Jak se Daniel Oduber a Oscar Arias stali politickými ikonami Costa Riky?

Oscar Arias, po vítězství v prezidentských volbách v roce 1986, získal mezinárodní uznání, když obdržel Nobelovu cenu za mír v roce 1987. Jeho politická kariéra, stejně jako kariéra jeho mentora José Figuerese, je fascinujícím příkladem dynamiky politického a společenského vlivu ve Střední Americe. V tomto kontextu se ukazuje, jak složité a vzájemně provázané jsou osobní a politické vztahy, jak silně formují směr, jakým se vyvíjí nejen politika, ale i národní identity.

Ariasova politická dráha byla úzce spjata s jeho vnímáním historických a kulturních hodnot Costa Riky. Pocházel z konzervativní rodiny, která byla daleko od politického smýšlení strany Liberación Nacional, ale díky seznámení s José Figueresem, zakladatelem této strany, se rozhodl pro politickou dráhu, která vedla k členství ve straně a později k významné roli v její vládě. Figueres, známý pro svou vizi moderní Costa Riky, měl zásadní vliv na formování Ariasových politických názorů. Figueres ho nejen inspiroval, ale také ho osobně vedl, což Arias později veřejně uznával jako klíčový moment svého života.

Ariasova politická orientace a jeho důraz na sociálně demokratické hodnoty mu umožnily vybudovat silné postavení, přičemž se postupně stal důležitou figurou ve vládních strukturách. Po návratu z Londýna v roce 1969, kdy strávil čas studiem práv a ekonomie, se vrátil do Costa Riky uprostřed politické kampaně, kterou vedl José Figueres. Tento okamžik byl rozhodující nejen pro Ariasovu kariéru, ale i pro celkový politický směr země. Arias se stal ministrem ekonomického plánování během vlády Daniela Odubera (1974-1978), což byla klíčová etapa, kdy Costa Rica začala přijímat významné ekologické a hospodářské reformy.

Různé politické vlivy a související strategie byly během Ariasovy kariéry velmi dynamické. Zatímco jeho předchůdce, prezident Luis Monge, prosazoval neoliberální ekonomické reformy, Arias se rozhodl být vůči těmto reformám v kampani kritický, a to tím, že se prezentoval jako politik, jenž je oddán sociálně orientovanému programu. Jeho vítězství v prezidentských volbách však bylo více výsledkem jeho statusu „kandidáta míru“, než hlubšího zaměření na environmentální problémy.

Ariasovy politické kroky ve vztahu k regionálním otázkám, zejména ve střední Americe, se ukázaly jako zásadní. Jeho mírový plán pro střední Ameriku v roce 1987, který zahrnoval amnestii pro povstalce, příměří a pozastavení vojenské pomoci pro insurgenty, byl rozhodující pro zajištění regionální stability. Tento plán byl revoluční tím, že zahrnoval všechny centrální americké státy, včetně sandinistického Nicaraguy, a vymezil se proti americkým vojenským zásahům.

Problémy s administrativou Ronalda Reagana, která měla zásadní vliv na regionální politiku, se staly jedním z hlavních konfliktů, které Ariasova politika vytvářela. Arias se ocitl na „kolizní dráze“ s americkými geopolitickými zájmy, což vedlo k napětí mezi jeho vládou a vládou USA. Přesto byl jeho přístup k regionální autonomii a míru ve Střední Americe silně podpořen na mezinárodní scéně, což vedlo k jeho zisku Nobelovy ceny za mír.

V souvislosti s těmito politickými kroky je však třeba si uvědomit, že proces politického a historického vývoje v takových zemích jako Costa Rica je neustálý a velmi proměnlivý. I když Ariasova Nobelova cena byla významným momentem, nelze ignorovat i kontroverze, které souvisely s jeho vládnutím a ekonomickými rozhodnutími, které byly v mnohých případech ve prospěch neoliberálních principů. I přesto jeho figura zůstává klíčovým symbolem pro pochopení nejen Costa Riky, ale i širšího politického kontextu Střední Ameriky, kde se otázky míru, demokracie a ekonomické transformace stále prolínají.

