Jak odhalit pravý motiv vraha a proč nemusí být sériový

Aldo Puleo měl neprůstřelné alibi. V době vraždy byl v práci, jeho směna byla řádně zapsána v hotelovém rozpisu a potvrzena nejen manažerem, ale i ostatními zaměstnanci. Přesto se ocitl v hledáčku vyšetřování a stal se obětí zbytečného obtěžování, které nepřineslo žádný výsledek. Prokurátorka Anna Giulietti proto zuřila. Její přesné instrukce nebyly dodrženy a celé vyšetřování se zdálo bezvýsledné. Přesto přijala Ferrarovu pozvánku na pracovní oběd, byť ne bez váhání.

Jeli spolu přes mírně zvlněné kopce jižně od Florencie. Vůně venkova pronikala do starého, ale spolehlivého Mercedesu, který Ferrara vytáhl z garáže jen při zvláštních příležitostech. Anna, zpočátku chladně profesionální, se během cesty otevřela a začala hovořit osobněji. Mluvila o svém životě oddaném práci, o otci soudci a dědečkovi notáři, o své neochotě vázat se manželstvím. Ferrara naslouchal a opatrně přiznával vlastní zkušenosti. Každý jejich životní krok, jak zdůraznil, je správný, pokud je učiněn vědomě.

V restauraci Latiniho, jejíž atmosféra připomínala noblesu a tradici, se rozhovor posunul k jádru věci. Ferrara čekal, až dorazí vyhlášené předkrmy – neodolatelné crostini s lardem z Colonnaty – a pak položil otázku: prohlédla už jeho zprávu o obětech? Anna Giulietti přikývla, teorii předala expertům spolu s fotografiemi. Některé závěry se jí zdály přehnané, jiné přesvědčivé. Myšlenka vraha, který si „hraje Scrabble“ s mrtvými, byla děsivá, přesto oceňovala Ferrarovu práci.

„Pokud mám pravdu,“ řekl Ferrara, „nečelíme sériovému vrahovi.“ Zpozorněla. „Tento pachatel má přesný plán s jasným začátkem i koncem. Nekoná z obvyklých pohnutek. Ohlásil sedm vražd, čtyři už provedl. Zbývají tři. A až skončí, zmizí. Vrátí se ke svému běžnému životu – třeba jako úředník, ředitel školy, lékař… možná kněz.“ V jeho hlase zazněla nevyřčená insinuace.

Ferrara potřeboval její pomoc. Vyprávěl jí příběh Dona Sergia, včetně nenápadných náznaků otce Francesca. Anna poslouchala nejen obsah slov, ale i způsob, jakým Ferrara mluví – jeho klidnou jistotu, přesnou dikci a nepatrný sicilský rytmus. Když navrhla obrátit se na arcibiskupa, zavrtěl hlavou. Za zmizením Dona Sergia je podle něj něco, co církev skrývá, něco, co by arcibiskup bez zaváhání ututlal. Možná je kněz šílený, ale Ferrara tomu nevěřil. Spíš tuší síť tajemství, v níž se protíná moc a mlčení.

Právě v takových případech se vyjevuje křehká rovnováha mezi spravedlností a institucemi, mezi vyšetřovateli a těmi, kdo mají vlastní agendu. Čtenář by měl chápat, že hranice mezi sériovým vrahem a plánovaným vykonavatelem „spravedlnosti“ je zásadní. Motivace, struktura činu a jeho cíle vytvářejí zcela jiný profil pachatele, než jaký známe z klasických případů. Zároveň je třeba si uvědomit, jak velkou roli hrají neformální vazby, osobní důvěra a diskrétní vyjednávání v prostředí, kde oficiální cesty selhávají. Bez schopnosti číst mezi řádky, vnímat nuance a chápat motivace institucí i jednotlivců není možné proniknout k pravdě.

Jaké tajemství skrývá příběh o Lorenzu Ricciardim a jeho rodině?

