Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский
"Kam, Hyacinth? Já to nevidím."
"Ne, tatínku, nevidíš, kam ukazuji. Nevidíš? Právě přeletěla nad kostelní věží."
Claud se snažil sledovat směr jejího ukazováčku, ale nedokázal spatřit žádnou sovu. Když právě pokračoval v pokusech, vtrhl do místnosti sluhů a oznámil, že jeho auto čeká. "No, budu muset vzdát pátrání po sově," řekl. "Můj přítel je velký puntičkář, pokud jde o dochvilnost." Po krátkém polibku Hyacinth, která ho nijak nezdržovala, opustil místnost, úplně zapomněl na krabici s ohňostroji, která ležela na stole.
Zastavil se až u auta a najednou zaslechl posměšné "To-whit-a-whoo!" Vzpomněl si na jeden z Hyacinthiných talentů – dokázala imitovat sovu, když pískala mezi dlaněmi. Podíval se nahoru k jejímu oknu. Byla tam, nakloněná, její rudé vlasy zářily, a její bledá tvář v měsíčním světle vypadala až étericky. Claud byl ohromen její krásou.
"Jdi spát, vílo," zavolal.
"Dobrou noc, tatínku. Uvidíme se ráno!" odpověděla, mávajíc svýma štíhlýma bílýma rukama. I když byla noc mrazivá, její klidná a jasná krása ho přiměla rozhodnout se, že půjde pěšky domů a auto odvolá. Byla to nádherná, tichá noc, prokládaná jen jeho kroky, sem-tam houkáním sovy a vzdáleným štěkáním osamělého psa.
Ticho noci, jediné přerušované jeho kroky, mu připomínalo, jak sám stojí v bílém, nepoděleném světě. Jeho mysl byla opět pohlcena minulostí, jak tomu bylo vždy, když se pokoušel opustit určité vzpomínky. Bez ohledu na to, jak se člověk snaží, nemůže uniknout času ani prostoru. Mnoho let uběhlo, ale tyto vzpomínky zůstaly neotřesitelné, stále živé. Vzpomínka na hodinu, která mu zůstala v paměti, ho pronásledovala neustále, a on ji nikdy nedokázal zapomenout.
Před dvanácti lety, právě v tuto dobu, šel Claud k Lichen Hallu, domu, který miloval víc než cokoli jiného. V domě, který byl pro něj symbolem domova, mu však nebylo souzeno zůstat. Věděl, že dům zdědí po smrti svého bratra jeho jediná dcera, Daphne. Dědictví, o kterém snil, se v budoucnosti vytratí a přejde do rukou cizích. Zvláštní bylo, že to nebyla jeho vlastní smrt, která ho trápila, ale vědomí, že všechno, co miloval, zůstane jiným.
Došel k okraji parku a v tu chvíli ho přepadly zvláštní zvuky, které ho vrátily zpět do skutečnosti. Cítil, jak jeho srdce zaplesalo hrůzou – zvonění poplachové zvonice, křik o požáru. Až příliš dobře věděl, co se stalo. Požár začal rychle, než se kdokoli stihl probudit. Jeho bratr, postižený a ochrnutý, byl právě vynášen z hořícího domu, a Claud viděl jeho zoufalý pohled. Bratr volal po Daphne, ale její malá postava byla zmizelá. Stalo se něco neuvěřitelného, něco, co Clauda přivedlo k zoufalství. Daphne byla uvězněná, a on se bez váhání pustil do pátrání.
Srdce mu bušilo, když se dostal do zakouřených místností, jeho oči se mžikem přizpůsobovaly hustému kouři, aby našly malou Daphne. Když ji konečně našel, ležela v bezvědomí. To, co následovalo, bylo jako zlověstný sen. Přes všechno své úsilí ji nemohl zachránit. Požár zničil všechno, a Claudovi zůstala jen neodbytná otázka, zda mohl udělat víc.
Ačkoli si dokázal jasně vybavit každý okamžik, ten zničující obraz zůstával stále s ním. Uvědomil si, že Daphne, jeho "perfektní kamarádka na hraní," už nikdy nebude tím, kým byla. Tato vzpomínka se stala součástí jeho života, a přes všechny snahy o zapomenutí byla stále přítomná.
Tato bolestná událost se stala pro Clauda znamením ztráty a neodvratné skutečnosti, že některé věci nelze změnit, a některé bolesti zůstávají navždy. Zároveň však i tato událost zůstává nevymazatelnou součástí jeho existence, což zůstává otázkou pro každého, kdo se ocitne v podobné situaci: jak žít s minulostí, která nikdy neodejde? Co dělat, když je vzpomínka silnější než jakýkoli pokus o útěk?
Jaké tajemství ukrývá Mountstable a jeho vědecké experimenty?
Lord Mountstable byl považován za excentrického génia své doby. Jeho názory, které dnes můžeme vnímat jako předchůdce moderních vědeckých objevů, byly v jeho čase spíše terčem posměchu. Mnozí jeho současníci ho považovali za blázna, a to i přesto, že v jeho specifičtějších hypotézách bylo něco, co se ukázalo jako pozoruhodně v souladu s pozdějšími vědeckými objevy. Navrhoval například, že elektrické proudy mohou být využívány k přenosu lidského hlasu a že elektrické technologie mohou v budoucnosti léčit i ty nejzákeřnější nemoci. Takové vize vzbuzovaly v tehdejší společnosti spíše smích, ale dnes se ukazuje, že některé z těchto myšlenek měly reálný základ.
