V rámci ideologie alt-rightu je heterosexuální muž vnímán jako ochránce a živitel, jehož role je neoddělitelně spjata s ochranou ženy, domova a národa. Žena pak představuje bytost, která touží být „obsažena“ a „chráněna“ v těchto prostorách – doma i v rámci civilizace, což jsou podle této ideologie dary, které muž může ženě poskytnout. Tento rámec pak zdůvodňuje a legitimizuje různé formy rasistické politiky, včetně omezování migrace, stavění hraničních zdí a odmítání přistěhovalců a uprchlíků. Tyto akty jsou chápány jako mužské činy silných mužů, kteří chrání čistotu, krásu a ženskost Západu jako domova „civilizovaných“ bílých mužů a žen.

Politické akce alt-rightu se zároveň odehrávají i na konferencích, které jsou nejen místem ideologických diskusí, ale i „vodními dírami“, kde se setkávají „virilní“ muži s „krásnými“ ženami, a to v jakési primitivní formě eugeniky heteronormativní sexuality. Tento prostor slouží nejen k posilování touhy po nadvládě nad „jinými druhy“ – migranty, muslimy, nezávislými ženami –, ale i k pečlivému výběru rasově a sexuálně „vhodných“ partnerů, kteří mají udržovat čistotu a velikost bílé linie. Klíč k zachování bílé heterosexuální identity spočívá v kultivaci ženskosti, která je měkká, fyzicky neohrožující a poddajná, protože agresivita u žen alt-rightu není žádoucí – ta je vyhrazena mužům, kteří mají projevovat sílu v ochraně, zajištění a záchraně.

Charismatická představitelka alt-right žen, jako je například Lauren Southern nebo Ayla Stewart, zosobňují tuto křehkou ženskost, která přitom umí být působivá a smyslná, ale nikdy ne agresivní. Stewart, známá svými videi a blogy, odmítá plně přijmout všechny aspekty alt-right ideologie, zároveň však otevřeně prosazuje potřebu velkých bílých rodin, domácí výuku dětí a obnovu hrdosti na bílou kulturu. Její kritika veřejných škol v USA vychází z přesvědčení, že jsou centrem liberální indoktrinace, která je nejen anti-bílá, ale také anti-božská, a proto je vzdělávání dětí doma nejen pragmatickým, ale i ideologickým krokem.

Stewart i další alt-right osobnosti často zdůrazňují, že bílí muži jsou ve společnosti „feminilizováni“ a oslabeni, podřízeni „feministické tyranii“. Apelují na muže, aby obnovili svou „mužnost“ – stali se pevným základem rodiny, oporou žen a dětí a odmítli být ovládáni ženskými příbuznými. Tato dynamika znovu vytváří tradiční genderové stereotypy, kde mužská agrese je oslavována jako nezbytná, zatímco ženská síla je omezena na smyslnost, pohyblivost a pokoru.

Tato ideologie zároveň spoluvytváří paradoxní situaci, kdy je rasová čistota a patriarchální hierarchie zdrojem vlastního ponižování a sebezničující politiky. Podporovatelé těchto postojů se dobrovolně podřizují rasově a genderově podmíněným identitám, které je učí přijímat postavení podřízených a obětních figur ve službách větších mocenských struktur. Nutnost množení bílých dětí, která je zde prezentována jako životně důležitá mise, pak zároveň představuje i expresi strachu z demografického ústupu a kulturního zániku.

Pro pochopení tohoto fenoménu je nezbytné vnímat, že alt-right ideologie není pouze politickým proudem, ale i komplexní kulturou, která využívá hluboce zakořeněných představ o rodině, pohlaví a rase k vytvoření nového modelu společnosti. Tento model však není jen konzervativní nostalgickou představou o tradičních hodnotách, ale aktivním konstruktem, který využívá agresivní retoriku a symboliku k upevnění nerovností a vyloučení. Vědomí této dynamiky pomáhá lépe rozpoznat, jak jsou genderové a rasové identity politicky formovány a jak se promítají do každodenního života i do širších společenských procesů.

Jak se propojují kultura, třída a identita ve vnímání bílé Ameriky a přistěhovalců?

Ve vymezení kulturních a třídních rozdílů v rámci americké společnosti je často patrná absence hlubší analýzy, která by zohledňovala propojení ekonomických struktur a kulturních identit. Zatímco liberální multikulturalisté i alt-right představitelé vycházejí z individuálních filozofií, jejich vnímání třídy a kultury často postrádá komplexnost sociálních vztahů a historie.

Spencer, například, chápe mobilitu v rámci tříd jako prostředek, kterým se přistěhovalci mohou stát součástí „bílé“ Ameriky, zatímco kultura chudoby prý vede k deviacím a znečišťuje civilizaci „bílého muže“. Tento pohled však přehlíží, že symboly „bílé“ Ameriky – dobře upravené čtvrti s ploty a grilováním na zahradě – nejsou univerzálními atributy bílé střední třídy, ale že i prosté „trailer trash“ či „hillbilly“ oblasti jsou stejně součástí bílého kulturního prostoru. Podobně se podceňuje historický a sociální kontext, v němž byly města jako Houston, Dallas či El Paso přetvořeny na základě kolonizace a anexí z původních „hnědých“ civilizací Mexika, což ukazuje, že to, co se dnes považuje za „bílou“ kulturu, bylo často formováno v rámci moci a nadvlády.

