Ochota pustit lopatu znamená připustit, že dosavadní snahy nás nevedou k životu, jaký chceme žít. Často nevíme přesně, co dál, nebo jak se tam dostat, ale je nutné být připraven být trochu zmatený, úzkostný, nebo dokonce vystrašený, pokud to znamená vytrhnout se z místa, kde jsme uvězněni. Tento proces, nazývaný kreativní beznaděj, pomáhá lidem přijmout, že to, co dosud dělali, nefunguje, a otevřít prostor pro nové způsoby jednání. Zní to paradoxně – beznaděj, která má za cíl přinést naději –, ale právě uvědomění si marnosti stávajících strategií je prvním krokem k opravdové změně.

Klienti často pokračují ve stejných činnostech s vírou, že tentokrát bude výsledek jiný. Snaží se „víc a tvrději“, i když zkušenost jim říká opak. Často si stěžují, jak moc usilují, ale stále jsou uvězněni v nekonečném koloběhu obav a neklidu. Místo abychom je přesvědčovali, aby přestali, je třeba systematicky a citlivě vést k vlastnímu uvědomění neúčinnosti jejich snah. V terapii se ptáme, co už zkoušeli, jak jim to pomohlo, a pomáháme jim pochopit, že boj s myšlenkami a pocity často úzkost spíše živí než snižuje.

Příklad klientky Marie ukazuje, jak se někdo může roky pokoušet „přemluvit“ svou úzkost pozitivním myšlením nebo ignorováním starostí, přičemž výsledky jsou pouze dočasné a s vysokou cenou – ztrátou přítomnosti v rodinném životě, vyčerpáním a frustrací okolí. Přestože pozitivní myšlení někdy dočasně pomáhá, jeho dlouhodobé užívání může znamenat, že člověk přestává být upřímný k sobě i svému okolí.

Velkou překážkou je, že změna vyžaduje opustit staré vzorce, i když to znamená nejistotu. Je důležité souhlasit, že nebudeme „bojovat tvrději“ s myšlenkami, které klienta trápí, protože dosavadní boj selhal. To může vyvolat zmatek, ale právě tento stav je předzvěstí nového přístupu. Klienti jsou vedeni k tomu, aby se sami přesvědčili o nefunkčnosti stávajících strategií – od pozitivního myšlení přes medikaci až po předchozí terapie, které jim sice někdy poskytly úlevu, ale nebyly dlouhodobým řešením.

Terapeut přistupuje s empatií, uznává náročnost prožitků a zároveň pomáhá systematicky shrnout a vyhodnotit, co všechno klient vyzkoušel. Tento proces posiluje klientovu motivaci vzdát se neefektivních způsobů jednání a otevřít se novým možnostem, které skutečně vedou ke změně.

Zkušenost učí, že nátlak nebo přímé argumenty, aby klient „přestal něco dělat“, často vyvolávají odpor a obranu. Trpělivost a respekt k životním zkušenostem klienta jsou proto klíčové. V terapii se proto neučíme, jak „bojovat tvrději“, ale jak přestat bojovat a začít jinak žít.

Je nezbytné pochopit, že odpuštění sobě samému a přijetí vlastní zranitelnosti nejsou projevem slabosti, ale předpokladem k vytvoření zdravějšího vztahu k vlastním myšlenkám a emocím. Tato změna vnímání je základem pro postupnou proměnu – místo úniku či boje se učíme být přítomni, vědomě prožívat a přijímat i nepříjemné stavy bez nutnosti je hned odstranit. Právě tato schopnost přináší opravdovou svobodu a možnost naplněného života.

Jak se osvobodit od minulosti a rozšířit své vědomí o sobě samém?

Vzpomínky na minulost, často bolestivé či zmatené, se mohou stát pevnou součástí naší identity, ačkoli jsme se od nich dávno měli osvobodit. Přesto se vracejí jako automatické reakce, ačkoli my sami můžeme růst a měnit se. Je důležité si uvědomit, že tyto vzpomínky nejsou tím, kým jsme teď. Nejde o vymazání historie, ale o schopnost nebýt jí zcela definován, nebýt uvězněn v obrazech, které si o sobě nosíme.

