Michael a Laura, postavy, které se na první pohled zdají být jen stíny minulosti, se v tomto okamžiku stávají něčím víc – plně přítomnými a součástí neobvyklé přítomnosti, kde svět živých a mrtvých splývá. Když Michael s Camposy zpívají, spojují se dvě světy, a přesto v nich zůstává něco nezachytitelného. Kdo by si mohl představit, že by si někdo – živý člověk – v této podivné atmosféře našel místo?

Mister Rebeck, který byl dosud zvyklý na každodenní rutinu života, nachází v přítomnosti duchů něco nečekaně silného. Ačkoliv se domnívá, že přítomnost těchto bytostí je pro něj zvláštní, začíná si uvědomovat, že nikdy neviděl nic tak přirozeného, jako je tato sdílená chvíle mezi ním a těmito bytostmi. Zpěv, který by mohl být považován za něco mimo běžné lidské chápání, zde dostává jiný význam. Jakmile Michael a Campos začnou zpívat, zvuk není jen zpěvem – je to něco, co jde za hranice toho, co by člověk očekával od ducha. Zpěv je nesoucí v sobě nejen melodii, ale i celé spektrum emocí a vzpomínek. Rebeck, zaskočený, zjišťuje, že nikdy neslyšel duchy zpívat. Vždy zapomínali hudbu dříve, než zapomněli název ulice, kde žili, ale teď zpívají. A to je pro něj nové.

Jakmile připojí svůj hlas k tomuto zpěvu, najednou se ocitá na hranici dvou světů. Zpěv se stává jazykem, kterým vyjadřují své pocity, přání, vzpomínky. Co však na tomto okamžiku působí jako zjevení, je skutečnost, že ani on, ani ostatní, si nemohli být jisti, zda přítomnost duchů může mít tuto podobu – že by zpívali jako živí, že by smířili minulost a přítomnost v tak prosté činnosti, jakou je zpěv.

Za této chvíle, kdy zpívají a sdílejí společný zážitek, je mezi nimi přítomný další element: zvědavost a vnitřní pnutí. Mr. Rebeck se v této chvíli nemůže zbavit otázky, co vlastně cítí. Není to smutek, ale něco, co ho nutí zpochybnit to, co považoval za důležité v jeho životě. Když se podívá na své přátele, na Michaela, Lauru a Campos, uvidí jejich vztah, který je spojený s láskou, ne s potřebou, a začne si klást otázku, zda tohle všechno není jen projekce jeho vlastní neschopnosti prožít podobnou emocionální hloubku.

Ale zpět k písni. Michaelův vtipný komentář o "čtvrtém rozměru" zpěvu ukazuje na další aspekt této neobvyklé situace. Zpěv není jen aktem sdílení hudby, ale také symbolem spojení mezi lidmi – ať už jsou živí, nebo mrtví. Každý hlas přináší něco jiného do této atmosféry. Zpěv od Camposy, hluboký a zemitý, kontrastuje s jasným, vysoce tónovaným hlasem Laury. Michaelův hlas se vznáší jako prach, který dává této kombinaci jakousi neuchopitelnou kvalitu. Kdybychom to vzali doslovně, zpěv je skutečně čtvrtým rozměrem – něčím, co se nedá přesně pochopit, ale lze to cítit.

Písně, které zpívají, nejsou jen obyčejné melodií. Reflektují staré moudrosti a předsudky. "Nikdy neexistuje strom bez stínu," zpívají, a zpěv se stává jakýmsi výrokem o životě a lásce, o tom, jak se lidé, ať už živí nebo mrtví, snaží najít smysl v tom, co se zdá být neuchopitelné. Je v tom jakási paradoxní pravda: ženy milují, protože jsou milovány, a muži… ti zase, jak se říká v písni, rychle běží, když jsou milováni.

Přítomnost této písně, která procházejí vzpomínkami a emocemi, má hluboký vliv na to, jak si Mr. Rebeck uvědomuje svou vlastní existenci. Tato malá chvíle – kdy zpívají duchové a každý vnímá tuto souhru jinak – je tím, co ho nutí přehodnotit vztah k tomu, co považoval za nezbytné ve svém životě. On sám, jak si uvědomí, neprožil nikdy něco podobného – nikdy nezpíval s těmi, kteří se k němu přiblížili v těžkých chvílích. A přesto teď, v přítomnosti těchto duchů, objevuje něco jiného: spojení, které nemá závislost, ale spíše svobodu.

A co se vlastně zpívá ve všech těchto písních? Něco o lásce, zklamáních, vzpomínkách a všech těch neskutečných okamžicích, které se v člověku vynořují jako podivné, neviditelné stíny. Zpěv je vždycky o více než jen o melodiích. Je to prožitek, který má moc přenášet duši na jinou úroveň existence, ať už je tato existence živá, nebo ne.

