Jaký dopad имеют прошлое и память на настоящее?

Bezhlavě spěchala z ložnice a zamířila do široké předsíně. Když míjela Erichovu bývalou místnost, pohlédla do ní a zastavila se. Přehoz byl odhozený, polštáře pomačkané. Vešla dovnitř a dotkla se prostěradla. Bylo ještě teplé. Erich opustil jejich ložnici a přišel sem. Proč? Nespí příliš, pomyslela si. Asi nechtěl se mnou hýbat a budit mě. Je zvyklý spát sám. Možná si chtěl číst. Ale přece říkal, že tuhle místnost nevyužíval už od svých deseti let. Kroky běžely po chodbě. „Mami, mami!“ Rychle se vrátila do předsíně, sklonila se a otevřela ruce. Beth a Tina, jejich oči zářily z dlouhého spánku, běžely k ní. „Mami, hledaly jsme tě,“ řekla Beth obvinujícím tónem. „Mně se to tady líbí,“ zaznělo od Tiny. „A máme dárek,“ řekla Beth. „Dárek? Co to máte, zlata?“ „I já!“ vykřikla Tina. „Děkuji, mami.“ „Bylo to na našich polštářích,“ vysvětlila Beth. Jenny zalapala po dechu a zírala. Každá holčička držela malý kulatý kus borového mýdla. Oblékla je do nových červených manšestrových kombinéz a pruhovaných triček. „Žádná škola,“ prohlásila Beth pevně. „Žádná škola,“ souhlasila šťastně Jenny. Rychle si vzala kalhoty a svetr a šly dolů. U vchodu byla už uklízečka, drobná postava s neuvěřitelně silnými rameny a pažemi. Malé oči ve zrudlém obličeji byly ostražité. Vypadala, že se téměř nikdy neusmívá. Její vlasy byly příliš utažené do copu, který jakoby tahal za pleť na čele, odebíral jí výraz. Jenny jí podala ruku. „Musíte být Elsa. Já jsem...“ Začala říkat „Jenny“, ale vzpomněla si na Erichovu nelibost vůči jejímu příliš přátelskému pozdravu pro Joea. „Jsem paní Kruegerová.“ Představila jí i děti. Elsa kývla. „Udělám, co můžu.“ „Vidím to,“ řekla Jenny. „Dům vypadá krásně.“ „Řekněte panu Kruegerovi, že to skvrna na tapetě v jídelně není moje vina. Možná měl na ruce barvu.“ „Nějakou skvrnu jsem včera neviděla.“ „Ukážu vám.“ Byla tam malá šmouha na tapetě blízko okna. Jenny se na to podívala. „Proboha, skoro budete potřebovat mikroskop, abyste to viděli.“ Elsa odešla do salonu, aby začala uklízet, a Jenny se dětmi snídaly v kuchyni. Když byly hotovy, vytáhla omalovánky a pastelky. „Co kdybych si dala kávu v klidu a pak půjdeme na procházku?“ navrhla. Chtěla přemýšlet. Ty kousky mýdla na polštářích mohly pocházet jen od Ericha. Samozřejmě bylo naprosto přirozené, že je dnes ráno zkontroloval, a na tom nebylo nic špatného, že se evidentně líbil vůně borovice. Pokrčila rameny, dopila kávu a oblékla děti do zimních kombinéz. Den byl chladný, ale vítr nebyl. Erich jí řekl, že zima v Minnesotě může být od drsné po krutou. „Tento rok vás začínáme pomalu,“ říkal. „Je to jen taková střední zima.