Kdo volá z hlubin moře a proč nelze odpovědět

Mysl klopýtá, zastavuje se a mrká, když stará žena kráčí na konec Long Beach a přechází letní most k Eagles Rocks. Její hůl, připomínající Mojžíšovu, dutě duní o dřevo, zatímco ona obrací hlavu k Thatcherovu ostrovu se dvěma domy pro světla. Na konci sezóny strhnou most a stará černoška si obuje vysoké žluté boty, aby mohla brodit mělkým zeleným proudem ke posledním planým růžím a křovinám.

Za nimi leží Pebble Beach, kde se domy zastavují a plavci už nevstupují do vody, jen občas tam stojí rybáři na velkých kulatých oblázcích bez písku. Mísa strmého pobřeží se někdy naplní celá mořskou vodou, která se žene vzhůru až k vrcholu, kam nezůstává místo k stání. Odtud, z Eagles Rocks, obrací stará černoška hlavu, zvedá ji vysoko, africké vlasy jí vítr rozvírá nad nebezpečnou vodou, jež se žene mezi ostrými skalami a vytváří dutiny. Divoké místo. Pokušení, které stoupá vzhůru a šeptá: skoč, skoč, skoč pro radost, skoč pro smrt. Moře volá, zrádné, nezodpovědné, hraje si.

Pravda byla vyřčena Theou a já ji neunesla. Odejít bylo jediné, co zbývalo – odejít a už se nikdy nevrátit, ne na telefonáty, ne na dopisy, ne na vzkazy přes přátele. Někteří lidé v Gloucesteru tvrdí, že bílý maják nikdy nesvítí. Vědí o červeném, ale bílý nikdy nespatřili. A přece – když stojíte na skalách naproti modrému domu při odlivu, spatříte bledé bílé světlo, které se rozlévá do tmy. Viděla jsem je ze zdi u moře, ale nikdy se mnou nikdo nebyl, kdo by je viděl také. Tak mluvila stará černoška, opřená o svou Mojžíšovu hůl, hledící z Eagles Rocks k Thatcherovu ostrovu.

Na konci léta, na konci dne, kráčí stará žena k místu, kde oba majáky – bílý i červený – jsou plně v jejích očích nad divokými růžemi. Odtud už jsou lidé opět v dohledu, plavci i plachetnice. Rybaři visí na konci světa, usměvaví, naučení trny a růžemi, zatímco červený maják vyblikává bezpečí, vše je bezpečné za jasného dne. Ale v mlžných dnech, kdy se mraky trhají nad mořem, červený maják se mění v levandulový roh mlhy, jenž volá „Pozor, dávej pozor.“ Thatcher byl kdysi živý muž s živou lodí, dokud jeho loď nepotkala tento ostrov. „Jestli se ztratíš v mlze, odpluj, drž se dál ode mne a buď opatrný.“ Tak volá ostrov, jenž není milosrdný, jeho skály nejsou milosrdné, třista let pryč a Thatcher byl vzat ze světa.

Kdesi daleko v horách žije Rachel. Nebo se přestěhovala na oregonské pobřeží? Ještě stále přemítáš o odchodech z hor Sangre de Cristo? Tvůj svět býval mořem, než se stal pouští, Rio Grande se plazí z horského sněhu k Mexickému zálivu. Řekla jsem, že se k tobě vrátím, s jednou knihou, jedním perem, jedním blokem papíru. Řekla jsem, že přijdu psát, myslet, tvořit. Řekla jsem, že se vrátím. Na konci čeho? Života? Jak poznám konec a kdy přijít, aby ještě zbýval čas dokončit? Co dokončit? Rachel.

