Jak Caligula testoval hranice moci a morálky v Římě

Caligula, jeden z nejvíce kontroverzních a tyranských císařů starověkého Říma, je známý pro svou extrémní krutost a neuvěřitelnou zpupnost, s jakou vykonával svou moc. Jeho vláda byla definována nejenom násilím a strachem, ale také neúprosným potlačováním jakýchkoliv morálních nebo sociálních norem, které se v Římě považovaly za svaté. Pro Caligulu byla teror a krutost součástí každodenní práce, kterou vykonával s takovým sebevědomím a arogancí, že jeho činy připomínaly spíše představení než skutečné vládnutí.

Jedním z příkladů jeho krutosti byla scena s jezdcem, který hlasitě protestoval proti své vině, než byl hozen divokým zvířatům. Caligula jej nejprve zachránil, nechal mu uříznout jazyk a poslal jej zpět do klece. Podobně se choval k řediteli gladiátorské školy, kterého týdny bil řetězy, než jej nakonec nechal zemřít kvůli nepříjemnému zápachu. Tato neúcta k lidskému utrpení byla součástí jeho zábavy, ačkoliv zůstával naprosto lhostejný vůči samotnému konceptu ctnosti nebo pokory. Takto extrémní manipulace se životy lidí byla jeho způsobem vládnutí, kterým si udržoval nadvládu a strach poddaných.

Caligula, přestože byl císařem s absolutní mocí, která mu dovolovala zabíjet kohokoliv a kdykoliv, brzy začal věřit, že jeho moc sahá nad rámec lidských schopností. Své vlastní divinity se zmocnil v okamžiku, kdy začal stavět chrámy na svou vlastní uctívání. Kaligulova posedlost božskou mocí šla dokonce tak daleko, že se pokusil přimět židovské náboženské autority, aby postavily sochu jeho samotného v jeruzalémském chrámu, což mělo být přísně zakázané. Tento pokus o deifikaci byl příkladem jeho neomezené moci a absenci jakékoliv míry v chování.

Nejenže vládl s cílem vytvářet strach, ale také se nebál rozbíjet tabu v osobním životě. V oblasti sexuality Kaligula rozhodně neznal hranice. V římské společnosti, kde se mužský status posuzoval podle role aktivního účastníka v sexuálních vztazích, Caligula rád porušoval pravidla. Například měl sexuální poměr s manželkami významných hostů, což bylo považováno za naprosté tabu. Tento způsob chování se vztahoval i na jeho homosexualitu, která v tehdejším římském pojetí nebyla považována za orientaci, jak ji chápe dnešní svět, ale spíše za nástroj k vyjádření moci a podrobení nižších vrstev.

Vztahy, které měl s muži, byly také součástí jeho neúcty k hierarchii, přičemž patřil k těm, kteří si nezadávali s mužskými hereckými hvězdami z nejnižších vrstev. I když herci měli v Římě určitý respekt u veřejnosti, byli považováni za infames, tedy lidi na okraji společnosti, kteří byli vyňati z mnoha práv, včetně ochrany před tělesným trestem. Caligula si z tohoto postavení lidí dělal zábavu a rozptýlení. S herci, kteří byli ve společnosti považováni za „nedotknutelné“, prováděl praktiky, které byly neakceptovatelné i pro samotné římské elity.

Není tedy překvapením, že Caligula, i když byl neomezeným vládcem, se rozhodl zcela ignorovat normy římské společnosti a využívat svou pozici nejen k získávání mocenských výhod, ale také k ničení a pošlapávání toho, co bylo v Římě považováno za základní hodnoty – morálky, respektu a důstojnosti. V této své neskrývané a ničivé aroganci se ukázal jako císař, který nebyl omezen žádným zvenčí stanoveným rámcem, ať už v oblasti moci, sexu nebo společenských norem.

Caligula nejen že porušoval běžné normy, ale i ideál římské ctnosti, kde pohlavní chování bylo součástí definování společenské hodnoty jednotlivce. Pro něj bylo zjevně důležité překračovat všechny hranice, včetně těch sexuálních, protože tím demonstroval svou absolutní moc a dominanci nejen nad životy svých poddaných, ale i nad pravidly, která definovala jejich společenský status. To, co pro římskou elitu bylo nepředstavitelné a neakceptovatelné, pro něj bylo zábavou a prostředkem k upevnění jeho kontroly nad celým impériem.