“ Na prahu chvíli váhala. Erich by je mohl chtít vzít na farmu a ukázat stáj nebo ji představit pomoci. „Pojďme tímhle směrem,“ navrhla. Vedla Beth a Tinu kolem zadní části domu směrem k otevřeným polím na východní straně pozemku. Šly po křupajícím sněhu, dokud nebyl dům téměř neviditelný. Pak, když se přibližovaly k venkovské silnici, která vymezovala východní hranici farmy, Jenny si všimla oplocené oblasti a uvědomila si, že přišly k rodinnému hřbitovu. Kolem plotu bylo vidět několik mramorových památníků. „Co to je, mami?“ zeptala se Beth. Otevřela branku a vešly do areálu. Procházela od jedné náhrobní desky k druhé a četla nápisy. Erich Fritz Krueger, 1843–1913, a Gretchen Krueger, 1847–1915. Museli to být Erichovi prarodiče. Dvě malé dívky: Marthea, 1875–1877, a Amanda, 1878–1890. Erichovi prarodiče, Erich Lars a Olga Krueger, oba narození v roce 1880. Zemřela v roce 1941, on v roce 1948. Chlapec, Erich Hans, který žil pouze osm měsíců v roce 1911. Tolik bolesti, pomyslela si Jenny, tolik zármutku. Dvě malé dívky ztracené v jedné generaci, malý chlapec v další. Jak to lidé vydrží? U dalšího náhrobku, Erich John Krueger, 1915–1979. Erichův otec. Na jižním konci hřbitova byla jedna hrobka, oddělená od ostatních. Byla to ta, kterou hledala. Nápis zněl: Caroline Bonardi Krueger, 1924–1956. Erichovi rodiče nebyli pohřbeni spolu. Proč? Ostatní náhrobky byly už značně opotřebované. Tento vypadal, jako by byl nedávno vyčištěn. Roztahovalo jí to srdce. Bylo snad Erichovo zbožňování matky tak silné, že se staral o její náhrobek? Nevybíravě se jí do mysli vkradla znepokojivá úzkost. Pokusila se usmát. „Pojďme, obě, závodíme k té hromádce,“ navrhla. Smějící se děti běžely za ní. Dovolila jim, aby ji doběhly a pak ji předešly, přičemž předstírala, že se snaží držet krok. Nakonec všichni zastavili, zadychání. Jasně bylo vidět, že Beth i Tina jsou nadšené, že s nimi Jenny běhá. Jejich tváře byly růžové, oči se třpytily a jiskřily. Dokonce i Beth ztratila svůj obvykle vážný výraz. Jenny je pevně objala. „Pojďme ještě k té hromádce,“ navrhla, „pak se vrátíme.“ Když došly na vrchol výšiny, Jenny byla překvapená, když na druhé straně zahlédla bílý dům. Uvědomila si, že to musí být původní rodinný dům, nyní používaný správcem farmy. „Kdo tam bydlí?“ zeptala se Beth. „Někteří lidé, kteří pracují pro tátu,“ odpověděla Jenny. Jak se přibližovali, žena ve dveřích na ně zamávala a naznačila, že mají přijít k domu.