Ferrara seděl u stolu v malé místnosti, jejíž bílé stěny a jednoduchý nábytek působili stroze a neosobně. Před ním seděl Antonio Salustri, jehož vzhled byl pro Ferraru téměř šokující. Bylo zřejmé, že se člověk, kterého kdysi znal jako arogantního a vysoce sebevědomého, změnil. Teď byl vyčerpaný, bledý a těžce poznamenaný roky strávenými v temnotě vězeňských cel. Jeho zrak byl unavený, a jak Ferrara vnímal, Salustri byl zranitelný – a to ho činilo zajímavým.

Salustriho příběh byl součástí mnohem širšího a složitějšího vyšetřování, než si Ferrara na začátku představoval. Vše začalo jednoduchým zjištěním, že Salustri měl informace, které se týkaly Lorenza Ricciardiho, mladého muže spojeného s vraždami, podvody a mnohými temnými záležitostmi z minulosti. Tento Ricciardi nebyl obyčejným obchodníkem s uměním; jeho historie byla napojená na kriminální klany, mafii a rodinné tajemství, které sahalo hluboko do minulosti.

Když Salustri začal mluvit o své spolupráci s Gualtierem Ricciardim, o jeho vztazích s kalábrijskou mafií a o roli, kterou hrál v obchodech s uměním, Ferrara pochopil, že příběh, který se právě odvíjel, byl jen vrcholem ledovce. Ricciardi, jehož otec patřil k klanu Nitta Santiniho, se zdál být propojený s kriminálním světem mnohem více, než jakýkoliv běžný obchodník s uměním. Tento klan, který nikdy skutečně nezmizel, se transformoval a stále operoval v tajnosti, skrýval se v pozadí obchodů a manipuloval s životy lidí.

Ferrara si uvědomil, že Salustri nejenom že měl informace, které mu mohly pomoci vyřešit případ Lorenza Ricciardiho, ale že příběh o tomto mladém muži, o jeho rodinném pozadí a o jeho psychologickém profilu mohl být klíčem k pochopení motivů vražd a podvodů, které se kolem něj odehrávaly. Ricciardi nebyl jen obyčejným zločincem. Mohl to být člověk, který skrýval mnohem hlubší problémy, možná dokonce i temné sklony k násilí, jež se objevily až po letech.

Ferrara si stále kladl otázku: proč se z Lorenza Ricciardiho stal vrah? Proč se rozhodl zabít svého přítele Alfredo Lupiho, který byl najat, aby pomohl s obchodem s uměním, a přitom nic o tajemstvích tohoto obrazu nevěděl? Ferrara uvažoval, zda mohl být motivem právě obraz Velazqueze, který Salustri ukrýval a který se stal předmětem mnoha konfliktů a násilí. Co bylo tím, co Ricciardiho vedlo k tomu, aby zabil člověka, který neměl ponětí o jeho kriminální minulosti?

Důležitým aspektem tohoto příběhu bylo i to, jak složité a nejednoznačné byly vztahy mezi jednotlivými postavami. Salustri, který měl dlouhou historii spolupráce s mafií, se teď ocitl v situaci, kdy se snažil ochránit sám sebe, ale zároveň poskytoval informace, které mohly změnit směr celého vyšetřování. Jeho vlastní motivace byly nejasné – mluvil o možné ochraně svědků nebo útěku z Itálie, ale Ferrara věděl, že toto není jen o ochraně. Bylo to o přežití, o snaze vyhnout se pomstě, která by mohla přijít po odhalení pravdy.

To, co Salustri odhalil, byla jen část širšího příběhu, který se táhl napříč generacemi. Rodina Ricciardi byla propojena s mafií, která, jak se zdá, nikdy úplně nezmizela. Její vliv se stále rozšiřoval, a to nejen ve světě umění, ale i v politických a ekonomických kruzích. Mnohé postavy v tomto příběhu, včetně Lorenza Ricciardiho, mohly mít vlastní temné tajemství, které by se časem mohlo odhalit.

Kromě samotného příběhu o Lorenzu a jeho rodinných vztazích je také kladeno důraz na skutečnost, že zločin, byť v menší míře než vražda, může mít stále hluboký dopad na lidi kolem něj. I ti, kdo se zdají být pouze „malými“ hráči v kriminálním světě, mohou být hluboce ovlivněni svými rozhodnutími a konečně je třeba uznat, že každá akce v tomto složitém světě může mít následky, které sahají daleko za hranice osobního zájmu.