Jak přežít mezi liniemi: Příběh z války, kde mlčení a tma jsou jedinými společníky

Dne 20. prosince 1944 jsem si ještě neuvědomoval veškeré detaily situace, do níž jsme se dostali. Později jsem se je ale pokusil rekonstruovat z fragmentů informací, které jsem získával prostřednictvím svého malého přenosného rádia. To, co mi rádio říkalo, bylo plné lží a protichůdných zpráv od obou stran konfliktu. Přístroj však brzy přestal fungovat, když se baterie vybily kolem jedenácté hodiny dopoledne.

Celou noc jsme se s dětmi toulali neznámými lesy. Hledali jsme bezpečí, neviděli jsme nic kromě těžké sněhové pokrývky a zahalující mlhy. Ta hustá mlha byla v podstatě naším štítem. I když jsme několikrát slyšeli blízko nás německé hlasy a pohyby, nikdy jsme je neviděli. Mlha byla silnější než cokoliv, co jsem kdy zažil, a německé hlídky zřejmě nechtěly riskovat patrolování v takových podmínkách. A tak jsme pokračovali v cestě. Po několika hodinách jsme se rozhodli zaparkovat džíp a přenocovat.

Když jsem se probudil, bylo teprve 9 hodin ráno, ale díky stále husté mlze to vypadalo, jako by byla půlnoc. Vrátil jsem se k džípu pro konzervy, benzínový vařič a rádio. Děti si zatím hrály s poškozenou panenkou a papírovými figurkami, které jsme vzali ze Schloss Hemmgstein. Když jsem začal poslouchat, bylo to především o zprávách, které přicházely z německých stanic. Bylo fascinující, jak se mi stále dařilo sestavovat kousky mozaiky, které popisovaly vše, co se v té době dělo.

Po chvíli jsem měl pocit, že se situace zklidnila. Nic kromě naprostého ticha a občasného šelestu v hustém lese. Rozhodl jsem se využít klidu k zapisování všeho, co jsem si pamatoval z předchozích dnů. Válečné zážitky mi neumožňovaly si všechno uchovat v paměti, a tak jsem se rozhodl zapsat i ty nejmenší detaily, abych neztratil vše, co jsme prožili. Zápisky byly jen snahou uchovat nějaké stopy pro budoucnost, v případě, že bychom na tomto světě už dlouho nezůstali.

Přes všechny své obavy o vlastní přežití jsem si stále neuvědomoval, jak blízko jsme byli německé ofenzívě, která směřovala na Bastogne. Propluli jsme zřejmě skrz německé pozice v naprosté tmě a mlze, aniž bychom si to uvědomili. To, co mě však nejvíce znepokojovalo, bylo uvědomění si, že jsme na správné cestě - podle mapy jsme se dostali k místu označenému jako Foret de Freyr, což znamenalo, že jsme se ocitli v těsné blízkosti hlavních bojových linií.

Uvědomil jsem si, že i když jsme se dostali daleko od přímé fronty, nebyli jsme v bezpečí. Les byl stále plný nebezpečí, i když se zdálo, že jsme v relativním klidu. To, co nám poskytovalo dočasnou úlevu, byl fakt, že jsem si začal myslet, že jsme se dostali do bezpečné zóny. Tato iluze nás však nemohla zachránit. Válka měla svůj vlastní rytmus, který byl někdy úplně jiný, než jsme si představovali.

Pro děti to všechno bylo jen podivné dobrodružství. Freddie se zajímal o rádio, zatímco Lisa si hrála s panenkou. Byli v jakémsi světě bez starostí, a přesto jsme všichni věděli, že náš osud zůstává nejasný a směřuje k nevyhnutelným rozhodnutím. Když se dívám zpětně na to, co jsme prožili, chápu, jak křehké může být lidské přežití v obdobích války. V tom mlčení lesa a zimní mlze se skrývaly všechny hrozby, na které jsme neměli žádnou odpověď.

Jak se vypořádat se ztrátou a povinností vůči druhým?

Tyto děti mohou mít někde na světě příbuzné, kteří je postrádají a truchlí. Moje povinnost byla jasná – musel jsem je doručit k příslušným orgánům, které mají prostředky k nalezení jejich rodiny, aby vyrůstaly mezi svými vlastními lidmi. Ztráta rodiny a bezpečí je v takových dobách neuvěřitelně traumatizující, a děti, které zažívají válku a ztrátu blízkých, zasluhují lepší šance na návrat k těm, kteří je mohou milovat.

S touto zodpovědností jsem se vydal na cestu, která vedla skrze válečnou zónu, mezi paniku a nesčetné zraněné. Vzpomínám si, jak jsem si v jednu chvíli užíval krátkého okamžiku klidu – cigarety na ulici, když kolem mě projížděli zranění vojáci. Jeden z nich měl nohu zničenou tak, že se ani nedokázal pohnout, přesto si mě žádal o cigaretu. Po krátkém rozhovoru se ukázalo, že jeho zranění vzniklo tak, že zapomněl ustoupit včas po vystřelení z těžkého dělostřelectva. "Měl jsem na bojišti deset minut," řekl mi. Tento okamžik ilustruje šílenství války, kde život člověka může být zničen během okamžiku a bez varování.