Existují chvění, která víš, že budou trvat navždy. Vrátíš se ze své mořské procházky a myslíš, že zimní vítr není horší než obvykle, ale v chatrné teple svého domu víš, že zemřeš, než se zahřeješ. Nebo stoupáš po hoře, kde vzduch odešel na druhou stranu měsíce, není co dýchat, a umíráš. Ale třesoucí, lapající po dechu narazíš na víru, že teplo ještě je, že kyslík ještě je. Musíš uvěřit nejdřív. Pak, pomalu, jádro těla skočí vírou k elektrické dece, plíce k představě vzduchu. Žiješ.

Není to tolik teplo jako světlo, co potřebuješ, aby ses zahřál. „Rozsvítím světlo,“ řekla stará černoška, která stojí na konci léta a dne na Eagles Rocks se svou Mojžíšovou holí a africkými vlasy v levandulovém světle.

Co znamená být mezi dvěma světy? Reflexe identit a kulturních střetů

V jejím myšlení byly věci příliš impulsivní, zpracovávala je po svém, jak to obvykle dělá, a přesto začínala chápat, o čem to celé „rasové bláto“ vlastně je. Uvědomovala si, že se musela vyrovnat se svou vlastní minulostí a identitou, což bylo mnohem složitější, než kdy dřív. Rozhodla se napsat zpětný dopis a přiznala, že ještě nikdy neotevřela ten dopis, který od ní dostala. Byla nadšená a vděčná za zprávu, ale zároveň ji trápilo, že to všechno trvalo tak dlouho. „Proč to trvalo víc než měsíc?“ ptala se. Nikdy to nevyřešili, než se rozešli.

Hněv, který cítila vůči tomu, co nazývala „tragickým mulatem“, byl stále silnější. I když věděla, že mnozí to chápou jako součást její identity, stále měla pocit, že to není všechno. „Proč je to tak těžké? Proč cítím, že jsem stále v konfliktu s tím, kdo jsem?“ ptala se sama sebe.

Po návratu do Londýna a po čase plném rozčarování se rozhodla jednat. Musela opustit tohle „nemocné místo“, jak nazývala město, ve kterém žila. Město plné „dokonalých plánů“ a „profesionálních rituálů“. Chtěla prostor, kde mohla najít klid, zamyslet se nad tím, co se děje. Ztrácela čas a pocit, že nikdy nemůže vidět, kam směřuje. Zároveň cítila, že něco ji neustále pronásleduje, že její vzpomínky se stávají mlhavými, rozmazanými. Takovým způsobem hledala únik. Potřebovala jiné místo, jiný pohled na svůj život.

Poté se znovu ocitla ve společnosti, kde se diskutovalo o „multikulturní generaci X“. Nechtěla o tom slyšet, protože to pro ni znamenalo další klišé, které ji rozčilovalo. A pak se ocitla na televizní talk show, kde se jí dostávalo dotazů o její identitě a životních zkušenostech. Všechno to bylo příliš povrchní, příliš generalizující. Nikdo se ji neptal na skutečné problémy, které musela řešit. Místo toho se jí snažili vtlačit do nějaké škatulky, která ji nevyhovovala. O to více si uvědomovala, jak důležité je být sám sebou a najít si vlastní cestu.

Ve chvílích, kdy se objevila v přítomnosti Laury, její partnerky, byla mezi dvěma světy. Jeden svět, ve kterém se cítila být vděčná za vzpomínky na to, co bylo, a druhý svět, ve kterém se ocitla jako na cizí půdě, kde se vše zdálo nejasné a zmatečné. Snažila se pochopit, jaký je její vztah k Laře, k těm, kdo ji obklopují, a přitom byla stále více ztracená ve své vlastní identitě. Věděla, že něco musí změnit, že tohle není správné.

Není to jen příběh o identitě, ale o hledání vnitřního klidu a smíření s minulostí. Člověk se může cítit rozpolcený mezi různými kulturami, mezi tím, co od něj očekávají ostatní, a tím, co cítí, že je pravda pro něj. Je to boj, který nikdy nekončí, protože jakmile se člověk rozhodne přijmout svou identitu, může se setkat s novými výzvami. Je důležité pochopit, že cesta k sobě samému není přímá a že existují chvíle, kdy se člověk musí vzdát některých iluzí, aby našel skutečný smysl.

