Diabetická ретинопатия (DR) je jedním z nejčastějších důsledků dlouhodobě nekompenzovaného diabetu, a to jak u typu 1, tak u typu 2. Jak postupuje onemocnění, může mít různé klinické formy, a to od mírné změny sítnice až po těžkou proliferativní retinopatii s hrozbou trvalé ztráty zraku. Léčebné postupy se liší podle stadia onemocnění, stejně jako podle individuální odpovědi pacientů na terapii.

Pro středně těžkou a těžkou diabetickou makulární edém (DME) je efektivní léčba pomocí anti-VEGF injekcí. Injekce je třeba opakovat v závislosti na odpovědi pacienta na léčbu. Tyto injekce, zaměřené na inhibici růstového faktoru vaskulárního endotelu (VEGF), pomáhají zlepšit vizuální výstupy tím, že snižují otoky sítnice. Je důležité mít na paměti, že opakování aplikací je často nezbytné, přičemž dávkování a frekvence závisí na individuálním průběhu onemocnění. Pokud ani tato metoda nevede k požadovanému výsledku, je doporučováno přehodnotit celkovou kontrolu diabetu a případně zvýšit dávky nebo frekvenci anti-VEGF injekcí. V některých případech mohou být zváženy steroidní implantáty, které mohou přinést lepší kontrolu otoků sítnice.

V pokročilejších stádiích diabetické retinopatie, zejména v případě proliferativní diabetické retinopatie (PDR), je rozhodujícím krokem použití laserové panretinální fotokoagulace. Tento postup zničí ischemickou sítnici, čímž snižuje sekreci faktoru VEGF a zastavuje progresi proliferativní fáze onemocnění. U pacientů s kombinovaným PDR a DME je doporučováno kombinované použití anti-VEGF injekcí a PRP (panretinální fotokoagulace).

Pokud se u pacienta objeví trakční makulární edém, zejména v důsledku vitreomakulární trakce (VMT) nebo epiretinální membrány (ERM), může být nezbytné provedení vitrektomie, která umožňuje odstranění patologických struktur, které vedou k trhání sítnice a ztrátě zraku. Tento zákrok je zaměřen na odstranění sklivce a abnormalit spojených s krvácením nebo fibrovaskulárními tkáněmi, které narušují vidění. V rámci této operace se často provádí také laserová fotokoagulace nebo aplikace anti-VEGF.

Pro pacienty trpící refrakterními formami DME, které neodpovídají na více než několik měsíců anti-VEGF injekcí nebo laserovou terapii, je nutné zvážit další možnosti, jako je například použití steroidních implantátů nebo zlepšení systémové kontroly diabetu.

Pokud se onemocnění dostane do pokročilého stádia, kdy je přítomno sklivcové krvácení, trakční odchlípení sítnice, nebo anteriorní segmentová neovaskularizace, která znemožňuje výhled na zadní segment oka, je indikována vitrektomie. Tento mikrochirurgický zákrok zahrnuje odstranění sklivce a abnormalit, které blokují zrak, a umožňuje retinální reattachaci, což může významně zlepšit kvalitu života pacienta.

Kromě těchto terapeutických možností je stále větší pozornost věnována novým přístupům v oblasti diagnostiky diabetických očních onemocnění. Rozvoj telemedicíny a umělé inteligence (AI) má potenciál výrazně změnit způsob, jakým se vyšetření diabetické retinopatie provádí. V současnosti existují systémy, které využívají AI k analýze snímků fundu sítnice a automatickému zjišťování přítomnosti nebo pokročilosti diabetické retinopatie. Technologie, jako je například software IDx-DR, schválený FDA v roce 2018, umožňuje rychlou a efektivní analýzu fundusových snímků bez potřeby přítomnosti odborníka na místě. Tento přístup je obzvlášť užitečný v oblastech, kde je přístup k oční péči omezený.

Dalšími významnými systémy, které byly schváleny pro screening diabetické retinopatie, jsou EyeArt a Retmarker DR, které usnadňují detekci diabetických změn na sítnici a pomáhají při určování potřebné léčby. S rostoucí dostupností těchto nástrojů se zlepšuje schopnost včasného rozpoznání onemocnění, což umožňuje lepší kontrolu nad jeho progresí.

Vzhledem k rozmanitosti klinických obrazů diabetických očních onemocnění a pokroku v diagnostických technologiích je důležité, aby pacienti pravidelně podstupovali oční prohlídky a měli pod kontrolou své glykemické hodnoty. Včasná intervence je klíčová pro prevenci ztráty zraku a zlepšení celkového zdravotního stavu pacienta.

