Jak si vrány pamatují a reagují na ztrátu mláďat?

Léto, kdy jsme s lanem houpačkovali ve velkých obloucích a skákali na útesy, se pro mě stalo nezapomenutelným. Jakmile jsem se bezpečně dostal na vrchol skalního výběžku s mladými vrány ve své kapse, pocítil jsem, že jsem vykonal něco zajímavého. Moje úlovky slibovaly, že budou opravdu zajímavé. A hned začaly být. V knize Tone Swallow Henry Williamson popisuje, jak pár vran byl získán ze skály podobným způsobem. Rodiče tehdy nezareagovali na krádež, ale podivuhodně našli chatu, kam byla mláďata přenesena. U mých vran to ale bylo jinak – rodiče křičeli a divoce se snažili zabránit ztrátě svých dětí. Jak jsme odcházeli s mláďaty tiše v kapsách, jejich křik utichl a vrány, jakoby zmizely z očí, letěly směrem k moři. Bude vůbec možné, aby rodiče zjistili svou ztrátu?

Co se stalo dál, bylo ještě fascinující. Rodiče se nijak nevzdali a snažili se najít svá mláďata. Byl jsem svědkem toho, jak vrány dokážou využívat své instinkty k tomu, aby se vrátily na místo, které považují za své teritorium. Rodiče vrány, které jsme přenesli na jiný ostrov, nereagovali na přítomnost našich mláďat. Nezajímal je jejich vzhled, ani jejich volání. Možná byli příliš zaneprázdněni péčí o vlastní potomstvo, nebo je skutečně zmátlo to, že "naši" vrány měly jiný akcent – akcent pevninské přírody.

Rovněž jsem si všiml zajímavé psychologické variace, když jsem o rok později přenesl jiná mláďata na ostrov. Tentokrát rodiče reagovali pomaleji, ale nakonec je rozpoznali. Tato změna v jejich chování naznačovala, že vrány mají odlišné způsoby rozpoznávání vlastních mláďat v závislosti na situaci. Když začala mláďata poprvé létat, jejich rodiče projevili znepokojení a dokonce agresi. Jakmile se mláďata vzdálila od domu, rodiče je s neústupnou intenzitou pronásledovali, dokud se neukryla zpět k nám. Na druhé straně, jejich vlastní mláďata, která zůstala v hnízdě, byla pečlivě chráněna.

Tato zkušenost mi ukázala, jak důležitá je pro vrány vazba na místo hnízdění a vzory chování v rámci rodiny. Rodiče, kteří pečují o svá mláďata v přírodním hnízdě, jsou nesmírně citliví na jakékoliv narušení jejich teritoria. Oproti tomu mláďata, která byla od mala přítomna u lidí, vykazovala mnohem větší poslušnost a ochotu přijímat pomoc. Zajímavým faktem je, že tato mláďata se od svého přijetí k nám naučila spoléhat na lidské ruce pro potravu, což je posilovalo v jejich závislosti na nás.

Tento zážitek se mi vryl do paměti i z jiného důvodu – ukázal mi, jak složitý je proces divokého přetváření a přizpůsobování se prostředí. Vědci jako Dr. Lorenz ukázali, že i vrány, které jsou drženy v zajetí, mohou vyvinout silné spojení s lidmi, pokud jsou potrava a pomoc poskytovány správným způsobem. Tato vděčnost za potravu je však zároveň i výzvou pro odborníky, kteří se pokoušejí o opětovné zařazení těchto zvířat do divoké přírody. K tomu je nutné jejich kontakty s lidmi omezit a nechat je poznat, jak se v přírodě živí, aby si vytvořili přirozený strach z lidí.

Jedním z největších paradoxů v chování vran je jejich schopnost žít ve velkých společenstvích, kde mezi mladými ptáky dochází k neuvěřitelným interakcím. Když se podíváme na stáda mladých vran, která se v létě sdružují, je fascinující vidět, jak se začínají oddělovat od svých rodičů a zakládají vlastní skupiny. Tento jev je příkladem toho, jak se jejich společenství přetváří s každým rokem, přičemž se ptáci učí nové způsoby přežití a interakce s okolím.

