Jaké rituální a symbolické změny přinesla přechodová fáze mezi popelem a megality v jižní Indii?

Ve vybraných lokalitách, například ve Velpumadugu v Andhrapradéši, lze sledovat pokračování vrstvy popelem zasažené půdy až do rané megalitické fáze. Přechod od pohřebišť a rituálů spojených s popelem k monumentálním kamenným megalitům představuje zásadní posun v rituálním chování a symbolice tehdejších společností. Mezi významné megalitické lokality Karnátaky patří Brahmagiri, Maski, Hanamsagar, Terdal-Halingali, T. Narsipur či Hallur, přičemž například Hallur má radiokarbonovou dataci kolem roku 1000 př. n. l. Předchozí termoluminiscenční datace z Kumarnahalli posunuje vznik těchto lokalit ještě dále, do období 1300–1200 př. n. l. Zajímavé jsou také výsledky výzkumu Kathleen Morrisonové, která znovu přezkoumala nálezy z Brahmagiri. Dva kusy dřevěného uhlí datované pomocí AMS metody naznačují, že některé megality mohly vzniknout již mezi lety 2140 a 1940 př. n. l., tedy v době jihovýchodní indické neolitu.

V Tamilnádu byly identifikovány četné železnodobé lokality, které zásadně rozšířily naše chápání této éry. Mezi nejvýznamnější patří Adichanallur, Amritamangalam, Kunnattur či Kodumanal. Důležité jsou také nálezy nových typů hrobů, například šest hrobů s tzv. transeptovými kistami v Kodumanalu, nebo trojité dvojité kisty v Porunthalu a Thandikudi. Zajímavostí jsou rovněž velké antropomorfní megality nalezené v lokalitách Moddur a Udyayarnattam. Tyto monumenty společně s ostatními typy ukazují široké spektrum megalitických forem a zároveň regionální rozdíly, například kodajkaly a topikaly spojené především s Kerálou a Karnátakou, nebo menhiry rozšířené v Kerale, Andhrapradéši a Karnátace.

Přítomnost zemědělských produktů včetně obilovin, prosa, luštěnin a rýže potvrzují charred (uhlíkované) zbytky, nalezené například v Paiyampalli či Halluru. Přestože existovaly regionální rozdíly ve využívaných plodinách, zpracování potravin dokládají i nálezy drtičů a kamenných mlýnků, jako třeba granitový mlýnek nalezený v Machadu v Kerale. Vztah megalitických lokalit k vodním zdrojům je zdokumentován studiemi, které ukazují, že tyto osady byly často situovány poblíž zavlažovacích nádrží, většinou dešťových či napájených potoky.

Zajímavé jsou i výjevy z maleb a figurín, například lovecké scény z Marayuru či Hire Benkalu v Karnátace, které zpodobňují ptáky, jeleny a antilopy či skupinové tance lidí. Výskyt zvířecích kostí jak divokých, tak domácích druhů podporuje představu o kombinované obživě. Nejvýznamnější domestikovaná zvířata byla dobytek, ovce, psi a koně, přičemž chov dobytka byl kontinuitou z neolitu a chalkolitu.

Megalitické lokality jihoindické oblasti zanechaly bohaté archeologické dědictví, které ukazuje na komplexní společenské struktury, rozvinuté řemeslné výroby, komplexní pohřební rituály a výrazné regionální variace. Specifické monumenty jako antropomorfní megality, jejichž význam zůstává do jisté míry záhadou, naznačují, že tyto společnosti měly propracovanou symboliku a rituály, které reflektovaly jejich sociální a náboženské představy.

Důležité je mít na paměti, že tento přechod nebyl pouze technickým nebo materiálním posunem, ale znamenal hlubokou změnu v představách o životě, smrti a vztahu člověka k prostoru. Megality nejsou jen kamenné památky, ale nositelé významů, které vyprávějí o kultu předků, sociální organizaci a proměnách lidské identity v prehistorickém Jižním Indii. Podrobné pochopení těchto komplexních jevů vyžaduje multidisciplinární přístup, který kombinuje archeologii, etnologii, paleobotaniku i analýzu materiálních kultur.

Jaký je začátek psaní a urbanizace v Jižní Indii? Archeologické nálezy a texty z období 6. století př. n. l.

