Proč byl Galba považován za nejhoršího císaře římské historie?

V roce 68 n. l. se římská armáda ocitla na prahu revoluce, která začala s rozhodnutím Galby, nového císaře, uplatnit brutální tresty a přísné zákony. Jedním z nejděsivějších trestů, které Galba nařídil, byla dekapitace vojenské jednotky, která se provinila proti římskému zákonu. Tento trest, známý jako „decimace“, spočíval v tom, že každý desátý voják byl vybrán k popravě, a to včetně jeho vlastních přátel a spolubojovníků. Příběh tohoto trestu ukazuje, jak byl Galba schopný prosazovat drakonické zákony bez ohledu na to, že to přivedlo římské vojáky k hluboké nenávisti vůči němu. Proč takový trest existoval a proč byl Galba tak neoblomný, že se postavil proti svým vlastním vojákům?

Decimace, i když byla známá z historie, byla naprosto znepokojivým přístupem k vojenské disciplíně. Ačkoliv se v minulosti používala zřídka a spíše jako výjimečný trest, Galba ji uplatnil v roce 68 n. l., což ukazuje na jeho naprostý nedostatek empatie a porozumění potřebám vojska. V jeho očích byla disciplína a strach z autority důležitější než morálka a loajalita. Tento přístup vedl nejen k odcizení armády, ale i k odporu od těch, kteří by jej měli podporovat.

Pro porozumění Galbově chování je třeba vzít v úvahu, jak byl kontrastován s jeho předchůdcem, císařem Nerem. Nero, s jeho extravagantními festivaly a štědrostí vůči obyvatelstvu, byl často považován za zábavného a generózního panovníka, který vnášel do římské politiky zábavu a hojnost. Naproti tomu Galba, starý a nemocný muž, jenž trpěl dnou, se projevil jako neúprosný a přísný vládce, který odmítal ukázat jakoukoliv míru milosti nebo velkorysosti. Tento kontrast mezi starým a mladým, mezi přísností a štědrostí, odcizil Galbu nejen lid, ale i vojáky, kteří byli zvyklí na větší benevolenci.

Jedním z klíčových momentů v jeho vládě byl vztah k pretoriánské gardě. Galba se stal císařem díky jejich podpoře, protože to oni de facto svrhli Nerona a usadili Galbu na trůn. Gardě však nesplnil slíbené odměny, což vedlo k dalšímu napětí mezi ním a vojáky. Prefekt pretoriánské gardy, Nymphidius Sabinus, který měl hrát klíčovou roli ve stabilizaci vlády, začal mít vlastní ambice a nakonec se pokusil vyhlásit císařství. Tento pokus o vzpouru však skončil tragédií, když byl Sabinus vlastními muži zrazen a zabit, což ukazuje, jak nepevné bylo postavení Galby, i když měl na trůnu svou vlastní armádu.

Pokud se podíváme na širší kontext této éry, je třeba si uvědomit, že celkové porozumění dynastickým změnám a proměnlivým vztahům v římské armádě nám pomáhá lépe pochopit důvody, proč Galba selhal jako císař. Uvědomění si důležitosti pretoriánské gardy, její moci a jejích ambicí je nezbytné pro každého, kdo se chce hluboce ponořit do římské historie té doby. Kromě toho je důležité vzít v úvahu, že vojenské oddanosti a záruky byly v této době klíčové pro udržení moci a stabilitu v římské říši. Galba nepochopil tuto dynamiku a zaplatil za to životem.

Jaké důvody vedly Domitiana k jeho autoritářskému stylu vlády?

Domitian, císař, který se často objevuje v historických záznamech jako panovník obklopený pýchou a tyranií, rozhodně nepatřil k těm, kdo by zapadali do klasických představ o císařské majestátnosti, kterou často ztělesňovali jeho předchůdci. Zatímco Augustus se etabloval jako syn boha, Domitian si připsal pozici syna, bratra, strýce a otce boha. Vytvářel okázalé památníky, přičemž jeho postava se stále více definovala titulárními ambicemi a touhou po absolutní moci. K těmto titulům, jako „náš pán a bůh“, se vztahuje i jeho neustálá potřeba povýšit své vlastní jméno na vyšší úroveň v očích římského lidu.