Jak diabetes ovlivňuje sexuální funkce u mužů a žen

Sexuální dysfunkce u lidí s diabetem jsou rozšířeným problémem, který ovlivňuje jak muže, tak ženy. V tomto textu se zaměříme na muže a zejména na problémy, které se týkají erektilní dysfunkce (ED), která je jedním z nejčastějších projevů sexuální dysfunkce u diabetiků. Pochopení těchto problémů je klíčové pro účinnou léčbu a zlepšení kvality života těchto pacientů.

Erektilní dysfunkce (ED) je charakterizována perzistentní a opakující se neschopností dosáhnout nebo udržet dostatečně pevnou erekci pro uspokojivý sexuální styk. Prevalence ED u mužů s diabetem je mnohem vyšší než u nediabetiků, přičemž s věkem se tento problém stává častější. Zatímco u čtyřicetiletých mužů je výskyt kolem 40 %, u sedmdesátníků se toto číslo zvyšuje až na 70 %. U diabetiků je pravděpodobnost výskytu ED 3,5krát vyšší než u zdravých jedinců a ED může být prvním příznakem cukrovky.

V souvislosti s tím se často hovoří o tzv. „hypotéze velikosti cév“, která spojuje ED a kardiovaskulární onemocnění. Tato teorie říká, že cévy menšího průměru, jakými jsou cévy penisu, mohou vykazovat příznaky ucpání dříve než větší cévy, například koronární tepny. To znamená, že porucha erekce může být předzvěstí problémů s většími cévami, což činí včasnou diagnostiku ED klíčovou pro prevenci vážnějších kardiovaskulárních komplikací.

Pro diagnostiku ED je důležité shromáždit podrobnou anamnézu, která zahrnuje nejen sexuální historii, ale i informace o užívaných lécích, které mohou být příčinou dysfunkce. V některých případech je třeba se zaměřit na hladiny testosteronu, neboť pokles jeho hladiny může být jedním z faktorů, které přispívají k rozvoji ED. Mezi další vyšetření patří biotestie penisu, kde se hodnotí citlivost penisu na vibrace, nebo noční penilní tumescentní testy, které umožňují rozlišit mezi psychogenními a organickými příčinami ED.

Kromě toho je u mužů s diabetes nutné hodnotit celkovou kontrolu diabetu a přítomnost dalších komorbidit, které mohou ovlivnit erektilní funkce, jako jsou hypertenze a aterosklerotická onemocnění. Doporučuje se provádět pravidelné testy na hladiny glukózy, HbA1c, lipidový profil, funkci jater a ledvin a další relevantní parametry.

V léčbě ED u diabetiků je kladeno důraz na kontrolu diabetu a dalších rizikových faktorů, jako jsou hypertenze a dyslipidémie. Zlepšení těchto faktorů může vést nejen k lepší erektilní funkci, ale také ke zlepšení celkového kardiovaskulárního zdraví. Lidé s ED mohou také využívat různé medikamentózní možnosti, jako jsou inhibitory fosfodiesterázy 5 (PDE-5), které zlepšují prokrvení penisu a pomáhají dosáhnout erekce při sexuální stimulaci. Tento typ léčby však nefunguje bez stimulace a je třeba, aby byla kombinována s pozitivními změnami v životním stylu, jako je zlepšení stravy, zvýšení fyzické aktivity a odvykání kouření.

V některých případech je užitečné doplňovat terapii o L-arginin, který podporuje syntézu oxidu dusnatého, což je látka zodpovědná za relaxaci hladkých svalů v penisu a tím zlepšuje prokrvení. Užívání PDE-5 inhibitorů může mít příznivý vliv nejen na erektilní funkci, ale také na zdraví cévních struktur, čímž pomáhá v prevenci kardiovaskulárních onemocnění.

Pro pacienty s diabetes, kteří trpí ED, je klíčová včasná diagnostika a individuální přístup k léčbě, který zohledňuje nejen samotnou sexuální dysfunkci, ale i komplexní zdravotní stav pacienta.

Jak sulfonylurey ovlivňují riziko hypoglykémie a kardiovaskulární výsledky u pacientů s diabetes mellitus 2. typu?