Jak čas mění naše vnímání života a rozhodnutí?

Byl to okamžik, který by pro některé znamenal zlom. Pro jiné zůstával bez významu. Mr. Rebeck vnímal situaci zcela jinak, než jak ji viděla Mrs. Klapper. Ta byla pod silným tlakem a svou nervozitu skrývala jen těžko. Zatímco ona ho pevně držela za ruku, Campos seděl za volantem a zpíval si písničku, kterou Mr. Rebeck nikdy předtím neslyšel. Všechno se zdálo být v jakémsi zvláštním tempu, jako by se pohybovali ve snu, který si nechtěli přiznat. Svět kolem nich se zdál být stále daleko a přece, jejich cesta pokračovala.

Když projížděli kolem staré brány, která vypadala jako z nějaké dávné noční můry, ve které každý, kdo se přiblíží, musí čelit smrti, Rebeck věděl, že to, co před sebou mají, je jen záležitost tady a teď. Představoval si to jako něco neznámého, ale jak je všechno kolem něj vybledlé, začal chápat, že ten starý obraz, který si vytvořil v mysli, už neodpovídá skutečnosti. Brána, která měla být symbolem jeho strachu, byla jen obyčejnou, zrezivělou překážkou, která se snadno překonala.

Cesta vedla dál. Mr. Rebeck cítil, jak mu dýchá na krk něco, co v sobě stále skrýval, ale co nebyl schopen definovat. "Kam jedeme?" zeptal se po chvíli. Mrs. Klapper mu odpověděla bez známky nějakého zvláštního zaujetí: "Tohle je Yorkchester, tady žije můj doktor." Mluvil o něm jako o někom, koho si vážila, přestože věděla o jeho nepříjemném dechu, o jeho slabostech. Svět byl takový — složený z malých absurdit, které, když je spojíte, tvoří skutečnost, která není vůbec tak dramatická, jak by mohla být.

Začal si klást otázky o své vlastní existenci. O tom, co to vlastně znamená žít a čím je ta "velká" cesta, na kterou čeká. Vždy věřil, že k životu patří jistá elegance, jakési milosrdenství světa, které zůstává neviditelné, pokud člověk nezastaví a neuvědomí si to. Přestože věřil, že to, co se mu stalo, by mohlo mít hlubší smysl, čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu zdálo, že zůstává stejný — jen starší a unavenější. "Ztratil jsem dvacet let," řekl nakonec. "Ale to je krádež. Je to ztráta. A ztráta je pro mě hrozná věc." Očekával od Mrs. Klapper nějakou reakci, nějakou útěchu, ale odpověděla mu se zvláštní lehkostí: "Všichni plýtváme časem. Trochu tady, trochu tam. Tak to je, vždyť to víš sám."

Je to paradox, který většina lidí nevidí. Čas, který považujeme za ztracený, často není ve skutečnosti plýtváním. Mnohokrát je to právě ten čas, který se zdá být "prokrastinováním" nebo "nicneděláním", co nás ve skutečnosti formuje. Nejde o to, co jsme udělali nebo neudělali, ale o to, jak se cítíme v okamžiku, kdy si uvědomíme, že všechno, co jsme prožili, je součástí nás.

"Vždyť kdo se dostal někde rychle?" řekla Mrs. Klapper. "Kdo vybudoval něco, aniž by se nezastavil, nezeptal se, jak to všechno funguje?" A přesto, i když by si mohl myslet, že jeho život je ztracený, jeho vnitřní hledání nevedlo k žádnému velkému objevu. Mohl se vrátit ke své práci v lékárně, mohl se naučit nové věci, mohl se vrátit do školních lavic. Ale to, co ho trápilo nejvíc, byla myšlenka, že nikdy nebude tou "velkou" postavou, kterou si představoval. Při tom si ale vlastně ani nebyl jistý, co znamená být "velkým člověkem".

Pro každého z nás to, co považujeme za velké a významné, může být odlišné. Někteří si myslí, že velkým člověkem je ten, kdo dokáže změnit svět, jiní si myslí, že velkými jsou ti, kdo jsou spokojeni se svým místem a žijí v souladu s tím, co považují za důležité. Mnozí se cítí neúspěšní, protože nesplňují očekávání, která si stanovili na základě toho, co viděli u ostatních.

Pro Rebecka, i když přemýšlel o tom, že se nikdy nestane "velkým", byla přítomnost Mrs. Klapper klíčová. Byla to ona, kdo mu připomněl, že i ti, kteří se neohlížejí za minulostí a neplánují velké cíle, mohou žít plnohodnotně. Čas, který si lidé často myslí, že prošvihli, je ve skutečnosti součástí jejich života, stejně jako všechny ty drobné momenty, které jsou na první pohled bezvýznamné.