Pro efektivní fungování organizace je klíčové zvládnout napětí mezi dvěma základními procesy: exploatací a explorací. Explotace znamená zaměření na zefektivnění stávajících procesů a využívání již získaných dovedností a zdrojů. Na druhé straně explorace zahrnuje hledání nových příležitostí, inovací a přizpůsobení organizace měnícím se podmínkám na trhu. Většina organizací čelí paradoxu, kdy je nezbytné se věnovat oběma těmto činnostem současně. Tento problém se v literatuře označuje jako koncept ambidextrie, která se zaměřuje na schopnost organizace vyvažovat obě aktivity.

V kontextu ambidextrie se organizace často setkávají s otázkou, jak efektivně kombinovat pokračující exploatační činnosti, jako je sériový vývoj produktů, s explorativními aktivitami, jako je například průzkum trhu nebo předvývoj nových produktů. Tato témata jsou podrobně zkoumána v literatuře a ukazuje se, že je důležité řídit inovační snahy s cílem podpořit exploraci, aniž by došlo k poškození hlavních činností organizace.

Ve snaze vyvážit oba tyto procesy, literatura doporučuje implementaci strukturovaných přístupů, jakými jsou například spin-offy nebo jiné nezávislé obchodní jednotky. Důležitým bodem je definování rozsahu činností vývojových týmů a jejich propojení s hlavní organizací. Odborníci se však často ptají, kdy je lepší upřednostnit ambidextrní organizaci nad jinými opatřeními na podporu explorace, jako jsou právě spin-offy. Diskuse o tomto tématu hraje zásadní roli také v debatě o frugalitě, tedy vývoji efektivních a levných produktů pro různé trhy, včetně zahraničních.

V některých případech je pro podporu explorace efektivnější oddělit explorativní tým od hlavní organizace a vytvořit nezávislou jednotku. Tato otázka se ukazuje jako klíčová v situacích, kdy je potřeba implementovat frugal engineering, přičemž strategická důležitost této iniciativy vyžaduje pečlivou analýzu, zda bude možné využít existující podnikové zdroje nebo zda bude nutné vytvořit samostatnou obchodní jednotku, která se zaměří na specifické potřeby a příležitosti na zahraničních trzích.

Podle O’Reillyho III a Tushmana existují čtyři hlavní možnosti, jak se organizace může rozhodnout v případě, že se objeví nové obchodní příležitosti. První je spin-off, který se doporučuje, pokud strategická důležitost příležitosti není vysoká a nelze efektivně využít existující aktiva. Druhou možností je outsourcing, pokud lze existující zdroje využít efektivně, ale strategická důležitost je nízká. Třetí možností je založení nové nezávislé obchodní jednotky, pokud příležitost má vysokou strategickou důležitost, ale stávající aktiva nejsou přímo využitelná. A konečně, čtvrtou možností je vytvoření ambidextrní organizace, pokud je strategická důležitost příležitosti vysoká a stávající aktiva mohou být využita efektivně.

Když se organizace rozhoduje pro implementaci ambidextrie, je důležité zvážit různé přístupy. Literární zdroje se zaměřují na dva hlavní směry, jakými jsou architektonická ambidextrie a kontextová ambidextrie. Architektonická ambidextrie se soustředí na strukturování organizace tak, aby umožňovala rovnováhu mezi exploatací a explorací, zatímco kontextová ambidextrie klade důraz na sociální a behaviorální faktory. Tento rozdíl naznačuje, že organizace mohou využít různé metody, jakým způsobem podpoří ambidextrii, v závislosti na specifických potřebách a okolnostech.

V praxi to může znamenat, že organizace musí pečlivě vyhodnotit, zda je lepší implementovat strukturovaný přístup, například formou týmů zaměřených na exploraci a exploataci, nebo zda je účinnější využít behaviorálních a kulturních změn, které podpoří rovnováhu mezi těmito procesy v rámci každodenní práce.

Ambidextrie je tedy klíčovým konceptem pro zajištění dlouhodobého přežití organizace v dynamickém podnikatelském prostředí. Je nezbytné si uvědomit, že ambidextrní přístup není pouze o vyvažování dvou protichůdných aktivit, ale také o efektivní koordinaci a využívání existujících zdrojů a schopností, které umožní organizaci být flexibilní a inovativní v reakci na rychlé změny na trhu.

Jak systémově přistupovat k vývoji materiálů v automobilovém průmyslu?

První tři fáze procesu vývoje materiálů se zaměřovaly výhradně na materiálovou úroveň, ale až ve čtvrté fázi byl začleněn i vyšší úroveň komponentů. Tento přístup, jak ukazuje proces Volkswagen, se skládá z několika postupných kroků, které zajišťují, že materiály, jež prošly testováním, jsou vhodné pro konkrétní aplikace v automobilovém průmyslu.