Jak rozumět nepochopení a ztrátám v rodinných vztazích

Jenny běžela srdcem rozrušená. Místo aby mířila ke stádu, vyběhla směrem na východní hranici pozemku, přímo k hřbitovu. Vzpomněla si na Joesovo vtipkování o Randyho neustálém kopání kolem jejich domu. Vždycky říkal, že Randy snad kopal až do Číny. A teď, když pobíhal kolem hrobů, to přestávalo být vtipné. Její srdce se sevřelo strachem, když uviděla psa skákat mezi hroby, přičemž jeden z nich – hrob Caroline – byl čerstvě pokrytý růžemi. Randy těmi květinami trhal, což zdůraznilo absurditu situace, která se už rozbíhala na něco mnohem horšího.

To, co následovalo, nebylo o nic méně zneklidňující. Erichův klid, jakkoliv neústupný, vyvolával jen další otázky. Proč se rozhodl zastřelit zvíře, které bylo pro celou rodinu jen milým společníkem? Ve chvíli, kdy Jenny s dětmi spěchala do domu, v jehož bezpečí je chtěla ukrýt před skutečností, která je čekala, její mysl stále přemítala, jak mohla věc dopadnout jinak. Jenže odpovědi na její otázky nebyly jednoduché.

Erich se pokusil vysvětlit, že měl strach o děti, že Randy mohl být divoký pes, který by je mohl napadnout. Ale jak se Jenny snažila pochopit jeho čin, její srdce bylo naplněno směsí zklamání a zármutku. „Měl jsi ho zastřelit až poté, co jsem tě volala! Měla jsem tě zastavit!“ křičela na něj. Erich se na ni podíval klidně, i když i v jeho očích bylo vidět, že jeho činy nebyly bez váhání. „To nebyl zbytečný výstřel,“ řekl. „Měl jsem strach o naše děti. Ten pes mohl být nemocný a agresivní.“

Tento moment vyvolává hlubokou otázku, kterou si každý čtenář může položit – co všechno je ve jménu bezpečnosti a ochrany životů ostatních přijatelné? Jaká hranice mezi nezbytným a zbytečným nás vede k činům, které mohou zanechat nezhojené rány jak v těle, tak v duši?

Co se týká vztahů v rodině, zdá se, že často není dost času na reflexi nebo na hlubší zpracování problémů, které nás přepadají. Člověk, který má své představy o bezpečí a hodnotách, je ochoten jednat v souladu se svým přesvědčením, aniž by zohlednil perspektivu druhých. A to je přesně situace, kterou Jenny zažila – soužití dvou velmi odlišných světů, které se navzájem přitahují, ale také vyvolávají napětí a konflikty.

Důležitý je i samotný proces, jak se vyrovnáváme se ztrátami. Ať už jde o ztrátu člověka, zvířete nebo jakékoliv jiné formy blízkosti, to, jak se dokážeme vyrovnat s nevyhnutelným, je součástí naší cesty. Jenny si sice nedokázala úplně přiznat, že její pocity vůči Erichovi se změnily, ale věděla, že tento moment bude stále ve stínu jejich vztahu. Snažila se hledat důvody, proč Erich jednal, ale těžko mohla najít způsob, jak přijmout takový čin.

Endtext

Jak se proměňuje vztah v umění a životě: Příběh o strachu a inspiraci

Jenny čekala, až Erich dokončí přípravy na výstavu v Houstonu. Začal přenášet obrazy z chaty. "Tento obraz nazývám Poskytovatel," řekl a ukázal malbu na plátně v modrých a zelených tónech. Na větvích jilmového stromu se rýsovalo hnízdo, matka pták letěla k větvi s červem v zobáku. Listy stromu zakrývaly hnízdo, takže nebylo vidět mláďata, přesto však divák cítil jejich přítomnost.

Ale něco se změnilo. V těchto slovech již neviděla náznak lásky, ale spíše varování. Erichovi slova o inspiraci k obrazu zněla nyní jako nátlak, který přicházel vždy s nějakým nevyřčeným očekáváním, které ji stále více dusilo. Zatímco on ji objímal, ona cítila rostoucí strach.

Pokud by dříve její pocity z Erichovy práce byly plné obdivu, nyní si uvědomovala, jak se každý jeho obraz stal součástí jejich narůstajícího napětí. Tento obraz, ač krásný, jí připomínal vše, co mezi nimi nevyřčené viselo. Erich na ni stále víc žárlil, jeho podezření rostla. "Mark ti zatelefonoval. Chce, abyste s dětmi odjely do Floridy," řekl jí jednoho dne. V jeho očích bylo něco, co už dávno necítila jako lásku, ale jako kontrolu.

Erichovo varování, že Mark a Emily přestali chodit, se jí zdálo být přehnané. Nemohla pochopit, proč by měl Mark, který jí pomohl, vyvolávat Erichovu nevraživost. Vzpomínky na poslední dny v nemocnici a Markovy návštěvy začaly v její mysli vytvářet chaotický obraz, který ji stále více trápil. Erich byl naštvaný, že Mark, podle něj, jen hledá způsob, jak ji dostat mimo něj.

