v pořádku. Tento pocit je spojený s její schopností rozpoznat, když někdo lže, nebo když se skrývá nějaká nepříjemná zpráva. Rachel popisuje, že tento pocit je tak silný, že cítí potřebu zvracet, což je jedním ze způsobů, jak se snaží tento nepříjemný pocit zmírnit. Tento jev je častý u lidí, kteří mají silnou intuici, ale neumí ji ještě plně rozpoznat nebo ji správně interpretovat.

Důležité je si uvědomit, že intuice a úzkost mohou mít velmi podobné fyzické projevy, a proto je nezbytné se naučit je od sebe rozlišovat. Intuice přichází jako vnitřní pocit, že něco víte, i když nemáte konkrétní důkazy. Může to být pocit v břiše nebo jiných částech těla, který se zdá být více „známý“ a přichází s určitou jistotou. Naopak úzkost je často spojená s obavami z neznámého, a proto její projevy bývají intenzivnější a mohou vyvolávat strach nebo nervozitu.

Dalším tělesným signálem, který je důležité odlišit, je hlad nebo sytost. Hlad je tělesný signál, který nás upozorňuje na potřebu potravy, zatímco pocit sytosti přichází po jídle a signalizuje, že jsme dostatečně najedeni. Tyto signály jsou pro naše přežití zásadní, ale v dnešní době mohou být někdy ovlivněny naší psychikou, například pokud se potýkáme s emocemi nebo stresem.

Jak tedy rozpoznat, zda to, co cítíme, je intuice, úzkost nebo jiný signál? Klíčem je pozornost k vlastnímu tělu a schopnost sledovat, jak naše tělesné pocity souvisejí s konkrétními emocemi nebo situacemi. Doporučuje se vést si deník, do kterého si každý den zaznamenáme, co jsme cítili v těle, jaké myšlenky a pocity nás provázely a co se v té době dělo kolem nás. Tímto způsobem si můžeme vytvořit vzorce, které nám pomohou lépe porozumět tomu, co se s námi děje, a to i v okamžicích, kdy máme pocit, že ztrácíme kontrolu.

Když rozpoznáme, že naše pocity jsou intuicí, můžeme se zaměřit na to, co nás na dané situaci znepokojuje a proč. Intuice nám může poskytnout cenné informace, které bychom jinak přehlédli. Na druhou stranu, když rozpoznáme, že za našimi pocity stojí úzkost, můžeme začít pracovat na uklidnění mysli a těla, abychom obnovili rovnováhu.

Je třeba si uvědomit, že proces rozpoznávání intuice není okamžitý a vyžaduje praxi. Proto je užitečné provádět různé cvičení, která nám pomohou zlepšit schopnost vnímat a analyzovat tělesné signály. Například si můžeme každý den zapsat pět věcí, za které jsme vděční, nebo si zaznamenat pocity v těle při různých situacích, což nám pomůže lépe porozumět tomu, co nám naše tělo říká.

Důležité je také pochopit, že každý člověk reaguje na emoční podněty jinak. To, co jednomu člověku vyvolá silnou úzkost, může u jiného vyvolat pouze drobné znepokojení. Stejně tak je tomu u intuice – někdo může mít vnitřní pocit, že něco není v pořádku, zatímco jiný zůstane klidný i v podobné situaci. Každý z nás má vlastní způsob, jak reaguje na emocionální podněty, a poznání tohoto mechanismu nám může pomoci lépe zvládat stresové a emocionální situace.

V neposlední řadě je užitečné si být vědom toho, že emocionální spouštěče mohou mít různé podoby. U některých lidí mohou být spouštěčem obrazy nebo myšlenky, u jiných to mohou být tělesné pocity nebo konkrétní situace. Učení se rozpoznávat vlastní „spouštěče“ a pořadí, v jakém přicházejí, je klíčem k lepší seberegulaci. Pochopení svého vlastního procesu nás posouvá k větší emoční stabilitě, která je základem pro zdravé a vyrovnané životní rozhodování.

Jak emoční regulace a psychosociální funkce ovlivňují poruchy příjmu potravy?

