Jaké jsou klíčové myšlenky a historie Ajiviky a buddhismu?

Ajivika, sekta, která se rozvinula v Indii během 6. století př. n. l., byla jedním z hlavních filozofických a náboženských směrů vedle buddhismu a džinismu. Její zakladatel Makkhali Gosala, často považován za jednoho z významných učitelů té doby, přinesl učení, které se diametrálně lišilo od učení jiných současníků, jako byl Mahavira nebo Buddha. Ajivika byla známá především svou striktě deterministickou filozofií, která tvrdila, že vše na světě, včetně lidského života, je určeno osudem (niyati) a že lidské úsilí není schopné změnit tento předurčený běh věcí.

Podle Ajiviky karma a transmigrace duší existovaly, ale jednotlivci neměli žádný vliv na svůj osud. Osudy jednotlivých duší byly podle této doktríny určeny na tisíce let dopředu. Tento přístup, ve kterém lidské úsilí nehraje žádnou roli, byl pro mnoho buddhistů a džinistů kontroverzní, protože snižoval hodnotu etického chování a sebezdokonalování, které tvořily základ jejich vlastních nauk.

Ajivika se od ostatních sekt lišila také v praxi asketismu. I když se věnovali přísnému sebezpůsobení a minimální spotřebě potravy, kritiky buddhistických a džinistických textů tvrdí, že Ajivikové nepostupovali ve všech ohledech tak přísně, jak by se očekávalo. Například ajivické ascetiky mohli jíst maso, na rozdíl od přísně vegetariánských džinistů. V praxi také udržovali úplnou nahotu, což pro ně mělo symbolický význam, ale zároveň to vedlo k jejich ostré kritice u jiných filozofických skupin.

Dalším charakteristickým rysem Ajiviky byla její otevřenost vůči lidem všech sociálních vrstev. Na rozdíl od některých jiných sekt, které se vyznačovaly přísnou kastovní hierarchií, byla Ajivika schopna přijímat členy jak z nižších, tak z vyšších společenských vrstev. Mezi jejími členy byli dokonce kšatrijové, jako příbuzný krále Bimbisary, nebo lidé z nižších společenských vrstev, například syn vozka.

I přes svou otevřenost a přítomnost v mnoha sociálních vrstvách byla Ajivika často vnímána jako hrozba pro ostatní filozofické školy. Buddhistické a džinistické texty se k Ajivikům stavějí kriticky, označují je za blázny a považují jejich filozofii za škodlivou a destruktivní. V buddhistickém textu Anguttara Nikaya je Makkhali Gosala přirovnán k rybáři, který vrhá síť do řeky a ničí mnoho ryb, což má symbolizovat destruktivní účinky jeho učení.

Buddhismus se vyvinul z podobného asketického prostředí a často se s Ajivikami setkával v ostré rivalitě. Buddha, stejně jako Mahavira, přijal mnohé asketické praktiky, ale jeho nauka byla založena na hledání osvícení, které vedlo k osvobození od cyklu zrození, smrti a znovuzrození, což bylo v přímém kontrastu k ajivické doktríně o předurčenosti. Buddha sám prožil mnoho let v hledání pravdy a osvícení, což vedlo k jeho konečnému uvědomění a k šíření nauky, která byla zaměřena na střední cestu — vyvážený přístup k životu, který nevyžaduje extrémní asketismus ani světskou závislost.

Náboženské a filozofické konkurence mezi ajiviky, buddhisty a džinisty vedla k mnoha vzájemným konfliktům, ale zároveň měla pozitivní vliv na rozvoj každého z těchto směrů. Buddhistické texty popisují Makkhaliho Gozalu a jeho učení jako nebezpečné, ale zároveň odrážejí vliv, který Ajivika na indickou duchovní tradici měla. I když Ajivika postupně zanikla, její stopy zůstaly, zejména v historických textech a v artefaktech, jako jsou nápisy a dary, které nechal císař Ashoka věnovat ajivickým asketikům.

Ajivika se tedy stala jedním z mnoha filozofických směrů, které formovaly duchovní krajinu starověké Indie, i když její přímý vliv na dnešní náboženské a filozofické směry není tolik patrný. Důležitost Ajiviky spočívá nejen v jejích učeních, ale také v její roli v širším kontextu náboženské a filozofické konkurence, která vedla k formulování nových a vysoce vlivných náboženských tradic.

Ajivika, stejně jako buddhismus, přispěla k formování indické spirituality, i když s výrazně odlišným pohledem na osud, karmu a možnosti individuálního úsilí. Důraz na předurčenost v ajivické filozofii ukazuje, jak různé školy mýty a dogmata využívaly k formulování svého pohledu na lidskou existenci a místo člověka v širším kosmickém rámci.

Jak byla vnímána společnost v ranném tamilském období a jak se utvářely sociální vztahy?

