Představte si dobu, kdy byly vzdálené telefonní hovory extrémně drahé, a veškeré organizování probíhalo prostřednictvím pošty, která byla mnohem pomalejší než moderní nástroje komunikace. Navzdory těmto omezením byly některé z těchto organizací mimořádně úspěšné. V současnosti by se mohlo zdát, že pokud bychom měli k dispozici sociální média jako Facebook nebo Twitter, mohli bychom snadno vyvolat revoluci. Tento názor však může být zavádějící, protože mobilizace není totéž co organizování. Sociální média mají svůj význam, ale nelze je považovat za samostatný nástroj pro vybudování skutečného radikálního hnutí.

Důležitost organizování spočívá v něčem mnohem hlubším než pouze ve schopnosti přitáhnout masy. Demonstrace často slouží k tomu, aby ukázaly, že nějaký hnutí existuje, ale to samo o sobě nestačí. Skutečné organizování vyžaduje nejen politické vědomí, ale i pocit vzájemné propojenosti mezi lidmi, což není snadné dosáhnout pouze prostřednictvím médií. Je snadné shromáždit lidi na náměstí, ale vytváření emocionálních a politických vazeb mezi nimi, které jsou základem pro dlouhodobou změnu, je mnohem náročnější úkol. To je práce, kterou je třeba vykonávat na úrovni organizování, a sociální média mohou tuto práci jen podporovat.

V posledních letech jsme byli svědky některých důležitých momentů v historii hnutí, jako byla Arabská jara nebo hnutí Occupy Wall Street. I když tato hnutí přinesla vzrušující momenty a zdálo se, že změna je možná, neměli bychom zapomenout, že tyto okamžiky by neměly být považovány za konečné cíle, ale za výchozí bod pro další aktivismus. To, že momenty jako Occupy skončily, neznamená, že bychom měli zapomenout na jejich hodnotu. Například hnutí Occupy otevřelo veřejnou debatu o kapitalismu, která nebyla možná od 30. let 20. století. Tato historická lekce nás učí, že i zánik jednoho hnutí nemusí znamenat zánik naděje, kterou přineslo.

V otázce leadershipu je třeba si uvědomit, že občas příliš přikládáme důležitost jednotlivým vůdcům. Když Barack Obama vyhrál volby, mnoho lidí, včetně radikálů, vkládalo veškeré své naděje do jednoho člověka. Takový přístup je však problematický, protože systém, ve kterém byl zvolen, je založen na rasismu, imperialismu a patriarchy, a jeden jednotlivý lídr nemohl tento systém změnit. Vůdci jsou často vnímáni jako nositelé změny, ale skutečné změny se dějí díky organizátorům, kteří vykonávají každodenní práci. Dr. King byl známý jako lídr hnutí za občanská práva, ale málokdo si vzpomene na tisíce žen, které dělaly neocenitelnou práci na místní úrovni.

Organizování je klíčovým prvkem v každém radikálním hnutí. Vždy bychom měli jednat, jako kdyby bylo možné změnit svět, i když někdy tato změna nemusí přijít. Důležité je, že organizování probíhá dlouho předtím, než se nějaké hnutí stane skutečným. To, co nazýváme hnutím za občanská práva, by nebylo možné bez práce, která se děla před jeho vznikem.

V současnosti je vědomí potřeby organizování složitější než kdy jindy. Mladí lidé se dnes angažují v mnohem širší škále aktivit a radikálního aktivismu než tomu bylo před čtyřiceti lety. To je pozitivní vývoj, který nám ukazuje, že i když se může zdát, že mladí lidé nevyvíjejí dostatečnou aktivitu, ve skutečnosti se angažují v mnoha oblastech. Existují nové formy aktivismu, které jsou propojené s vědeckým a intelektuálním hledáním odpovědí na složité problémy dnešního světa.