Jedním z těchto ambiciózních kroků byla výstavba monumentálních architektonických děl v Římě, z nichž některé byly označeny nápisy, jako „Stačí to“. Tyto ohromné stavby nebyly pouze prohlášením císařovy moci, ale rovněž odrážely jeho osobní potřebu potvrzení vlastní důležitosti. Domitian nebyl tak slavný jako jeho bratr Titus, který byl považován za vojenského hrdinu a císaře, jenž přinesl Římu stabilitu. Domitian, na druhé straně, zdůrazňoval svou sílu právě v podobě zbožštění sebe a své rodiny. Byl to panovník, který si svou moc nejen uchovával, ale rovněž ji ukazoval světu, a to i prostřednictvím změny názvů měsíců na „Germanicus“ a „Domitianus“. Ačkoliv tento krok neměl dlouhou životnost, jasně ukazuje, jak Další rozměr autoritářské vlády – být v centru všech událostí.

Domitian se také rozhodl zajistit si cenzorský úřad na celý život, což bylo v podstatě výsadní postavení, které nevyužil ani žádný jiný císař před ním. Tento krok ukazuje na jeho absolutní kontrolu a touhu po dominanci. V mnoha ohledech nebral ohled na tradiční rozdělení moci v Římě, které stále formálně patřilo senátu. Zatímco Augustus dokázal vyvažovat svoji moc s podporou senátu, Domitian se k této politické skupině stavěl s hlubokým nedůvěřivým postojem.

Pokud se podíváme na jeho vztah s senátem, je zřejmé, že císař s těmito 600 senátory, kteří považovali svou moc za zcela nezpochybnitelnou, měl problematický vztah. Na rozdíl od předchozích císařů, kteří se snažili tuto moc s senátem vyvažovat, Domitian žádné vyvažování neuznával. K jeho roli v senátu patřilo i to, že si vybíral do významných pozic členy jezdectva, což byla třída, která nebyla tradičně spojena s politickými funkcemi v Římě. To vyvolávalo odpor senátorů, kteří se cítili pošlapáni, neboť jejich nárok na moc byl nyní zpochybněn. Tento krok souvisel s jeho přístupem k politice jako takové, kde věnoval větší pozornost schopnostem jednotlivců než jejich rodovému původu.

V jeho případné neschopnosti vycházet s tradičním senátem je však třeba vidět i to, že Domitian neuvěřitelně důsledně vnímal potřebu stabilizace své vlastní vlády. Všechno, co dělal – od výstavby po administrativní reformy – mělo za cíl vymezit pevné hranice pro jeho vládu, o které věděl, že bude neustále napadána jak senátory, tak historickými podmínkami doby, která mu nebyla nakloněna.

Jaký byl Nerva jako císař a proč je považován za jednoho z nejhorších?

Nerva je často hodnocen jako jeden z tzv. "dobrých císařů" a v jeho vládnutí jsou zdůrazňovány pozitivní aspekty jako spravedlivé zákony, podpora chudých a snaha o spolupráci se Senátem. Přesto jeho krátká vláda a určitá slabost v krizových okamžicích vedly k tomu, že je často označován za jednoho z nejhorších císařů. Tento paradoxní obraz vyžaduje hlubší analýzu jeho vlády a zejména reakcí na okolnosti, které se objevily po atentátu na císaře Domiciana.

Nerva se stal císařem v roce 96 po vraždě Domiciana, což vyvolalo v římském státě značnou nejistotu. I přesto, že jeho vláda začala po krvavém atentátu s nadějí na obnovu stability, Nerva nikdy nepřestal čelit neustálému tlaku z různých stran. V první řadě musel čelit obviněním od vojáků a Praetoriánské gardy, kteří žádali potrestání vrahů Domiciana. Zatímco Senát a lid byli více než ochotni zapomenout na Domiciana a jeho tyranii, armáda, zejména Praetoriánská garda, naopak chtěla vidět skutečné potrestání těch, kdo se podíleli na atentátu. To vyvolalo první vážné problémy pro Nervu.

Nerva se nacházel v těžké pozici, když ho Praetoriánská garda přímo konfrontovala a požadovala potrestání Domicianových vrahů. Podle historika Cassia Diona se Nerva snažil odolat jejich nátlaku, dokonce ukázal svou hrdost a vystavil svou hrdlo gardistům, ale nic nezmohl. To jen ukázalo, jak málo respektu k němu praetoriáni měli. V té chvíli se Nerva ocitl v pozici, kdy musel jednat rychle, aby zajistil svou vlastní bezpečnost a stabilitu vlády.