Když jsme dorazili do města, bylo už téměř po setmění a kvůli přísné blackoutové politice jsme neviděli nic z krásy města, ani z jeho historických památek. Místo toho jsme se ocitli v rušné situaci mezi uprchlíky a vojáky, kteří se pohybovali ve zmatku války. Bylo mi jasné, že v takových chvílích se soucit musí projevit i v drobnostech, například v tom, jak trávíme noc. Místo aby nás znepokojovala situace, zvolil jsem klidnější řešení: strávit noc v historické hostinci a počkat na den, kdy bychom mohli pokračovat v hledání pomoci.

Celá zkušenost byla zrcadlem války – ne pouze v boji na frontě, ale v lidských rozhodnutích, která musíme dělat za každých okolností. Často to není o rozhodnutí mezi dobrým a špatným, ale o volbě mezi tím, co je nutné pro zachování lidskosti a co je pohodlné pro nás samotné.

Tento příběh ukazuje, jak složité může být chování ve válečné situaci. Je důležité si uvědomit, že ve válce nejde pouze o vítězství, ale i o to, jak se zachováme k těm, kteří jsou kolem nás. Ztráty na frontě nejsou pouze čísla, jsou to příběhy jednotlivců, kteří ztratili něco cenného – rodinu, zdraví, nebo dokonce svou vlastní identitu. Každý z těchto příběhů je částí většího celku, který formuje válku a její důsledky pro lidskou duši.

Jak rozpoznat nebezpečí v neznámém území během války?

Po několika měsících přežívání v bojových podmínkách jsem se naučil, jak rozpoznat nebezpečí ve chvílích, kdy se člověk dostane zcela mimo bezpečnou zónu. Při každé cestě mimo známé oblasti jsem si dával pozor na několik klíčových znaků, které mi umožnily zjistit, zda jsem se dostal na území, které není pod kontrolou přátelských jednotek. Ačkoliv bylo stále těžké v takových situacích zachovat klid, některé signály byly nepopiratelné.

Jedním z prvních a nejsilnějších indikátorů byly krávy. Během války, zejména v zemích s rozvinutým zemědělstvím, kde se bojovalo v blízkosti farem a venkovských oblastí, bylo běžné, že krávy zahynuly následkem výbuchů granátů a dělostřelecké palby. Taková zvířata se rychle nadýmala, často ležela na zádech s nohama ztuhlými ve vzduchu, a co bylo nejhorší – jejich mrtvoly smrděly. Tento zápach byl nepříjemně podobný zápachu těl padlých vojáků. Pokud člověk přišel na místo, kde ležely mrtvé krávy, bylo to varovné znamení. V takových oblastech bylo lepší být opatrný, neboť to znamenalo, že nešlo o bezpečnou zónu.

Dalším důležitým ukazatelem byly telefonní dráty. I v době, kdy bylo běžné komunikovat pomocí rádií, stále existovaly telefonní linky, které propojení jednotek usnadňovaly. Všude po evropských silnicích bylo možné vidět spleť telefonních drátů – většinou byly položeny na zemi nebo visely z plotů, často v kroucených a zapletených vrstvách. Pokud se člověk dostal na místo, kde telefonní dráty zmizely, znamenalo to, že se pravděpodobně nacházel mimo dosah přátelských sil. A když k tomu přibyly mrtvé krávy, bylo jasné, že je čas na rychlý únik.

Tyto signály mě varovaly před nebezpečím. Tak například, když jsem jednou projížděl poblíž městečka St.-Lo v Normandii, nedal jsem si pozor na tyto drobné, ale klíčové detaily a ocitl jsem se v oblasti, kterou ovládali nepřátelé. Před sebou jsem měl německého vojáka, který manévroval s těžkým dělostřelectvem. Naštěstí se rozhodl, že mě nezasáhne, možná proto, že už mu došly náboje. Ale takové chvíle byly jako varování, že nikdy nesmíme podcenit situaci, i když se vše zdá být v pořádku.

Po tomto zážitku jsem pokračoval dál směrem k městečku Malmedy, kde jsem narazil na několik vozidel 291. inženýrské jednotky. Poté jsem měl pocit, že se nacházím ve známém teritoriu. Ale i přes tuto zdánlivou jistotu jsem si byl vědom, že v této válce nikdy není bezpečno. Při průjezdu městem jsem zpozoroval, jak se silnice plní vozy a vojenskými jednotkami. I když jsem věděl, že zde není přítomna přátelská armáda, rozhodl jsem se pokračovat směrem k Baugnez, abych se pokusil najít cestu zpět k Eupenu.

Jak jsem se blížil k Baugnez, začaly se znovu objevovat příznaky, které mi nebyly cizí. Telefonní dráty byly přetrženy, vzduch byl prosycen zápachem, který mi byl známý. Z dálky jsem zahlédl zničenou budovu, kde stávala oblíbená hospoda, kterou jsem předtím navštívil. Uvědomil jsem si, že jsem se ocitl v oblasti, která už byla pod kontrolou nepřítele, ale bylo příliš pozdě na to, abych se mohl otočit. Bylo nutné rozhodnout se okamžitě, abych předešel katastrofě.

V této situaci, když jsem viděl německé vojenské vozidlo, které se k nám blížilo, srdce mi začalo bušit. Poznal jsem, že jedu v německém vojenském konvoji, i když jsem byl v zajetí své vlastní přesvědčení, že se stále nacházím ve bezpečné oblasti. I když jsem byl nervózní, věděl jsem, že nejlepší strategií je co nejrychleji se vyhnout nebezpečí, což jsem se rozhodl udělat tím, že jsem sjel z hlavní cesty a skrýval se v lese, kde jsem čekal, až konvoj projede.