Jak se Vitellius stal císařem: Příběh o neschopnosti a dekadenci

V roce 69 našeho letopočtu, během neklidného období tzv. „roků čtyř císařů“, se Itálie nacházela na pokraji občanské války. V srdci této krize se ocitla provincie Germania, která byla, jak se ukázalo, klíčovým bodem pro vzestup nového císaře, Aulia Vitellia. Nejednalo se však o příběh triumfálního vojenského génia nebo nestranného vůdce, ale spíše o selhání osobnosti, která nikdy neměla touhu stát se vládcem, ale na základě tlaku a příležitosti byla vtažena do událostí, které změnily historii Římské říše.

Když tedy v roce 69 došlo k nečekané změně v mocenských strukturách Římské říše, dva vojenští velitelé – Fabius Valens a Aelianus Caecina – rozhodli, že Vitellius bude jejich volbou pro nového císaře. Oba byli energičtí, schopní vést armádu, a přestože se Vitellius v této době jevil spíše jako muž líný a neochotný k jakékoli iniciativě, byli přesvědčeni, že na něj armáda bude reagovat pozitivně. Osvědčovali své přesvědčení a argumentovali, že Vitellius je pro tuto roli ideální – má odpovídající postavení, vysoký rodokmen a je populární mezi vojáky.

Vitellius, přestože byl pověrčivý a líný, se nakonec nechal přesvědčit. Jeho rozhodnutí však nebylo důsledné, protože i když začal přijímat myšlenku na zisk císařské moci, jeho zájem o politiku a vojenské dění zůstal spíše teoretický. Na 1. ledna, kdy byla v římské říši tradiční přísaha věrnosti novému císaři, v Germanii nic takového neprobíhalo. Legionáři veřejně projevili nespokojenost s Galbovým vládnutím. Tento moment byl klíčem k rozpoutání otevřeného konfliktu. Valens a Caecina se vydali na cestu do Říma s cílem svrhnout Galbu a usadit Vitellia na trůn.

Zatímco Valens a Caecina vedli své armády přes Evropu směrem k Římu, Vitellius zůstával v Germanii. Někteří tvrdí, že to byla jeho moudrost, aby se vyhnul možnému neúspěchu, jiní to považují za jeho obvyklou lhostejnost. Během této cesty se Vitellius věnoval spíše požitkům než rozhodování o osudu říše. Když Valens a Caecina neúnavně pokračovali v cestě, rozdmýchávali konflikt s místními kmeny a loupení na jejich cestě vedlo k otevřeným nepokojům.

V Římě mezitím Otho, který se také ucházel o císařský trůn, pečlivě plánoval obranu, připravoval generály a vojáky na rozhodující střetnutí s legiemi loajálními Vitelliovi. Oproti tomu Vitellius, vzdálený od této vojenské strategie, trávil svůj čas přepychovými hostinami, které svědčily o jeho dekadentní povaze. Jeho jízda na Řím nebyla jen vojenským tažením, ale i příležitostí k přepychovým oslavám a zbytečnému plýtvání.

Zatímco Valens a Caecina kráčeli přes Evropu a pustošili města na jejich cestě, Vitellius si užíval všech výhod svého postavení. Suetonius, starověký historik, popisuje jídla a hostiny, které Vitellius uspořádal – jídla, která zahrnovala neuvěřitelné množství exotických potravin. Například slavná „Štít Minervy“, kterou sám Vitellius vytvořil, zahrnovala vskutku bizarní ingredience, jako jsou pečenká plíce, pštrosí jazyky a – jak jinak – sperma sumců. Tento výběr jídel se stal symbolem přepychu a rozhazovačnosti, která provázela jeho vládu.

Když se Vitellius dostal k moci, byl již plně ponořen do světa luxusu a užívání si plodů svého postavení. Jeho hostiny byly nejenom finančně nákladné, ale také symbolizovaly ztrátu hodnot, které byly pro římskou aristokracii tak cenné. Historici jako Tacitus a Suetonius se na tuto stránku jeho vlády dívali s despektem, neboť viděli v tomto chování úpadek římských ctností a morálky. Všechny tyto excesy naznačovaly, že Vitellius byl spíše nástrojem pro plnění cílů jeho generálů než skutečným vládcem.

Na konci svého tažení, po smrti Otha, se Vitellius stal neochvějným císařem, ale ne jako vítěz vojenské strategie nebo politické vize, nýbrž jako symbol marnotratnosti a ztracených hodnot římské říše. Jeho vláda, jak ukazují historické prameny, byla spíše oslavou osobní rozkoše než skutečného vedení říše, což vedlo k jeho rychlému pádu a nástupu Vespasiana.

