Prezidentská politika Spojených států, stejně jako její vztah s médii, se od dob Watergate změnila do podoby, která dnes působí na mnohé jako znepokojující fenomén. V minulosti, kdy byl Richard Nixon donucen odstoupit, hrála role médií v procesu odhalování vládních skandálů klíčovou roli. Vzpomínka na Watergate zůstává pro mnoho lidí připomínkou doby, kdy média nejen informovala, ale stála v první linii pro záchranu demokratických hodnot. Dnes, po téměř půl století, se však zdá, že se americká politika, a především vztah politiků k médiím, změnil k nepoznání. Vznikl nový model, ve kterém politika a média už dávno nejsou neutrálními subjekty, ale spíše bojovými poli ideologických zápasů.

Trumpův přístup k médiím byl zcela unikátní. Zatímco jiní prezidenti vyjadřovali nesouhlas s novináři, ačkoli si byli vědomi jejich vlivu na veřejné mínění, Trump vzal tuto konfrontaci na úplně novou úroveň. Prohlášení typu „fake news“ a označení médií za „nepřítele lidu“ se stala pravidelným nástrojem jeho politické taktiky. Tento postoj, záměrně vyvolávající nedůvěru a podkopávající autoritu tradičních médií, vytvořil prostředí, ve kterém pravda a objektivita zůstávají nejasnými pojmy, na něž každý z politických táborů hledí podle svého.

Zároveň, jak ukazuje případ Johna Boltona, bývalého poradce pro národní bezpečnost, a jeho kontroverzního vystoupení během impeachmentu, jsou svědci a informátoři v takovémto prostředí vystaveni neuvěřitelným tlakům. Bolton, který byl dříve vnímán jako konzervativní „jestřáb“, se náhle stal terčem kritiky, a to i od svých bývalých spojenců, když se rozhodl promluvit. Tato situace ukazuje, jak se i samotná osobnost veřejných činitelů může stát součástí politického boje, a to na úkor nezávislosti a objektivity jejich výpovědí.

Je tedy otázkou, jak se média a politické instituce vyrovnají s tímto novým modelem, kde je každé rozhodnutí, každé slovo a každé gesto politického představitele pečlivě analyzováno a často překrouceno v politický nástroj. Jestliže v době Nixonovy vlády bylo odhalování skandálů výsledkem práce novinářů a vyšetřovatelů, dnes čelí podobným snahám sociální média a televizní stanice, které často sledují zcela odlišné zájmy. Kdyby existovaly podobné technologické nástroje a mediální krajina, jaká je dnes, co by se stalo s postavou, jako byl John Dean, který v roce 1973 svědčil proti Nixonovi? Je pravděpodobné, že by se stal obětí okamžitého útoku, nikoli hrdinou, jak tomu bylo tehdy.

Ačkoliv bylo možno v minulosti očekávat, že mediální scéna a politické instituce, jako je soudní systém, fungují na základě určitých pravidel a tradic, dnes je jasné, že se doba změnila. Zatímco dříve americký soudní systém, včetně Nejvyššího soudu, hájil nezávislost a spravedlnost, dnes se stále častěji setkáváme s tím, že jsou politické preference silněji spojeny s rozhodováním ve vládních otázkách. Jak ukazuje proces impeachmentu, kde pouze jediný senátor z republikánské strany, Mitt Romney, zůstal věrný svému svědomí, ale ostatní kolegové zablokovali výslechy klíčových svědků, zůstává zřejmé, že politické stranění dnes stále více převládá nad spravedlivým procesem.

A co je důležité pro čtenáře? Je nutné si uvědomit, že vztah mezi politikou a médii dnes nefunguje v tradičním slova smyslu. Objektivita a nezávislost médií jsou v ohrožení, a stejně tak i schopnost politických institucí ochránit veřejnost před manipulacemi a dezinformacemi. Důvěra ve veřejné instituce byla těmito změnami výrazně oslabena. Je rovněž nutné rozumět tomu, že dnešní média nejsou monolitická, ale spíše součástí širšího politického a ekonomického systému, který formuje veřejné mínění podle jasně definovaných zájmů. Na tuto novou realitu je třeba se přizpůsobit nejen na úrovni politiky, ale i na úrovni každodenního života, kdy je kritické myšlení a schopnost rozlišovat mezi pravdivými a manipulativními informacemi cennější než kdy jindy.

Jak Trump změnil žurnalismus: Případ "upřímného lháře"

Po jeho vstupu do prezidentské kampaně v červnu mnoho novinářů očekávalo, že jeho kandidatura brzy zanikne nebo se sama zhroutí. To se ale nestalo. Donald Trump zůstal a jeho kampaň začala nabírat na síle. V červenci jsem dostal první dopis od něj, napsaný rukou a odeslaný e-mailem: „Marku, nikdy nezklamu. S pozdravem, Donald Trump.“ Po několika měsících, kdy jsem se této příběhu vyhýbal, už nebylo cesty zpět. Trump nebyl jenom „další kandidát“. Jeho přítomnost se rychle stala dominantním tématem médií. Nakonec jsem byl donucen (nebo spíše „pověřen“) napsat o jeho rychlém vzestupu a nezastavitelném útoku na mediální prostor.