V době, kdy byla vytvářena sangamská literatura, existoval v jižní Indii jedinečný systém organizace, který byl založen na klanových skupinách zvaných kuti. Kuti představovaly základní jednotku společenského života a byly klíčové pro raný systém zemědělské produkce. I když byly tyto skupiny často spojovány s rodovými vztahy a dědičnými profesemi, v praxi neexistovaly žádné zásadní bariéry pro vzájemné interakce mezi nimi. Kultura těchto klanů byla stále velmi propojena, i když proces formování kastovního systému v jižní Indii není úplně objasněn. Někteří historici, jako Rajan Gurukkal, tvrdí, že klíčovou roli v této změně hrálo vlastnictví půdy bráhmany, což vedlo k rozpadu původního klanového systému a formování nové agrární organizace.

Sangamská poezie také ukazuje, jak se v tomto období uplatňovala víra v posvátné a magické síly, označované termínem ananku, které měly obývat různé objekty. Rituály spojené s kontrolováním těchto sil vykonávaly nízké kasty, jako byli Pariyané, Tutiyané, Panané a Velané, kteří se podíleli na tancích, zpěvech, vstupech do transu a zapalování pohřebních ohňů. Tento aspekt ukazuje na složitou interakci mezi náboženstvím, magií a sociálními strukturami tehdejší společnosti.

Důležitou součástí sangamských básní jsou i postavy žen, které byly v této době vnímány jako nositelky určitých magických vlastností. Pokud žena byla čistá a cudná, její ananku byla pod kontrolou a měla pozitivní potenciál. Naproti tomu ženy v období menstruace nebo po porodu byly považovány za nečisté. Tyto sociální normy ukazují, jak byl ženský život ovlivněn nejen náboženskými, ale i sociálními normami a tabu. V některých případech, například u vdov, byla společnost k těmto ženám velmi přísná, neboť byly považovány za nešťastné a nebezpečné. Vdovy měly podle pravidel vést velmi asketický život.

V sangamských básních se rovněž objevuje motiv hrdinské smrti. Hrdinové těchto básní usilovali o slávu (pukal) a hrdinskou smrt, která byla považována za cennou a ctnostnou. Vědomí, že duše padlého bojovníka přebývá v ráji, dávalo této hodnotě obrovský význam. Podobně, jak ukazuje báseň z Purananuru, se těla bojovníků, kteří nezemřeli v boji, někdy řezala, aby se simulovala smrt v boji. V některých případech se také praktikoval rituální sebevražedný skok poraženého krále (vattakirutal), který takto završil svůj život v souvislosti se svými věrnými.

Sociální struktury a zvyky, jaké se objevují v sangamské poezii, odrážejí komplexní systém úcty k hrdinské smrti a ideálu bojovníka, stejně jako uctívání pamětních kamenů (natukal), které připomínaly hrdiny padlé v boji. V některých básních, jako je Purananuru 228, se zmiňuje o marnosti života, o posledním domově velikých králů na pohřebních hranicích. Kremace a vystavování těla zesnulého byly běžnými pohřebními praktikami. Důraz na tento aspekt smrti ukazuje, jak hluboko byla tato kultura zakořeněná v pohanské víře a v uctívání bojovníků, kteří padli za svou zemi.

Co se týče role žen v této společnosti, básně sangamského období ukazují jejich aktivní zapojení do každodenního života, přičemž se často objevují jako silné postavy, pracující na poli, v zemědělství, chovu dobytka nebo při výrobě a prodeji různých produktů. Ženy nejen že se podílely na pěstování rýže, ale také se věnovaly výrobě košíků, prodeji soli a ryb, a dokonce i produkci alkoholických nápojů z kvašené rýže. Mnohé ženy se věnovaly i tvořivým a uměleckým profesím, jak ukazuje příklad poetky a keramičky Venni, která složila báseň o vítězství Karikaly. Tato žena ukazuje, že i v těchto dávných dobách bylo místo pro ženy v literární kultuře, a to jak v její tvorbě, tak v její interpretaci.

Ve společnosti sangamských časů byla navíc určitá očekávání, pokud jde o ženy v rolích ochránkyň a strážkyň. Například ženy-básnířky a tanečnice, známé jako viraliyar, měly významné postavení v rámci komunity, což ukazuje na širší kulturní a společenské prostor pro ženy.

Všechny tyto aspekty – od hrdinské smrti po postavení žen a každodenní sociální normy – ukazují na složitost a sofistikovanost této ranné tamilské společnosti. Byla to kultura, která věnovala velkou pozornost nejen boji a vojenské slávě, ale také rolím, které ženy hrály v kultuře, v zemědělství a v náboženských rituálech. Společnost byla vysoce hierarchická a její hodnoty byly formovány jak magickými, tak rituálními představami.