Při práci s klienty často vychází najevo, že i přes přetrvávající těžkosti mají v životě i světlé vzpomínky, momenty radosti a hodnot, které zůstávají konzistentní napříč časem. Někdy se lidé mohou příliš ztotožnit s určitou etapou svého života, například s náročným obdobím dospívání, a zapomínají, že jsou mnohem víc než jen tyto zkušenosti či jejich reakce na ně. Snažit se uniknout té části sebe, která byla „poškozená“ nebo „zlomená“, často znamená být stále v pasti té samé identity, místo abychom ji nechali být jen jednou částí celku.

Tento proces sebepoznání může být zvlášť náročný pro osoby, které prošly traumatem. Často si pamatují jen bolestné momenty a zapomínají na radostné okamžiky, nebo mohou být zmateny tím, že v nich spoluexistují vzpomínky na zranění i štěstí. Příklad ženy, která našla ve starých fotografiích radostné momenty strávené s otcem i přes jeho zneužívání, ukazuje, že traumata nejsou jedinou složkou identity. Můžeme být přeživší i lidé, kteří zažili chvíle štěstí a lásky. To, že máme příjemné vzpomínky, nezmenšuje závažnost utrpení, ale umožňuje komplexnější pohled na sebe sama, kde trauma není absolutní definicí.

Důležitou součástí je také to, jak terapeut pracuje s traumatickými vzpomínkami, pokud během sezení vyvstanou. Namísto úniku od nich je vhodné zůstat v přítomnosti, uvědomit si je, ale zároveň hledat i jiné vzpomínky, které jsou součástí širšího obrazu osobnosti. To pomáhá přerušit automatické propojení se sebou sama pouze jako obětí minulosti.

Přesouvání se do univerzálního kontextu může pomoci rozšířit vnímání sebe sama a vést ke svobodě od úzkostí a omezených představ o vlastní identitě. Tento širší pohled nemusí být nutně náboženský či duchovní, může být založen i na vědeckém porozumění naší propojenosti s okolním světem. Meditace o „kosmickém já“ například připomíná, že jsme stejně jako list stromu neoddělitelně součástí většího celku. List nemůže existovat odděleně od stromu, stejně tak náš život je závislý na přírodě, slunci, zemi, vesmíru. Náš život je plynutím energie a hmoty, které vznikly před miliardami let a stále jsou v neustálém pohybu a proměně.

Pochopení, že jsme součástí širšího celku a že hranice „já“ nejsou pevné a neměnné, pomáhá překonat pocit izolace a úzkosti. Umožňuje nám přijmout nejen naše staré vzpomínky a bolesti, ale i hodnoty a momenty radosti, které jsou stejně skutečné a významné. Tímto způsobem lze nalézt větší flexibilitu v sebeidentitě a více prostoru pro život plný smyslu a autenticity.

Důležité je také uvědomit si, že tento proces není lineární a vyžaduje trpělivost. Není možné si „odložit“ či „přeprogramovat“ identitu přes noc, ale je to kontinuální cesta, při níž se učíme být k sobě laskaví a neodsuzovat se za to, co jsme prožili. Každý z nás je vícevrstevnatý a komplexní než naše bolesti či úzkosti.

Pro hlubší pochopení tohoto tématu může být přínosné zabývat se literaturou zaměřenou na sebepoznání, psychologii identity a spiritualitu v praktickém pojetí, kde se prolínají vědecké poznatky s filozofickými úvahami o našem místě ve vesmíru.

Co je ACT a jak pomáhá při úzkosti?

ACT, neboli Acceptance and Commitment Therapy, představuje třetí vlnu behaviorálních terapií, která navazuje na základy kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Zatímco první vlna zahrnovala čistě behaviorální přístupy a druhá vlna přinesla kognitivní terapii, ACT rozšiřuje tyto principy a integruje je s moderními přístupy jako mindfulness a dialektická behaviorální terapie (DBT). ACT je díky své komplexnosti a univerzálnosti využívána v různých zemích po celém světě, od Anglie přes Írán až po Čínu či Austrálii, což dokládá velké množství randomizovaných kontrolovaných studií (RCT), které potvrzují její účinnost, zvláště v oblasti léčby úzkostných poruch.