Jeden z nejbolestivějších okamžiků přišel, když Erich otevřeně vyjádřil svůj názor na její vztah s Markem. "Mark ti zachránil život, a tohle je jeho vděk?" říkal. Ačkoliv si byla vědoma, že Markova pomoc byla v daný okamžik zásadní, nemohla se zbavit dojmu, že Erichova paranoia vše převrátila na hlavu. Jeho neustálé výhrady a obvinění začínaly doléhat na její nervy. Nikdy si nepřipadala tak zavřená v pasti, jako v poslední době. Vztah, který měl být oporou, se pomalu měnil v noční můru.

Když se rozhodla vzít děti a odjet do New Jersey, na chvíli pocítila úlevu. Nešlo o útěk, ale o možnost najít klid a znovu se nadechnout. I když si stále nebyla jistá, co všechno Erichovo chování znamená, věděla, že musí najít cestu ven. Jenny začala plánovat cestu, pomalu připravovala věci, které potřebovala. V jejím srdci bylo stále něco, co jí říkalo, že je třeba se rozhodnout.

Jenny se stále obávala toho, co ji čeká. Byla to skutečně jen její interpretace Erichova chování, nebo začínal být skutečně nebezpečný? Kde byla hranice mezi láskou a kontrolou? A kdy se obyčejná péče o vztah stala nebezpečnou manipulací?

Je důležité si uvědomit, že v každém vztahu se může objevit nebezpečný mix lásky, žárlivosti a kontroly, který se nemusí zjevovat okamžitě. Láska, která je zdravá a podporující, může přejít do něčeho, co připomíná vězení, pokud není dostatek důvěry a respektu. V takových vztazích může být velmi těžké rozlišit, zda partner skutečně chrání, nebo se pokouší ovládat druhého. Jenny byla příkladem ženy, která si nebyla jistá, kde začíná a končí její osobní prostor a svoboda v rámci vztahu, který se zdál být bezpečný, dokud nezjistila, jak hluboko sahají temné stíny ovládání.

Kdo je skutečně za tím, co se stalo té noci?

„Joe!“ vykřikla, když jej uviděla. Rychle uchopila jeho ruce, s náhlým výbuchovým pocitem náklonnosti ho políbila na tvář. „Joe.“

„Jenny, myslím, paní Kruegerová...“ říkal, trochu zmateně ustupoval, aby jí pustil dovnitř. „Je tady tvoje matka?“

„Pracuje. Jsem tu sama,“ odpověděl Joe s malým úsměvem.

„Jsem ráda. Potřebuji s tebou mluvit. Chtěla jsem si s tebou tolik promluvit, ale víš...“ začala, než se posadila naproti němu u stolu.

„Vím, Jenny. Udělal jsem ti tolik problémů. Rád bych si poklekl za to, co jsem řekl ráno před nehodou. Asi si všichni mysleli, že jsem tím chtěl říct, že... že jsi mě... no, že jsi mě zranila. Jak jsem řekl šerifovi, nemyslel jsem to tak vůbec. Jen jsem si myslel, že umírám, a měl jsem strach ti říct, že jsem tě tehdy viděl.“

„Joe, to znamená, že si nemyslíš, že jsem tě tehdy viděla?“ Jenny se znepokojeně podívala na jeho reakci.

„Přesně jak jsem se snažil vysvětlit šerifovi a jak jsem řekl panu Kruegerovi minulé týdny... něco mi na té noci neustále vrtalo hlavou,“ pokračoval Joe, zamyšleně. „Je to způsob, jakým se pohybuješ. Jsi tak elegantní, Jenny. Máš rychlý, lehký krok, jako jelen. Ten, kdo tehdy sestupoval po verandě, se pohyboval jinak. Je těžké to vysvětlit. A taky byla trochu nakloněná dopředu, takže jí vlasy zakrývaly obličej. Ty vždycky stojíš tak rovně...“

„Joe, myslíš, že to byla Rooney, kdo měl na sobě můj kabát?“ Jenny se mu podívala do očí.