Spencer a další alt-right myslitelé se vyhýbají hlubší třídní analýze a místo toho redukují ekonomické otázky na otázky životního stylu a kulturního vkusu, což neodpovídá složitosti třídních vztahů, jak je popisuje marxistická teorie. Pro Marxe není třída otázkou jen příjmu či typu zaměstnání, ale vztahu k výrobním prostředkům a exploatace pracovní síly, kde vlastník kapitálu vydělává na práci těch, kdo skutečně vyrábějí hodnoty, přičemž pracovník nedostává adekvátní odměnu. Tento ekonomický základ je podstatou třídního boje a vědomí, které se nerodí z pouhých kulturních rozdílů, ale ze zkušenosti s nerovností a vykořisťováním.

E. P. Thompson rozšiřuje tuto analýzu o kulturní a sociální dimenzi, kde třída není pouze ekonomická kategorie, ale zkušenost prožívaná lidmi v rámci jejich společenských vztahů a každodenní kultury. Třída se podle něj formuje spontánně v kontextu konkrétních sociálních podmínek, kulturních očekávání a způsobů interpretace těchto zkušeností. Nejde o pevně daný, statický koncept, ale o dynamický proces, v němž se lidé jako třída objevují prostřednictvím svého boje a uvědomění si společných zájmů.

Je důležité chápat, že ekonomické a kulturní dimenze jsou neoddělitelně propojeny a vzájemně se ovlivňují. Redukce kulturních rozdílů na otázky vkusu či hodnot bez pochopení ekonomických základů vede k povrchnímu vnímání sociálních problémů a může podporovat xenofobii a rasistické stereotypy. Stejně tak ignorování kulturních aspektů a identity vede k nepochopení, proč se různé skupiny chovají a identifikují právě tak, jak se chovají.

Podstatné je také uvědomění, že bílá identita není homogenní ani nezměnitelná; protiklady mezi bohatou střední třídou a chudými oblastmi v rámci „bílé Ameriky“ jsou stejně důležité jako rozdíly mezi přistěhovaleckými komunitami a původním obyvatelstvem. Významné je též porozumění historickým procesům kolonizace a změn kultury a identity, které formovaly současné sociální a kulturní struktury.

Co je Alt-right a proč znovu formuje národní identitu?

Alt-right, zkratka pro „alternativní pravici“, představuje fenomén, jenž nelze chápat pouze jako extremistické okrajové hnutí. Jde o ideologii, která se snaží redefinovat běžné pojmy národa, občanství, rasy, genderu a identity v rámci širšího kulturního a politického boje. Vychází z hluboké nespokojenosti s modernitou, globalizací a liberálním univerzalismem a usiluje o návrat k esencialistickému chápání identity – založenému na rase, tradici, hierarchii a autoritě.

Richard Spencer, patrně nejznámější intelektuální tvář Alt-rightu, popisuje tuto ideologii jako reakci na „krizi bílého člověka“ a pokus o založení „etnostátu“, tedy společnosti, kde by dominovala bílá evropská kultura bez „rozpouštění“ v multikulturním prostředí. Jeho projevy jako „Hail Trump!“ nebo eseje publikované v Radix Journal explicitně vyjadřují obdiv k autoritářství, hierarchii a biologickému pojetí rasy. Není náhodou, že Alt-right přitahuje ty, kdo se cítí být marginalizováni v současné hyperliberální společnosti, ať už jde o mladé bílé muže, kritiky feminismu, nebo přívržence konspiračních teorií.

Toto hnutí čerpá inspiraci z evropských intelektuálních tradic – zejména z myšlenek tzv. nové pravice (Nouvelle Droite) a filosofů jako Evola, kteří spojovali duchovní nadřazenost s odmítáním rovnosti. Alt-right není jen americkým fenoménem, nýbrž součástí globální reakce na kulturní změny, migraci a dekolonizační diskurs. Internetová kultura – memy, YouTube, podcasty – sehrála zásadní roli při šíření těchto myšlenek mezi mladými lidmi, často skrze ironii a sarkasmus, které maskují skutečný ideologický obsah.

Postavy jako Milo Yiannopoulos či Mike Cernovich využívají jazyk svobody slova a anti-establishmentového vzdoru, aby legitimizovali misogynní, rasistické a xenofobní narativy. Feminismus je v jejich diskurzu vykreslován jako hlavní příčina „úpadku západu“, zatímco tradiční genderové role a „bílá reprodukce“ jsou prezentovány jako akt odporu – viz fenomén „White Baby Challenge“. Alt-right ženy nejsou pasivními přihlížejícími, ale aktivními spolutvůrkyněmi hnutí – ideologickými „handmaidens“, které revidují ženskou emancipaci ve jménu národní a rasové obnovy.

Odmítání imigrace se v diskurzu Alt-rightu pojí s hlubší ontologickou úzkostí: obava z „nahrazení“ (the Great Replacement) není jen demografickou obavou, ale otázkou identity, paměti a moci. Tento narativ čerpá ze starších rasových teorií a literatury, například The Rising Tide of Color Against White World-Supremacy od Lothropa Stoddarda, který již v roce 1923 varoval před „převahou barevných ras“. V podobném duchu Donald Trump formuloval své výroky o „shithole countries“, čímž navázal na hierarchické chápání národů a etnik.

A

Jak efektivně využívat 15 minut denně pro učení španělštiny během 12 týdnů
Jak efektiv komunikovat při návštěvě muzea a na pracovních pohovorech?
Jak se změnily vnitřní světy a co se skrývá za slovy dopisů z fronty?
Jak zůstat v přítomném okamžiku a zlepšit svou pozornost pomocí smyslů a jednoduchých technik