Na rozdíl od některých jiných přístupů, které se zaměřují primárně na eliminaci úzkosti, ACT neklade za cíl úplné odstranění nepříjemných emocí. Místo toho se snaží pomoci klientům žít plnohodnotný život navzdory přítomnosti úzkosti. Klíčovým principem je přijetí nepříjemných myšlenek, emocí a tělesných pocitů, které nelze vždy zcela odstranit, a současně závazek k životu v souladu s osobními hodnotami. Výzkumy ukazují, že pokud člověk žije v souladu se svými hodnotami, jeho utrpení se často snižuje, zatímco snaha o odstranění utrpení jako takového nemusí nutně vést k plnohodnotnému a smysluplnému životu.

ACT má široké využití nejen v individuální terapii, ale také v párové a skupinové terapii, stejně tak v oblasti vzdělávání, koučinku či organizačního poradenství. Díky tomu, že může začleňovat prvky z jiných ověřených terapií, poskytuje velmi flexibilní rámec, který lze přizpůsobit různým potřebám klientů.

Důležitou součástí práce s ACT je nejen teoretické pochopení, ale především praktická zkušenost a trénink. Slova a myšlenky představují jen omezený aspekt reality, a proto ACT klade důraz na práci s neverbálními procesy a zkušeností „z první ruky“. I zkušení odborníci v této terapii často přiznávají, že plně „nechápou“ ACT intelektuálně – přesto je tato metoda účinná.

Zajímavým zjištěním je, že terapeuti trénovaní v ACT nemusí mít vždy pocit jistoty ve své práci, ale jejich klienti vykazují lepší výsledky než ti, kteří jsou vedeni klasickým KBT přístupem. To ukazuje, že je někdy lepší umět akceptovat nejistotu a přizpůsobit se skutečnému prožívání klienta, než pevně lpět na předem stanovených plánech a teoriích.

Klienti často oceňují postoj terapeuta, který „zůstává s nimi“, aniž by jim vyčítal neúspěchy či „nedostatečnou snahu“. ACT je o společné cestě, kde terapeut a klient společně zkoumají, co je možné a smysluplné v konkrétním okamžiku. Tento postoj je zásadní nejen pro efektivitu terapie, ale i pro budování důvěry a motivace klienta.

V práci s úzkostí ACT nabízí nástroje a perspektivy, které pomáhají klientům porozumět a zvládat různé formy úzkostných stavů – generalizovanou úzkost, paniku, zdravotní úzkost, obsedantně-kompulzivní poruchu či trauma. Klíčovým bodem je, že motivace vychází z nalezení a napojení se na osobní životní hodnoty, které klientovi dávají smysl a energii pokračovat, i když je přítomna úzkost.

ACT není jen o odstranění symptomů, ale o vytvoření života, který stojí za to žít. To znamená ochotu přijmout i nepříjemné zážitky a soustředit se na to, co je opravdu důležité. Terapie tak představuje proces, kdy klient získává schopnost být v přítomném okamžiku, zvyšuje psychologickou flexibilitu a rozvíjí schopnost nechat myšlenky a pocity plynout, aniž by je nutně musel měnit nebo se jich zbavovat.

V tomto kontextu je nezbytné chápat, že ACT je dynamický a komplexní přístup, který vyžaduje nejen teoretickou znalost, ale i osobní zkušenost a pravidelný trénink. Slova a intelektuální pochopení nestačí; zásadní je práce s prožitkem, což může být pro terapeuty i klienty zpočátku náročné, ale zároveň nesmírně obohacující.

Proč se objevují čarodějky, když je láska na hranici mezi nenávistí a obdivem?
Jak naučit psa uklízet hračky a další užitečné triky
Jak DevOps mění roli testování ve vývoji softwaru