Pokud se dnes podíváme na vývoj vran v některých oblastech, zjistíme, že i přes hrozbu lovu a ztrátu přírodních hnízdišť se tyto ptáky začínají znovu šířit. Moderní ochrana vran je však zcela jiným přístupem k jejich budoucnosti. Místo aby byly ptáci zabíjeni pro sport nebo z bezpečnostních důvodů, jsou nyní chráněni a znovu se rozšiřují na místa, kde dříve vyhynuli. Tento trend je pozitivním signálem pro jejich dlouhověkost a stabilitu ve volné přírodě.

Jak Ben stvořil svůj domov a jak se jeho život změnil

Ben byl medvěd, který si svou existenci pečlivě formoval. Věnoval mnoho hodin každý den tomu, aby si upravil svůj úkryt, a přestože by mohl běhat a hrát si s ostatními zvířaty, vždy se vrátil k práci. Bylo fascinující sledovat jeho odhodlání. Když jsem ho zdržel od jeho vykopávek, nenechal se vyrušit a okamžitě spěchal zpět do svého doupěte. Mým úkolem bylo zajistit, aby měl dostatečný prostor k práci, a tak jsem rozšířil vchod, aby bylo možné se k němu dostat a pozorovat ho. Jednou jsem se dokonce pokusil mu pomoci s vykopávkami, ale nebyl spokojen s výsledkem; jakmile jsem něco vykopal, Ben to přesunul a přizpůsobil podle svého.

Prostor pod stájemi byl Benovým útočištěm. Vytvořil si tam místo, které pečlivě zabezpečil hromadami zeminy, aby mu tam nebylo chladno. Rozměry jeho díry byly přesně 1,2 metru na šířku a 90 cm na hloub

Jak se starat o medvěda a co je potřeba vědět, když žije ve městě

Když mi životní okolnosti přinutili přestěhovat se do Missoully, nemohl jsem se svého medvěda vzdát, a tak jsem ho poslal expresní službou do města, které navštívil už jako malý medvídek. Tato cesta však přišla s neočekávanými komplikacemi. Expressní společnost mi totiž naúčtovala poplatek za 332 liber „medvědího masa“. Byl podzim, když Ben dorazil, a já pro něj připravil malou místnost v kůlně, protože neměl žádnou jeskyni, kde by mohl spát. Do místnosti jsem přidal hobliny, aby měl pohodlí. Benovo příchod vzbudil velkou pozornost, zejména mezi mladšími obyvateli města, což se zpočátku projevilo útoky asi čtyřiceti chlapců, kteří ho zasypávali klacky a čímkoliv, co měli po ruce. Vysvětlil jsem jim, že Ben je jemný a hravý, a ukázal, jak se s ním dá skvěle zápasit. Několik chlapců se s ním začalo přátelit, ale stále byli tací, kteří nepochopili, jak s ním správně zacházet.

Jedním z těchto chlapců byl syn místního „bossu“ Urina, který se spolu se svými bratry pokusil Benovi ublížit. Byli to oni, kdo začali obléhat kůlnu a svými činy přivedli Benovy reflexy k tomu, že se musel bránit. Oklamaný a zraněný chlapec, který se neúmyslně dostal do nebezpečné situace, byl nakonec dopraven do nemocnice s těžkými zraněními, ale díky Benovu zvláštnímu způsobu zacházení s ním – kdy se medvěd nijak nebránil, ale prostě ho začal házet, jako by se jednalo o jeho oblíbenou hračku – chlapec přežil.

Příběh, který se v Missoule rychle rozšířil, ukázal, že Ben v podstatě nikdy neprojevoval agresi, dokud nebyl vyprovokován. Tento incident měl nečekaný důsledek. Místní obyvatelé, zejména ti, kteří byli svědky Benovy přítomnosti, si začali uvědomovat, jak silný a zároveň citlivý byl. Sám jsem se snažil medvěda chránit, ale otázkou zůstalo, co s ním dělat, až se chystám z města odjet. Nechtěl jsem ho nechat v divočině, kde by mohl skončit v pasti nebo otrávený, ale zároveň bylo jasné, že nikdo jiný nemá odvahu se o něj starat, jak jsem to dělal já.