V srpnu jsem zavolal Hope Hicksové, tehdejší tiskové mluvčí Trumpa, a požádal ji o rozhovor s kandidátem. Dříve než mi Hope mohla zprávu předat, přišel další dopis od Trumpa: „Marku, čas na titulku. Časopis vypadá dobře. S pozdravem, Donald.“ To bylo poprvé, kdy jsem se setkal s tím, jakým způsobem Donald Trump přistupuje k médiím. Nikdy předtím žádný kandidát, natož celebrita, neoslovil novináře tak přímo, bez prostředníků, žádající ho o napsání cover story.

Pokrytí Donalda Trumpa bylo jiné než u ostatních kandidátů. Nikdy předtím nebyl politik tak otevřený v sebeprezentaci a sebepropagaci. Zatímco většina politických lídrů se vyhýbala jakémukoliv otevřenému prohlašování, Trump sám bez ostychu vystupoval jako marketingová značka. Jeho veřejný obraz se od ostatních politiků lišil tím, že nevyužíval žádných obvyklých triků: nikdy neříkal, že jeho kampaň je „o vás“, jako to často bývá u jiných, ale neustále zdůrazňoval, že je to především o něm. Tento způsob sebedůvěry a upřímnosti přitahoval mnohé voliče, kteří v něm viděli autentického lídra.

Trumpova přístupnost novinářům byla v mnoha ohledech osvěžující. Zatímco jiní politici obklopují své veřejné vystupování hordami poradců, Trump nechal média proniknout do svého soukromí. Přizval mě, abych ho sledoval v různých prostředích – v jeho kanceláři, na soukromém letu, při golfovém turnaji, při rozhovorech pro televizi a dokonce na soukromé oslavě po vysílání Saturday Night Live. Tato přístupnost byla jedinečná, protože Trump nejen že nebyl nikdy příliš chráněn, ale jeho chování a proslovy byly překvapivě transparentní. Mnozí to považovali za znak „upřímnosti“, protože Trump nikdy nehrál na tradiční politické role, kdy se kandidát pokouší o alibistické jednání nebo zdání pokory.

Samozřejmě, že Trump nebyl bezchybný. Ve skutečnosti lhal často a bez ostychu. Tento aspekt jeho charakteru byl často neúnavně zdokumentován novináři, kteří museli čelit nekonečnému množství jeho nepravd. Trumpovi stoupenci to však vnímali jako projev „autentického lídra“, který říká to, co si oni sami myslí, ale obávají se to říct nahlas. Tato „upřímnost“ Trumpa však byla v zásadě jen zástěrkou pro jeho neustálé lhaní. Trump byl v tomto ohledu paradoxní postavou – byl to „upřímný lhář“.

Jako novinář jsem zažil, jak se celé médium změnilo. Dříve byla každá návštěva u prezidentského kandidáta dlouhým procesem, kde bylo těžké získat jakoukoliv hodnotnou informaci. U Trumpa to bylo jiné. Přesto, že novináři pokrývající Trumpa museli čelit výhrůžkám a agresivním reakcím na sociálních sítích, bylo sledování jeho vzestupu vzrušující. Příběh Donalda Trumpa byl nepřehlédnutelný. Bylo to jako pokrývat obrovské zemětřesení, kde bylo tolik materiálu, že novináři se téměř cítili, jako by byli součástí historického procesu. Ale jak už to bývá, zemětřesení je nebezpečné a přináší vážné následky. Trump změnil způsob, jakým lidé vnímají novináře a jakým způsobem spotřebovávají informace.

Pokrytí Trumpovy administrativy se také ukázalo jako unikátní zkušenost. Nikdy dříve nebyl prezident tak přímo přístupný prostřednictvím svých tweetů. Ačkoliv byly Trumpovy tweety často chaotické a nezodpovědné, pro novináře byly zároveň formou přímého přístupu k prezidentovi, což bylo něco, co u předchozích prezidentů chybělo. I když byl obsah jeho tweetů často problematický, byly to zprávy, které měly přímý dopad na denní agendu médií.

Pokrytí administrativy Trumpa mělo nepochybně také své stinné stránky. Stalo se, že naši redakci čelili výhrůžkám, a ne jen od fanoušků, ale i od samotného Bílého domu. Bezprecedentní útoky na novináře, zejména na novináře, kteří kritizovali prezidenta, se staly každodenní realitou. K tomu přistoupil neustálý tlak na novináře, kteří se museli vyrovnávat s tlakem veřejnosti i prezidentovými tweetovacími útoky. Důsledky této doby pro žurnalismus jsou však dalekosáhlé a jejich plné dopady teprve uvidíme v průběhu let.

Je důležité si uvědomit, že doba, kterou prožíváme, je něčím novým. Změna způsobu, jakým Trump přistupoval k novinářům, vrátila téma autenticity, ale také nastolila otázky, jakým způsobem vnímáme pravdu a realitu v politickém diskurzu. I když byl jeho styl častokrát rušivý, přinášel také nutnost přehodnotit, jakým způsobem máme přistupovat k informacím, které nám jsou poskytovány.

Jaký je další krok ve válce na Stripu?
Jak strojový překlad ovlivňuje moderní komunikaci a využití?
Jak správně cvičit pro zdraví páteře a posílení zad