David L. Altheide ve své knize „Gonzo Governance“ nabízí zásadní přehodnocení amerického prezidentství, zaměřující se na roli médií a digitálních technologií ve formování politiky. Altheide vymezuje pojem „Gonzo governance“ jako novou formu vlády, která se vyznačuje porušením politických a mediálních norem a využíváním technologií k manipulaci veřejného mínění a k šíření strachu. Hlavním argumentem autora je, že Donald Trump ve své politické kariéře nejen že porušil tradiční pravidla politického chování, ale zároveň využíval nově vzniklou mediální logiku k tomu, aby dosáhl svých cílů. Základní otázkou, kterou Altheide ve své knize klade, je, jak médium, skrze které jsou politické zprávy šířeny, mění povahu samotné politiky.

Kritické je podle něj to, že Trumpova volební kampaň a prezidentská politika byly neoddělitelně spjaty s digitalizovaným mediálním ekosystémem, který dnes formuje nejen způsob, jakým jsou zprávy přenášeny, ale i způsob, jakým je interpretujeme. Trumpova schopnost využívat sociální média, zejména Twitter, k šíření svých názorů a ke komunikaci se svými příznivci, představovala novou strategii politické komunikace, která zásadně ovlivnila americké politické klima. Tento proces měl za následek nejen zvýšenou polarizaci společnosti, ale i hluboký dopad na tradiční demokratické instituce.

Altheide upozorňuje, že Trumpova politika strachu a nenávisti, která v sobě kombinuje populismus, nacionalismus a diskreditaci tradičních médií, byla mediálně optimalizována tak, aby rezonovala s emocionálními reakcemi veřejnosti. Tento přístup vykazuje charakteristiky „Gonzo politiky“, termínu, který autor používá pro označení tohoto druhu neortodoxní vlády. Je to vláda, která neodpovídá na logiku instituce, ale na logiku médií, kde je zábava, senzace a šokování důležitější než faktická správnost.

Tento nový způsob komunikace, kde fakta často ustupují emocionálním reakcím a manipulacím, Altheide spojuje s rostoucí mocí digitálních technologií, které vytvářejí „mediální logiku“. Podle něj je to právě tato logika, která Trumpovi umožnila ovládnout veřejnou debatu, zasévat chaos a rozdělovat společnost. Politické kroky, které by za normálních okolností byly považovány za nepřijatelné, se v tomto novém prostředí stávají přijatelné a dokonce efektivní. Zde je klíčové pochopení toho, jak nová digitální ekologie ovlivnila procesy vládnutí a rozhodování na vysoké politické úrovni.

V tomto novém mediálním ekosystému, ve kterém dominují rychlé a povrchní formy komunikace, zmizely hranice mezi faktem a fikcí, pravdou a lží. Trumpova schopnost manipulovat s veřejným míněním prostřednictvím dezinformací, urážek a provokací ukazuje, jak může moderní technologie narušit demokratické procesy. Mnozí politici, zejména v jeho okolí, zůstali imunní vůči jakýmkoliv formám kritiky, protože nová forma vlády nevyžaduje důvěru v fakta, ale v narativy, které jsou schopny mobilizovat emoce a aktivizovat základnu.

Tato nová forma komunikace, kterou Altheide nazývá „Gonzo governance“, v sobě spojuje neúctu k pravdě s komunikačními technikami, které manipulují veřejností a rozdělují společnost. S tím, jak média i digitální platformy začaly sloužit k tomu, aby se „fake news“ staly normou, nejen že došlo k eroze tradičního novinářského etického rámce, ale také k fundamentálním změnám ve způsobu, jakým je prováděna politika. Trumpova přítomnost v médiích již není jen nástrojem propagace politických idejí, ale stala se součástí samotné politiky.

V této souvislosti je důležité si uvědomit, že politika není pouze o tom, co říká politik, ale také o tom, jak je jeho zpráva prezentována a jak je přijímána veřejností. Manipulace s emocemi a snaha o polarizaci společnosti nejsou novinkami v politice, ale v éře digitálních médií získávají zcela novou dimenzi. Stejně tak i role tradičních médií, která ztratila svou roli mediátora pravdy a stala se spíše nástrojem pro šíření zpráv, které podporují určité politické agendy, je zásadní pro pochopení, jak současná politika funguje.

Čtenář by měl mít na paměti, že v digitální éře neexistuje jen jeden způsob interpretace reality. Spíše jde o to, jak různé médiální platformy, jejich algoritmy a formáty přetvářejí způsob, jakým se politické zprávy šíří, jak jsou formovány a jaké mají dopady na politické rozhodování a chování veřejnosti. V této dynamice se vytrácejí jasné hranice mezi pravdou a lží, mezi informováním a manipulováním. Altheide nás varuje, že pokud tuto novou logiku nepochopíme, bude pro nás stále těžší rozlišit, co je ve skutečnosti demokracie a co je její falešná verze.

Jakým způsobem digitální média utvářejí současnou politiku a společnost?

