Generování obrazů pomocí umělé inteligence (AI), konkrétně autoregresivních modelů jako je DALL·E, vyvolává otázky nejen o technologii samotné, ale také o jejích estetických a kulturních důsledcích. Mnohé aspekty, které se ve světě AI generovaných obrazů objevují, jsou důsledkem složitých algoritmických procesů, které se snaží zachytit nejen vizuální realitu, ale také kulturní a historické aspekty, jež se skrývají za těmito obrazy. Tyto obrazy nejsou jenom technickými výstupy, ale také artefakty, které mají svou vlastní estetiku a mohou nás přimět k přehodnocení toho, co považujeme za „reprezentativní“ nebo „skutečné“.

Zajímavým příkladem je experiment, při němž byly generovány obrazy cválajících koní. Tyto obrazy byly v zásadě stabilní ve své formě, což znamená, že AI měla „stabilní pojetí“ toho, jak by měl vypadat cválající kůň. Hlavní variace spočívala v perspektivě – některé obrazy zobrazovaly koně z pravé strany, jiné z levé, ale nikdy nebyl zobrazen kůň přímo zepředu nebo zezadu. Tento výsledek není náhodný, protože je podmíněn historickým vývojem reprezentací koní v umění a vědeckých studiích, jako jsou slavné fotografie Eadwearda Muybridgeho. V těchto AI generovaných obrazech je přítomna určitá stabilita, která odráží tradiční představy o pohybu koní, které byly formovány zejména 19. stoletím.

Tato stabilita však neznamená, že jsou generované obrazy zcela „neutrální“. Skrytě se zde mohou objevit problémy, jako jsou zkreslení způsobená kulturními a historickými stereotypy, neboť umělá inteligence čerpá z velkého množství dat, která mohou obsahovat i předsudky, jež se staly součástí naší vizuální kultury. Když například uvažujeme o rasových nebo genderových stereotypech, které mohou ovlivnit, jakým způsobem AI zobrazuje různé objekty či postavy, je nutné mít na paměti, že tyto technologické nástroje nejsou „neutrální“, ale spíše zrcadlí kulturní předpoklady, na nichž byly vyškoleny.

Kromě samotného generování obrazů je také důležité si uvědomit, že AI vytváří obraz, který je často více detailní, než je původní popis uživatele. To znamená, že při použití jednoduchého výrazu jako „cválající kůň“ generuje systém množství dalších vizuálních detailů, které nebyly explicitně požadovány. Tento proces je známý jako „amplifikace“ – rozšiřování a prohlubování významu a atmosféry, která může překročit původní záměr. AI, jako například DALL·E 3, vytváří obrazy, které nejen zobrazuje, ale zároveň i interpretují, což vedlo k fenoménu, kdy se výstupy generovaných obrazů staly vysoce stylizovanými a obohacenými o nuance, které bychom možná nikdy nepředpokládali.

Tato tendence k „amplifikaci“ obrazů by mohla být považována za znepokojivou, neboť se v ní mohou skrývat neviditelné estetické rozhodnutí, která by jinak nebyla přítomna v tradičním uměleckém procesu. Výsledkem je, že AI generované obrazy mají tendenci vykazovat estetiku, která je nejednoznačná, neboť není jasné, co je výsledek technického procesu a co je jeho kulturní interpretace. Tento fenomén může být viděn jako příklad prohlubování „digitální estetiky“, která se nesnaží být autentická, ale spíše vytváří iluze, které jsou založené na hlubokém porozumění vizuální kultuře.

V tomto kontextu se nám nabízí otázka, zda bychom měli i nadále považovat „fotorealistické“ obrazy, které generuje AI, za synonymum pro „skutečnost“. V mnoha případech AI obraz „fotorealismus“ pouze napodobuje, nikoliv reprodukuje, což znamená, že obraz není ničím víc než stylizovaným záznamem něčeho, co máme za skutečné. Toto zpochybnění statusu fotorealismu nám ukazuje, že AI generované obrazy jsou mnohem více než jen zobrazením reality – jsou také vysoce stylizovanými interpretacemi, které reflektují širší kulturní a historické souvislosti.

Je třeba mít na paměti, že podobně jako u jiných technologií, i u generování obrazů umělou inteligencí musíme zůstávat kritičtí vůči tomu, jak jsou obrazy vytvářeny, jaké hodnoty v sobě nesou a jak ovlivňují naše vnímání světa. AI obrazy nejsou „neutrální“, a to ani z estetického, ani z kulturního hlediska.

