Jak politika strachu formuje moderní politiku a společnost?

Politika strachu, jak se ukazuje v dlouhodobém výzkumu propagandy a politických mechanismů, je nástrojem, který umožňuje politikům dosahovat svých cílů tím, že využívají veřejné obavy z nebezpečí a rizik. Tento trend, který byl zahájen již před několika desetiletími, dosáhl nového vrcholu za prezidentství Donalda Trumpa, jehož kampaň a následné vládnutí byly postaveny na principu vyvolávání strachu ve společnosti. Ačkoliv Trump nebyl prvním politikem, který využíval tento nástroj, jeho způsob manipulace s veřejným míněním a vyvolávání strachu ukázal, jak silně může být tento mechanizmus použit k dosažení politických cílů.

V období po 11. září 2001 začal vzrůstat podíl amerických občanů, kteří byli ochotni obětovat část svých občanských svobod v zájmu boje proti terorismu. Podle výzkumů se tento podíl zvýšil z 29 % v roce 1997 na 55 % v roce 2001, což ukazuje na to, jak silně může být veřejnost ovlivněna politickými a mediálními kampaněmi, které apelují na strach. Tento posun v myšlení obyvatelstva není pouze výsledkem vnějších hrozeb, ale také systematické práce s veřejným míněním, která zahrnovala opakování určitých obrazů nebezpečí, jako jsou teroristické útoky nebo hrozba migrace.

Trumpovo vítězství v prezidentských volbách v roce 2016 je příkladem toho, jak média, zejména ta zábavní, mohou hrát klíčovou roli v politickém procesu. Přestože Trump prohrál v celkovém počtu hlasů, získal klíčové volební hlasy v státech jako Pennsylvania, Michigan a Wisconsin díky mobilizaci těch, kteří se cítili ohroženi – nejen ekonomicky, ale i kulturně a sociálně. Kampaň, která se zaměřila na rasismus, imigraci a bezpečnost, byla podporována masovými médii, která často ve své zábavní podobě zobrazovala hrozby, jež rezonovaly s diváky.

Strach je v dnešním světě obchodován jako zábava, což má přímé politické důsledky. Televizní producenti vědí, že strach přitahuje pozornost a zvyšuje sledovanost. Dlouholeté senzacionalizované zpravodajství o kriminalitě, drogách a menšinách vedlo k rozšířeným dezinformacím a obavám v americké společnosti, což mělo za následek přijetí tvrdých trestů, které byly vnímány jako ochrana veřejnosti. Politici, kteří těžili z těchto strachů, nejenže prosazovali přísnější trestní politiku, ale také utvářeli veřejné mínění tím, že zdůrazňovali hrozby a nebezpečí, jež byly někdy zveličovány nebo vyfabrikovány.

Tato politická strategie je napojena na kulturu zábavy, která se stala nedílnou součástí moderní společnosti. Televize, reality show a televizní programy, jako je Trumpův „The Apprentice“, se zaměřují na šokující momenty, konflikt a drsné jazyky, což zvyšuje jejich sledovanost. Tento trend se promítá i do politiky, kde se na personalizované a často negativní diskusi zaměřují nejen média, ale i politici, kteří využívají divácké zájmy o drama a konflikt k dosažení svého cíle.

Ve všech těchto příkladech je jasně patrné, že strach je nejenom sociálně konstruktivní, ale i politicky manipulativní nástroj. Média nejen že přetvářejí naše vnímání reality, ale také formují naše očekávání a preference. Tento proces je podporován technologií a novými komunikačními kanály, zejména sociálními médii, které umožňují rychlé a cílené šíření informací. Ve světě, kde je často více než fakta důležitý emocionální náboj, se politika strachu stává ještě účinnější.

Přestože se může zdát, že politika strachu má jen krátkodobý efekt, její dlouhodobé důsledky jsou dalekosáhlé. Vyvolání strachu může v krátkodobém horizontu mobilizovat voliče a posílit politickou moc, ale v dlouhodobém horizontu může vést k eroze občanských práv, polarizaci společnosti a posílení autoritářských tendencí. Taková politika oslabuje demokratické instituce, protože se soustředí na udržení moci skrze manipulaci s emocemi, nikoli na řešení skutečných problémů.

