Jak Costa Rica vytvořila model udržitelného rozvoje: Příběh AIJ projektů a mezinárodních iniciativ

V 90. letech 20. století Costa Rica zažila unikátní historický okamžik, který se stal základem pro její roli v globálních iniciativách zaměřených na ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj. Tento "okno příležitosti" (Kingdon 1995) bylo možné díky stabilitě demokratického systému a poměrně vysoce rozvinuté ekonomické rovnosti, což učinilo z Costa Riky zemi, která byla "otevřená novým věcem". Klíčovým momentem byl příchod rodiny Figueres na prezidentskou funkci, konkrétně José Maríi Figuerese, jehož rodina vedla zemi již po mnoho let. Figueres a jeho tým byli vnímáni jako "myšlenkově orientovaní, nevykořisťující" a jejich přístup byl považován za výjimečný i v politických kruzích.

V roce 1996, během jeho prezidentství, Costa Rica zásadně zefektivnila implementaci programů AIJ (Joint Implementation) zaměřených na snižování emisí skleníkových plynů. Tento projekt vznikl v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a jeho cílem bylo umožnit rozvinutým zemím plnit jejich klimatické závazky investováním do projektů v rozvojových zemích. Figueres a René Castro zavedli "národní autoritu" pro správu těchto projektů, která se stala jakýmsi "one-stop-shopem" pro implementaci politiky AIJ (Michaelowa 2002, 273).

Podle studie Michaela M. Michaelowy (2002) se Costa Rica stala lídrem v regionu Latinské Ameriky, když zahájila téměř dvakrát více projektů AIJ než jakákoliv jiná země v regionu. V roce 2002 byla považována za nejrozvinutější zemi, která přijímala a realizovala tyto projekty. Velká část úspěchu byla přičítána ochotě rozvinutých zemí jako Norsko, USA a Nizozemsko investovat do těchto iniciativ. To vše bylo možné díky nadšení "zelené elity" pro projekty udržitelného rozvoje a energetické politiky.

První projekt AIJ, který Costa Rica realizovala v roce 1996, byl bilaterální iniciativa mezi Costaricou a Norskem. Cílem bylo zlepšit stav povodí řeky Virilla ve středním údolí Costa Riky, které je klíčové nejen pro pitnou vodu, ale i pro výrobu hydroelektrické energie. Norsko zakoupilo 200 000 hektarů tropických lesů v Costa Rice za 2 miliony dolarů s cílem uchovávat uhlík. Tento krok byl považován za významný nejen v rámci země, ale i na mezinárodní úrovni, protože šlo o první takovou dohodu v rámci AIJ.

Současně s těmito kroky Costa Rica propagovala svou roli "laboratoře" udržitelného rozvoje na globální scéně. Figueres v roce 1996 prohlásil, že "Costa Rica chce být užitečná" a nabízí své území a odhodlání jako příspěvek k mezinárodnímu úsilí o vytvoření obyvatelných komunit a udržitelný rozvoj. Costa Rica se tedy profilovala jako "laboratoř" pro nové modely udržitelného rozvoje, které budou sloužit jako vzor pro ostatní země (Figueres Olsen 1996, 190).

Kromě projektů AIJ byla v Costa Rice aktivně prosazována legislativa zaměřená na ochranu životního prostředí. V roce 1996 byl přijat nový lesnický zákon a spuštěn program plnění environmentálních služeb (PES), což znamenalo začátek finančních odměn za ochranu přírody a ekosystémů. Tento program se stal základem pro rozvoj ekologického zemědělství a ochrany přírody na národní úrovni.

Roky, které následovaly po těchto prvních krocích, ukázaly, že Costa Rica si nejen udržela svou roli lídra v oblasti klimatických iniciativ, ale začala rozvíjet i dlouhodobé strategie zaměřené na dosažení uhlíkové neutrality. Podle bývalého ministra životního prostředí Samuelu, plány na dekarbonizaci z roku 2018 vycházely z předchozích iniciativ, včetně slibu o uhlíkové neutralitě z roku 2006 a projektů AIJ realizovaných již v 90. letech.