V roce 2014 byly při vykopávkách otevřeny hroby z období megality, přičemž bylo nalezeno téměř 598 střepů keramických nádob s graffiti a 551 s nápisy v písmu Tamil-Brahmi. Tento nález, jak bylo uvedeno v první kapitole, ukazuje na jižní adaptaci písma Brahmi, který se rozšířil v Indii. Rajan, který se podílel na analýze, uvedl, že pět datovaných vzorků z různých vrstev a komparativní studie nápisů na střepích naznačují, že osídlení tohoto místa sahá do 6. století př. n. l.

Význam tohoto nálezu spočívá v tom, že posouvá počátky historické fáze v Jižní Indii na stejné období, jaké se obvykle připisuje Severní Indii, tedy do 6. století př. n. l. Tento objev také zpochybňuje domněnku, že písmo Brahmi vzniklo na severu Indie a rozšířilo se po subkontinentu díky vlivu Maurijské říše. Y. Subbarayalu, který se zaměřil na kritiku těchto časových rámců, vyjádřil pochybnosti o datování a argumentoval, že Tamil-Brahmi nebylo původně vynalezeno pro zápis tamilštiny, ale že šlo o adaptaci cizího písma. Podle jeho názoru je třeba znovu prozkoumat data AMS a upozorňuje, že z mnoha vzorků z Kodumanalu a Keezhadi pouze některé vykazují časový rozsah před 4. stoletím př. n. l., přičemž většina vzorků je datována na období mezi 4. a 2. stoletím př. n. l.

Přestože výzkumy ukazují na pokročilý stav řemesel a průmyslu v těchto oblastech, Kodumanal a Keezhadi nemohou být označeny za urbanizovaná sídla. V Kodumanalu byla nalezena bohatá řemeslná centra, avšak žádné konkrétní zbytky struktur nebo ulic. Podobně Keezhadi poskytlo nálezy pouze několika cihlových staveb spojených s průmyslovou výrobou. Tento stav by mohl být předmětem dlouhodobých debat, ale nové objevy v dalších lokalitách mohou zásadně změnit naše chápání počátků historické doby na indickém subkontinentu.

Ve starých buddhistických textech najdeme odkazy na širokou škálu profesí, jak venkovských, tak městských. Kromě zemědělců, chovatelů dobytka a obchodníků se v textu zmiňují i služební profesí, mezi které patří pradlena, holič, krejčí, malíř a kuchař. Král zaměstnával různé specialisty, včetně vojáků různých typů – pěchoty, lukostřelců, kavalerie, sloních jednotek a vozatajů. Další osoby ve službách krále zahrnovaly ministry, guvernéry, správce majetku, komořího, trenéry slonů, policisty, vězeňské dozorce, otroky a námezdní pracovníky.

S postupem času se v textech objevují také zmínky o organizovaných gildách, které představovaly formy profesních organizací. Termíny jako šreni, nigama, puga, vrata a sangha se objevují ve staroindických textech jako označení pro různé typy těchto organizací. Vinaya Pitaka uvádí například, že gildy ve městě Šrávasti pravidelně zásobovaly mnichy a jeptišky potravinami. Další detaily o organizaci a činnosti těchto gild nalezneme v Jatakas, kde je uvedeno 18 gild, což svědčí o jejich silném propojení s královskou mocí.

Jedním z klíčových aspektů urbanizace byla i vznik mince. Texty v páli obsahují první zmínky o mincích, jako například kahapana, nikkha, kamsa, pada, masaka a kakanika. Tento přechod na peníze neznamenal konec barteringového systému, ale znamenal kvalitativní změnu v ekonomických transakcích, která měla dlouhodobé důsledky pro obchod a vedla i k rozvoji úroku a půjčování peněz. Texty v páli obsahují četné zmínky o této profesi, nástrojích úvěrů, zastavování majetku, občasném zastavování manželek nebo dětí dlužníky a o bankrotu. Dlužníci nemohli vstoupit do buddhistické sanghy, dokud nezaplatili své dluhy.

Jak souvisí podoba Šivy jako Tripurantaky s legitimizací moci Čólských králů?