S nástupem digitálních médií se politika stává stále více zprostředkovanou – to znamená, že jsme svědky transformace způsobu, jakým jsou politické události, ideologie a politické postavy zprostředkovávány veřejnosti. Zvláštní pozornost zasluhuje fenomén, který lze označit jako gonzo governance – termín popisující způsob, jakým se dnes řídí veřejné diskurzy a jak se mocní jednotlivci chovají v rámci mediálního prostředí, které klade důraz na senzacechtivost, polarizaci a zkratky, místo na fakta a racionální debatu.

V tomto kontextu je zajímavé zamyslet se nad vlivem, který na veřejné mínění mají nejen tradiční média, ale především nová digitální platforma. Sociální sítě, jako jsou Facebook, Twitter a Instagram, se staly arénou, kde politické zápasy a bitvy o veřejné mínění často neprobíhají podle pravidel, na která jsme byli zvyklí ve 20. století. K tomu přispívají i algoritmy, které zajišťují, že obsah, který vyvolává silné emocionální reakce – jako jsou strach nebo nenávist – se šíří rychleji než umírněný nebo faktografický obsah. Politické kampaně, ideologické směry, ale i samotné vnímání globálních krizí, jakou byla například pandemie COVID-19, jsou často utvářeny v digitálním prostoru, nikoliv v tradičních formách veřejného dialogu, jako jsou diskuse na univerzitách nebo veřejné projevy.

V době prezidentství Donalda Trumpa se tento trend vystupňoval a stal se příkladem zvrácené mediální logiky, která politiku více než kdy jindy přetváří do podoby reality show. Výraz "gonzo governance" odkazuje k politikům, kteří bez zábran využívají médií k šíření svých narativů, nezohledňují fakta a místo racionálních debat vytvářejí polarizované a dezinformační světy. Trump je zde vnímán nejen jako politický lídr, ale také jako mediální jev, jehož schopnost manipulovat veřejným míněním a využívat strach je neocenitelným nástrojem pro udržení moci.

Tento jev není omezen pouze na Spojené státy, ale má globální dosah. Trumpova schopnost přetvářet realitu pomocí dezinformací, manipulace a využívání sociálních médií znamenala pro demokratické instituce nový typ výzvy. Politikové po celém světě začali následovat tento model, což vedlo k narůstající tendenci k autoritářským praktikám a dezinformacím na vysoké politické úrovni. Média, která dříve sloužila jako kontrolní mechanismus, se stala nástrojem zisku, přičemž se soustředila na obsah, který generuje kliknutí, nikoliv na pravdivé a hluboké analýzy.

Digitální éra rovněž přinesla novou dynamiku v oblasti strachu a bezpečnosti. Zatímco předchozí generace politických lídrů se zaměřovaly na otázky, jako je hospodářství nebo diplomacie, současní lídři se často soustředí na vyvolávání strachu, což je v digitálním prostoru zcela efektivní nástroj pro udržení kontroly. Strach z terorismu, migrace a jiných globálních hrozeb je vytvářen a zveličován prostřednictvím médií, a to nejen tradičních, ale i nových digitálních platforem. K tomu se přidává i efektivní využívání populistických narativů, které staví "my" proti "nim", tedy nás – obyčejné občany – proti těm, kdo ohrožují naše hodnoty a bezpečí.

Sociální média, jejich algoritmy a technologická infrastruktura umožnily novým typům politiků šířit své agendy bez ohledu na faktickou pravdu. Zatímco v minulosti bylo třeba získat podporu prostřednictvím tradičních politických nástrojů, nyní stačí zaujmout správnou pozici na sociální síti. Tento proces je často velmi efektivní, protože spoléha na lidskou tendenci k emocionálnímu reakci a tendenci přijímat informace, které potvrzují naše předchozí názory – to je známé jako kognitivní zkreslení. V této nově zformované realitě se i politické události, jako například útoky teroristů nebo politické nepokoje, stávají součástí mediálních strategií, které ve skutečnosti vytvářejí nové formy moci.

Je nezbytné si uvědomit, že tento proces nejen že mění politiku a způsob, jakým se politika dělá, ale má také dalekosáhlé důsledky pro samotné demokratické instituce. Ve světě, kde informace a diskuze jsou stále více zprostředkované médií, a to především těmi digitálními, se tradiční formy demokratické účasti dostávají do ústraní. Ovlivňování veřejného mínění je na vzestupu a procesy, které by měly vést k objektivním rozhodnutím, se stávají stále více závislé na manipulativních nástrojích. To, co bylo dříve považováno za standardní a spravedlivou politiku, dnes může být zpochybněno a změněno díky síle mediální logiky.

Měli bychom si být vědomi, že současný mediální svět není jen prostorem pro vyjadřování názoru, ale také pro boj o moc. Je to prostor, kde jsou vytvářeny nové narativy, které mohou mít zásadní vliv na směřování naší společnosti. To, jakým způsobem zpravodajství, politika a veřejné diskurzy jsou řízeny a formovány digitálními médii, zůstává klíčovým faktorem pro pochopení současného světa.

Jak strach a politika vytvářejí autoritářské tendence v moderní demokracii?