Nerva reagoval na tuto situaci tím, že ve spěchu jmenoval svého nástupce, Trajána, což může vypadat jako pokus o rychlé uklidnění situace. Tento krok však vyvolává otázky. Byl to opravdu jen projev strachu a zoufalství, nebo byla celá situace dohodnuta a inscenována za kulisami, aby se zabezpečila Trajánova budoucí vláda? Některé historické prameny, například Plinius Mladší, naznačují, že to byla právě Praetoriánská garda, která nutila Trajána, aby přijal císařskou hodnost, čímž se vyhnuli dalšímu násilí a chaosu.

Tento moment, kdy Nerva jmenuje Trajána svým nástupcem, zůstává jedním z nejvíce diskutovaných a nejzáhadnějších momentů jeho vlády. Nerva byl pravděpodobně pod obrovským tlakem a možná i hrozbou fyzické likvidace, což vedlo k jeho rychlé a potenciálně zmanipulované volbě nástupce. To vše naznačuje, jak málo skutečné moci měl v rukou.

V závěru lze říci, že Nerva sice měl všechny formální atributy dobrého císaře, ale zcela selhal v otázkách skutečné moci, přičemž jeho slabost a zranitelnost vůči vojenskému nátlaku ho postavily do role, která byla spíše symbolem stagnace než obnovy římské moci.

Jaký byl nový císař Elagabalus?

Elagabalus, mladý a nápadně krásný císař, jehož vzhled byl srovnáván s sochami boha Bakcha, byl skutečně jiný než jeho předchůdci. Mladistvý půvab, dokonalá postava a okázalý vzhled byly atributy, které na první pohled vyvolávaly naděje a očekávání. Ačkoli se jeho vzhled zapsal do paměti lidí, což dokládají i podrobnosti o jeho extravagantních šatech, jeho činy jako císaře byly mnohem více problematické a neobvyklé.

Po smrti císaře Macrina, který vládl velmi krátce a měl jen slabou podporu, začal Elagabalus východními provinciemi svého impéria. Podle Herodiana nebyla doba po Macrinovi nijak stabilní, a tak Elagabalus okamžitě začal čistku, likvidujíc všechny, kteří byli spjati s jeho předchůdcem. Vojáci, kteří mu byli loajální, se nezdáli být dostatečně oddaní, a tak byli eliminováni, což zřejmě mělo za cíl ukázat sílu nového vládce.

Jakkoli však jeho vzhled mohl vypadat přitažlivě, Elagabalusova vláda byla vše, jen ne tradiční. Cassius Dio rozdělil jeho vládu do dvou kategorií. Jedna zahrnovala činy, které byly v různých obdobích pokusem o neúspěšné inovace, zatímco druhá se soustředila na věci, které byly naprosto neznámé a neuvěřitelné, dokonce pro Řím samotný.

Druhá kategorie zahrnovala činy, které jsou do dnes považovány za naprosto nepochopitelné a šokující. Věhlasným příkladem je Elagabalusova zábava s divokými zvířaty. Na svých hostinách rozkazoval, aby se na pohovkách objevil lvi, leopardy a další zvířata, která byla pečlivě vycvičena, aby hosty vylekala, ale ve skutečnosti jim neublížila. Pro některé to byla zřejmě vtipná zábava, pro jiné však to byla noční můra. Představte si, že se probudíte s kocovinou, a najednou zjistíte, že ve vašem pokoji je lev, jenž má údajně být "neškodný".

Dalším hrůzným trikem, který Elagabalus oblíbil, bylo smrtelné pohoštění. Některé hosty prý zahubily květiny, které padaly z vrchní části místnosti. Když se strop otevíral a pestrobarevné květy, jako jsou fialky, začaly padat, někteří hosté byli doslova udušeni, než se jim podařilo dostat se k úniku.

Pokud bychom měli shrnout vliv jeho vlády, je třeba si uvědomit, že nejen jeho vzhled, ale i jeho chování ovlivnilo vztahy s aristokracií a širokou veřejností. Jeho vláda byla především zkouškou pro římskou společnost, která se nikdy nesmířila s těmito neobvyklými činy, což vedlo k rychlému pádu jeho vlády a smrti.