Joe vypadal zmateně. „Jak to může být? Důvod, proč jsem tam stál, byl, že jsem viděl Rooney na cestě k domu a nechtěl jsem s ní narazit. Rooney tam byla, ale někdo jiný si sedl do toho auta.“

Jenny si přejela rukou čelo. Posledních několik dní si začala myslet, že Rooney je klíčem k tomu, co se vlastně stalo. Rooney byla schopná dostat se do domu tak tiše. Rooney mohla dokonce slyšet, jak Erich a ona mluví o Kevinovi. Rooney mohla zavolat. Rooney věděla o panelu mezi ložnicemi. Všechno do sebe zapadalo, kdyby Rooney, oblečená v jejím kabátu, potkala Kevina té noci. Kdo tedy měl ten kabát? Kdo uspořádal to setkání? To se stále neodhalilo. Ale alespoň Joe potvrdil, že věřil, že ona, Jenny, nebyla tím, kdo tehdy přišel.

„Joe, jsem ráda, že jsem tě viděla. Chyběl jsi nám. Je to skvělá zpráva, že pro nás budeš zase pracovat,“ řekla s náznakem úsměvu. Musela se odtrhnout od těch myšlenek, které ji tolik tížily.

„Jsem rád, že mi pan Krueger nabídl práci. A jak říkám, řekl jsem mu to, co jsem ti právě řekl,“ odpověděl Joe. „Co říkal Erich?“

„Řekl, že bych měl držet hubu, že bych jen vyvolal problémy, kdybych o tom začal mluvit. A přísahal jsem, že o tom už nikdy nepromluvím. Ale samozřejmě nikdy nemyslel, že bych ti to nemohl říct.“

Jenny si začala pečlivě nasazovat rukavice. Musela se soustředit, neztratit kontrolu. Erich ji přinutil podepsat prohlášení, v němž tvrdila, že se dostala do auta s Kevinem, i když Joe mu řekl, že si byl jistý, že někdo jiný měl její kabát.

„Joe, asi jsem na tebe měla hodně velký názor. Myslím, že jsem ti to ztížila s panem Kruegerem,“ řekl Joe.

„Joe, to je v pořádku.“

„Kdo se zase dává dohromady?“ zeptala se Jenny.

„Můj strýc se v té době seznámil s dívkou. Teď už je to žena. Víš, Jenny. Tvá hospodyně, Elsa.“

Elsa byla zasnoubená s Joshem Brothersem. Nikdy se nevdala. Jak dlouho si uchovávala hořkost vůči Kruegerovým? Proč si vzala práci na farmě? Erich s ní zacházel poníženě. Elsa mohla vzít kabát z botníku. Elsa mohla náhodou zaslechnout rozhovor o Kevinu. Elsa mohla učinit telefonát. Elsa věděla o panelu mezi ložnicemi. Ale proč? Musela někomu důvěřovat. Jenny zastavila své kroky. Vzduch jí udeřil do obličeje a na chvíli se zastavila.

Byla tu ještě jedna osoba, které mohla důvěřovat. Mark. A měl by se už vrátit z Floridy. Jakmile dorazila domů, okamžitě vyhledala číslo Markovy kliniky a zavolala. „Doktor Garrett je očekáván každou chvíli. Kdo volá?“ „Nenechám své jméno,“ řekla, aniž by čekala na odpověď. „Kdy je nejlepší ho zastihnout?“ „Mezi pátou a sedmou hodinou,“ odpověděl. Jenny se rozhodla zavolat až po sedmé.

Bylo to kolem sedmé hodiny večer, když se chystala zvednout telefon, aby zavolala Markovi. Vtom telefon zazvonil. Zvedla sluchátko.

„Ahoj, Jenny, asi sedíš na telefonu. Čekáš na nějaký hovor?“ Erichův hlas byl plný výsměchu. Jenny pocítila vlhké dlaně. Instinktivně pevněji uchopila sluchátko.

„Doufala jsem, že se ozveš.“ Zněla její odpověď přirozeně? Vzrušení bylo cítit, jak nervozita prosákla každé její slovo.

„Erichu, jak se mají holky?“

„Samozřejmě, že jsou v pořádku. Co jsi dneska dělala, Jenny?“

„Nedělala jsem nic zvláštního. Teď, když Elsa už nechodí, mám trochu víc práce.“