Když Costanzia šeptla, že to musí být nejlepší káva v Toskánsku, Audran cítil, jak se svět zmenšuje na ten okamžik — barvu mahagonu v šálku, jemné páry, hlas tak sladký a tichý, že sliby zněly jako dotek. „Nešli jsme sem pro kafe,“ řekla s lehkým mávnutím ruky; „na módu bude čas.“ On přikývl, pohlédl na ni laskavě a upil; chuť ho zasáhla jako přesná vzpomínka. „Pamatuju si tohle kafe,“ řekl. Když reklamní záběr utichl a pohltil je černý závoj výpadku světla, Audran na chvíli ztratil Costanziu z mysli — a pak, s narůstajícím klidem a rozumností, se stal Complete Guardianem. Vše, co se dělo uvnitř, jako by ho nepatřilo; byl tu, aby kryl kroky druhého.

Skok přes železnou zábranu, terakotová dlažba dvora, stařec u stolu — Ernst Weinraub, důvěrně známý alkohol a nedokončené rukopisy. „Jste v nebezpečí,“ řekl Audran bez omluvy. Nepřítomnost noci byla jen pauzou před následujícím konfliktem: mladý muž u západní zdi, ruce na malé krabici, hlava otočená jako hříčka osudu. „Vy nebo tohle místo,“ křičel, „někdo to odpálí!“

Complete Guardian volal po klidu; Audran volal po porozumění. Sedl, držel ruce naplocho, nabídl rozhovor. Ten, kdo se nazval Al‑Muntaqimem, vzal jedno z Božích jmen jako štít. Hlas se změnil v bublající hněv: „Rozhodl jsem se to zastavit!“ A když otevřel víko, otevřelo se i strašné utrpení — Audran pocítil, jak mu tělo roztrhávají vnitřní trhače: klouby, svaly, kůže jako brusný papír. Ztratil vědomí.

Probuzení bylo pomalé, ostré: číhající bolest, křeče, sucho v krku, v uších zuřivý zvuk. Ztracené vidění jako mastný závoj. Přesto tam stáli — Shaknahyi a Gargotier nad ním, obavy vytlačené v čarách obličeje. Studená voda, hloubavé otázky. „Zkurvil jsi to,“ řekl Shaknahyi, jednoduché konstatování, které nezastíralo úlevu, že Audran žije. Audran popíjel gin s lístkem bingary, naléval si do žil malé tablety Sonneine jako provizorní východisko z chaosu; opiate, které měly ztlumit burácení těla a posunout ho zpět do funkce.

Rozhovor mezi nimi byl suchý, bez patetických přiznání. „Snažil jsem se navázat vztah,“ bránil se Audran; „Nepracujeme takhle, když jde o životy,“ odsekl Shaknahyi, a v jeho hlase byl praktický imperativ, který nenechával prostor pro romantiku policejní morálky. Všechno to napětí — vůně kávy, záblesk módy, výbuch bolesti — se stočilo do jednoduchého závěru: v krizových chvílích se role proměňují, city musí počkat a stráž musí konat bez záblesků sebeobětování, které by mohly stát další životy.

Jak důvěryhodná je naše minulost?

Bylo to těžké vysvětlit. „Chtěla jsem zjistit všechno, co se dalo o svém otci,“ řekla, když se na mě podívala přes okraj sklenice s whisky. „Všechno už jsi slyšel,“ dodala. „Nemyslím si. Jak si jistá jsi, že ten francouzský námořník byl mým otcem?“ Zeptal jsem se. Pomalu se nadechla a pustila vzduch ven. „Jmenoval se Bernard Audran. Potkali jsme se v kavárně. Tenkrát jsem žila v Sidi-bel-Abbes. Pozval mě na večeři, líbili jsme se navzájem. Přestěhovala jsem se k němu. Potom jsme žili v Alžíru, byli jsme spolu asi rok a půl. Pak, když jsi se narodil, jednoho dne prostě odešel. Nikdy jsem o něm víc neslyšela. Nevím, kam šel.“

„Já vím. Do země, tam skončil. Trvalo mi dlouho, než jsem prozkoumal alžírské záznamy a dostal se dost daleko. Bylo tam nějaké jméno Bernard Audran v námořnictvu Provence, a byl v Mauretánii, když Francouzská konfederace zkoušela znovu získat kontrolu nad námi. Problém je v tom, že mu rozbili hlavu nějaký neidentifikovaný námořník víc než rok před tím, než jsem se narodil. Možná bys měla popřemýšlet a vzpomenout si na podrobnosti z těch událostí.“