Riziko hypoglykémie, které je často spojeno s užíváním sulfonylureových léků, zůstává důležitým faktorem při rozhodování o léčbě diabetes mellitus 2. typu. Sulfonylurey, jako jsou glibenclamid a glimepirid, fungují tak, že stimulují pankreas k uvolňování inzulínu. Tento mechanismus může být velmi účinný, pokud jde o snižování hladiny glukózy v krvi, ale zároveň zvyšuje riziko hypoglykémie, zejména u starších pacientů nebo těch, kteří mají sníženou funkci ledvin.

Několik studií ukázalo, že sulfonylurey mají vyšší pravděpodobnost způsobení hypoglykémie ve srovnání s jinými antidiabetiky, jako je metformin. Například výzkum Van Dalema a kolegů (2016) ukázal, že u pacientů s diabetem typu 2 užívajících sulfonylurey bylo riziko hypoglykémie vyšší než u těch, kteří užívali metformin, přičemž tento rozdíl se ještě zvětšil v závislosti na funkci ledvin. Zajímavé je, že riziko hypoglykémie není konstantní a závisí na různých faktorech, včetně dávky sulfonylurey a individuální odpovědi pacienta.

Dalším důležitým aspektem je vztah mezi sulfonylureami a kardiovaskulárními výsledky. Studie Evans a kol. (2006) prokázaly, že léčba sulfonylureami může zvyšovat riziko kardiovaskulárních problémů, zejména v případě, že je používána v kombinaci s jinými rizikovými faktory, jako jsou vysoký krevní tlak nebo dyslipidémie. Zajímavé je, že ačkoli sulfonylurey mohou účinně snižovat hladinu glukózy v krvi, jejich vliv na kardiovaskulární zdraví zůstává kontroverzní. Například studie Roumie a kol. (2012) naznačila, že metformin může být bezpečnější volbou, pokud jde o kardiovaskulární bezpečnost, protože nevyvolává stejné nežádoucí účinky, které jsou spojeny s sulfonylureami.

Hypoglykémie je často spojena s vážnými zdravotními komplikacemi, jako jsou srdeční arytmie, ztráta vědomí a dokonce i smrt. To platí zejména pro starší pacienty, u nichž je hypoglykémie častější a její následky mohou být mnohem závažnější. U pacientů se sníženou funkcí ledvin je riziko hypoglykémie ještě větší, což souvisí s omezenou eliminací léků z těla a s náchylností k hromadění sulfonylureových metabolitů. V tomto ohledu by léčba měla být přizpůsobena individuálním potřebám pacienta a pravidelně monitorována.

Vzhledem k těmto rizikům je nezbytné, aby lékaři při rozhodování o léčbě diabetu brali v úvahu nejen efektivitu léku v normalizaci hladiny glukózy, ale také potenciální rizika, která mohou vzniknout v důsledku hypoglykémie nebo negativních kardiovaskulárních účinků. Ačkoliv sulfonylurey mají stále své místo v léčbě diabetu, lékaři by měli pečlivě zvážit alternativy, jako je metformin nebo novější třídy léků, které mohou mít příznivější profil rizik, zejména u starších pacientů nebo pacientů s komorbiditami.

Je důležité si uvědomit, že vedlejší účinky sulfonylureových léků mohou mít dlouhodobé důsledky, nejen v oblasti hypoglykémie, ale i v oblasti kardiovaskulárních onemocnění. Vzhledem k tomu, že tyto léky mají potenciál zvýšit riziko infarktu myokardu a dalších závažných kardiovaskulárních příhod, měl by být každodenní monitoring a pečlivá volba léčby v rámci léčby diabetes mellitus 2. typu standardní praxí.

Pokud jde o doporučení pro pacienty, klíčové je pravidelně monitorovat hladiny glukózy v krvi, zejména u těch, kteří užívají sulfonylurey. Důležité je také důkladné vyšetření funkce ledvin a sledování kardiovaskulárního zdraví, zejména u starších pacientů, u kterých může být riziko komplikací vyšší. Tato opatření mohou pomoci předejít vážným nežádoucím účinkům a umožnit lepší kontrolu nad celkovým zdravotním stavem.

Jak hypoglykemie ovlivňuje pacienty s diabetem a jak ji správně řídit

Hypoglykemie je závažný stav, který nastává, když hladina glukózy v krvi klesne pod normální úroveň, což může mít vážné důsledky pro zdraví, zejména u pacientů s diabetem. Tento stav se může vyskytnout při podávání inzulínu nebo léků, které stimulují sekreci inzulínu (například meglitinidy a sulfonylurey). Při intenzivní léčbě, která se snaží dosáhnout nízkých hodnot HbA1c, se riziko hypoglykemie zvyšuje, protože časté epizody nízké hladiny cukru v krvi jsou vedlejším efektem snahy o optimální kontrolu glykémie. U pacientů s diabetem 1. typu jsou časté dvě epizody mírné hypoglykemie týdně, zatímco u pacientů s diabetem 2. typu, kteří užívají inzulín, se sice hypoglykemie vyskytuje méně často, ale stále představuje závažný terapeutický problém.