Je zřejmé, že Costa Rica v roce 1996 položila základy pro svůj dlouhodobý klimatický závazek. Její politická a environmentální elita nejen že nastavila model pro ostatní země v regionu, ale ukázala světu, že je možné spojit udržitelnost s ekonomickým rozvojem. Význam Costa Riky jako "laboratoře" pro nové modely udržitelného rozvoje se ukazuje nejen v jejím vlivu na mezinárodní klimatické politiky, ale i v její schopnosti prosadit vlastní ekologické a hospodářské zájmy na globální scéně.

Jak Costa Rica ovlivnila globální klimatickou politiku: Význam Christiany Figueres a domácí klimatická agenda

V roce 2009 se světové klimatické spory zaměřily na město Kodaň, kde se konala 15. konference stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP 15). Ačkoliv se jednalo o katastrofu z hlediska globálních klimatických závazků, Kodaň znamenala historický okamžik pro malou, ale politicky významnou zemi – Kostariku. Během těchto jednání se totiž začala formovat kariéra Christiany Figueres, která byla později jmenována výkonnou tajemnicí UNFCCC (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu). Tento okamžik, jak prohlásil William, jeden z bývalých ministrů, byl pro Kostariku významný i přesto, že Kodaň jako celosvětová klimatická událost selhala.

V kontextu domácí politiky Costa Riky se klimatické problémy postupně staly méně prioritními, zejména po roce 2010, kdy Chinchillová převzala úřad. Prezidentka byla zpočátku vnímána jako pokračovatelka politiky svého předchůdce, prezidenta Ariase, ale její agenda byla více zaměřena na otázky vnitřní bezpečnosti a kriminality než na ekologické závazky. Přestože na začátku jejího mandátu probíhaly projevy o ochraně přírodních zdrojů, v průběhu času došlo k poklesu prioritizace klimatických iniciativ.

Zatímco počasí v Kostarice pokračovalo ve svých snahách o dosažení uhlíkové neutrality, Chinchillová se nepodílela na globálních vyjednáváních a klimatické iniciativy byly spíše v pozadí. Tento posun v domácí politice ukazuje na komplexitu vztahů mezi domácími politiky a mezinárodními klimatickými závazky. I když byla pokračována práce na národním klimatickém centru (Dirección de Cambio Climático), změny v domácí politice ukázaly, že udržitelnost a ochrana životního prostředí nejsou vždy hlavními motivacemi politiků.

V tomto kontextu se důležitost postavení Christiany Figueres jako výkonné tajemnice UNFCCC jevila jako klíčová pro další směřování Kostariky na mezinárodním poli. Její schopnost zprostředkovat důvěru mezi různými státy po kodaňské neúspěšnosti a její vytrvalost v prosazování udržitelnosti přitáhly pozornost celého světa. Figueres byla schopna přetvořit klimatické vyjednávání a posunout je směrem k novým iniciativám, jako byla dekarbonizace nebo závazky k dosažení uhlíkové neutrality, přičemž tyto iniciativy měly zásadní význam pro pozici malé, ale politicky aktivní Kostariky.

Vedle jejího mezinárodního úspěchu, zůstává klíčovým faktorem pochopení, jak je klimatická politika úzce spojena s politickými a geopolitickými zájmy. Je třeba si uvědomit, že domácí klimatické iniciativy nemohou existovat v izolaci. Potřeba dlouhodobé politické vůle a skutečného angažování politiků v prosazování změn ve prospěch životního prostředí je rozhodujícím faktorem pro dosažení skutečných změn. Zatímco globální klimatické politiky jako COP mají významný symbolický dopad, bez odpovídajícího domácího politického základu je jejich efektivita omezena.

Jak aktuální politické změny v Kostarice ovlivňují sociální nerovnost, násilí a životní prostředí?