Jaký je význam propojení člověka s přírodou a pamětí?

Vzpomínky Ruby, postavy s bolestivou minulostí, jsou těžko uchopitelné, jako vzkazy vetkané do srdce přírody. Její propojení s okolním světem, včetně vnímání přírody, je jako snaha o překonání ztrát a traumat. Zde neexistuje jednoduché vnímání "byti člověkem", je to spíše cyklické a proměnlivé vnímání existencí, jež se odrážejí v jizvách duše a přírodních silách. Ruby, toužící po úniku z vlastní reality, často nachází útočiště v přírodních elementech – zemi, kameny, stromy – které se stávají jejími tichými, ale hlubokými společníky.

Jedním z klíčových okamžiků v její cestě je transformace, kdy se stává kořeny rostliny a cítí, jak se její tělo spojí s hmotou země. Tento okamžik přináší symbiózu mezi tělem a přírodním světem, který je v jejím případě vykoupený utrpením. Každý pohyb je jako tichý výkřik, jako krutá reakce na tělesné i duševní zranění. Rubyný zážitek, kdy se stává "kamennou" bytostí, vypovídá o nepochopitelné touze po klidu a stabilitě, ale i o bolesti, která ji stále formuje.

Ruby se poté proměňuje v cestu, která spojuje místa a lidi. Cítí každý pohyb kolem sebe – ať už jsou to dětské kroky, otisky pracujících v poli, nebo tiše se pohybující lidé, kteří ji zanechávají ve své paměti. Je to neustálý proces propojení a rozdělení, něco, co nemůže být jednoduše přerušeno. Pomalu dochází k pochopení, že všechny tyto neviditelné vazby, které spojují lidi, přírodu a čas, jsou neoddělitelné.

Jedním z klíčových momentů v tomto procesu je její setkání s Chauncym Shanklem, mužem, jehož chování ve své brutalitě znamená pro Ruby jen další otřes, ale i fascinaci. Zatímco on sám se nestará o její přítomnost, její tělo je stále vnímáno jako něco, co je součástí přírody – něco, co se nelze vyhnout, i když je to bolestivé. Její nechuť k těmto zkušenostem se stává součástí jejího vlastního procesu transformace. Ruby si uvědomuje, že její tělo, i když je neustále vystavováno krutosti a zneužívání, si stále uchovává svou sílu a schopnost být součástí širšího přírodního cyklu.

V této cestě je i jasné téma, které se vyvstává: svět, v němž Ruby žije, je plný ignorace a nepochopení. Příroda, jejíž stopy jsou pro ni zdrojem úlevy, je stejně divoká a nezměrná jako svět lidí kolem ní. Tato zkušenost umožňuje Ruby uznat, že není možné uniknout do naprosté nevinnosti nebo dokonalosti. Svět, jaký je, není jednoduchý. Je to svět, kde zlo i dobro spolu koexistují a člověk si k tomu musí najít vlastní vztah. Takové porozumění vede k vnitřní vyrovnanosti, která jí umožňuje přežít a pokračovat.

Tento příběh, ačkoli napsán s velmi těžkou a bolestivou zkušeností, ukazuje jednu důležitou věc: propojení člověka s přírodou a vlastní pamětí může být cestou k přežití a pochopení, ale i k vnitřní transformaci. Příroda je svědkem každé bolesti, každé ztráty, ale zároveň i každé naděje, která se rodí z této bolesti. Ruby, přestože ztrácí mnoho, stále nachází sílu v této neviditelné síti vzorců a v jejich hlubokém propojení.