Politická situace v USA v období prezidentského mandátu Donalda Trumpa je jasným příkladem toho, jak strach a manipulace s veřejným míněním mohou posílit autoritářské tendence, a to i ve zjevně demokratickém systému. V průběhu impeachmentu Trumpa se ukázalo, jak hluboce zakořeněné strachy a politické kalkulace mohou podkopat základní demokratické principy a institucionalizovat praktiky, které se stále více odklánějí od ideálů zastupitelské vlády.

Vyjádření republikánského senátora Lindseye Grahama, který impeachment označil za „stranickou nesmyslnost“ a přiznal, že „nepředstírá, že je spravedlivým porotcem“, je varovným signálem pro všechny, kdo věří v nestrannost a nezávislost soudního systému (Stracqualursi, 2019). Podobně Mitch McConnell, lídr senátní většiny, v jednom rozhovoru přiznal, že bude „činit rozhodnutí podle pokynů právníků prezidenta“, což jasně ukazuje na politické rozdělení, které převládá nad objektivitou a pravdou (Stolberg, 2019). Přestože McConnell a Graham mohou být hluboce přesvědčeni o správnosti svých postojů k Trumpovi, mnoho republikánských podporovatelů se cítilo pod tlakem a strachem z opuštění stranické linie. Tento strach, jak ukázal Tim Alberta v Politico, vychází z obavy z politické marginalizace a ztráty podpory v rámci strany, pokud by vystoupili proti vůli prezidenta (Alberta, 2019). Proti takto nastavenému tlaku na loajalitu se málokdo odvážil vystoupit, což vedlo k tomu, že i ti, kteří uznávali chyby v Trumpově chování, jako například senátor Mitt Romney, zůstali osamoceni ve svém hlasování „vinen“ u jediného článku obvinění.

Tento okamžik je klíčový, protože představuje výrazný zlom mezi základními demokratickými principy a praktikami, které se stále více blíží autokratickému stylu vlády. Nepřítomnost opozičních hlasů, zejména v Senátu, naznačuje, že i v politickém prostředí vyspělých demokracií může být svoboda volby a spravedlnost podřízena politickému kalkulu. Tento vývoj ukazuje na zastrašování, které přetrvává nejen ve Washingtonu, ale i v širší společnosti, kde strach z odlišného názoru nebo kritiky může vést k autocenzuře.

V pozadí tohoto politického drama však stojí i širší kulturní a mediální kontext. Trumpův vzestup byl totiž podpořen dekádami mediálního formátu, který měl za cíl přitahovat pozornost diváků a generovat zisky na základě emocí. Média, a zejména zpravodajské kanály, dlouhodobě využívaly strach jako klíčový nástroj pro zaujetí publika. Tento mediální formát, postavený na dramatizaci a senzacionalizaci, vytvářel prostředí, kde se strach stal normou a kde diváci začali očekávat, že budou konfrontováni s hrozbami, krizemi a neustálými změnami, které přinášely ohrožení. Strach, jako základní lidská emoce, je v této strategii používán, aby se diváci cítili ohroženi a tedy připraveni na politická opatření, která je mají ochránit.

Mediální logika, jak byla popsána v předchozích kapitolách, manipuluje s veřejným míněním tím, že prezentuje zprávy v kontextu strachu a krize. Zpravodajské organizace hledají události a témata, která mohou být snadno rámována jako hrozby. Tato dynamika se stává klíčovou pro formování veřejné politiky, která se stále více orientuje na kontrolu a ochranu před imaginárními či skutečnými hrozbami. Výsledkem je nejen politická polarizace, ale i postupné posilování autoritářských tendencí v demokratických institucích.

Důsledky této mediální manipulace nejsou pouze politické, ale mají hluboký dopad na společenské hodnoty a vnímání bezpečnosti. Obavy o osobní bezpečnost, které byly po 11. září 2001 intenzivně šířeny, vedly k posílení kontroly a monitorování občanů. Vlády, po útocích na Světové obchodní centrum, zavedly široce rozšířené praktiky surveillance, které ve jménu bezpečnosti ospravedlňovaly zásahy do soukromí. Tento trend se promítá nejen do domácí politiky, ale i do zahraničních vztahů, kde strach z terorismu a destabilizace často ospravedlňuje vojenské intervence a porušování lidských práv v zahraničí.

Propagace strachu je tedy nejen nástrojem politického vítězství, ale i součástí širšího procesu, který formuje moderní světový řád. Tento strach se ve své podstatě stává součástí každodenního života a vytváří prostředí, kde jsou lidé ochotni obětovat své svobody a soukromí výměnou za falešnou iluzi bezpečnosti. Jak ukazuje příklad Trumpovy administrativy, tento proces může vést k tomu, že demokracie začne ustupovat před silami, které ji nahrazují autoritářskými strukturami a pravidly.

Jak správně sestavit a vyvážit gimbal pro kameru pomocí 3D tisku
Jak efektivně zlepšit flexibilitu a koordinaci pomocí pomalých pohybů
Co dělat, když ztratíte důvěru v člověka, kterého jste milovali?