Někdy stačí změnit vztah k vlastní úzkosti, přestat s ní zápasit a začít ji vnímat jako společníka, kterého si prostě „posadíme vedle sebe s šálkem kávy“. Tento přístup umožňuje přijmout úzkost jako součást našeho bytí, aniž bychom se s ní snažili bojovat nebo ji potlačovat. Úzkost není nepřítel, ale projev našeho těla a mysli, což znamená, že proti sobě samým nemůžeme vyhrát. Čím dříve si uvědomíme, že naše myšlenky, pocity a tělesné reakce nejsou útočníky, ale přirozenými projevy našeho organismu, tím snadněji se naučíme k sobě být laskaví.

Představa, že úzkost je jako pláčící miminko, které je potřeba jemně kolébat a ne křičet na něj, přináší nový způsob, jak s těmito nepříjemnými pocity zacházet. Pokud na miminko křičíme, jeho pláč se jen zesílí; obdobně pokud naší úzkosti čelíme bojem, zhoršujeme svůj stav a vyčerpáváme se. Jemný přístup, kdy se místo odporu učíme přijímat a být s úzkostí přítomní, otevírá prostor k postupné transformaci vztahu k ní. Příběh ženy, která byla tolik rozrušená, že se celý den třásla, ukazuje, jak radikálně může pomoci právě změna postoje. Když začala svou úzkost vnímat jako něco, co si zaslouží péči, přestala s nekonečným bojem a našla první okamžiky klidu.

Sedět s úzkostí, dát si ruce na srdce či břicho a vnímat ji jako pláčící dítě, které potřebuje lásku a trpělivost, je cvičení, které lze pravidelně praktikovat. Tento způsob vztahování se k úzkosti umožňuje „rozpustit“ staré, nefunkční vzorce, kdy jsme své pocity odmítali a snažili se je za každou cenu odstranit. Dát si povolení cítit i nepříjemné emoce bez odsuzování je klíčem k dlouhodobé změně a k vytvoření vnitřního prostoru, ve kterém nemusíme úzkost neustále potlačovat, ale můžeme ji pozorovat a přesto zůstat sami sebou.

Když se naučíme přijímat svou úzkost, neznamená to, že přestáváme jednat nebo řešit problémy. Naopak, tím, že se nevzdáváme boje, ale měníme jeho charakter, umožňujeme sobě i svému životu posunout se blíže k hodnotám, které jsou pro nás důležité. Úzkost nás tak přestává omezovat a stává se signálem, na který reagujeme s vědomím a laskavostí, nikoli strachem a odmítáním.

Je zásadní chápat, že snaha „opravit“ úzkost nebo ji odstranit za každou cenu může paradoxně vést k jejímu zesílení. Přijetí není pasivní podřízeností, ale aktivním krokem k flexibilitě a otevřenosti vůči vlastním zkušenostem. Tato flexibilita nás učí být přítomní, vědomí si tělesných projevů úzkosti a soucitní sami k sobě, což je opak vyčerpávajícího zápasu, který zbytečně vysiluje.

Proto je vhodné vnímat úzkost nejen jako nepříjemný stav, ale i jako přirozený signál, který je součástí života a pomáhá nám rozvíjet hlubší vztah k sobě samým. Umět s úzkostí „sedět“, aniž bychom se jí nechali pohltit nebo ji chtěli okam

Jak přijmout bolest minulosti a nalézt sílu v soucitu

Často se stává, že i když jsme si vědomi negativních emocí spojených s minulými událostmi, automaticky reagujeme vzpomínkami na bolest a křivdy, které jsme utrpěli. Tento vnitřní odpor však brání tomu, abychom viděli a ocenili pozitivní změny a růst, ke kterým může docházet v přítomnosti. Přestože nezapomínáme, co se stalo, zbytečné nošení hněvu a nenávisti nám spíše škodí, než aby cokoliv měnilo na druhých. Pravá síla spočívá v tom, že se dokážeme uvolnit od těchto negativních emocí a zároveň si dovolit být s nimi v přítomném okamžiku, aniž bychom je museli okamžitě měnit nebo odmítat.

Soucit neznamená slabost či nekritičnost vůči chování druhých. Naopak, může mít podobu pevného a někdy i neoblomného postoje, který zároveň vyjadřuje péči a respekt. Jako když dospělý nastavuje hranice dítěti, které chce cukroví – na první pohled může být odmítnutí vnímáno jako tvrdost, ale ve skutečnosti jde o hluboký projev starostlivosti, protože ví, co je v daný okamžik pro dítě nejlepší. Tato „zuřivá“ soucitnost je často zrcadlená i v asijské ikonografii, kde moudré bytosti vypadají zlověstně nebo dokonce démonicky, protože symbolicky bojují s iluzemi a nepravdami ostrým mečem moudrosti.

Pro terapeuty je zvlášť důležité umět rozlišovat mezi přijetím a odpouštěním. Odpustit lze jen tehdy, pokud ten, kdo nám ublížil, projeví lítost a pokusí se napravit škodu. Když k tomu nedojde, je jedinou možností přijetí reality takové, jaká je – včetně bolesti, hněvu i zklamání. Držení se iluzí, že se situace změní, nebo fantazírování o pomstě, jen prodlužuje náš vnitřní boj a utrpení. Podobně i my sami máme na kontě chyby, které bychom rádi vzali zpět. Pokud je to možné, měli bychom napravit škody a odpustit si, jinak je třeba přijmout své chyby a zaměřit se na to, co můžeme ovlivnit právě teď.

Klíčem k osvobození je uvědomění si, že minulost nelze změnit a budoucnost ještě nenastala. Toto poznání může být na první pohled znepokojující, ale zároveň uvolňuje obrovské množství energie, kterou můžeme věnovat skutečné přítomnosti a hodnotám, které chceme v životě naplňovat. Praktikováním všímavosti se naučíme přestat se ztrácet v minulých bolestech a obavách o budoucnost, a místo toho začít žít plně a vědomě každý okamžik.

Všimněme si, že úzkost často pramení z toho, že mysl zůstává uvězněná v představách o minulosti nebo budoucnosti, což nás vzdaluje od reality přítomného okamžiku. Tento vnitřní konflikt způsobuje nepřizpůsobivost a neklid. Mnoho z nás bylo od dětství vedeno k tomu, že štěstí je něco, co přijde až později – až dospějeme, dokončíme studia, najdeme práci, založíme rodinu. Tento kulturní narativ nás však odvádí od skutečného života, který probíhá právě teď.

Pro rozvoj skutečného soucitu a přijetí je proto zásadní učit se být plně přítomní a vnímat své pocity bez zbytečného hodnocení či úniku do minulosti či budoucnosti. Umožňuje nám to nejen lépe zvládat vlastní bolest, ale také s větší empatií přistupovat k ostatním, kteří trpí či se snaží napravit své chyby. Nejde o omluvu pro škodlivé chování, ale o uznání lidské složitosti a potenciálu pro změnu. Přijetí současné reality tak otevírá cestu k opravdové svobodě a vnitřnímu klidu.

Jaké jsou fáze a dopady patologického hazardu a proč je důležité porozumět jejich podstatě?
Jak využít strojové učení (ML) a metodu DFT k identifikaci materiálů pro efektivní solární články?
Jak fungují tradiční metody modelování textových rysů a co nám přináší použití TF-IDF v textové analýze?
Proč se minulost někdy vrací, a co s tím dělat?