Jak budovat důvěru mezi fakultou a studenty v krizových obdobích

V září 2016, během složitých vyjednávání o pracovních podmínkách, se začaly šířit mezi studenty zvěsti o možném stávkovém opatření a jeho dopadu na semestrální kredity. Byl jsem členem odborového výboru a v této roli jsem měl možnost některé z těchto zvěstí uvést na pravou míru. Rychle jsem je uklidnil, že jde pouze o fámy a vysvětlil jsem, že nemáme žádné informace o zrušení semestru. Důležité bylo také, že jsme studenty vyzvali, aby své otázky směřovali na vedení univerzity, protože právě oni mají odpovědi na praktické otázky týkající se organizace výuky. Tato metoda se ukázala jako klíčová nejen pro správnou komunikaci, ale i pro zachování důvěry mezi fakultou a studenty.

Když jsme se vrátili na začátku podzimu, spekulace pokračovaly. Rektorát vydával vyjádření, která se snažila zpochybnit autoritu fakulty. Studenti byli varováni před možnými lživými informacemi od učitelů a dostali pokyny, že v případě stávky bude stav semestru nejistý. V tuto chvíli jsme se soustředili na jasné a konzistentní informování studentů, že nemáme žádnou moc rozhodovat o takových věcech. Důraz jsme kladli na to, že pokud jde o konkrétní organizační otázky, studenti by se měli obrátit na odpovědné osoby, tedy deany a rektora, kteří mají autoritu pro odpovědi.

Ve snaze udržet silné vztahy se studenty jsme dbali na to, aby naše komunikace nikdy nevyznívala odmítavě nebo povýšeně. Zároveň jsme si uvědomovali, že naším hlavním cílem není „vyhrát“ diskusi o mzdách a pracovních podmínkách, ale vytvářet prostředí, ve kterém bude zajištěná vysoká kvalita vzdělávání a podmínky pro práci, které umožní efektivní výuku. Bylo zásadní, abychom studentům ukázali, že se zajímáme nejen o jejich vzdělání, ale i o jejich osobní příběhy a potřeby.

Tato zkušenost byla jasným příkladem toho, jak je důležité budovat vztahy nejen na základě společných zájmů, ale především na základě lidské důvěry. Spojit se s lidmi na osobní úrovni, ne jen na teoretické, je klíčové. Aktivismus a podpora nejsou jen o tom, být „pro“ nějakou věc; jsou o tom, vybudovat opravdové a dlouhodobé vztahy mezi těmi, kdo mají společný cíl. Důvěra, nikoliv jen souhlas, je základem skutečného pokroku.

Je zásadní si uvědomit, že v takovýchto situacích se nemůžeme spoléhat pouze na argumenty nebo fakta. Pokud by fakta byla schopna změnit názor rozhodujících osob, už by to dávno udělaly. Důvěra a vztahy se nebudují skrze jednoduché souhlasné postoje nebo přes internetové aktivity, jak to ukazuje i kritika internetového aktivismu. Skutečná změna vyžaduje více než jen retweetování nebo sdílení informací – vyžaduje dlouhodobý a osobní závazek, který přesahuje virtuální svět a zasahuje do reálného života.

Je třeba také chápat, že i když se během krizových situací soustředíme na vyjednávání o pracovní podmínky a vzdělávací kvalitě, hlavními aktéry těchto změn jsou vždy studenti a učitelé, kteří jsou v přímém kontaktu s výukou. Bez jejich důvěry a angažovanosti by jakékoliv rozhodnutí na vyšší úrovni nemělo skutečný dopad.

Jak může rétorika a příběh proměnit politickou realitu?

Film „No“ ukazuje, jak lze pomocí marketingové kampaně a rétoriky zpochybnit zdánlivě neotřesitelné mocenské struktury, jako byla vláda Augusta Pinocheta v Chile. Prostřednictvím politické reklamy, která nevystupuje jen jako povrchní propagace, ale jako hluboce promyšlený politický koncept, je možné „prodat“ lidem demokratickou alternativu. Film demonstruje sílu příběhů a rétoriky v rozbíjení zdí, které se zdají být nezničitelné, a zároveň vytváří proti-příběh budoucnosti založený na pochopení minulosti jako sdělení nutného pro změnu.

Analýza šokové doktríny v Chile slouží jako užitečný nástroj pro pochopení, jak momenty sociálního šoku fungují jako nástroje moci. Tyto momenty představují strategické narušení společnosti, které vytváří podmínky pro deregulaci trhu, rozklad sociálního státu a militarizaci s cílem umlčet nesouhlas. Použití rétorické analýzy umožňuje odhalit společné narativy založené na nejistotě, které legitimují tyto procesy, a zároveň nabízí možnost psát nové příběhy – proti-příběhy – které mohou otevřít cestu k transformaci.

Na tomto místě vstupuje do hry koncept hodnotově založené vize, kterou Naomi Klein prezentuje jako nutnou alternativu k narativům „šokových doktorů“. Tato vize nesmí být jen odpovědí na neoliberální individualismus a sérii krizí, ale musí nabídnout cestu k překonání rozdělení na základě rasy, etnika, náboženství či pohlaví. Musí usilovat o uzdravení planety a směřovat ke společnému lidskému soužití, místo aby prohlubovala konflikty a destrukci.