Kostarika, dlouhodobě považována za stabilní demokratický stát Latinské Ameriky, čelí v posledních letech značným změnám. Tyto změny jsou nejen politické, ale i sociální a environmentální. V roce 2022 se do prezidentského úřadu dostal Rodrigo Chaves Robles, bývalý ekonom Světové banky, který vystupuje konfrontačně vůči médiím a v minulosti čelil obvinění z sexuálního obtěžování. Jeho styl vlády byl porovnáván s autoritářskými lídry, jako je Donald Trump nebo Jair Bolsonaro. Tento politický obrat je výrazem širších problémů, které se v zemi v posledních letech prohloubily.

V Kostarice se zvyšuje sociální nerovnost, což je evidentní i z rostoucího indexu Gini. Podle zpráv Reuters žije téměř čtvrtina obyvatel země v chudobě, a veřejný dluh dosahuje rekordní výše. Po pandemii COVID-19 přijal prezident Alvarado podporu od Mezinárodního měnového fondu, což vedlo k nárůstu zadlužení. Tento ekonomický tlak byl spojen s rostoucími případy korupce, kdy byli obviněni úředníci ve stavebnictví a vládních institucích z přijímání úplatků.

Zvýšená ekonomická nejistota a rostoucí sociální rozdíly se neobešly bez důsledků. V posledních letech došlo k výraznému nárůstu násilí, přičemž v roce 2022 zaznamenala Kostarika rekordní počet vražd. Tento nárůst násilí, jak uvádí zprávy, je přímo spojen s drogovým trhem, který je v některých regionech země stále silně přítomen. Mnoho mladých mužů bez pracovních příležitostí se uchýlilo k drogovému byznysu, čímž přispěli k eskalaci násilí.

Regiony jako Puerto Limón, které jsou tradičně okrajové a v nichž žije mnoho lidí historicky marginalizovaných, se staly epicentrem tohoto násilí. Ačkoliv se násilí původně soustředilo do těchto periferních oblastí, začalo se šířit i do centrálního údolí a ovlivňovat i hlavní město San José. To má potenciál zcela změnit obraz Kostariky, která byla dlouho vnímána jako bezpečná a stabilní destinace pro mezinárodní turisty.

Kromě sociálních problémů se v zemi stále více diskutují i environmentální otázky. V minulosti byla Kostarika vzorem pro ekologické politiky a udržitelnost, avšak v posledních letech se objevily obavy o ochranu životního prostředí, zejména v souvislosti s těžbou fosilních paliv. V roce 2021 byla v parlamentu projednávána novela zákona o zákazu těžby fosilních paliv, která však byla nakonec odložena, přičemž tento krok způsobil zklamání nejen ekologických organizací, ale i některých veřejných osobností, včetně Christiany Figueres.

V roce 2022, po určitém vzepětí vůči těžbě fosilních paliv, přišlo velké zklamání, když byla oznámena změna v politice Kostariky a vláda ustoupila od své vedoucí role v rámci iniciativy Beyond Oil and Gas Alliance (BOGA). Tento obrat v politice ukazuje na napětí mezi ambiciózními ekologickými cíli a tlaky ekonomických a politických sil, které preferují pokračování těžby fosilních paliv pro udržení ekonomické stability.

Vzhledem k těmto proměnám bude důležité sledovat, jak se Kostarika vyrovná s těmito problémy v následujících letech. Sociální a ekonomické rozdíly, které se neustále prohlubují, mohou mít dlouhodobé dopady nejen na politickou stabilitu, ale i na mezinárodní vztahy a ekonomiku. I v případě ekologických iniciativ se může stát, že ambiciózní cíle budou postupně opuštěny pod tlakem hospodářských zájmů a politických změn. Je však možné, že v dlouhodobém horizontu, pokud bude Kostarika schopna najít vyvážený přístup mezi těmito problémy, může zůstat příkladem pro ostatní latinskoamerické země, jak se vyrovnat s výzvami, které jsou spojeny s modernizací, ekologickými změnami a sociální spravedlností.