Jak Commodus propadl mocenským manipulacím a jak ztratil kontrolu nad říší

Komodův příběh je příběhem osudového zneužívání moci a selhání vladaře, který v zábavách a požitcích ztratil kontakt s realitou říše, kterou měl vládnout. Během jeho vlády, která byla plná intrik a manipulací, se dostali do popředí muži jako Perennis a Cleander, jejichž ambice a bezohledné jednání nakonec vedly k jejich pádu, ale i k pádu samotného Komoda. Mnozí římscí historikové se o jeho vládě zmiňují s jistou mírou znechucení, protože právě v této době se zdá, že římský stát upadl do chaosu pod vlivem nekompetentních a všehoschopných osobností, které využívaly svou moc pro vlastní prospěch.

Perennis, který se stal oblíbeným a vlivným mužem v Komodově dvore, využil této důvěry, aby si vybudoval vlastní mocenskou základnu. Tato situace byla pro Komoda nebezpečná, protože Perennisova ambice vycházející z jeho postavení Prefekta Pretoriánů, který měl kontrolu nad armádou, vedla k intrikám, které nakonec ohrozily samotnou autoritu císaře. Poté, co vojáci, kteří si všimli Perennisovy moci, vyjádřili svou nespokojenost přímo císaři, Perennis a jeho rodina byli popraveni. Komodovi však tato lekce nic neříkala. Vládl dál, a to za přítomnosti nového vládce paláce, Cleandra, který se ukázal být ještě horší než jeho předchůdce.

Cleander byl člověk, který rychle využil svého postavení k tomu, aby nejen obohatil sebe a své okolí, ale zároveň se ukázal jako naprostý nepřítel římských hodnot. V tomto období se na scénu dostávají nové postavy římského společenství – bývalí otroci, kteří byli díky Cleandrovi povýšeni do senátorských funkcí a dostali se tak do moci. Bylo to zcela nezvyklé a proti tradicím římské společnosti, kde byl velký rozdíl mezi těmi, kdo se narodili svobodní, a těmi, kdo byli otroky. Připustit bývalé otroky do Senátu bylo revoluční a především neakceptovatelné pro většinu aristokracie, která tuto změnu považovala za urážku svého postavení.

Cleanderovo chování, kdy kontroloval i senát, dosahovalo až groteskní míry. Vyprošoval amnestie pro vyhnance, anuloval soudní rozhodnutí a dokonce si podřizoval zákony. Jeho úsilí o vytvoření silného vlivu ve státě se stalo hrozbou pro samotného císaře. Když se Cleander rozhodl koupit zásoby obilí a kontrolovat je, zdálo se, že jeho ambice neznají hranic. Tento krok měl na první pohled zajišťovat lidovou podporu prostřednictvím distribuce obilí v případě hladu, ale v době skutečného hladomoru se lidé obrátili proti němu a obvinili ho, že právě on způsobil nedostatek.

Pád Cleandra přišel v okamžiku, kdy ho začali otevřeně kritizovat vojáci a senátoři. Poté, co se začaly šířit zprávy o jeho ambicích a nátlaku na obyvatelstvo, vypukly nepokoje. Skupina vojáků a rozlícený dav se dostali až k císařovi, aby mu přímo žádali Cleandrovu popravu. Komodus, který byl zcela oddán svým zábavám, nebyl schopen ani rozpoznat nebezpečí, které Cleander představoval, a byl vytržen ze svého opojného světa luxusu, kdy se musel konfrontovat s realitou. Cleander a jeho příznivci byli rychle popraveni.

Je to fascinující, ale i tragické zjištění, že Komodus, ačkoliv měl všechny prostředky k tomu, aby kontroloval a správně řídit římskou říši, v podstatě přenechal moc manipulátorům, kteří s ním hráli nebezpečnou hru. Příběhy o Perennisovi a Cleandrovi ukazují, jak mocný a nebezpečný může být vliv jednotlivců v přítomnosti císaře, který se soustředí na vlastní potěšení. Ať už jde o cvičení ve sportovních soutěžích, nebo o další rozmařilosti v paláci, Komodus neviděl, co se děje za jeho zády, a to mělo pro celý římský stát katastrofální důsledky.

Není pochyb o tom, že Komodova vášeň pro luxus a zábavu byla v konečném důsledku jeho pádem. Zatímco on žil v oddělené a hedonistické realitě, mocenské hry a intriky ho otravovaly ze všech stran. Tento vzorec nekompetentního vládnutí, kdy císař přehlíží vlastní zodpovědnost a vzdává se moci do rukou ambiciózních a bezohledných lidí, ukazuje na křehkost římské moci a její závislost na schopnosti císaře být nejen symbolem autority, ale také činným aktérem politiky a správy.