Pokud jde o hnutí, která mají radikální potenciál, je důležité nejen podporovat konkrétní boj, ale také si uvědomit vzájemnou propojenost všech těchto hnutí. Pokud bych měl zmínit nějaké konkrétní hnutí, mohl bych zmínit boj za svobodu potravin, spravedlnost v oblasti jídla nebo hnutí za práva migrantů. Každá země čelí výzvám spojeným s migrací a zvyšujícím se nerovnostem mezi Severem a Jihem. Tato hnutí si získávají podporu po celém světě, ale klíčem je rozpoznat, že bez propojení mezi těmito hnutími nemůže být dosaženo skutečné změny. K tomu je nutná širší politická a emocionální solidarita, která překonává hranice národních států.

Jaký je etický základ marxismu a jak chápat jeho kritiku kapitalismu?

Marxismus je často redukován na ekonomický determinismus nebo bezohlednou ideologii, která nebere v potaz morální či sociální složitosti. Tato zjednodušující interpretace však opomíjí hlubší stránku Marxovy kritiky kapitalismu, která je zároveň etická i historicky materiální. Marx neviděl kapitalismus jen jako ekonomický systém, ale jako soubor vztahů produkce, které vedou k rozsáhlému lidskému utrpení, ekologické devastaci a systematické nespravedlnosti. Kritika kapitalismu tedy není pouhým popisem ekonomických procesů, ale i morálním odsouzením jeho bezohlednosti.

Marx zdůraznil, že kapitalismus se vyznačuje nekontrolovanou touhou po zisku a hromadění, což znamená, že systém sám o sobě nemá svědomí ani schopnost „chovat se slušně“. Výsledkem jsou ekonomické krize, masová chudoba uprostřed obrovského bohatství, kolonialismus a neustálé konflikty mezi mocnostmi. Tato destruktivní dynamika se neomezuje jen na materiální vykořisťování dělnické třídy, ale zasahuje i oblasti společenské reprodukce, jako je vzdělávání, péče o děti či staré lidi, které kapitalistický systém často přehlíží.

Marxova kritika také zahrnuje ekologický rozměr: průmyslové metody výroby nejenže vykořisťují dělníky, ale ničí i půdu a přírodní zdroje, čímž ohrožují samotné základy lidské existence. Kromě toho Marxova analýza byla od počátku antikolonialistická, reflektující utrpení a odpor kolonizovaných národů. Spolu s pozdějšími mysliteli, jako byli Frantz Fanon nebo C.L.R. James, Marxismus rozvinul kritiku rasismu, genderové nerovnosti a dalších forem útlaku, které nelze redukovat pouze na ekonomické vztahy.

Základ marxistické etiky nespočívá v abstraktním morálním kázání, ale v historickém materialismu – v pochopení, že vědomí je formováno konkrétními životními podmínkami. To znamená, že morální soudy a ideály nejsou odtrženy od reality, ale naopak vycházejí z analýzy reálných vztahů a konfliktů ve společnosti. Marxismus tedy odmítá moralistní fráze a snaží se ukázat, jak jsou nerovnosti a útlak zakořeněny v samotné struktuře kapitalistického systému.

Klíčovým bodem je Marxova víra v dělnickou třídu jako aktéra emancipace, schopného překročit rozdíly způsobené rasou, národností či genderem a kolektivně zrušit kapitalistické vztahy. To však neznamená idealizaci dělnictva, ale spíše zdůraznění jeho historické a materiální role ve společenské transformaci.

Pro pochopení Marxova přístupu k etice je nezbytné vidět ho jako myslitele, který spojoval tvrdou analýzu ekonomických a sociálních procesů s hlubokým zájmem o lidskou důstojnost, spravedlnost a udržitelný rozvoj. Etika marxismu tedy není odtržená od života, ale je jeho reflexí, která usiluje o překonání vykořisťování, útlaku a ekologické destrukce.

Důležité je také uvědomit si, ž

Jak může politická angažovanost proměnit pedagogiku a akademické prostředí?