Pokud chce demokratická společnost odolat těmto manipulacím, je kladeno důraz na vzdělávání a kritické myšlení. Důležité je mít na paměti, že fakta v politice strachu nejsou vždy relevantní. To, co je skutečně účinné, jsou emocionální apely a obrazy, které rezonují s veřejností. K tomu přispívá i stále rostoucí vliv sociálních médií, kde je mnohem snazší šířit dezinformace a podporovat polarizaci.

Jak mediální politika strachu ovlivnila americkou politiku a mediální krajinu?

Politika strachu, jak ukazuje případ Donalda Trumpa a jeho prezidentské kampaně, je dnes hluboce zakotvena v mediálním prostoru, kde se zábava a politické zprávy vzájemně proplétají. Trumpova cesta na prezidenta byla totiž do značné míry umožněna schopností médií nabídnout nejen informaci, ale i zábavu, která přitahovala diváky. Dnes se ukazuje, že v moderním zpravodajství jsou obavy a strach častokrát využívány nejen k mobilizaci voličů, ale i k upoutání pozornosti diváků, což má zásadní vliv na politické a společenské klima.

Ve stejném duchu, když Joe Biden složil přísahu 20. ledna 2021, obklopen více než 25 tisíci vojáky Národní gardy, byl tento obraz stejně silně mediálně zakódován jako reakce na Trumpovu rétoriku a strach z dalších teroristických útoků. Trumpova reakce na svou prohru v prezidentských volbách ukázala, jak zpochybňování volebního výsledku a vyvolávání strachu může být součástí širšího politického strategického plánu. Nepřítomnost Trumpa na inauguraci a jeho předchozí utajené odletění na Floridu ukázaly, jak silně mediální obraz, který si udržoval, souvisel s jeho strategií mobilizace emocí.

V souvislosti s těmito událostmi je třeba zmínit, jak nová média, zejména televize a sociální sítě, umocňují strach jako nástroj pro udržení divácké pozornosti. V dnešní době není neobvyklé, že televizní zpravodajství upřednostňuje dramatické a emocionálně nabité záběry, které mají přitahovat diváky spíše než informovat. Tento trend je podporován technologií, která umožňuje široké a rychlé šíření videí na sociálních sítích. Zprávy, které splňují kritéria pro vizuální atraktivitu a emocionální náboj, jsou více vysílány a přitahují více pozornosti. To se pak promítá i do toho, jak jsou zpravodajské pořady sestavovány. Například televizní pořady často upřednostňují vizuální materiály, které již získaly virální popularitu, přičemž důležité národní nebo mezinárodní události mohou být opomíjeny.

Výsledky studie televizních zpráv ukazují, jak mediální společnosti, jako je NBC, v roce 2018 přidělily více než 40 % svého vysílacího času na zprávy s vizuálními prvky. Některé z těchto zpráv byly divácky atraktivní, ale obsahově zcela banální, například video policejní akce v New Yorku, které nemělo žádnou konkrétní novinářskou hodnotu. Takové zprávy nejen ovlivňují vnímání diváků o důležitosti konkrétních událostí, ale také mění způsob, jakým se celkově přistupuje k informování veřejnosti.

Mediální krajina dnešní doby tedy není jen o šíření informací, ale o manipulaci s emocemi diváků, což může mít dalekosáhlé důsledky pro politiku. Zábava, politika a strach se dnes vzájemně prolínají, čímž se zpolitizovávají i samotné mediální formáty. Média mají moc nejen formovat politické názory, ale i vytvářet politickou realitu, kde strach a zábava hrají klíčovou roli. Tento trend se neomezuje pouze na Spojené státy, ale může se vztahovat i na globální mediální krajinu.

