V Madīnat al-Zahrāʾ jsem hrál dost dlouho, abych pochopil, co se zde děje. Mistr může vzít mé věci a prodat je na trzích, pokud ho to potěší, ale tato skříňka je moje. Pokud ji chce tolik, ať přijde sem a vytrhne mi ji z rukou. Není jiný způsob, jak bych se vzdal dárku od zesnulého chalífy al-Ḥakama, jehož duši Allah přijme.“ Abu Zayd položil nádobu do jejích rukou, než se pomalu stáhl k východu. „Prosím, odpusťte mi, Sahiba Malika Qurtuba!“ Mávla rukou, aby ho poslala pryč. „Máte čas do západu slunce. Budu sledovat každý váš pohyb.“

Když byly poslední balíky naloženy na hřbety packových zvířat, stáli jsme u brány Rusafy, čekající na signál k odchodu. Podíval jsem se zpět směrem k zahradě. Ztracená ve stínech odpoledne byla sedící postava Subh—Aurora, vznešená královna Kordóby, manželka a matka chalífů—ztracená v myšlenkách. Kolébala slonovinovou skříňku, jako by byla novorozeným dítětem. Co činí tento předmět tak vzácným? Jsou to materiály a řemeslné zpracování, nebo vzpomínky, které obsahuje? Kamenné a maltové zdi paláce budou navždy spojeny s zázračným letem Ibn Firnase. Možná i tato slonovinová skříňka uchovává stopy slov a činů lidí, kteří měli tu čest se dotknout těchto vyřezávaných rytmů, které jsou na jejích stěnách?

V Bagdádu, roku 1000, je téma kaligrafie a umění psaní knih stále živé a vážené. Každé písmo, každý vzor, každé písmeno má svou hodnotu a význam, odráží ducha doby a kultury. Když můj otec vyprávěl o svém dřívějším setkání s Ibn al-Nadimem, zmínil, jak kdysi v Bagdádu byli scribe mistři, jejichž umění a schopnosti byly uznávány všude. Dnes, kdy máme před sebou novou generaci umělců, jako je Ibn al-Bawwab, se již nejedná o stejné mistrovství, ale o umění, které i přes skromný původ ukazuje, jak hluboko může sahat lidská tvořivost.

„Proč bych měl vidět syna vrátného? Co mi přinese?“ řekl otec, když mluvil o Ibn al-Bawwabovi. „Potřebuji mistra písaře, toho nejlepšího, kterého dokážeš najít!“ Ale přes všechnu počáteční nedůvěru, jakýkoliv předpojatý názor, otec věděl, že Ibn al-Bawwab je skrytý talent Bagdádu, jehož dovednosti a pečlivost jsou pro jeho práci ideální.

Dům Ibn al-Bawwaba byl skromný, plný keramických nádob a rostlin, ale i přes takovou jednoduchost jeho ruce vytvářely něco výjimečného. Návštěva jeho studia, kde viděl poslední rukopis koránu, byla dokladem o tom, jak krásné mohou být i ty nejjednodušší věci. Rukopis nebyl jen text, byl to příběh zapsaný v každé lince, každém tvaru písma, každém ornamentu.

Tento rukopis byl součástí nového trendu ve výtvarném umění islámu. Ibn al-Bawwab se rozhodl použít písmo naskh, písmo s jemnou, plynulou kvalitou, které odráželo současné potřeby a estetické požadavky doby. Každé písmeno bylo pečlivě zvoleno, žádný tah nebyl příliš dlouhý nebo příliš krátký. Toto písmo bylo určeno pro každého – neexistovaly žádné tajemství skryté za těžkými a nepřehlednými tvary písma.

Rukopis, kterým Ibn al-Bawwab tak hrdě pracoval, se od ostatních lišil nejen výběrem písma, ale i rozvrhem textu. Pro písmena byl kladen důraz na přesnost a krásu. Každý detail měl svůj význam a odkazoval na hlubší znalosti a moudrost. Jeho naskh bylo písmo určené pro širokou veřejnost, umožňovalo čtení Koránu nejen těm, kdo byli vzdělaní, ale i těm, kdo chtěli jednoduše nasáknout zázraky těchto svatých slov.