Politická angažovanost ve vzdělávání není novým jevem, ale historicky zakotvenou odpovědí na proměňující se formy útlaku, které se v průběhu času přizpůsobují logice pozdního kapitalismu. Volání po tzv. politickém obratu není reakcí pouze na éru Donalda Trumpa, ale součástí širšího intelektuálního a aktivistického rámce, který vzešel z nedostatků tzv. kulturního či sociálního obratu. Tyto směry sice otevřely prostor pro zásadní debaty o roli kultury, identity a diskurzu, nicméně často zůstaly uvězněny v rámci akademické abstrakce a vyprázdněné kritiky, která se vyhýbala explicitní třídní analýze a odmítala organizované hnutí jako prostředek skutečné změny.

Rétorická a kulturní studia, inspirovaná Raymondem Williamsem, nahlížela kulturu jako prostor hegemonních bojů, kde se změna neuskutečňuje skrze revoluci, ale skrze „kulturní válku pozic“. Avšak v kontextu neoliberální konsolidace moci po nástupech Reagana a Thatcherové, se kulturní studia – podobně jako mnoho dalších humanitních oborů – stále více vzdávala jakéhokoli revolučního étosu. Postmoderní a poststrukturalistické tendence, queer teorie i eurokomunistické rámce „Nových časů“ utvářely akademický diskurz, jenž implicitně či explicitně přijímal představu, že kapit

Jak se mají akademici angažovat v „politickém obratu“ a zůstat věrní těm, jimž slouží?

Když jsou akademici vystaveni cíleným útokům, zastírá se hranice mezi profesní identitou a širšími společenskými vztahy: aktivační mechanismy kampusových organizací se propojují s externími sítěmi a vytvářejí tlak, který může vyústit v ochrannou solidaritu i v konfrontaci s administrativou. Podpora kolegů a veřejné povědomí často umožní zvrátit narativ a vytvořit podmínky, aby instituce učinila „správné“ rozhodnutí; přesto je třeba předpokládat, že informace o osobách a kontaktech budou zneužity a že útočníci budou využívat všechny dostupné kanály — poštu, telefony, sociální mediální toky. Proto organizace a příprava nejsou luxusem, ale nutností: reverzní rámce pro přepisování příběhu, okamžitá opatření k zajištění fyzické a digitální bezpečnosti, budování kolektivní obrany na kampusu i mimo něj.

Politické organizování jako součást vzdělání by nemělo být redukováno na teoretické cvičení; zejména doktorandi by měli osvojit dovednosti hromadné mobilizace, vyjednávání materiálních zájmů a kolektivní akce. Vznik veřejně angažovaných misí na odděleních, podpora studentských odborových kampaní a společná účast na akcích aktivistického charakteru vytváří kulturu, v níž se politická práce nezažívá jako ohrožení kariéry, nýbrž jako součást kolektivní praxe. Zároveň však platí princip loajality k materiálním zájmům těch, s nimiž solidárně pracujeme — angažmá bez adresování materiálních podmínek je formální a neefektivní.

Fidelita představuje etickou a metodologickou zásadu: nevstupovat do komunit s domněnkou, že už známe jejich potřeby; přistupovat se solidaristickou percepcí, nikoli s arogantní „poradenskou“ pozicí. Učit se od organizovaných pracujících, chodit na štrajky, sdílet vyjednávací stoly a naslouchat, to vše umožňuje akademikovi transformovat své technické schopnosti do nástrojů pro kolektivní sebe-mediaci. Vědomí, že existují „jejich fakty“ a „naše fakty“, neznamená popření empirického s

Jaké jsou klíčové faktory při syntéze a struktuře titanových oxoklustrů s fosfonátovými ligandy?
Jak zelená syntéza nanomateriálů přispívá k ekologické udržitelnosti?
Jak probiotika a bylinné léky podporují trávení a zdraví střev