Jak najít prostor pro lásku mimo hranice očekávání a předsudků

Láska je často definována a formována očekáváními, které si sami stanovujeme nebo které na nás kladou společnost a kultura. Pro mnoho lidí, kteří se nacházejí na okraji většinového světa, jako jsou černé lesby, je láska něčím, co není snadné najít nebo vnímat jako legitimní. I když jsou součástí komunity, která bojuje za svou identitu a práva, ne vždy je snadné cítit, že jejich láska a vztahy jsou plně akceptovány a pochopeny. Pro černou lesbu, která miluje non-černou partnerku, to může být ještě komplikovanější.

Ve své zkušenosti jsem se setkala s tím, že láska, kterou jsem dostala, pocházela z místa, kde jsem ji nikdy nečekala. Láska mezi ženami, které pocházejí z různých kulturních a etnických prostředí, je často považována za něco, co narušuje tradiční normy. Ačkoliv jsem byla vychována v prostředí, které mi neumožňovalo očekávat takovou lásku, teď chápu, že láska nemá hranice. Ačkoli jsem zažila pocity studu a viny při představě, jak si někdo může myslet o mém vztahu s partnerkou jiné barvy pleti, dnes vím, že existuje prostor pro všechny z nás, pokud si ho sami vyžádáme.

Když tvoříte vztah s osobou, která je z jiného kulturního či etnického prostředí, je možné, že narazíte na výzvy, které se týkají předsudků a diskriminace. To může být obzvlášť těžké, když si uvědomíte, že vaše okolí, včetně některých přátel a rodiny, vám nevyjadřuje plnou podporu. Tato zkušenost není neobvyklá, mnozí z nás se cítí vyloučeni nebo nepochopeni. Avšak je důležité si uvědomit, že takové pocity nejsou výsledkem naší hodnoty, ale spíše odrazem omezených pohledů těch, kteří nás neznají.

Každý vztah, zvláště ten mezi dvěma lidmi, kteří pocházejí z různých světů, vyžaduje odvahu. A je to odvaha, která se projevuje nejen v prožívání lásky, ale i v přijímání všech změn, které tato láska přináší. Když jsme spolu, když se vzájemně podporujeme a vychováváme svou lásku, musíme se připravit na to, že se setkáme s nepochopením a předsudky. Ale to nás nesmí odradit. Je důležité, abychom nadále unášeli naši lásku, chránili ji a přetvářeli ji do podoby, která nám dává sílu.

Nejde jen o to, co vidí ostatní. Lidé, kteří nás posuzují na základě vzhledu nebo stereotypů, si neuvědomují, že to, co mají před očima, je pouze obal. Každý z nás má svou vlastní historii, svou cestu, své zápasy a touhy. Láska, kterou prožíváme, není jen o tom, co si ostatní myslí. Je to naše volba a naše právo milovat podle našich představ, bez ohledu na to, kdo a co si o tom myslí.

Ale jak to celé ovlivňuje náš vlastní růst? Čím více se odvážíme být k sobě a ke své lásce pravdiví, tím více roste naše sebevědomí. I když se nebojíme přiznat, že prožíváme strach a pochybnosti, můžeme se stále posouvat vpřed. Růst je proces, který není vždy snadný, ale pokud zůstáváme otevřeni novým možnostem a přijímáme své obavy jako součást cesty, naše vztahy budou stále silnější. Vztah, který máme, se neustále vyvíjí, a my máme moc tvořit jeho budoucnost podle našich snů.

Je důležité vědoma si toho, že naše láska není omezená pouze tím, co si o nás myslí ostatní. Láska je proces, který se živí našimi vlastními rozhodnutími a postojem k sobě. Když se přestaneme bát, když se osvobodíme od předsudků a hodnocení, můžeme v této lásce růst a plně ji prožívat. Ale zároveň musíme pochopit, že láska mezi dvěma lidmi, kteří přicházejí z různých pozadí, vyžaduje úsilí v podobě překonávání nejen osobních, ale i společenských bariér.