Psaní, zejména ve vzdělávacích kontextech, může hrát zásadní roli v představování těchto nových vizí. Studenti mohou prostřednictvím spekulativních textů – inspirovaných dystopickou i utopickou fikcí – reflektovat možné budoucnosti, které buď pokračují v destruktivních modelech, nebo naopak nacházejí nové způsoby soužití a řešení globálních výzev, jako je klimatická změna. Tento proces je nejen literárním cvičením, ale i aktivitou politické imaginace, která může vyvolat kolektivní agenturu a odpor vůči narativům rozdělujícím společnost.

Metodologie proti-příběhu, jak ji představuje Aja Y. Martínez, nabízí nástroj k rozbití dominantních stereotypů, které posilují rasovou a sociální nerovnost. Proti-příběhy odhalují a zpochybňují „skladové příběhy“, které udržují mocenské struktury, a posilují tradice přežití a odporu menšinových skupin. Tento přístup ukazuje, že psaní a narativní praktiky nejsou jen formami vyjádření, ale i mocnými nástroji společenské transformace, které mohou rekonstruovat historické i současné mocenské konfigurace.

Čtenář by měl vnímat, že příběhy, ať už filmové, literární nebo politické, nejsou neutrálními záznamy reality, ale aktivními nástroji, které formují naše vnímání světa a možnosti jeho změny. Nejde jen o kritiku stávajících mocenských praktik, ale o vytváření nových konceptů a imaginací, které nabízejí kolektivní alternativu a naději. Tyto narativy přetvářejí „stěny“ v mysli i ve společnosti na mosty, jež mohou vést k překonání rozdělení, utváření solidarity a obnově smyslu pro společné lidské hodnoty.

Jak můžeme „předávat štafetu“ v boji za sociální spravedlnost?

V běhu na 400 metrů v atletice je štafetový kolík jednoduchým, ale zásadním nástrojem pro přenos odpovědnosti mezi jednotlivými běžci. Tento akt předávání kolíku může sloužit jako metafora pro přenos politické a sociální odpovědnosti v boji za spravedlnost. Představme si, že tento akt není jen individuální, ale kolektivní, generací na generaci. Úspěšné předání štafety v tomto kontextu neznamená jen vítězství jedné skupiny nebo individuální úspěch, ale spíše způsob, jakým různé sociální, politické a ideologické sítě interagují, překrývají se a přetvářejí, což vede k širším změnám.

V tomto smyslu nemůžeme boj za sociální spravedlnost chápat jako souboj mezi jasně definovanými zástupci rasismu a odpůrci. Je to složitý proces, který zahrnuje nejen jednotlivce a jejich odvahu, ale i širší historické, materiální a politické kontexty. Například otázka rasové diskriminace ve sportu není izolována od širších strukturálních problémů, jako je třídní nerovnost. Různé formy vykořisťování pracovní síly, včetně sportovců, se často prolínají s problémy rasismu, jak ukazuje příběh Johna Carlosa, olympijského medailisty a aktivisty, jehož kariéra je spjata s diskriminací a sociálními změnami.

Carlosova zkušenost jako student sportovec v Texasu v 60. letech byla formována jak rasovou diskriminací, tak i širšími problémy sociálního a ekonomického vykořisťování. Jeho aktivismus, především jeho slavný protest na olympijských hrách v roce 1968, byl reakcí na tuto kombinaci strukturálních potíží, které zasahovaly jak do jeho života, tak do života dalších Afroameričanů. Tento protest nejenže upozornil na rasovou nespravedlnost, ale i na to, jak jsou sportovci ekonomicky vykořisťováni a jak jsou jejich těla komodifikována v rámci globálního sportovního průmyslu.

Když jsem poprvé objevil Carlosovo jméno v univerzitních archivech, byl jsem překvapen, jak silně bylo potlačeno vzpomínky na něj a jeho aktivismus. I když byl Carlos v roce 1968 jedním z nejvýznamnějších sportovců, jeho příběh byl ve veřejné paměti místní komunity téměř neexistující. V roce 2011, při jeho návštěvě univerzity a veřejném podepisování jeho knihy, jsem měl možnost přenést tento příběh zpět do veřejného vědomí, čímž jsem nejen obnovil jeho historickou přítomnost na našem kampusu, ale i podpořil širší debatu o roli rasismu a sociální spravedlnosti v našem akademickém a společenském prostředí.

V průběhu desetiletí se sítě aktivismu a sociální spravedlnosti vyvinuly a posílily. V případě Johna Carlosa a dalších studentů z 60. let, jejichž historie byla na univerzitách dlouho ignorována, se ukázalo, že i malé kroky – jako je výzkum v archivech nebo veřejné uznání těchto aktivistů – mohou vést k hlubokým změnám v veřejné paměti a politické praxi. Aktivisté, kteří v minulosti bojovali proti rasismu a vykořisťování, měli vždy k dispozici podporu širších sociálních a politických hnutí, která je dokázala propojit s dalšími boji za spravedlnost.

Důležité je také pochopit, že spravedlnost v tomto kontextu není statická. Je to proces, který vyžaduje neustálé úsilí, reflexi a ochotu měnit své postoje a postupy. Předání štafety tedy není pouze o dosažení určitého cíle, ale o kontinuálním úsilí o rovnost, respekt a svobodu. Ať už jde o rasovou spravedlnost, genderovou rovnost, nebo otázky ekonomických nerovností, každý akt, i ten nejmenší, může mít dlouhodobý a dalekosáhlý dopad na širší společenský kontext.