Ibn al-Bawwab si byl vědom toho, jak moc písmo formuje kulturu. Když se podíval na křivky svých písmen, viděl nejen estetiky, ale i funkci – přenos moudrosti, učitele a znalosti. Písmo bylo prostředkem komunikace, mostem mezi minulostí a přítomností, nástrojem, který spojoval lidi napříč časem a prostorem.

Každý detail v jeho práci, ať už to byla struktura písma, použití inkoustu nebo výběr papíru, byl pečlivě promyšlen. Tento rukopis nebyl pouze nástrojem pro uchování náboženského textu, byl to výtvor, který měl vyprávět příběh nejen o víře, ale o samotné kultuře, v níž vznikl.

Písmo tedy není pouze prostředkem k uchování informací, ale je i nositelem myšlenek, emocí a kulturní identity. V tomto kontextu je pro každého, kdo se chce věnovat studiu kaligrafie nebo jen pochopit hodnotu rukopisů z 10. století, kladeno důraz na porozumění nejen textu, ale i podstatě samotné tvorby písma, které je nositelem historie a duchovního odkazu.

Jak jsou cenné předměty a jejich původ propojeny s vírou a krásou?

Jak by mohl někdo získat takové vzácnosti? Zeptala jsem se. „Měla jsem podezření, že v tom byla nějaká krádež,“ řekla jsem. „Řekl mi, že krást nepotřebuje, že si může koupit, co chce, za jakoukoli cenu.“ Když viděl, že tomu nerozumím, vysvětlil mi, že mnoho poutníků utratí všechny své úspory na cestě a prodávají svá majetky, aby získali zásoby. Vzpomínám si, jak se mu rozzářily oči, když mluvil o výměně pytlů ovoce na tržištích v Mekce za ty nejlepší koberce, nádobí a stříbrné nádobí. Pokud jde o textilní fragmenty, říkal, že existují i jiné způsoby, jak je obchodníci v noci získávají od úředníků, kteří je mají na starosti.

Salim nedokázal skrýt své nespokojení. „Pokud byl Abu Zayd tak nečestný, proč jste od něj koupil tyto hedvábí?“ Haji Mohamed obrátil pohled na mého otce. „Tvůj sluha je upřímný, al-Harithe, ale klade validní otázku.“ Čekali jsme, zatímco si vzal další promyšlený doušek ze svého šálku. „Může požehnání, která přicházejí s cennou věcí, přehlušit okolnosti, za kterých byla získána? Nemám odpověď, ale slova, která jsou tkaná do této vestičky, mi každý den připomínají, že moje víra, a ne nekonečná honba za ziskem, je klíčem k dobrému životu. To je něco, předpokládám.“

London, 1892

„Jsou to minarety?“ Zeptala jsem se, ukazujíc na vzdálené věže. „Žije tam mnoho muslimů?“ Můj otec si při pohledu zamlženým oknem squintoval. „Ne, co mi bylo řečeno, i když o Londýně toho moc nevím. Mám jen adresu obchodníka na Wigmore Street, ať už je to kdekoliv. Jdeme za mužem jménem Robinson. Insha Allah, bude mít zájem o naše staré koberce. Potom máme další cestu do Manchesteru, kde se setkáme s Sayyidem Zieglerem. Jeho objednávka udrží naše dílny v Qazvinu v činnosti na rok nebo déle.“

Farmy a lesy ustoupily řadám jednoduchých červených cihelných domů se střechami z břidlice, přerušovaných šedivými komerčními budovami. Podívala jsem se znovu na věže a uviděla, jak z každé vychází kouř. „Komíny. K čemu všechny jsou?“ Salim seděl naproti mně v kupé. „Ty ošklivé struktury jsou tepem této země. Uvidíš jich více, než se naše cesta skončí. Továrny všude vyrábějí zboží, které je posíláno po celém světě. Měli bychom se jimi inspirovat, abychom v tomto moderním světě konkurence obstáli.“