V první fázi, nazvané sběr nápadů, měli všichni členové vývojového týmu možnost předložit nápady na nové a udržitelné materiály. Tyto nápady mohly pocházet z různých zdrojů, jako je individuální výzkum, kontakt se dodavateli, návštěvy veletrhů nebo analýza konkurence. Představené materiály byly následně podrobeny kolektivnímu hodnocení, které určilo jejich vhodnost pro použití v automobilovém průmyslu. Tento proces hodnocení nebyl přísně stanovený, ale obvykle zahrnoval diskuse o tržních perspektivách, designových aspektech, environmentálních charakteristikách a počáteční technické proveditelnosti. Důraz byl kladen na širokou otevřenost, která umožnila rozpoznat potenciál nových materiálů, které by mohly být dříve opomenuty z důvodu nízkého výkonu nebo složité ověřitelnosti. Tento přístup podporoval objevování materiálů, které by jinak mohly být zamítnuty pouze na základě tradičních technických specifikací.

Ve druhé fázi, nazvané virtuální hodnocení, byly materiálové nápady podrobeny podrobnější analýze jejich technické a ekonomické proveditelnosti. Kromě toho byla provedena počáteční „udržitelnostní kontrola“, která se zaměřila na ekologické aspekty materiálů, včetně recyklovaného obsahu a vyloučení materiálů škodlivých pro životní prostředí. Mezi tyto materiály patřily například složité kompozity nebo materiály bez recyklovaného obsahu. Tento screening vylučoval materiály, které nesplňovaly minimální environmentální standardy, a tím zajišťoval, že výběr materiálů pro automobilový průmysl bude odpovídat ekologickým požadavkům. Po splnění těchto kritérií bylo nutné získat vzorky materiálů od dodavatelů a testovat je v materiálové laboratoři. Po úspěšném provedení těchto testů přecházel materiál do třetí fáze.

Ve třetí fázi, fázi testování materiálů, byly vzorky materiálů podrobeny počátečnímu testování. Tento proces nebyl zaměřen na splnění specifických normativních požadavků, ale na ověření, zda materiály splňují stanovené výkonnostní prahy. Testování zahrnovalo jak testy zaměřené na klíčové vlastnosti, jako je stárnutí materiálů při vysokých teplotách nebo jejich reakce na vystavení světlu, tak na získání informací o mechanických vlastnostech materiálů pro další využití v komponentním vývoji. V případě neúspěchu ve splnění kritických požadavků, jako jsou hodnoty emise nebo mechanické vlastnosti, byly materiály zamítnuty. Tento proces umožnil zaměřit se pouze na klíčové vlastnosti materiálů, které byly nezbytné pro posouzení jejich širší použitelnosti, a tím se eliminovalo riziko předčasného odmítnutí materiálů na základě neúplného hodnocení.

Po dokončení testování materiálů ve třetí fázi byly všechny ověřené materiály předány vývojářům komponentů, kteří si z těchto materiálů vybírali nejvhodnější pro konkrétní aplikace. Tento přístup se ukázal jako velmi efektivní, protože umožnil zahrnout i netradiční nebo radikální materiálové koncepty, které by byly tradičně vyřazeny už na začátku vývojového procesu. Během tříletého výzkumného projektu bylo takto charakterizováno více než 250 různých udržitelných materiálů, z nichž mnohé našly uplatnění při vývoji konkrétních komponentů.

Ve čtvrté fázi, fázi testování komponentů, se pozornost přesunula na úroveň komponentů. Vývojáři a dodavatelé využili výsledky testování z předchozí fáze a vybrali materiály, které byly pro dané komponenty nejvhodnější. Následně byly tyto materiály použity pro vývoj konkrétních automobilových komponentů. Tento proces ukazuje, jak je důležité, aby materiály prošly nejen materiálovým testováním, ale i ověřením v reálných aplikacích, což zajišťuje jejich praktickou použitelnost v automobilovém průmyslu.

Důležité je si uvědomit, že tento proces nejenže podporuje inovace a udržitelnost, ale také umožňuje efektivněji využívat materiály, které by v tradičním vývojovém procesu mohly být zamítnuty. Systémově orientovaný přístup k vývoji materiálů umožňuje flexibilitu a otevřenost vůči novým možnostem, což je klíčové pro dosažení nejen technických, ale i ekologických cílů v automobilovém průmyslu.

Jak lze systémová orientace pomoci omezit přeinženýrování v automobilovém vývoji?

Rozvoj frugálního inženýrství je podmíněn dvěma základními charakteristikami. První z nich je schopnost vytvářet koherentní propojení mezi zúčastněnými stranami a jednotlivými fázemi vývoje – tzv. „top-down frugální inženýrství“. Druhou charakteristikou je orientace na redukci prostřednictvím validace – tzv. „bottom-up frugální inženýrství“, která slouží jako efektivní nástroj pro identifikaci nadbytečné výkonnosti a její korekci. Systemová orientace tak poskytuje rámec, který umožňuje znovu získat širší validací řízený pohled na vývoj produktu, čímž se ukazuje, že i minimální zkoumání technického potenciálu může mít významný dopad na celý systém.

Na teoretické úrovni systémová orientace vyplňuje mezeru ve výzkumu v oblasti identifikace, definice a zmírňování přeinženýrování. V současnosti existuje jen omezené množství strategií, které by organizacím umožnily systematicky přijmout

Jaký je skutečný význam špionáže a špionů v historii?
Jak polyoxometaláty ovlivňují moderní technologie a jejich aplikace v energetice a fotokatalýze
Jakým způsobem počítáme topologickou entropii 1D lineárních automatonů na Galoisově prstenci?
Jak porcupína Quills vyrůstal a učil se přežít v divočině