Jak média vytvářejí kulturu strachu a manipulace

Tento vývoj měl hluboký dopad na politiku a kulturu, přičemž často sloužil jako nástroj pro vyvolání strachu v populaci. Tento strach, vyvolaný častým zobrazováním zločinů a nebezpečí v médiích, se stal součástí širšího politického narativu. Záznamy o zločinech, terorismu, migraci nebo drogových obchodech často zahrnovaly silné vizuální obrazy, které měly za úkol vyvolat u diváků pocit ohrožení. Politici, kteří využívali tento kult strachu, se snažili mobilizovat podporu pro přísnější tresty a rozšíření státní kontroly. Tato politika se odrážela ve volbách, kdy voliče často oslovovaly sliby o ochraně před vnějšími a vnitřními hrozbami.

S nástupem nových technologií, jako je internet, sociální média, chytré telefony a platformy jako Facebook, Twitter či YouTube, došlo k dalšímu zesílení tohoto trendu. Mnozí uživatelé si rychle osvojili nové formáty informací, které byly krátké, dramatické a emocionálně silné, ale často nepodložené fakty. Tento trend nejenom ovlivnil osobní názor jednotlivců, ale také otevřel dveře pro masivní manipulaci a šíření propagandy. Místo toho, aby se diváci zaměřovali na důvěryhodné a referenční zdroje, stali se stále více citlivějšími na obsah, který byl postaven na emocích a strachu.

Tento vzorec byl využíván politiky jako nástroj pro manipulaci. Například v roce 2004, po útocích z 11. září, použil prezident George W. Bush slovo „terorismus“ 16krát ve své inaugurační řeči, aniž by se zmínil o imigrantech. Donald Trump se později v roce 2019 v rámci své kampaně zaměřil na imigranty a prezentoval je jako hrozbu, zatímco o terorismu vůbec nehovořil, i když právě měsíc před tím mluvil o teroristech z Blízkého východu, kteří se údajně skrývali mezi nelegálními imigranty. Strach se tak stal součástí politického marketingu, který zneužíval lidové obavy k dosažení specifických cílů.

Politika strachu se ukázala jako účinný nástroj pro mobilizaci veřejnosti, která byla citlivější na problémy jako zločin, drogy, imigrace nebo jiné hrozby. Tato technika ovšem zároveň přispívala k vytváření negativní a nebezpečné kulturní atmosféry, kde se vše, co je jiné, stalo potenciálním zdrojem ohrožení. Stereotypy o menšinách a marginalizovaných skupinách byly pravidelně opakovány v médiích, čímž se upevňovaly negativní názory o těchto skupinách. Tento vzorec strachu byl vysoce efektivní při podněcování k radikálním politickým činům a reakcím, které byly často nepodloženy reálnými hrozbami.

Média, která v minulosti sloužila jako prostředek pro informování a vzdělávání, se v nových podmínkách proměnila v nástroj pro šíření strachu a manipulace. Politici, kteří se chopili těchto technologií, byli schopní snadněji ovlivnit veřejné mínění a manipulovat s emocemi masy. Zneužívání strachu má však dalekosáhlé důsledky pro občanskou angažovanost a důvěru ve státní instituce. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že žijí ve stálém nebezpečí, mají tendenci vyhledávat ochranu v přísnějších opatřeních a silnějších autoritách, což vede k rozvoji politiky, která se zaměřuje na potlačování těch, kdo jsou považováni za hrozbu. Taková atmosféra může zásadně změnit hodnoty a kulturu společnosti, přičemž se zvyšuje riziko polarizace a sociálního napětí.

Tento proces vede k vytváření umělých dělících linií mezi „nám“ a „nimi“, mezi legitimními a nelegitimními členy společnosti. Vytvoření strachu z „nepřátelského jiného“ se stává nástrojem, který umožňuje manipulaci a kontrolu, a to nejen v politickém, ale i v kulturním kontextu. Důležité je si uvědomit, že tento fenomén není nový, ale jeho intenzita a dosah v současném mediálním prostředí jsou daleko silnější než kdy předtím.