Poruchy příjmu potravy se často pojí s vážnými problémy v oblasti psychosociálního fungování. Psychosociální funkce označují schopnost jednotlivce úspěšně komunikovat s okolím, vytvářet a udržovat uspokojivé vztahy s rodinou, partnery, přáteli a kolegy, a zároveň správně zvládat odpovědnosti v různých rolích, ať už v práci, ve škole či v jiných sociálních prostředích (Mehl et al., 2019). Pro lidi s poruchami příjmu potravy jsou psychologické, emocionální a sociální problémy nejběžnějšími a nejvážnějšími komplikacemi (Blodgett Salafia et al., 2015).

Lidé trpící těmito poruchami často procházejí výraznými problémy v oblasti sociální interakce, kde dominují silné pocity úzkosti, obav z odmítnutí a hlubokého strachu z negativního hodnocení ostatními. Tato intenzivní sociální úzkost vede k tomu, že se jedinci vyhýbají sociálním situacím a zůstávají uzavřeni ve své vlastní bublině strachu a nejistoty. Přestože se pokoušejí vyhnout těmto situacím, zároveň mají silnou touhu být viděni a přijímáni ostatními. Tento paradox vytváří vnitřní konflikt, který prohlubuje jejich problémy s emocemi a vztahy.

Jedním z důležitých aspektů tohoto chování je kognitivní inflexibilita, která způsobuje, že tito jedinci mají problém adaptovat se na nečekané situace. Tato rigidita v myšlení, kdy nejsou schopni vidět jiné možnosti než ty, na které jsou zvyklí, zvyšuje jejich pocity úzkosti a zesiluje strach z negativního hodnocení ze strany ostatních (Arlt et al., 2016). Tento problém se objevuje především ve veřejných a sociálních situacích, kde se lidé s poruchami příjmu potravy stávají výrazně sebevědomějšími a méně flexibilními.

Dalším charakteristickým rysem jedinců s těmito poruchami je jejich nízká asertivita, což znamená, že mají tendenci přebírat problémy ostatních, říkat „ano“ na nevhodné požadavky nebo požadavky, se kterými nesouhlasí, a to vše na úkor jejich vlastních potřeb. Nedostatek schopnosti říct „ne“ jim brání v udržování zdravých hranic a prožívají pocity bezmoci (Forbush & Watson, 2006). V těchto interakcích často chybí schopnost vyjadřovat vlastní názory nebo potřeby, což dále podporuje jejich neschopnost komunikovat autenticky.

Poruchy příjmu potravy jsou také spojeny s výraznými problémy v oblasti sociálních dovedností. Jedinci s těmito poruchami mají často potíže s iniciováním a správným reagováním na interakce s ostatními, nedokáží udržet oční kontakt, mají problém s přítomností v okamžiku a častokrát špatně interpretují neverbální signály. To vše může vést k nepochopení ostatních, přičemž jakékoli situace spojené s jídlem nebo stravováním s jinými lidmi jsou pro ně velmi stresující (MacIntyre et al., 2022).

Pro zmírnění těchto problémů je nezbytné, aby terapie a intervence zaměřené na poruchy příjmu potravy zahrnovaly i zlepšení psychosociálních dovedností, jako jsou dovednosti pro vyjádření autentických emocí, používání vlastního hlasu, a učení se stanovování zdravých hranic. Takové dovednosti mohou jednotlivcům pomoci snížit úzkost a zlepšit jejich schopnost vytvářet a udržovat zdravé vztahy, čímž se zvýší jejich psychosociální fungování a sníží riziko prohlubování poruchy (Cardi et al., 2018).

Zlepšení těchto dovedností by mělo být součástí každého terapeutického plánu. Klienti se učí nejen rozpoznávat a regulovat své emoce, ale také se učí správně reagovat na potřeby a požadavky ostatních, což zlepšuje jejich schopnost udržovat stabilní vztahy. Takový proces je klíčový pro zotavení a zlepšení kvality života, protože poruchy příjmu potravy jsou nejen o jídle, ale také o tom, jak se jedinec vztahuje k ostatním a jak zvládá interakce se světem kolem sebe.

Jak lépe porozumět jemným nuancím v mezilidských vztazích?
Jak komunikovat v arabské nemocnici: Jaké fráze znát a co očekávat
Jak somatická cvičení mění naše tělo a mysl: cesta k uvolnění a vědomému pohybu
Jakým způsobem lidé ovlivňují vymírání druhů a co s tím můžeme dělat?