Jak reklamy na technologie mění naši představu o lidských vztazích a realitě?

V reklamách, které prezentují nové technologie, se často objevuje silná touha po osvobození, která je vyjádřena ve formě sloganu „I want to break free“. Tento moment se v komerčních kampaních stává ústředním motivem, který vyvolává otázku: „Osvobodit se od čeho?“ a „Kdo, nebo co, se chce osvobodit?“ V konkrétním kontextu reklamy na mobilní telefon se tento slogan překládá do potřeby „osvobodit se“ od omezení, která panují u běžných telefonů. Reklama naznačuje, že většina telefonů je víceméně stejná, ale tento model je radikálně odlišný. Tato myšlenka radikální změny je posílena na konci reklamy, když se opět dostáváme do šedé a modré scény metra, kde lidé stále hledí na své telefony. Kamera se zaměřuje na postavu, která kráčí po nástupišti s telefonem v ruce, což symbolizuje přechod od jedné reality ke druhé. V tomto okamžiku je zřejmé, že se nejedná pouze o změnu produktu, ale o širší kulturní posun v tom, jak vnímáme naše vztahy s technologiemi.

Další odpovědí, která je v reklamě implicitně naznačena, je, že to není člověk, kdo se „osvobozuje“, ale samotný telefon a umělá inteligence, které se „osvobozují“ od lidských limitů. V celém spotu se jednotlivé scény střídají v rychlém sledu, což naznačuje, jak technologické možnosti, reprezentované telefonem, překračují lidské vnímání a chápání. Telefon se stává ústředním prvkem, který je nejen neustále v rukou každého, ale i předmětem neustálé pozornosti. Lidé v reklamě často interagují s ostatními, ale i v těchto okamžicích mají telefon v ruce, což podtrhuje myšlenku, že telefon nahrazuje skutečné mezilidské vztahy.

Reklama se postupně zaměřuje na telefon jako jediného skutečného aktéra, zatímco lidské postavy se stávají spíše pozadím nebo bezvýznamnými postavami. Každá scéna ukazuje, jak jednotlivci používají telefon, přičemž samotný telefon je středobodem každé situace. Tato centrální role technologie ve vztahu mezi jednotlivcem a okolním světem je zdůrazněna i v závěrečné sekvenci, kdy kamera ukazuje telefon v ruce ženy, jak ji drží ve středu záběru, a celý svět se kolem něj doslova otáčí.

Reklama tak vytváří obraz světa, ve kterém je telefon nejen prostředkem pro komunikaci a zábavu, ale i samotným centrem reality, kolem kterého se vše ostatní točí. To posouvá samotný pojem „humanizace“ technologie do nového, temného rozměru. V této dynamice se vytrácí lidská centralita a vzniká nová forma vztahů, v níž je člověk v podstatě náhraditelný.

Důležité je si uvědomit, že tato proměna nejenom mění naše vnímání technologie, ale také nás vede k novým formám vztahů, které technologie mezi námi a světem vytvářejí. S rozvojem umělé inteligence se vkrádá otázka, zda lidé stále zůstávají středem světa, nebo zda technologie a jejich autonomní systémy začnou hrát roli, která dosud náležela člověku.

Rovněž by bylo dobré si povšimnout širších kulturních a politických důsledků tohoto posunu. Reklamy na technologie, jako je Google Pixel 9, naznačují, že naše vnímání pravdy, reality a autenticity může být podrobeno dalšímu procesu znejasnění, kdy nebude již možné rozlišit mezi tím, co je pravé, a co je „umělé“. Vývoj těchto technologií přináší nejen etické otázky o pravdivosti a manipulaci, ale i hlubší obavy o ztrátu lidských vztahů a skutečných interakcí.

Tato realita se stává důležitým tématem v diskuzích o současném stavu společnosti, kdy se zdá, že technologie nejen usnadňují naše životy, ale mohou nás také odcizit od našich vlastních hodnot a identit. Zůstává otázkou, zda jsme schopni udržet rovnováhu mezi technologickým pokrokem a ochranou těchto lidských kvalit.

Jak technologie ovlivňují interakce mezi lidmi a umělou inteligencí?

V posledních letech se vývoj umělé inteligence (AI) a robotiky dostal na takovou úroveň, že jsme svědky nové vlny interakcí mezi lidmi a stroji. Tyto interakce již nejsou omezeny pouze na mechanické úkoly nebo výpočty, ale stále více zahrnují komplexní sociální a emocionální aspekty, což vede k rozmachu aplikací, jako jsou hlasoví asistenti nebo chatboty. Technologie umělé inteligence, která bývala ještě nedávno považována za abstraktní a vzdálenou, se nyní stává součástí našich každodenních životů. Tato skutečnost se nejen odráží v technických aspektech, ale i v kulturním, sociálním a filosofickém kontextu, který je kolem ní budován.