Thanjavur byl nejen politickým a ceremoniálním centrem říše Čólů, ale také jejich ideologickým jádrem. Monumentální chrám Brihadíšvara, postavený za vlády krále Rádžarádži, byl nejen zasvěcen Šivovi, ale stal se i zosobněním panovníkovy moci. Skutečnost, že byl znám také jako chrám Rádžarádžešvary, poukazuje na jeho úzké propojení s královskou legitimizací. Celkový ikonografický program chrámu – a především promyšlená dominance formy Šivy jako Tripurantaky – představoval nejen náboženský motiv, ale i rafinovaný politický symbol.

Postava Tripurantaky odkazuje k puránskému příběhu o Šivově vítězství nad třemi démonickými městy, které zničil jediným šípem. Tato forma se v chrámovém sochařství objevuje výrazněji až s nástupem Čólů, což ukazuje na její záměrné využití v konstrukci královského ideálu. V Thanjavurském chrámu je Tripurantaka přítomen v nikách horní části vímany, na dvou reliéfních panelech i v monumentální fresce vnitřní ambulatorie. Bronzová socha, původně umístěná v chrámu, znázorňuje Šivu v postoji lukostřelce – i když samotný luk a šíp nejsou znázorněny.

Tato forma Šivy byla víc než jen náboženským motivem; byla výmluvným nástrojem ideologie panovníka. Champakalakshmi upozorňuje, že výsadní postavení Tripurantaky je součástí širšího ikonografického programu chrámu, který reflektoval moc Rádžarádži. Vítězství nad démony mohlo symbolizovat královu schopnost nastolit řád, porazit chaos a legitimizovat svoji vládu jako božím zásahem. Příběh rovněž ukazuje, jak se ostatní bohové – Brahma, Agni, Višnu – stávají pomocníky Šivy, což lze číst jako náznak dominance šivaismu a zároveň jako alegorii nadřazenosti panovníka, který byl vnímán jako pozemský zástupce tohoto boha.

V této legendě Brahma řídí Šivův válečný vůz, Agni je jeho šípem, Védy tvoří kola vozu a hora Mandara se proměňuje v luk. Višnu se objevuje jako Maja-móha, jehož úkolem bylo svést démony, což se mu však nedaří – démoni zůstávají věrní právě Šivovi. Po zničení jejich měst se z nich stávají Šivovi služebníci: dva jako strážci a jeden jako bubeník. Takovéto přetvoření poraženého v pomocníka podtrhuje nejen vítězství, ale i inkluzi a hierarchii. Je to zároveň silný nástroj legitimizace moci panovníka, který svou vládu prezentuje jako odraz kosmického pořádku.

Rádžarádža Chóla byl navíc zobrazován jako oddaný Šivův uctívač – například na fresce na jižní stěně komory číslo 5, kde je znázorněn jako žák Šivy v podobě Dakšinamúrtiho, předávajícího nejvyšší poznání mudrcům. Tato zobrazení vytvářejí narativ panovníka nejen jako vládce, ale i jako žáka božské pravdy, který přivádí své poddané k vyššímu poznání skrze šivaismus. Takové propojení náboženské oddanosti a světské moci bylo u Čólů vědomou strategií.

Důležité je také pochopit, že Čólové, stejně jako jiné dynastie jižní Indie, vytvářeli nové mýty o svém původu. Často kombinovali bráhmanskou a kšatrijskou linii (tzv. brahma-kšatra), přičemž důraz kladli na válečnický původ. Rádžarádža se nechával titulovat jako kšatrija-šikhamani, což znamená „klenot mezi kšatriji“. Přivlastnění si role božského válečníka se tak neomezovalo jen na ideologii, ale projevovalo se v epigrafice, ikonografii i liturgii.

Moc Čólů byla rovněž posilována skrze ritualizované akty – oběti jako ašvamedha či radžasúja, a především udělování darů bráhmanům a chrámům, které symbolizovalo vládcovu zbožnost i štědrost. Tyto akty nejen upevňovaly vazby mezi vladařem a duchovní elitou, ale sloužily i jako veřejné vyjádření královské moci. V rámci říše byli důležití také místní náčelníci, kteří často udržovali s panovníkem loajalitu prostřednictvím vojenské podpory a sňatkových aliancí. V časech silné centralizace však jejich význam klesal, jak je patrné i z