Severní hypoglykemie postihuje 30 až 40 procent pacientů ročně, přičemž u pacientů s diabetem 1. typu je spojena s úmrtností v rozmezí 6 až 10 %. U diabetu 2. typu jsou její účinky méně dokumentovány, ale i tak je třeba věnovat pozornost rizikům spojeným s tímto stavem. Hypoglykemie je častější u pacientů se stářím, chronickým onemocněním ledvin (CKD) nebo poruchami funkce slinivky břišní. U těchto pacientů je obtížnější určit konkrétní hodnotu glukózy v krvi, která by znamenala hypoglykemii, protože u různých lidí se příznaky mohou objevit při odlišných hladinách cukru. U lidí, kteří již mají opakované epizody hypoglykemie, se práh pro její diagnostiku snižuje.

K měření hladiny glukózy v krvi je možné použít vzorky z venózní, arteriální nebo kapilární krve, přičemž většina běžných měření probíhá pomocí venózní krve. Pokročilější metody měření, jako je kontinuální monitorování glukózy (CGM), používají intersticiální tekutinu, což je dobrý ukazatel pro průměrné hodnoty plazmatické glukózy. Tyto zařízení jsou čím dál více využívána pro svou schopnost poskytovat kontinuální sledování a včasné varování při výskytu hypoglykemických epizod.

Když hladina glukózy v krvi klesne, tělo reaguje dvěma způsoby: buď zvýší produkci glukózy prostřednictvím glykogenolýzy a glukoneogeneze, nebo indukuje pocity hladu, což vede k větší konzumaci potravy. U zdravých lidí je pokles hladiny glukózy v krvi spojen se snížením sekrece inzulínu, dokud hladina cukru nepoklesne pod kritický práh pro zdraví. Při dalším poklesu hladiny glukózy se zvyšuje sekrece glukagonu a epinefrinu, což je součástí silné sympatoadrenální reakce, která vede k příznakům jako je třes, pocení, zrychlený srdeční tep, podrážděnost a hlad. Pokud hladina glukózy klesne ještě níže, může dojít k rozvoji neurologických příznaků, jako jsou ztráta vědomí, křeče nebo dokonce kardiovaskulární příhody.

U pacientů s diabetem, zejména těch, kteří mají závažnou poruchu funkce beta-buněk slinivky, se však tento první ochranný mechanizmus neprojevuje. V těle chybí adekvátní odpověď na hypoglykemii ve formě poklesu inzulínu. Zdravé alfa-buňky pankreatu generují glukagon, který stimuluje játra, aby uvolnila glykogen a zvýšila hladinu glukózy v krvi. Epinefrin podporuje uvolňování glukózy z jater a zároveň potlačuje produkci inzulínu. Při pokročilém diabetu je však kompenzační odpověď sympatoadrenálního systému oslabena, což má za následek zhoršení hypoglykemie a její delší trvání. Inzulín, který hraje klíčovou roli v regulaci glukózy v krvi, může paradoxně v případě jeho nadměrného podání vést k hypoglykemii, přestože je nezbytný pro správnou kontrolu diabetu.

Všechny tyto procesy způsobují, že hypoglykemie je vážným problémem v léčbě diabetu, který si vyžaduje rychlou a efektivní diagnostiku a léčbu. Včasné rozpoznání hypoglykemie a okamžitá reakce mohou zabránit vážným komplikacím. U těžkých epizod hypoglykemie, kdy dochází k neurologickým nebo kardiovaskulárním projevům, může být nutná hospitalizace a intenzivní léčba.

Pokud má pacient diabetu epizody hypoglykemie častěji, může být nutné upravit dávkování inzulínu nebo změnit léčebný režim. Prevence hypoglykemie je klíčová pro zajištění bezpečnosti pacientů a zlepšení kvality jejich života. Důležité je také, aby pacienti rozuměli symptomům hypoglykemie a věděli, jak reagovat, kdy a jak si pomoci v krizových situacích, například použitím glukózy nebo glukagonu.