V souvislosti s tím je důležité si uvědomit, že Římská říše, ačkoliv byla na vrcholu své moci, byla stále velmi závislá na stabilitě a kompetenci jednotlivých vládců. Mnoho císařů, včetně Komoda, selhávalo právě kvůli své neschopnosti správně reagovat na situace, které ohrožovaly stát. Příběhy Perennise a Cleandra jsou pouze ilustrací širšího problému: problémem nebyla jen císařova slabost, ale i rozklad římských institucí, které v mnoha případech nebyly schopny odolávat tlakům vnitřních intrik a ambicí jednotlivců.

Jaký byl Caligula, první naděje Říma a později jeho noční můra?

Když Caligula nastoupil na trůn, zdál se být představitelem zlaté éry pro Řím, ideálním vládcem, který zemi přivedl zpět k stabilitě po temných dnech vlády Tiberia. Jeho první kroky byly přijaty s nadšením a oddechem – konec moci udavačů a přetvářky. Caligula se od počátku oddělil od Tiberiovy vlády, zrušil velkou část represivních opatření a navrátil rozhodovací pravomoci magistrátům. Jeho prohlášení, že nemá zájem o informátory, naznačovalo, že nastupuje nový a osvěžující režim. Římský senát a obyčejní lidé byli nadšení, že konečně zažijí vládu spravedlnosti a pomoci, místo strachu a podezření.

Příznivci Caliguly byli uchváceni jeho štědrostí. Rozdával peníze jako nikdy předtím – jak Senátu, tak obyčejným Římanům. Dvakrát rozdělil lidem 300 sesterciů a dokonce Praetoriánské gardě věnoval 1000 sesterciů na osobu. Kromě toho, že dával peníze, byl Caligula také známý svou láskou k velkým veřejným hrám a slavnostem. Organizoval divadelní představení, jejichž rozsah byl obrovský – od ranních hodin až do pozdní noci, přičemž město se často rozsvěcovalo pro noční představení. K tomu přidal nové sporty, jako například lov panterů, což sice dnes vnímáme jako barbarství, ale v tehdejších očích šlo o atraktivní zábavu.

Když si vzpomene na vládu Caliguly většina lidí má na mysli především jeho pozdější krutosti a sadistické sklony. První fáze jeho vlády, ve které se projevoval jako štědrý a populární vládce, trvala pouhé dva roky, po kterých se přeměnil v zcela jiného člověka. Jeho vláda začala být stále více autokratická a vzdálená původnímu Augustusovu modelu. Caligula totiž přestal hrát roli skromného princepsa a začal otevřeně usilovat o královskou moc. Jeho chování se stalo stále podivnější, neovladatelnější a výstřední.

Suetonius v jeho biografii Caliguly popisuje období jeho vlády jako příběh muže, který začal zneužívat svou neomezenou moc. Během večerů pořádal hostiny, které se brzy proměnily v noční můry pro zúčastněné. Caligula využíval své postavení k ponížení senátorů a jejich rodin. Na veřejných hostinách si dokonce vybíral senátorské manželky, s nimiž měl sexuální styky a následně o tom otevřeně diskutoval s jejich manžely. Tyto činy, naplněné sadismem a zneužíváním moci, měly za cíl nejen uspokojení jeho touhy, ale také ponižování těch, kteří byli pod jeho vládou.

Navzdory těmto extrémům si Caligula stále udržoval vliv na armádu a lid. V jeho mysli bylo vládnutí zřejmě spojené s neustálým testováním hranic moci. Když plánoval i další veřejné výstupy, například nákup koní jako senátory, jeho chování mělo šokovat a znepokojovat všechny zúčastněné. Tento "náladový" přístup k vládnutí vedl k tomu, že Caligula přestal být nejen oblíbený, ale začal se stávat nebezpečným a nevyzpytatelným vládcem.

Je nutné si uvědomit, že i když v počátcích vlády Caligula byl velmi populární, jeho přeměna na tyrana ukazuje znepokojivý proces, kdy obrovská moc a bohatství, kombinované s psychologickými problémy a výstředními ambicemi, vedly k extrémnímu zneužívání autority. Není jasné, co přesně způsobilo tuto změnu, ale je evidentní, že jeho osobní problémy a možná i zdravotní problémy sehrály svou roli. Tento vývoj ukazuje, jak snadno může vládce, který je původně milován a uznáván, přejít na cestu absolutní moci a kontroly, což může mít katastrofální důsledky pro celý stát.