Pokud někdo plánuje mít zvíře jako Ben, je důležité pochopit několik základních věcí. Zvířata, i když jsou od svého původu divoká, si mohou vytvořit silné vazby na svého pečovatele. Ale to také znamená, že jejich potřeby nejsou vždy stejné jako potřeby běžného domácího mazlíčka. Medvěd, stejně jako jiná velká zvířata, vyžaduje značnou pozornost, specifickou výživu a dostatek prostoru. A především, musí být chován v prostředí, které mu umožní vyjádřit svou přirozenost a sílu bez nebezpečí pro ostatní. Takovéto zvíře nikdy nebude plně domestikováno a i malý podnět může vést k nečekaným reakcím, pokud není správně pochopeno.

Přítomnost medvěda v městském prostředí, kde lidé často neví, jak se k těmto zvířatům chovat, ukazuje důležitost vzdělávání a připravenosti. Pokud se medvěd cítí ohrožený nebo je znepokojený, může reagovat agresivně, ale ve skutečnosti je ve většině případů jeho cílem spíše uniknout než útočit. Takové chování je u divokých zvířat běžné, a proto je pro každého, kdo by měl medvěda nebo jiné velké zvíře, nezbytné mít nejen základní znalosti o jeho chování, ale i připravenost řešit nečekané situace.

Pokud se rozhodnete přivést do svého života zvíře, které není běžně chováno jako domácí mazlíček, měli byste si být plně vědomi toho, že jeho potřeby jsou mnohem komplexnější než u běžného psa nebo kočky. A to nejen z hlediska krmení a péče, ale i z hlediska vzorců chování a toho, jak se zvíře může přizpůsobit životu ve společnosti lidí. Klíčovým prvkem zůstává trpělivost a porozumění – to jsou základní kameny, na kterých může vztah mezi člověkem a velkým zvířetem stát dlouhou dobu, aniž by to ohrozilo žádnou ze stran.

Co zůstalo po minulosti? Tiché vesnice a jejich tajemství

Pro mě bylo to nejlepší, co jsem na vesnici poznal, samotný vikář, můj pohostinný hostitel, člověk tak vesele naladěný, tak lidský a společenský, že když jsem, naprosto cizí, bez pozvání a bez jakéhokoliv důvodu, najednou vpadl k jeho obědu, přijal mě, jako bych byl starý přítel nebo člen rodiny, a celý zbytek dne mi věnoval svůj čas. Pokud bych měl spočítat jeho věk, byl starý: byl vikářem v Coombe už padesát let, ale stále byl mladý a nikdy neměl jediný den nemocný v životě — nikdy neznal bolest hlavy. Kouřil se mnou a dokázal, že není úplným abstinentem, když přiťukl na moje zdraví sklenkou portského vína — velmi dobrého vína. Byla to Coombe, která to způsobila — její klidný život, izolovaný od rušného světa v té prohlubni, a úžasná čistota jejího vzduchu. „Když sedíte tady na mé louce,“ říkal, „jste šest set stop nad mořem, i když ve vnitřní prohlubni hluboké čtyři sta stop.“ Byla to ideální venkovní místnost, kulatá a zelená, s nebem nad hlavou místo střechy. V zimě bývalo někdy velmi chladno, a po silné sněhové bouři byl pohled na vesnici, zastrčenou v té ohromující oslepující bílé kotlině, skutečně podivný a impozantní. Ale nejen na těch arktických dnech, ale vždycky bylo tam úžasně ticho. Nejhlasitější zvuk, který jste slyšeli, byl křik dítěte nebo klidné kokrhání kohouta. Jednou přišel pán z Londýna, aby strávil týden na vikářské faře. K večeru prvního dne se stal neklidným a stěžoval si na abnormální ticho. „Ticho mi nevadí,“ řekl, „ale tohle ztuhlé ticho už nevydržím!“ A nevydržel to, protože už následující ráno odjel. Mnoho let uplynulo, ale vikář si nemohl zapomenout Londýňana, který přišel vymyslet nový způsob, jak popsat ticho Coombe. Jeho „ztuhlé“ vyjádření bylo věčnou radostí.