Jaký byl skutečný význam iniciativy „Mír s přírodou“ za vlády Óscara Ariase?

Po nástupu Óscara Ariase do úřadu prezidenta v roce 2006 začala Costa Rica vykazovat zřetelné snahy o posílení své environmentální politiky. Bylo to období, kdy se nejen Costa Rica, ale i svět zaměřil na otázky spojené s ochranou životního prostředí a udržitelným rozvojem. Iniciativa „Mír s přírodou“, která byla spuštěna na začátku Ariasovy vlády, představovala součást širšího environmentálního prohlášení, které zemi mělo posunout mezi lídry v oblasti ochrany životního prostředí. Tato kampaň se stala jakýmsi symbolickým mottem pro prezidentovo druhé funkční období, i když její konkrétní politický obsah zůstal poměrně vágní.

Iniciativa byla formována za účasti několika klíčových osobností, přičemž jádro tvořil vysoce vzdělaný a dobře napojený elitní okruh Costa Ricanů. Mezi členy výboru patřili nejen politici a odborníci na životní prostředí, ale i představitelé byznysu, jako například podnikatelé a lidé z akademické sféry. I když se mnozí účastníci shodovali na tom, že Costa Rica musí pokračovat ve své cestě ekologické transformace, jejich cíle byly často rozdílné.

Jedním z problémů, na který se u této iniciativy často poukazovalo, byla polarizace vnímání různých klíčových aktérů a jejich postojů k ochraně přírody. Dr. Roberto Dobles, tehdejší ministr životního prostředí, byl například vnímán velmi negativně kvůli svému silnému napojení na průmyslové a těžební sektory. Mnozí, jako například biolog Félix, jej označili za „ďábla“ kvůli jeho roli v kontroverzní těžbě zlata v Las Crucitas, kde se ukázala jeho nedostatečná orientace v environmentálních otázkách. Tento postoj vůči Doblesovi kontrastoval s přístupem jiných, jako byl Jorge Rodríguez Quirós, vice ministr životního prostředí, který měl silnější odborný a praktický základ v oblasti ochrany přírody a lesního hospodářství.

I přes kritiku samotného Doblese a některých vládních politiků, Costa Rica na mezinárodní scéně získala značné uznání. V roce 2007 například představila svůj závazek k dosažení uhlíkové neutrality, což se stalo jedním z klíčových momentů v globalizovaném environmentálním diskurzu. Tento kontrast mezi domácími a mezinárodními názory na Ariasovu administrativu ukazuje, jak komplikovaná byla politika ochrany přírody v této zemi, která se pohybovala mezi zájmy ekologie a byznysu.

„Mír s přírodou“ sice získal určitý veřejný ohlas, ale podle některých kritiků šlo spíše o marketingovou kampaň než o reálnou politiku. Tento slogan byl srovnáván například s „Make America Great Again“ Donalda Trumpa, což ukazuje na jeho především symbolický charakter. Skutečné změny v politice se totiž často potýkaly s odporem a zájmy velkých podnikatelských skupin, které v některých případech nejen ignorovaly, ale přímo ohrožovaly environmentální standardy a principy ochrany přírody.

Je však důležité si uvědomit, že i když politické a environmentální cíle byly často nejednoznačné, Costa Rica ve svém úsilí o ochranu přírody stále zůstala na mezinárodní scéně považována za lídra v boji proti klimatickým změnám. Tato země se profilovala jako symbol národního angažmá v otázkách udržitelnosti, a to i přes vnitřní rozpory a kritiku.

Jak Costa Rica rozvíjí ambiciózní klimatické cíle a co to znamená pro globální udržitelnost?

V letech, kdy Costa Rica pod vedením Christiany Figueres, ministryně životního prostředí, vedla kampaň za klimatickou neutralitu, se zdálo, že země míří k ambicióznímu, ale vysoce symbolickému cíli. Tato ambice postupně získávala konkrétní podobu, přičemž politická a vědecká podpora byla nezbytná pro formování dlouhodobých strategií. Ignacio, který byl součástí "zelené elity" Costa Ricy, vysvětlil, že jejich cílem bylo dosáhnout emisí oxidu uhličitého na osobu nižších než jedna tuna do roku 2050. Tento cíl měl za úkol nejen snížit ekologickou stopu, ale i vnímat změnu klimatu jako klíčovou prioritu, která má hluboký dopad na národní a globální politiku.