To ji rozzuřilo. Vyskočila, vzala svou poloprázdnou sklenici s alkoholem a hodila ji po mně. Sklenice narazila na zeď, která už byla znečištěná a špinavá, a rozbila se. Cítil jsem pálivou, nezředěnou ostrou vůni irské whisky. Slyšel jsem, jak Saied něco mumlal vedle mě, možná nějakou modlitbu. Moje matka udělala několik kroků směrem ke mně, její tvář byla zkrvavená vzteky. „Voláš mě snad děvkou?“ zakřičela. No, já to tak myslel. „Jenom ti říkám, že oficiální záznamy říkají něco jiného.“

„Skrz ty oficiální záznamy!“

„Záznamy taky říkají, že ses během dvou let vdala sedmkrát. Ani zmínka o žádných rozvodech.“

Hněv mé matky na chvíli polevil. „Jak se to dostalo do těch počítačů? Nikdy jsem se oficiálně nevdala, ani jsem neměla žádnou licenci nebo něco podobného.“

„Myslím, že podceňuješ schopnosti vlády sledovat lidi. Všechno to je tam, pro každého k vidění.“

Teď vypadala vyděšeně. „Co jsi ještě zjistil?“

„Nic víc. Nebylo tam nic víc. Jestli chceš, aby něco zůstalo pohřbeno, nemusíš se bát.“

To byla lež; dozvěděl jsem se mnohem víc o své matce.

„Dobře,“ řekla, ulevilo se jí. „Nemám ráda, když se někdo vrtá v tom, co jsem udělala. To není žádný projev respektu.“

Začal jsem mluvit tiše: „Co mě přimělo začít s tímto nostalgickým výzkumem, bylo nějaké pracovní záležitosti pro Papy.“

Každý v Budayenu oslovuje Friedlandera Beye „Papa.“ Je to projev úcty spojené s terorem. „Ten policista, který měl na starosti věci v Budayenu, zemřel, a tak Papa rozhodl, že potřebujeme jakéhosi mluvčího, někoho, kdo bude udržovat komunikaci mezi ním a policejním oddělením. Požádal mě, abych tu práci vzal.“

„Takže teď máš zbraň? Máš odznak?“ Moje matka mi vždy vštěpovala nenávist k policistům.

„Jo,“ řekl jsem, „mám zbraň a odznak.“

„Tvůj odznak tu nemá žádnou váhu, salaud.“

„Kdekoliv jdu, dostanu profesionální laskavost.“ To jsem ani nevěděl, jestli je to pravda. „Jde o to, že když jsem byl ponořený do spisů policie, měl jsem příležitost podívat se na vlastní složku a pár dalších. A co mě zaujalo, bylo, že moje jméno a jméno Friedlandera Beye se objevovaly společně. A ne jenom v záznamech z posledních let. Spočítal jsem alespoň osm záznamů—náznaků, rozumíš, ale nic konkrétního—což naznačovalo, že my dva bychom mohli být příbuzní.“

To vyvolalo silnou reakci od Half-Hajje. Možná jsem měl o tom mluvit už dřív.

„A co?“ řekla moje matka. „Jaký to má smysl? Co to znamená? Pamatuješ si, jak jsi se zapletla s Friedlanderem Beyem v době svého zlatého mládí?“

„Prostě nechtěla ses zapojit, že? Jen jsi chtěla být dobrá kamarádka. Byla jsi kdy přátel dost, aby to stálo za to? Nebo jsi vždycky žádala o peníze předem?“

„Maghrebi,“ zakřičel Saied, „to je tvoje matka!“

„Jo, je to moje matka. Podívej se na ni.“

Pokud bych měl něco dodat k tomuto vyprávění, bylo by to, že není žádný jasný obraz o tom, jak naše minulost ovlivňuje naši přítomnost. Skrytá fakta, překroucené vzpomínky a to, co chceme věřit o sobě a druhých, utvářejí naši identitu často víc než pravda samotná. Někdy nás přítomnost nutí přepracovat minulé události tak, aby nám sedly do obrazu, který máme o světě, a který nás chrání před příliš bolestivými pravdami. Je důležité si uvědomit, že identita není nikdy zcela statická. Naopak, je to něco, co se stále vyvíjí, a co se může zcela změnit pod vlivem nových informací nebo zkušeností. V našich osobních příbězích se často ztrácí to podstatné, a i když se o to snažíme, nikdy nezjistíme úplně všechno.

Jak ovlivňuje povrchová úprava zlatých shluků jejich vlastnosti?
Jaké jsou vlastnosti a dynamika buněčných automatů, které zachovávají počet elementů?
Jaké blokové velikosti jsou nejefektivnější pro predikci hloubky v 3D-HEVC?
Jaký je vztah mezi osobními ambicemi, ztrátou a touhou po minulosti?