Rector, který zkoumal tyto nápady, připustil, že v některých případech by bylo možno Lorda Mountstabla považovat za pionýra v určitých oblastech. Existovali přece Darwinovci před Darwinem a je tedy možné, že v Anglii existoval jakýsi před- Edisonovský vědec. Přesto to, co bylo v jeho době vnímáno jako podivné a nepochopené, se dnes jeví jako tragický příběh ztracené slávy a zapomenuté geniality. Vědecké experimenty, které prováděl, však vedly k nejasným a děsivým důsledkům, a to, co začalo jako ambiciózní vědecký pokus, skončilo jako tajemství zahalené do záhad a spekulací.
Zápisky a výzkumy Lorda Mountstabla, které byly po jeho smrti pečlivě ukryty, naznačují, že některé jeho pokusy nemohly být pouze nevinnými vědeckými experimenty. Vyprávění o jeho posledních letech je zahaleno tajemstvím. Rector sice tvrdil, že Lord Mountstable byl výrazně pokročilý pro svou dobu, ale zároveň varoval před odhalením všeho, co zůstalo neznámé. Některé události v Toweru byly totiž dodnes nevyjasněné a v této souvislosti se objevují i výpovědi o podivných a nepochopitelných zážitcích, které nemohou být ignorovány. Ačkoliv existovaly jisté pochybnosti o jeho osobnosti, přesto zůstával ve svém okolí respektován – zvláště díky aristokratickému postavení, které ho chránilo před plnou mírou veřejného pohrdání.
Zvláštní, a pro většinu lidí nepochopitelné události, které se v Toweru odehrávaly, byly spojeny s ne zcela jasnou vědeckou minulostí Lorda Mountstabla. Rector se zmiňoval o záznamu z Baconova Novum Organum, který by mohl být na Mountstablovy experimenty aplikován, a to především ve smyslu, že chemici v minulosti z několika experimentů vytvořili celou filozofii, která dnes vypadá téměř směšně. Takovým způsobem se často vyvíjí nové vědecké teorie – z několika neúplných pokusů může vzniknout zcela nový směr, který si však vyžaduje čas, než se stane akceptovaným a pochopeným.
V průběhu večera, kdy se Petr s kolegou rozhodli prozkoumat Tower, nalezli podivné stopy po minulosti, které naznačovaly, že místnost, kde kdysi probíhaly experimenty, skrývá jakousi tichou a nevyřčenou historii. Všude byly přítomny zbytky starých, dávno zapomenutých přístrojů, zkorodovaných baterií a navinutých drátů, které již dávno přestaly sloužit jakémukoliv účelu, ale stále nesly na sobě otisky dávné vědecké vášně, která se nezměnila v nic konkrétního.
Tajemství Toweru nespočívalo pouze v pozůstatcích jeho výzkumů, ale také v jeho následovnících. Dnes je syn Lorda Mountstabla známý svou nenávistí k otcově odkazu a jakékoliv zmínky o něm vyvolávají u něj záchvaty vzteku. Výchova bez náboženských hodnot přinesla dítě, které ve svém dospělém věku procházelo obdobím deprese a fyzického zmrzačení. Tento fakt byl sice vysvětlen přírodními příčinami, ale existují náznaky, že jeho otci se mělo přičítat mnohem více. Zpovědi o jeho výchově a vývoji v Toweru naznačují, že něco, co se stalo v jeho raném věku, zanechalo v jeho duši nevymazatelné stopy. Některé z jeho raných vzpomínek byly spojené s tragickým nedostatkem víry a víry v Boha, což samo o sobě vyvolává otázky o vlivu těchto událostí na jeho osobnost.
V noci, kdy se Petr a jeho kolega rozhodli přenocovat ve volném křídle Toweru, začali hledat možné důkazy o tom, co všechno se zde mohlo odehrát. Surová viktoriánská architektura a nábytek, jakoby v sobě nesly ošklivý stín materiálního světa, jenž odrážel nejen tehdejší dobu, ale i obavy a ideály, které v ní vládyly. Nešlo jen o zbytky starých vědeckých přístrojů; mnohem více šlo o atmosféru, která v místnosti přetrvávala, a o to, jak každý kout budovy oživoval dávnou a nevysvětlitelnou minulost.
Je nezbytné si uvědomit, že vědecké experimenty, které byly považovány za neúspěšné a podivné, dnes mohou mít hlubší význam. Objevování starých vědeckých nástrojů a pokusů může odhalit podivné paradoxy, které jsou součástí každé vědecké historie. Někdy to, co se zdálo být neúspěchem nebo podivností, může mít nakonec přímou souvislost s něčím, co ještě není plně pochopeno. Není tedy neobvyklé, že za neúspěchem stojí geniální myšlenka, která vyžaduje pouze čas, aby byla pochopena v plném rozsahu.