Jak přijmout trauma a přestat bojovat s úzkostí?

Trauma je v klinické praxi velmi častým problémem a jeho zvládání vyžaduje specifický přístup. Klíčovou roli zde hrají principy vyhýbání se a přijetí. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) často přetrvává díky neustálému boji mezi myšlenkami, vzpomínkami, pocity a tělesnými vjemy. Ti, kdo trauma zažili, se často snaží vyhnout jakémukoli podnětu, který by jim mohl tuto zkušenost připomenout, což vede k postupnému omezování jejich života a proměně existence v pouhé přežívání, nikoliv skutečné žití.

Vyhýbání se traumatickým vzpomínkám a pocitům je jedním z hlavních důvodů, proč se PTSD udržuje. Zajímavé je, že mindfulness přístupy, které vedou k odvedení pozornosti od symptomů PTSD, mohou paradoxně stav klientů zhoršit. Naopak přijetí a mindfulness techniky, které učí klienty být s nepříjemnými pocity v přítomném okamžiku, pomáhají zmírnit jejich strach z těchto vnitřních zážitků. Klienti tak postupně ztrácejí averzi k nepříjemným zkušenostem a stávají se flexibilnějšími v chování, což je klíčové pro návrat k plnohodnotnému životu.

Příklad z praxe ukazuje, jak může být přijetí traumatické události podpůrné. Když autorovy dceři hrozilo utonutí po převrácení kanoe na zamrzlém rybníku, zažila silný strach a myšlenky na vzdání se života. Místo ignorování těchto pocitů a vzpomínek ji autor podporoval v tom, aby své pocity přijala a vyjádřila. Postupem času se dívka naučila žít s traumatickou zkušeností tak, že ji už tolik neparalyzovala, dokonce začala opět uvažovat o pobytu u vody. Traumata nelze jednoduše vytěsnit nebo zapomenout, ale lze změnit vztah k nim – naučit se být s nimi bez zbytečného boje.

PTSD představuje extrémní konflikt mezi kognitivní oblastí mozku, která odmítá vzpomínky na traumatické události, a limbickým systémem, který tyto zážitky neustále znovu vyvolává kvůli nutnosti učení a přežití. Tento konflikt způsobuje opakované flashbacky, noční můry a pronikavé vzpomínky. Přijetí těchto vnitřních zkušeností je cestou, jak tento boj ukončit. Praktikováním přijetí si klienti mohou osvojit schopnost všímat si přicházejících obrazů a pocitů bez automatického odporu a snahy je potlačit. Tento přístup je zásadní v terapii traumatu, protože zabraňuje rozvoji dalšího vyhýbavého chování, které by udržovalo symptomatologii.

Vedle samotného přijetí je nezbytné pochopit, že zotavení z traumatu není lineární proces. Často se střídají období zlepšení a návratu obtížných pocitů, což je normální součást léčby. Učení se žít s traumatem znamená vybudovat si odolnost vůči nepříjemným vnitřním zážitkům, aniž by tyto zážitky určovaly směr našeho života. Je třeba respektovat časový rámec každého jednotlivce a jeho osobní tempo. Zároveň je důležité, aby si čtenář uvědomil, že přijetí neznamená rezignaci či pasivitu, ale aktivní otevřenost vůči plnému spektru lidských zkušeností.

Jak se neztratit v minulosti ani budoucnosti a zůstat přítomní?

Cesta životem často vypadá jako nekonečný sled úkolů a očekávání, které nás nutí myslet stále jen na další krok. Už od školy nás učí, že musíme mít dobré známky, abychom mohli postoupit dál – do střední školy, na vysokou, do postgraduálního studia a nakonec složit zkoušky a získat práci. Vše směřuje k získání stabilního příjmu a materiálního zabezpečení, které má zajistit štěstí. Kupujeme si věci, opravujeme dům, zakládáme rodinu a pracujeme tvrději, abychom zajistili budoucnost sobě i svým dětem. Zdá se, že celý život je přípravou na okamžik, kdy budeme moci konečně „užívat“ – třeba až v důchodu.

Avšak mnozí lidé si v polovině života uvědomí, že je celý ten hon za něčím, co stále „přijde“, jenom připravil o přítomnost. Žijeme pořád v budoucnosti, nikdy neplně neprožíváme, co se děje teď. Když přijde úspěch nebo radost, nezastavíme se, abychom ji ocenili, protože už myslíme na další úkol, další cíl. Často se ale také utápíme v minulosti, kdy přemýšlíme o chybách, lítosti, nebo idealizujeme „dobré staré časy“. Tento postoj nás odvádí od současného života a krade nám možnost prožít dnešek naplno. Výběr toho, co si připomínáme, je navíc často zkreslený – i krásné vzpomínky mají své stinné stránky, jako bylo osamění nebo finanční tíseň.

Pokud nejsme v kontaktu s přítomným okamžikem, ztrácíme také schopnost sebereflexe. Naše myšlenky jsou jen obrazy, které si vytváříme v hlavě, a skutečnost poznáváme pouze skrze smysly. Mnoho lidí žije v jakémsi automatickém režimu – „na autopilota“ – aniž by si uvědomovali, co přesně cítí nebo jak jednají. Tento režim může být užitečný, ale často nás také uvádí do problémů, například když si lidé vytvářejí obranné mechanismy po bolestných zkušenostech a pak si stěžují na osamělost, aniž by si uvědomovali svůj podíl na tom, jak se chovají k ostatním.

V tomto kontextu je mindfulness, neboli všímavost, klíčovým nástrojem. Znamená věnovat pozornost – jak svým myšlenkám, emocím a tělesným pocitům, tak i vnějšímu prostředí a tomu, jak na ostatní působíme. Tento stav všímavosti umožňuje lepší sebeuvědomění a flexibilitu v jednání. Lidé, kteří ji praktikují, mají větší schopnost soucitu k sobě i ostatním a méně bojují s vlastním vnitřním světem. Umožňuje jim to jednat podle hodnot a přizpůsobovat své chování situacím, což je možné pouze v přítomném okamžiku.

S praktikou všímavosti se učíme rozpoznávat, kdy je vhodné setrvat na určité cestě a kdy je potřeba změnit směr. Všechno, co děláme, se odehrává pouze tady a teď, protože minulost i budoucnost jsou pouze konstrukty naší mysli. Lidé s úzkostmi často uvíznou ve svých myšlenkách a ztrácejí kontakt s realitou přítomnosti, což zhoršuje jejich stav. Uvědomění si toho, co je právě teď, pomáhá lépe zvládat i nepříjemné pocity a realitu takovou, jaká je.

Pro udržení kontaktu s přítomností je důležité rozvíjet vnitřní sebeuvědomění a přijímat okamžiky takové, jaké jsou, aniž bychom je hned chtěli změnit nebo se jich zbavit. Pouze tím, že žijeme vědomě, se můžeme osvobodit od neustálého shonu za budoucností a od pout minulosti, a zažít skutečnou hloubku života.