Byl to on, kdo jako první vystoupil z vlaku na Waterloo Station, spěchající k kočáru. Brzy jsme seděli v jiném okně a pozorovali rušné ulice tohoto neznámého města. Salim se naklonil k mému otci: „Náš tlumočník nás čeká před galerií. Prý je velmi doporučován.“ „Jak se jmenuje?“ Salim nahlédl do nějakých poznámek v desce. „Abu Zayd al-Saruji. Tady je napsáno, že studoval na Dragomanově akademii v Istanbulu a pracoval pro evropské klienty, kteří nakupovali starožitnosti od Egypta až po Persii. Všichni o něm mluví dobře, ale mám podezření, že ne všechno, co těmto bohatým cestovatelům prodává, je tím, čím se zdá být.“ „Co tím myslíš?“ „Jen že existuje mnoho řemeslníků, kteří dokážou vytvořit krásné kusy vyřezávaného dřeva, glazovaných dlaždic a inkrustovaného kovu. Někdy tito nápomocní dragomani je prodávají jako skutečné starožitnosti. Je tu slušný zisk pro výrobce i prostředníka.“ Můj otec mávnul rukou. „Nebudeme soudit, než se s ním setkáme. Jen Allah ví, co je skutečně v jeho srdci.“

Kočár zpomalil před impozantní budovou z cihel, zdobenou obrovskými okny. Pomalu jsem se učila číst anglicky a začala jsem rozpoznávat nápis na ceduli: Robinson and Co. Gallery. Vedle dveří stál starý muž, vypadající tak zamračeně jako počasí. Jak Salim otevřel dveře kočáru, muž silně kýchl a zabořil obličej do červeného kapesníku. Po chvíli se vzpamatoval a když jsme se shromáždili na chodníku, prohlásil: „Jsem vám k službám. Půjdeme dovnitř?“ Když vstoupil do tepla, Abu Zayd se okamžitě proměnil, usmál se a vřele si potřásl rukama s panem Robinsonem a jeho personálem. Brzy byl zaměstnán překladem výměn, zatímco Salim rozdával fotografie nejlepších koberců mého otce. Ty byly vzápětí odneseny do kanceláře v patře. Očekávala jsem, že jednání potrvá nějakou dobu, a tak jsem se rozhlédla po prostorné přízemní galerii, abych našla nějakou zábavu. Poličky byly plné koberců. Srolované vypadaly jako obrovské cigáry. Několik příkladů bylo rozloženo na zemi: hluboké modré a žhavé karmínové barvy s akcenty černé, žluté a perleťové bílé.

„Jste hodně daleko od své vlasti, myslím,“ uslyšela jsem najednou Farsi. „Jsem, ale stejně tak vy!“ Odpověděla jsem. „Jmenuji se Aisha.“ „ʿAli, původem z Mashhadu,“ zněla odpověď. „Pracuji pro Zieglerovu společnost, většinou obnovuji staré koberce.“ „Opravuji právě nějaký?“ „Právě jsem dokončil práci na jednom. Byl mi svěřen k doručení sem do Londýna.“ „Mohu se na něj podívat?“ zeptala jsem se. Usmál se a ukázal na podlahu těsně vedle mě. „Nevím, jestli jste někdy něco podobného viděla!“ „Je… je to tak velké,“ koktala jsem. „Jak bylo vyrobeno?“ ʿAli pomalu obešel obvod obrovského koberce. „Byl to jeden z páru objednaného velkým šáhem Tahmaspem, ale možná práce začala už za jeho otce, Ismá'ila. Stály po staletí v hrobce Shaykh Safi al-Dina v městě Ardabil, dokud před dvaceti lety nepřišlo zemětřesení. Byly prodány, aby se zaplatily opravy hrobky. Smutný den pro ně, ale dobrý pro Zieglera.“

Zhluboka jsem se sklonila k obro

Jak efektivně používat nástroje pro výběr v Photoshopu k dosažení dokonalých kompozic
Jak vytvořit osvěžující a zdravé pokrmy bez vaření: Kombinace čočky, ovoce a čerstvé zeleniny
Jak žili lidé ve starověkém a raně středověkém světě?
Jak používat tuto knihu pro efektivní studium arabštiny
Jak naučit psa chytat a skákat za diskem: Efektivní triky a techniky pro každého