Na rozdíl od minulých období, kdy byla klimatická neutralita chápána jako vágní slib bez vědeckého podkladu, nová generace klimatických plánů, zejména INDC (Národní určené příspěvky k dohodě o klimatických změnách), přinesla více analytických nástrojů a konkrétních predikcí. INDC modelovalo a simulovalo, jak by Costa Rica mohla snížit své emise na méně než jednu tunu na osobu do roku 2050, přičemž původně bylo uvažováno, že tento cíl bude dosažen až do roku 2100. Tento přehodnocený plán demonstruje růst ambicí, kdy se místo příliš vzdálené budoucnosti rozhodli přijmout tvrdší, ale realistický termín pro dosažení cíle.

Zajímavým směrem, který INDC přineslo, byla volba konkrétního referenčního roku – 2005, který měl sloužit jako základ pro budoucí snižování emisí. Tento přístup kontrastoval s dřívějšími přístupy, kde nebyly definovány žádné konkrétní hodnoty ani termíny pro dosažení klimatické neutrality. V roce 2009, v rámci Národní strategie pro změnu klimatu, se objevilo pouhé prohlášení o snaze stát se uhlíkově neutrálním do roku 2021 bez specifických údajů o tom, jak bude tento cíl dosažen.

Významným momentem v této éře byla příprava na konferenci COP 21 v Paříži v roce 2015. Christiana Figueres se stala klíčovou postavou v tomto procesu, když její rodinné kořeny v politické revoluci v 20. století byly mediálně spojovány s novou revolucí – tou ekologickou. Její práce na změnící se klimatické politice byla označena za "klimatickou revoluci", jak zdůraznila ve svém projevu v Oslu. V tomto projevu Figueres zdůraznila, že jak Costa Rica, tak Norsko sdílejí závazek k dosažení klimatické neutrality, přičemž připustila, že tento cíl je stále vzdálený, ale že se musí realizovat okamžitě, pokud má planeta přežít.

Podle Figueres samotné je tento cíl možné považovat za revoluci, která, i když není vždy vítaná, je nezbytná pro zachování ekologické rovnováhy. Výzvou bylo spojení ekonomických zájmů s nutností snížit emise skleníkových plynů, což bylo náročné zejména pro země závislé na fosilních palivech. Figueres se odhodlaně postavila před tento problém, i když její schopnosti přímého vlivu byly omezené. Přesto její postoj, její neústupnost a její schopnost inspirovat ostatní představovaly klíčový prvek v procesu vyjednávání globálních klimatických cílů.

Ačkoliv se po roce 2021 posunul horizont pro dosažení klimatické neutrality až na rok 2085, Costa Rica stále patří k lídrům v globálním měřítku, pokud jde o ambice v oblasti ochrany klimatu. Mnozí odborníci vnímali posunutí termínu jako politický krok, který měl zabránit přílišné ztrátě důvěry v tuto ambici. Nicméně podle některých pozorovatelů, jako například Gerarda, bývalého zaměstnance DCC, tento posun znamenal, že Costa Rica ztratila část svého „lesku“, který měla v očích mezinárodního společenství.

Z hlediska globální klimatické politiky není možné ignorovat, jak se dynamika mezi vládními institucemi a soukromým sektorem propojuje. Když Christiana Figueres v roce 2015 byla v čele mezinárodních snah o udržitelnost a její bratr José María vedl organizaci Carbon War Room, která se zaměřovala na podnikatelské inovace v oblasti nízkouhlíkových technologií, jasně to ukázalo na synergii mezi vládními a soukromými iniciativami.

Ačkoliv Costa Rica, jako malá země, může mít omezené možnosti přímého vlivu na globální klimatickou politiku, její příklad se stal významným pro mnohé státy, které se rozhodly následovat její ambiciózní příklad v oblasti ochrany klimatu.