Lidské vztahy k AI jsou značně ovlivněny tím, jak tyto technologie vnímáme. Na jedné straně je stále přítomna fascinace a očekávání, že AI by mohla jednou napodobit nebo dokonce předčit lidskou inteligenci. Na straně druhé se zůstáváme skeptičtí k jejich skutečným schopnostem a etickým otázkám, které tyto technologie vyvolávají.

Vědci a filozofové se již dlouho zabývají fenoménem antropomorfizace, tedy přisuzováním lidských vlastností neživým objektům. AI asistenti, jako Siri nebo Alexa, jsou příklady, kde je tento proces obzvlášť patrný. Lidé tendenci přisuzovat těmto hlasovým asistentům nejen rysy inteligence, ale i emocí. Důvodem je lidská potřeba navázat emocionální spojení, což se ukazuje jako klíčová součást interakce mezi člověkem a strojem. V praxi to znamená, že AI je stále vnímána jako subjekt, se kterým je možné komunikovat nejen racionálně, ale i emocionálně.

Tento jev má významné důsledky pro design a etiku AI. Když si začneme přisuzovat emocí a vlastnosti, které nejsou pro daný stroj přirozené, mohou se objevit problémy, které se vztahují k falešnému vnímání autonomie a lidskosti těchto systémů. Takováto anthropomorfizace může vést k tomu, že uživatelé AI začnou zacházet s těmito systémy jako s "partnery" nebo "přáteli", což může narazit na problémy, pokud si nejsme vědomi hranice mezi umělým a skutečným vědomím.

Jedním z důležitých aspektů interakcí s AI je její způsob učení a přizpůsobování se. Algoritmy strojového učení a hluboké neuronové sítě umožňují těmto systémům vyhodnocovat obrovské množství dat a přizpůsobovat se tak specifickým potřebám uživatelů. Významnou roli v této oblasti hraje analýza a rozpoznávání vzorců, což je součástí toho, jak AI může reagovat na lidskou komunikaci a požadavky. Avšak jakýkoli přístup k této technologii je stále omezený kapacitami algoritmů, které jsou závislé na datech, která byla pro jejich učení zvolena.

Ačkoliv AI zůstává technologickým nástrojem, který funguje na základě algoritmů, je čím dál složitější rozlišit, co je ve skutečnosti výsledkem jejího "rozhodování" a co je výstupem jejího designu, který je utvářen lidmi. Tento problém ukazuje, jak si stále více musíme klást otázky o tom, jak vnímáme "inteligenci", a co vlastně znamená mít vědomí. Dnes je stále častější situace, kdy generativní AI dokáže vytvářet texty, obrazy nebo dokonce imitovat lidskou řeč v takové kvalitě, že jsou těžko rozlišitelné od těch, které vytváří člověk.

Tento rozvoj nás vede k zásadnímu přehodnocení vztahů mezi lidmi a technologiemi, zejména v souvislosti s digitálními technologiemi, které nejen napodobují lidskou kreativitu, ale i ovlivňují naše chování a rozhodování. Takováto technologie může být použita nejen pro zábavu nebo produktivitu, ale také pro manipulaci s veřejným míněním, nebo pro zajištění moci a kontroly nad informacemi, což má důsledky pro demokratické procesy.

V kontextu AI a jejího vývoje se musíme soustředit na její odpovědné používání a vytváření etických rámců, které pomohou chránit jednotlivce před potenciálními negativními dopady. To zahrnuje nejen technické problémy, jako je ochrana soukromí nebo transparentnost algoritmů, ale také morální otázky týkající se vlivu těchto systémů na mezilidské vztahy a naši schopnost rozpoznat a chápat realitu.

Kromě toho je zásadní pochopit, že technologie, jak jsou implementovány, často nejsou neutrální. Je důležité zvažovat kulturní a ideologické faktory, které mohou formovat způsob, jakým jsou tyto technologie navrhovány a používány. Jaké hodnoty jsou na pozadí těchto technologií? Jakým způsobem se přizpůsobují různým sociálním a kulturním normám? A jaké jsou dlouhodobé důsledky pro společnost, pokud budou tyto technologie nadále dominovat našim každodenním životům?